Články
Bitva o pevnost Keff
Autor Jenna Helland, překlad Honza2
(Savor the Flavor 31.března 2010)
Především, Gideon Jura je válečník. Jeho magie slouží jeho meči, a jeho meč slouží těm v nouzi.
Gideon má rozhodně daleko k dokonalosti. Jako problémový a vzteklý mladík Gideon páchal zločiny a strávil nějaký čas ve vězení - o tomto období zřídka mluví. Poté si ho vzal pod svá křídla mocný mág a pomohl mu vybrousit jeho schopnosti. Ačkoli v sobě má temnou stránku, Gideon se dal na cestu cti a spravedlnosti. Nezapomněl na svá minulá trápení, a teď se rozhodl pomáhat těm, kteří si nemohou pomoci sami.
Gideon se poprvé objevil v The Purifying Fire, jako nájemný lovec stopující Chandru Nalaar přes Multiverzum. Dohonil ji poté, co zničila Hvězdnou Svatyni při jejím druhém pokusu ukrást svitek na sféře Kephalai. V té době Gideon pracoval pro Heliudský Řád, náboženskou organizaci, která se posléze pokusila Chandru zabít. Gideonova věrnost Řádu prošla zkouškou, a on a Chandra se rozešli ve zlém.
Po krátké době zalitoval toho, jak se věci vyvinuly, a rozhodl se ji najít. Její éterická stopa byla stará, ale Gideon měl tušení kam se vydala. Ukradený svitek obsahoval neúplnou mapu k Uginovu Oku, neznámému pokladu na Zendikaru. A Gideon věděl, že toto tajemství pro ni bude příliš velkým pokušením. Byl dost zcestovalý na to, aby znal nebezpečnou reputaci Zendikaru: světa, který láká sférochodce, a pak je zabíjí na bezpočet příšerných způsobů.
Chandra nebyla z těch, co by ocenili jeho starostlivost, ale opuštění přítele nebylo v jeho povaze, i když byl tak tvrdohlavý a nepříjemný. V době kdy dorazil na Zendikar, Chandra nebyla nikde k nalezení. A Gideonova touha pomáhat nevinným ho dostala do potíží poté, co se zamotal do krveprolití, které běsnilo krajinou.
Chandra nebyla z těch, co by ocenili jeho starostlivost, ale opuštění přítele nebylo v jeho povaze, i když byl tak tvrdohlavý a nepříjemný. V době kdy dorazil na Zendikar, Chandra nebyla nikde k nalezení. A Gideonova touha pomáhat nevinným ho dostala do potíží poté, co se zamotal do krveprolití, které běsnilo krajinou.
Chandřina stopa končila v pustém horském průsmyku Akoumu, a tam už nezbylo nic, co by mohl udělat. Gideon se rozhodl hned teď sféroportovat z tohoto divokého světa, ale byl vyčerpaný po dvoudenním stopování (a z několika málem smrtelných nehod) a přál si pořádný spánek, nebo alespoň takový, jaký by na nehostinném Zendikaru mohl dostat.
Jak se vytrácelo denní světlo, vracel se zpátky po svých stopách až k tábořišti obehnanému vysokými zdmi, které ten den už minul. Voják u brány ho nechtěl pustit po setmění, ale Gideon ho upozornil na záblesk slunečního svitu, který stále zářil nad vysokými útesy obklopujícími osadu. Nakonec ho prošedivělý voják pustil dovnitř s drsným: "Vítejte v pevnosti Keff,nejbezpečnějším útočišti v Akoumu."
Na Keffu toho nebylo moc k vidění, ale byl dobře chráněn. Hradby byly postaveny u ústí hluboké rokle, takže pevnost byla chráněná ze tří stran kamením. Uvnitř pevnosti žila většina obyvatel v robustních obydlích přimknutých ke skalní stěně. Průzkumníci a zálesáci mohli rozbít své stany pod převislou skálou, což chránilo před predátory ze vzduchu. Na dně rokle tekla bystrá říčka, co mizela v tunelu ve skále - přirozený zdroj vody potřebný k přežití útočiště. Poté, co promluvil s místními, Gideon zjistil, že v Keffu je proslulá léčitelská škola pečující o bylinné zahrádky na římsách obklopujících podzemní říčku. Obyvatelé Keffu byli mimořádně mladí - mnoho rodin posílalo své děti do relativního bezpečí pevnosti.
Po koupi kusu gnarlidího masa se Gideon posadil vedle zjizveného dobrodruha Tafra, který mu nabídl místo u ohně. Zatímco jedli, Tafre se ukázal být dovedným vypravěčem, spřádaje neuvěřitelné příběhy o svých dobrodružstvích hledače pastí pro Akoumský Expediční Podnik.
"A pak ta runa na úhelným kameni vybuchla. Ale hlavu sem si zachránil," řekl Tafre, chichotaje se. Stáhl si koženou rukavici a ukázal Gideonovi chybějící kus kůže uprostřed dlaně.
"Nemyslím, že bych někdy viděl díru v lidské ruce," řekl mu Gideon. "Alespoň ne u živého člověka."
"Jo, na tý pasti bylo nějaký kouzlo. Smíchaný s ránou, řek bych," odpověděl Tafre. "Ale amulet sme získali. Ty zatracený pastičkáři ze mě hlupáka neudělaj."
Brzy nato se konverzace změnila. Tafre začal se znepokojujícími historkami co kolovaly všemi útočišti na Zendikaru. Už nějakou dobu se děly divné věci. Země byla nestálejší než obvykle, a to bylo co říct, pokud vezmeme v úvahu jak moc se svět už změnil. Gideon už měl s Ruchem zkušenost, stěží unikl obrovskému tornádu, které se prohnalo průsmykem. Bylo tak nečekané, jako sněžná bouře na poušti.
"Co může být příčinou té změny?" Zeptal se Gideon.
"Některý lidi myslej, že je samotná země naštvaná," řekl Tafre váhavě.
"A co myslíš ty?" Vybídl ho Gideon.
Tafre byl dlouhou chvíli tichý. Pak se rozhlédl jako někdo, kdo něco skrývá. "Vypadáš jako zcestovalej chlap. Viděls divný věci, to sem si jistej. Tak mi snad promineš když to bude znít trochu... zmateně. Procestoval sem většinu týhle sféry, a udělal věci co mi nejednou přinesly noční můry. Ale to, co sem viděl před dvěma dnama-"
Tafre zmlknul, kůži měl bledou a ruce roztřesené. Zaujatý Gideon mu podal láhev vody. Tafre zhluboka upil a pokračoval.
"Zřídkakdy du do divočiny sám. Lepší je mít společnost, to je jasný. Ale zdejší hory znám. Lovil sem kance v lesíku pod Zubatou Brázdou. Najednou svět zčernal. Ne jako když padne noc, ale jako když tě hoděj do rakve a nechaj chcípnout. Ale byl sem vzhůru. Přiznávám, že sem zpanikařil. Běžet poslepu byla blbost, a já narazil do něčeho tvrdýho. A pak si na nic nevzpomínám... dokud sem se neprobudil na masovým poli."
Gideon překvapeně vzhlédl. "Masovém? Jako z masa a kůže?"
Tafre znovu usrkl z láhve. "Vim že to zní jak nesmysl, ale lesík se proměnil na místo z masa a kostí, smíchaný s tímhle žlutým prachem co mě pálil v nose a ve vočích. Prachem, co proměnil obzor na šáfránovej plamen. Na šatech sem měl chumly krve a vlasů, ale zraněnej sem nebyl. Musel sem se brodit až po kolena v tom krveprolití dokud sem se nedostal do Brázdy. Když sem se vydrápal nahoru, viděl sem, že svět na druhý straně je pořád původní divočina. Ale to co bylo za mnou bylo nemyslitelný... úplný šílenství."
Gideon zvažoval jeho příběh. "Asi to nebyla iluze, předpokládám."
Tafre nešťastně zakroutil hlavou. "Pořád cejtím tu krev. Ten prach se mi nasák do kůže. Nemůžu přestat myslet na to, čí maso to bylo."
Tu noc se Gideonovi zdálo o Chandře obklopené bílým plamenem. Křičela. Ne, uvědomil si, ten křik je skutečný - křik bolesti a strachu. Gideon byl na nohou dřív, než se úplně probudil. Byla pořád noc, ale obyvatelé se tísnili podél hrany strže pozorujíce zraněnou nestvůru na břehu říčky. Byl to velký, masivní humanoid s vystouplým čelem a svalnatými, shrbenými rameny. Jeho vzhled byl trochu rybí, ačkoli nevypadal jako merfolci, co Gideon znal za Zendikaru. Poté, co ho mlátili klacky dokud nepadl, vojáci na něj hodili síť, zatímco on něco křičel neznámým jazykem.
"Viděls někdy takovou nestvůru?" zeptal se Gideon Tafra, který se objevil vedle něj.
"To je surrakar," odpověděl Tafre. "Jeho druh žije hlavně v Bala Ged, daleko odsud. Nedokážu si představit, jak se sem dostal."
"To je surrakar," odpověděl Tafre. "Jeho druh žije hlavně v Bala Ged, daleko odsud. Nedokážu si představit, jak se sem dostal."
"Je inteligentní?" Zeptal se Gideon, když viděl vojáky, jak táhnou zkroceného surrakara do dřevěné klece u přední brány a strkají ho dovnitř.
"Ne, sou to jen zvířata," řekl Tafre.
Gideon počkal, až se dav rozejde, a zůstal se surrakarem sám. Jeho dech byl mělký a namáhavý, a oplácel mu pohled malých černých očí. Ale byl v nich cit i inteligence, a Gideon okamžitě pocítil lítost k bytosti, která se provinila jenom tím, že byla v nepravý čas na nepravém místě.
Gideon se chystal odejít, když bytost prostrčila pařát klecí a stiskla mu ruku.
"Bohové přicházejí," zasyčela. "Zab mě hned teď."
"Bohové přicházejí," zasyčela. "Zab mě hned teď."
Gideon nepochyboval že velitel Keffské stráže je čestný muž, co bere svou službu vážně. Ale nepodařilo se mu překonat jeho nedůvěru, navzdory diplomatickému úsilí a zhoršující se situaci. Uprchlíci přicházeli do přeplněného útočiště už od rána. Poté, v poledne, přišla k bráně velká skupina žen a dětí, mnoho z nich zraněných a všichni vyděšení. Utekli z vesnice, kterou jejich vojáci bránili před něčím, čemu říkali "démonický hmyz“. Nikdo z nich nevypadal, že má zdravý rozum, což kapitán přičítal strachu, ale Gideon měl podezření na něco mnohem zákeřnějšího.
Alespoň to se snažil říci kapitánovi, který odmítnul poslouchat jeho báchorky o "mluvícím surrakarovi".
Gideon proklínal kapitánovo venkovské uvažování. Nebyla to kapitánova chyba, pochopitelně. Ale Gideon nemohl rozumně vysvětlit, proč mu připadala surrakarova informace tak důležitá. Strávil hodiny pokusy navázat s bytostí rozhovor. Co pochopil z její nevyvinuté řeči, "bohové", kdysi ctění, nebyli z tohoto světa. Byli vytrženi z bezbarvé, bezčasé prázdnoty bez hranic. A dokud by nebyli zastaveni, bohové budou "žvýkat maso
a plivat kosti" celého bytí. Byl to hrubý překlad, ale Gideon pochopil podstatu věci.
A pouze sférochodec jako on mohl plně pochopit význam.
Gideon proklínal kapitánovo venkovské uvažování. Nebyla to kapitánova chyba, pochopitelně. Ale Gideon nemohl rozumně vysvětlit, proč mu připadala surrakarova informace tak důležitá. Strávil hodiny pokusy navázat s bytostí rozhovor. Co pochopil z její nevyvinuté řeči, "bohové", kdysi ctění, nebyli z tohoto světa. Byli vytrženi z bezbarvé, bezčasé prázdnoty bez hranic. A dokud by nebyli zastaveni, bohové budou "žvýkat maso
a plivat kosti" celého bytí. Byl to hrubý překlad, ale Gideon pochopil podstatu věci.
A pouze sférochodec jako on mohl plně pochopit význam.
"Pláč těch dětí mi trhá uši," vztekal se kapitán. "Nemáme ani trochu jídla nazbyt. A jen hrstku schopných mužů. A nějaký démonický hmyz chce sestoupit z hor a všechny nás pobít. A ty po mně chceš, abych promluvil s tím rybomužem? Táhni, nebo skončíš v jeho kleci!"
"Pane," řekl Gideon, "Pochybuji, že je to nějaký démonický hmyz—"
"Pane," řekl Gideon, "Pochybuji, že je to nějaký démonický hmyz—"
Rudý ve tváři, kapitán varovně zvedl ruku. Gideon si povzdechl. "Když mě nechceš poslouchat, alespoň mě nechej pomáhat. Na bojišti nejsem poprvé."
Kapitán se unaveně usmál. "Konečně si rozumíme."
Útok začal žlutým prachem. Bledý oblak se prohnal útočištěm ve chvíli, kdy posádka dokončila zpevňování vnitřního valu. Gideon byl na strážné věži, když ho to pohltilo. Svalil se na plošinu a zakryl si obličej rukou. Zápasil o dech ve štiplavém vzduchu, ostrá chuť krve mu zaplavovala ústa přesně tak, jak popisoval Tafre. Gideonovu mysl zaplavila nepříjemná vzpomínka na hořící těla. Vzduch připomínal popel ze stále rozpálené pohřební hranice.
Když nejhorší ustalo, Gideon se namáhavě postavil na nohy a spatřil, že nepřítel už je před branami.
Houfy nestvůr se rojili pod hradbami. Některé stály na dvou nohách, vlekouce své drápaté přívěsky po zemi. Jiné lezly po čtyřech, na sobě rozmanitá chapadla a končetiny, které vybíhaly z náhodných míst jejich blanitých těl. Podivné nestvůry vydávaly rušivé, duté kvílení, které pokoušelo Gideonovo nezlomné odhodlání. Nestvůry vypadaly jakoby nahnile, jejich těla byla nepravidelně rozdělená. Pastelové tóny prosvítaly zevnitř jejich těl. Ty příjemné barvy byly výsměchem jejich hrůzné podstaty.
Nestvůry narazily do opevnění a to se pod Gideonovýma nohama zakymácelo. Lučištníci na hradbách se vzpamatovali a stříleli salvu za salvou. Šípy pronikaly nestvůrami jako nůž máslem, ale neměly nejmenší účinek. Pokud Gideon něco neudělá, pevnost Keff bude ztracena. Gideon vytáhl z opasku svou zvláštní, bičovitou zbraň s mnoha čepelemi. Uklidnil své myšlenky, až jeho strach pominul a učení jeho mistra mu
zaplavilo mysl. Pak se vrhl do boje.
"Já jsem středobod," uvažoval, a cítil manu jako skleněné střípky ve svých žilách. Jak jeho mistr říkal: Moc a oběť mohou existovat jen pospolu, jako oko a zrak. "Světlo obklopí mé nepřátele, a budou slepí ke všemu kromě mne. Pokud bude nějaké srdce klidné, bude to to mé."
Když se voda dostane do trychtýře, nevyhnutelně začne vířit dokola. Tak to bylo i s Gideonem, když na něj nestvůry upřely pozornost. Gideonova magie hlasitě zvučela v jeho mysli - byla to nutnost, k přehlušení pekelných skřeků, ran, které mu nestvůry zasazovaly, a jakýchkoli jiných pocitů, které by ho mohly rozptýlit. Švihal kovovými vlákny své zbraně tak rychle, že vzduch samotný byl jako ostří. Bolest, pomyslel si. Cítím ji, ale nezlomí mne. Smrt. Přijde-li teď, budiž.
Když se voda dostane do trychtýře, nevyhnutelně začne vířit dokola. Tak to bylo i s Gideonem, když na něj nestvůry upřely pozornost. Gideonova magie hlasitě zvučela v jeho mysli - byla to nutnost, k přehlušení pekelných skřeků, ran, které mu nestvůry zasazovaly, a jakýchkoli jiných pocitů, které by ho mohly rozptýlit. Švihal kovovými vlákny své zbraně tak rychle, že vzduch samotný byl jako ostří. Bolest, pomyslel si. Cítím ji, ale nezlomí mne. Smrt. Přijde-li teď, budiž.
Jásot vojáků na hradbách ho vrátil zpět do reality, okolo něj hromada růžové, prosakující masy. Zbraň utichla, a Gideon sotva stál, nohy roztřesené a pohmožděné. Byl potlučený, ale živý.
Takové bylo učení, znovu si připomněl: Bolest je vítaná. Smrt nevyhnutelná. Čest je to jediné, po čem by měl člověk toužit.
Z pevnosti se zvedl radostný pokřik. Dolů se spustil provazový žebřík, a vděční obyvatelé pomohli Gideonovi zpět na plošinu. Pevnost Keff byla zachráněna.
A pak se to objevilo na obzoru.
Jednou Gideon chtěl, aby mu jeho mistr řekl více. Více o Mlžných Věčnostech. Více o jiných sférách. Více o všem. Mistr se zasmál: "Nikdo nemůže pochopit všechno to, co nezná."
Tam na obzoru bylo něco co Gideon neznal. Otupující, fantaskní, 150 stop vysoké... zhmotnělé šílenství. Vznášelo se to nad zemí, chapadla zavěšená nad krajinou, proměněnou jeho průchodem na pustinu. Z dálky mohl Gideon vidět, jak se vzduch okolo té věci chvěje, jakoby z jejího nitra vibrovaly vlny energie. Hory se rozpadaly v písek.
Červeň stékala ze skal, modř mizela z oblohy. Všechen život se měnil v prázdnotu.
Červeň stékala ze skal, modř mizela z oblohy. Všechen život se měnil v prázdnotu.
S děsivou odevzdaností si Gideon uvědomil, že tuto sílu nemůže přemoci. I z nejmocnějšího mága by zbyl jen popel ve větru. Byv svědkem "boha", Gideon nepochyboval, že to, co mu surrakar tvrdil, byla pravda. Tohle byl zhmotnělý chaos Mlžných Věčností.
Vedle něj, kapitán padl na kolena a začal naříkat. Gideon s ním trhnul a přinutil ho odvrátit zrak od obrovité bytosti tyčící se v dálce.
"Propusť surrakara. Vyvede vás ven podzemní řekou. Vezmi všechny a utečte!"
"Ale kam máme jít?" Naříkal kapitán.
"Ale kam máme jít?" Naříkal kapitán.
"Co nejdál můžete" odpověděl Gideon. "Já přivedu pomoc."
Gideon čekal na vrcholku hradeb, dokud mu poslední přeživší nezmizeli z očí. Na okamžik pozoroval, jak se tolíně pohybuje na obzoru, pohlcujíc vše co potká. Nevypadalo to, že by to bylo řízené nějakou myslí, bylo to neúnavné, nemyslící, a očividně nezastavitelné.
Gideon věděl, že bude potřeba mnoha takových jako on, aby čelili této hrozbě. Slyšel o společnosti, co pracuje mezi sférami. O společnosti sférochodců. Půjde na Ravnicu a najde je. Doufejme, že na Zendikaru zbude co zachraňovat, až se vrátí. Gideon zašeptal slib návratu, a sféroportoval pryč.
Gideon věděl, že bude potřeba mnoha takových jako on, aby čelili této hrozbě. Slyšel o společnosti, co pracuje mezi sférami. O společnosti sférochodců. Půjde na Ravnicu a najde je. Doufejme, že na Zendikaru zbude co zachraňovat, až se vrátí. Gideon zašeptal slib návratu, a sféroportoval pryč.
Komentáře
Přispívat mohou pouze přihlášení uživatelé. Pokud chcete vložit komentář, přihlaste se ZDE.
