Bazzle se s trhnutím probudil. Slyšel zvenčí poplašný křik a zvuk dusajících nohou. S úsilím se posadil a zaposlouchal se do tikotu a cvrkotu dvousetdvanácti hodin a hodinek. Byl to uklidňující zvuk, natolik, že ho ze zamyšlení probral až další křik o pomoc, až pak si uvědomil, co se asi stalo.

Zase to uteklo. Můj výtvor stále nedbá mých přání!

Zahleděl se na bronzovou schránku svého výtvoru, zcela pokrytou filigránovými linkami s jemnou patinou rzi, která dodávala jistý punc vznešenosti. Celou práci udělal jen on sám, a to jen s jednou svou zdravou rukou. O tu druhou, levou, přišel kvůli moru. Moru, který byl jeho stálým společníkem už šest let - moru, který podivného hodináře vyhnal z rodné vesnice. Byl si jistý, že nebýt jeho vzácných dovedností, dávno by ho vyhnali do zasněženého lesa a zanechali jeho osudu.

Možná by to bývalo bylo lepší… ne, to je jen sebelítost. Ubohý starče.

Musel opustit své sny o ženě, dětech, a dokonce i o vlastním učedníkovi. Ponořil se do své práce. Nikdo z vesničanů nemohl pochopit, proč ten podivný hodinář přežil, když všichni ostatní, kterých se mor jen dotkl, zemřeli. Tam, kde by ostatní z hodinářského cechu nevyhnutelně museli přestat s výrobou, on pokračoval, a tvořil jedno skvostné hodinářské dílo za druhým. Jeho dílna připomínala hrobku zarostlou lesem stříbra a bronzu, lesem tikajícím, šveholícím, a cvrlikajícím. Představoval si sám sebe uprostřed hejna pestrobarevných ptáčků.

Ale tohle - tohle bylo vyvrcholením jeho celoživotní práce. Skoro oslepl, když pracně vyřezával tisíce ozubených koleček potřebných k pohybu nohou. Hrudní skříň byla nejtěžší vůbec, měla dva klíče - přední a zadní - k natažení pružin. I s jednou rukou nakonec přišel na způsob, jak otáčet oběma klíči naráz: otočil předním klíčem dost na to, aby rozpohyboval umělou ruku, která natáhla ten zadní. Trvalo rok, než na to přišel, a ještě další, než dokázal precizně sladit oba pohyby. Při vzpomínce na to se musel usmát.

 

Chronomaton | Art by Vincent Proce

Ano, je to jeho největší dílo. Jednoho dne se stane jeho trvalým odkazem světu, který se ho zřekl. Ale zatím to vypadá, že i ono samo raději dává přednost společnosti ostatních, a v noci chodí ven. Sice schoval klíče, přivázal to řetězy, a dokonce zatížil kameny, ale nic nepomohlo.

Nemůžeš to obviňovat. Ty bys taky chodil ven, kdybys mohl.

Někdy se probudil a zjistil, že v dílně přibylo pár věcí, co tam nepatřily. Vojenská přilba, třmeny, a dokonce i pár dřevěných zubů. Ale nejčastěji se objevovaly klíče, stovky klíčů v pytlích položených u dveří. Původním majitelům je nikdy nevracel, protože by se jich nikdo nedotkl. Ne poté, co je měl u sebe on. Jen je vždy přemístil do nějakého rohu dílny, který ještě nebyl přecpaný součástkami, nářadím, nebo hromadami kovových hoblin, a pak na ně zapomněl. Byly ostatně z mosazi, a pro něho tedy k ničemu.

Toto ráno se obezřetně rozhlédl, aby zjistil, jestli ho nečeká nějaké další překvapení. Nemotorně se šoural do dílny, a téměř převrhl svou oblíbenou židli. Pak se náhle zarazil a poplašeně vyjekl. Na jeho pracovním stole ležela nahrubo udělaná mechanická ruka.

No to to s tebou dopadlo, ty starý blázne. Teď už si ani nepamatuješ, co děláš.

Opatrně se přiblížil, a pomalu k tomu natáhl svou zdravou ruku, jako by se bál, že mechanická ruka obživne a chňapne po něm. Když se jí dotkl, škubl sebou, ale ruka se nepohnula. Něco tu ale nebylo v pořádku, něco, co mu už dlouho vrtalo hlavou.

 

Wild Guess | Art by Lucas Garciano

Z hodin ve tvaru sovy poblíž stolu Bazzle stáhl koženou čelenku s připevněnými zvětšovacími krystaly a nasadil si ji. Nastavil si k oku ten nejsilnější krystal, a začal se zkoumáním toho podivného díla.

Žádný filigrán, žádné obroušení ostrých hran, a zatlučené čepy! A je tohle snad nějaký šedý minerál… zinek? To je mosaz! Bazzle mosaz nepoužíval, protože i náročná práce kvůli ní působila lacině - alespoň podle jeho mínění.

Tohle není tvé dílo. Ale nikdo jiný to udělat nemohl.

Náhle cosi zpozoroval, a přerušil tok svých paradoxních myšlenek. Na té ruce přece jen byl filigrán, ale jeho linky byly nepravidelné a nesmyslné; zcela určitě byly úmyslně vytvořeny, ale bez jakéhokoli uměleckého smyslu. A pak spatřil hranaté zuby a uzavřená ouška.

Klíče, je to udělané z roztavených klíčů.

Porovnal ten výtvor s umělou rukou svého stvoření, kterou vyrobil on sám, a našel důkaz, o kterém doufal, že jej nenajde. Prsty byly pokryty mosaznými hoblinami, které se přichytily díky hodinovému oleji. Celá desetiletí, každý večer po celodenní práci on sám ze svých prstů stíral tu samou směs.

Vypadá to, že konečně získal učedníka.

Bazzle zíral s očima široce rozevřenýma, jak se důsledky toho všeho prodíraly do jeho mysli jako mléko vylité do vody. Jeho výtvor se nějak naučil vyznat se v jeho dílně a používat nářadí a materiál k sestavení… čeho? Společníka, armády?

Zběsile se snažil vytrhnout hrudní klíč té věci, ale byl stále ospalý, a jeho zdravá ruka selhala. Zaťal zuby a zatáhl znovu, a tentokrát klíč vytáhl a odhodil ho přes celou místnost. K jeho hrůze se druhá ruka jeho výtvoru náhle pohnula a začala natahovat zadní klíč. Hlasitý rachot naplňoval celou dílnu. Dřív, než se Bazzle zmohl na odpor, ruka se znovu ohnala a udeřila ho do obličeje. Poslední, co slyšel, bylo odbíjení dvousetdvanácti hodin. Byl čas snídaně.

Další ráno se Bazzle probudil sám, a prudká bolest hlavy mu okamžitě připomněla včerejší útok. Se strachem se rozhlédl, a snažil se vzpomenout si, kam včera odhodil ten hrudní klíč. S ním dostane své stvoření znovu pod kontrolu a rozebere ho, ukončí tohle strašné dílo a možná uchová starému muži něco ze zbytku jeho důstojnosti.

 

Captain of the Watch | Art by Greg Staples

Venku pochodovala milice, Bazzle mohl slyšet seržantovy chraplavé rozkazy. Prohledávali okolní statky, kde bezpochyby pátraly po jeho kovovém výtvoru. Ale Bazzle věděl, že k němu dnes nikdo nepřijde. Černá lebka - symbol moru - namalovaná na jeho dveřích, odháněla vetřelce a nevítané návštěvníky lépe než hradební zeď. Zjistil, že se vlastně těší na každoročního návštěvníka, který malbu na dveřích obnovoval.

Paprsek světla proniknuvší jeho doškovou střechou zajiskřil na podlaze v rohu dílny. Klíč! Byl pod tím, co kdysi býval jeho jídelní stůl, předtím, než se zaplnil nářadím a kousky kovových součástek, ostatně jako většina jeho dílny. Vstal, sténaje bolestí, a náhle ztratil rovnováhu. Upadl vedle svého pracovního stolu a zachytil se ho. Jak se s námahou zvedal, srdce se mu téměř zastavilo úděsem.

Zíral na uťatou hlavu.

Omdlel hrůzou. Ale pak, jak jeho mysl přicházela k sobě, rozpoznal na hlavě podobné kovové rysy, jako na té zvláštní mechanické ruce. Byla to mechanická hlava. Vojenská přilba byla upravena jako lebka. Bazzlovy zvětšovací krystaly posloužily jako oči, a třmeny a dřevěné zuby usazené v čelisti byly smutnou napodobeninou lidské tváře. Krev mu bušila ve spáncích, téměř v souladu s tikotem, který ho probudil.

Dvé dítě ti přerostlo přes hlavu. Měl si přece jen zůstat sám, ubohý, starý hlupáku.

Jakmile uslyšel děsivý, ale známý rachot hodinového stroje, padl k zemi a natáhl se po klíči. Ta věc začala samostatně myslet, a očividně nechtěla mít tichý chod. Bazzle se sunul pomocí své zdravé ruky ke zlaté záchraně, kterou klíč představoval.

Už jen kousek, jen délka ruky, jen dlaně, už jen na prst daleko…

V okamžiku, kdy v prstech pocítil chlad kovu, mu umělá ruka sáhla zezadu na krk. Myslí mu projela bolest a cítil, jak se místnost otáčí. Viděl, jak se to snaží dosáhnout na klíč, a pak slyšel rachot hodinového stroje, když si to vstrčilo klíč samo do sebe…

Třetí ráno Bazzle otevřel oči. Na okamžik zapomněl na události předchozích dnů - stav mysli, kterému bude brzy závidět. Zjistil, že sedí u svého pracovního stolu. Bolest v krku ho donutila sáhnout tam a promnout si ho, ale jeho zdravá ruka ho neposlouchala.

Jediným pohledem zjistil proč: jeho dříve zdravá ruka ležela uťatá na podlaze u jeho postele, a k jeho rameni byla připevněná kovová ruka. Ta, kterou před pár dny našel na svém stole.

Copak to není to, po čem si tolik toužil?

Pohlédl na své dílo; na své kovové tělo. Tělo, které stavěl šest let. Tělo, které mu pomohlo obelstít smrt způsobenou zkázonosným morem. Bazzle si příliš pozdě uvědomil, že si ta věc nestavěla společníka, ani armádu. Pouze se rozhodla, že již nebude sdílet tělo s nemocným, pomalu se rozkládajícím, starým hodinářem.

 

Butcher's Cleaver | Art by Jason Felix

Paže se znovu pohnuly, a ať Bazzlova mysl křičela sebevíc, nemohla je ovládat. Obě ruce, ta, kterou vyrobil, i ta, kterou ne, nyní sloužily jinému pánu, a jediné, co mohl dělat, bylo dívat se.

Na desce stolu byly položeny chirurgické nástroje: zakrvácená pilka na kosti a velký sekáček. Sledoval, jak se ruka, kterou stvořil, pohnula. Pružiny zvučely, jak se postupně zbavovaly napětí. Kovové prsty se sevřely okolo sekáčku, zvedly jej na úroveň krku, napřáhly se…

Poslední, co Bazzle viděl, byla jeho dílna, rychle se mu točící před očima. Hlasité cvaknutí, jak mechanická hlava zapadla na nyní uvolněné místo, už neslyšel.

A jeho velké dílo bylo dokonáno.