Ničitelka kamenů, 2. část

Uncharted Realms

Jenna Helland

15. 8. 2012

Jakmile Lia ucítila neznámé ruce, které jí začaly stahovat pytel z hlavy, okamžitě do nich kousla. Něco vykřiklo bolestí, ale neudeřilo ji. Naopak, jemně ji položilo na zem, a poodstoupilo.

"Jmenuji se Nira," řeklo to měkce. "A je mi líto, že se potkáváme za takovýchto okolností."


Lia zírala na kočičí bytost, a usoudila, že to bude dívka. Další tři kočko-lidé postávali obezřetně opodál, jakoby ve strachu před Liiným zamračeným pohledem. Kluci, usoudila. Mají hřívy.

"Chci domů!" Vykřikla Lia, a všichni sebou polekaně trhli.

"Viděla si někdy ty zříceniny na úpatí?" zeptala se Nira. Zlatou srst měla posetou černými tečkami. V uších měla náušnice s modrými kameny. A vousky okolo růžového čumáku se chvěly, i když zrovna nemluvila.

"Kdo jsi?" dožadovala se Lia odpovědi, rozhlížejíc se. Vypadalo to tu jako v jeskyni. Na stěnách hořely pochodně, a na načervenalé hlíně podlahy jeskyně byly rozloženy pokrývky.

"Ještě nikdy jsi neviděla nacatla?" překvapeně se zeptala Nira. "Jsme Sluneční Válečníci. Naše smečka je oddaná velkému učiteli, Ajanimu. A naším posláním je udržovat jeho země v bezpečí."


"Tohle není jeho země," odsekla Lia nevrle.

"Démon, co ve zříceninách žije, je hrozbou pro nás všechny. Nezáleží na tom, kdo čemu říká domov." odpověděla Nira.

"Prosím?" opakovala Lia. "Chci domů."

Sluneční Válečnice se ohlédla přes rameno, jako by doufala, že jí to její společníci usnadní. Neřekli nic. "Démon shromažďuje kosti bytostí, aby provedl rituál…“

"Rituál?" zeptala se zmateně Lia.

"Zabíjí bezpočet bytostí, jen aby získal více moci a síly," vysvětlovala Nira. "Jsme mu na stopě už dlouho. Mnozí z naší smečky již za to položili svůj život, většina z nich byli naši kouzelníci. Démon zajal a odvedl všechny z tvé vesnice. Nečekali jsme, že k tomu dojde tak rychle."

"Odvedl? Kam?" Lia přemýšlela, jestli démon odvedl i tu zelenookou holku, a vzápětí se za to zastyděla.

"Do zřícenin na úpatí hor," řekla jí Nira. "Pokud nám nepomůžeš, všichni zemřou. Přála bych si, abych ti to nemusela říkat, ale je to pravda."


Lia pomyslela na svého otce, jaký je silný a vysoký. Nemohla si představit nic, co by mu mohlo ublížit. "Tak půjdeme za mým tátou. A moje máma je kouzelnice. Každému pomáhá."

Válečnice posmutněla. "To ty musíš pomoci jim. Tvá rodina je ve zříceninách také."

Lia si objala kolena a bylo jí divné, že nic necítí. Bylo to jako strašidelná pohádka před spaním. Kočky co umějí mluvit. Démon v horách. Nira se určitě mýlila. Její rodina byla v bezpečí na statku, a čekala na ni.

"Musíme zaútočit dřív, než démon dokončí rituál," pokračovala Nira. "Ale pro náš plán potřebujeme Ničitele kamenů, a naši jsou všichni mrtví."

"Co je to Ničitel kamenů?" zeptala se Lia.

"Jsi to ty," odpověděla. "Viděla jsem tě u řeky. Jednou budeš mocná."

"Drcení oblázků není moc užitečné," pípla Lia nejistě.

"Dnes drtíš kamínky. Zítra budeš tříštit zdi. Jednoho dne se budou rozpadat hrady při tvém jediném pomyšlení."

Lia na ni v úžasu zírala. Lia cválala na svém bílém koni, a zdi Eoského hradu se řítily k zemi.

Nira tasila meč. Jeho špičkou začala rychle kreslit po červené hlíně. Lia ji pozorně sledovala.


"Tak jako já i ty, i draci mají páteř," říkala Nira. "Ale na rozdíl od nás, někteří z draků v ní mají velký plát, ze kterého ústí všechna žebra. Je to i místo, kde ke kostře přiléhají křídla. Říkáme tomu úhelný kámen."

"Úhelný kámen?" opakovala Lia.

"Ten výraz znamená, že je to důležité," řekla Nira. "Pokud ten kostěný plát zničíš, celá kostra se zřítí. A rituál tak nebude moci být dokončen."

"Ty chceš, abych zabila draka?" zašeptala Lia. Nechtěla, aby si Nira myslela, že je slabá, ale taky ji nechtěla zklamat.

Místo odpovědi Nira vrátila meč do pochvy a vzala Liiny ruce do svých. "Umíš šplhat?" zeptala se jemně, a zkoumala Liiny pokřivené prsty.

"Líp než ostatní děti," odpověděla Lia.

"Jak se jmenuješ?" pokračovala Nira.

"Lia."

"U nás je zvykem, že válečník dostane před první bitvou nové jméno, Lio," řekla Nira. "Mohu ti jej dát?"

Lia přikývla. Nevěřila vlastním uším. Ona, a válečník?

"V naší řeči, kaa znamená 'síla'," pronesla Nira slavnostně. "Nyní jsi Válečník, Kaa-lio. Rozdrtíš úhelný kámen, a přivedeš svou rodinu domů."



Těsně před západem slunce ležela Kaalia pod uschlým stromem nahoře na hřebeni, a pozorovala arénu. Kromě Niry všichni ostatní Sluneční Válečníci zmizeli mezi stromy. Obejdou arénu a zaútočí z opačné strany. Kaalia zírala na horečné dění v údolí. Snažila se v duchu opakovat si Niřiny instrukce, ale její myšlenky jen překotně vířily. 

Tohle bezúčelné zabíjení musí přestat.

Dračí kostra vypadala jako nějaký hrůzný dům.

Rozdrť úhelný kámen, znič kostru.

Zavěšené kosti se pohupovaly ve větru a vydávaly dutou, drnčivou melodii.

Znič kostru, zastav démona.

Kaalia zakňourala, ale Nira se ani nepohnula. Upřeně sledovala dění pod sebou.

Zastav démona. Přiveď svou rodinu domů.

Jakmile slunce zmizelo za vrcholky hor, do arény začali tiše proudit černě odění lidé. Všichni měli okolo krku utažené pruhy černé látky. Kaalia neviděla nikoho z rodiny, ani nikoho jiného z vesnice.


"To jsou jeho sluhové," zašeptala Nira.

"To tu chtějí být?" Kaalia byla zděšená. Až tady mohla cítit ten strašný zápach řinoucí se z rozvalin. Jak by tu někdo mohl být dobrovolně?

"Asi je nějak ovládá," řekla Nira, zatímco se z protějšího hřebene náhle rudě zablesklo.

"To je signál," zašeptala Nira. Vzala Kaaliu za ruku, a společně se daly do běhu dolů svahem, pak probořenou mezerou v popraskané zdi, a skrčily se za jedním masivním žebrem. Byly jen několik stop od hlavní úrovně arény, a Kaalia si uvědomila, že jí jekotají zuby strachem. Zaťala zuby, zatímco sluhové pod visícími kostmi utvořili kruh. Klečíce, natahovali ruce dlaněmi vzhůru k noční obloze. Vychrtlý, plešatý muž, oděný v roztrhaných kožešinách, kráčel na pódium na severním konci. Usmíval se, ale byl to bezzubý, podlý úsměv, ze kterého Kaaliu mrazilo.

Při jedné z dřívějších průzkumných misí objevila Nira na žebrech důlky, které jim teď umožnily šplhat a nevystavovat se zrakům pod nimi. Ale jen Kaalia vstoupila na první vrub, země se mohutně otřásla. Sluhové se rozkřičeli radostí, a z toho zvuku Kaaliou otřásl strach.

"Dělej," pobízela ji Nira. "Musíme si pospíšit."

Jak Kaalia šplhala, hrubý povrch jí škrábal ruce. Skandování sluhů dole bylo stále hlasitější a naléhavější. Zemí otřáslo zadunění, a sluhové se rozkřičeli bolestí. Jejich dlaně naráz pukly, a kapky krve z nich začaly stoupat k obloze. Kaalia v hrůze pohlédla na Niru. Kůže přece nemá praskat sama od sebe, a krev nemá pršet vzhůru.


"Pokud rozdrtíš úhelný kámen, kosti spadnou," dodávala ji Nira odvahu. "A celá tahle šílenost skončí."

Na vrcholu žebra Nira seskočila na páteř první, a pomohla Kaalie nahoru. Foukal tu silný vítr, zdánlivě ze všech směrů, a kosti pod jejich nohama se nebezpečně kývaly. Podle Niřiných pokynů se přitiskly k páteři, když ze země začaly stoupat odporné výpary.

Kosti se ostře tlačily na Kaaliino břicho, jak se snažila doplazit se k úhelnému kameni. Koutkem oka viděla, jak se ostatní Sluneční válečníci snaží probít davem sluhů až k plešatému muži na pódiu. Ve snaze uniknout jim, muž vyšplhal po žebříku až na páteř, a náhle je obě spatřil. Zařval hněvem, a Nira vyskočila na nohy.

Tasila meč. "Udělej to. Hned!" přikázala Kaalie.

Kaalia se krčila před úhelným kamenem. Nohy jí klouzaly do mezer mezi obratli. Spadnu. Jen pár palců pod ní se zavěšené kosti roztančily magií, které nerozuměla, slily se dohromady, a pak se rozpadly. Bylo to hypnotizující. Kaalia nechtěla odvrátit pohled. Jestli se podívám jinam, spadnu.


"Kaalio!" zakřičela Nira. Sekla po plešatém muži, ale ten uhnul a udeřil. Nira pozvedla meč v obraně, ale síla úderu ji téměř smetla dolů. Na takového vychrtlého starce musel být až nepřirozeně silný.

Kaalia odtrhla oči od masy kostí pod sebou. Ale byla nervózní, vystrašená. Musela být naprosto klidná, aby mohla rozdrtit malý oblázek, ale jak může uklidnit svou mysl tady a teď?

"Zapomeň na okolí!" křičela Nira. "Představuj si, že jsi někde jinde!"

Kaalia zatlačila rukou na hladký úhelný kámen, zavřela oči, a přála si být zase u řeky. Bant býval rozlehlý, překrásný kraj s hrady, svěžími travnatými loukami, a tou nejmodřejší oblohou, jakou si dokážete představit. Pod dotekem jejích prstů se kámen zahříval. Byl svěží podzimní den, když byl Eoský hrad oblehnut nestvůrami strašnějšími, než si lze představit. Kaalia si představila řeku, plynoucí těsně u jejích nohou. Prorazili hradby! Ozvalo se zašumění, a najednou Kaalia pod rukou nic necítila. Lia cválala na svém bílém koni, a zdi Eoského hradu se řítily k zemi. Když Kaalia otevřela oči, úhelný kámen zmizel, a zející díra na jeho místě téměř rozpůlila páteř.

Vítězně křikla na Niru, ale náhle ji drsné ruce srazily dolů. Holohlavý muž s ní třásl a křičel na ní. Za ním se Nira těžce zvedala na nohy. Srst na hlavě měla ulepenou od krve.

"Ty malá kryso!" ječel muž. "To ty jsi tím posledním číslem! Tvoje krev vše zažehne!"

A odhodil ji dolů.

S kočičí ladností se Nira vrhla za ní. Uprostřed pádu Kaaliu zachytila a na zem dopadly společně. Těsně před dopadem se Nira stočila do klubíčka a utlumila tak náraz. Shora zazněl tříštivý zvuk, jak páteř praskla. Holohlavý muž se chvíli držel, než se dračí kostra rozpůlila a zřítila se dolů. Muž dopadl na zem s odporným žuchnutím. Kosti s rachotem padaly k zemi, přímo na Kaaliu, která se snažila postarat se o Niru. Kaalie se svět roztočil před očima.

"Niro!" zavzlykala Kaalia. "Zastavily jsme to. Kostra se rozpadla na kusy."

"Výborně, malá válečnice," zašeptala Nira. "Teď odsud uteč. Nám ostatním už není pomoci."

Ze země zazářil výboj energie, ta se rozevřela, tvoříc v podlaze arény klikatou trhlinu. Kosti a těla létaly jako pírka ve větru. Kaaliu to vrhlo proti zdi arény, zakrývala si oči před přívalem prachu a sutin, které se řinuly všude okolo. To On pomalu stoupal z trhliny, která rozřezávala celou arénu napříč. Křídla zapraskala, jak s nimi máchl a pomalu se vznesl na noční oblohu.


Zdálo se, jako by se celý svět soustředil na jediný bod - na něj. Máchl vzduchem svým kopím, a křik umírajících se nesl ozvěnou celým údolím. Zuřivě se snažíc zůstat při smyslech, Kaalia spatřila tvář Sluneční válečnice vířící v dýmu nad ní, a pak celý svět zčernal.

Když se Kaalia probrala, nad východním obzorem se mdle lesklo slunce, a svým slabým svitem ozařovalo obraz zkázy. Nic se nepohnulo. Neozval se žádný zvuk, jen vzdálený cvrkot kobylek. Těla rozesetá po troskách arény byla zuhelnatělá k nepoznání. Na druhé straně údolí zmizela polovina horského hřebene, a na jeho místě byl kouřící kráter. Démon unikl.

Poklekla na místě, kde předtím Nira ležela. Kaalia cítila prázdnotu. Jako by jí z těla vyrvali vnitřnosti, a nenechali tam nic, jen temné stíny. Zabiju toho démona. Ještě nevím jak, ale udělám to tak, aby trpěl.

A tam v dálce, v širé divočině, se jednou pomstí.

Poslat článek na e-mail

E-mail přijemce:	Váš e-mail:

Komentáře

Přispívat mohou pouze přihlášení uživatelé. Pokud chcete vložit komentář, přihlaste se ZDE.