Ze záhybů svého roucha vytáhl kněz skleněnou trubičku, uzavřenou na obou koncích, a zavěšenou na zlatém řetězu. Uvnitř trubky vířil bílý dým, který z nějakého důvodu vypadal jako živý.

"Toto je Úmluva smrti," řekl. Hleděl do trubičky, a matná záře z ní mu na tváři pableskovala jako světlo na vodní hladině. Kněz stále hleděl, fascinovaný, na trubičku, pod jejím světlem se jeho už tak bledá kůže zdála ještě bledší, což zvýraznilo čerň jeho očí; stále hleděl do vířících hlubin trubičky, a vypadal jako přízrak, stvořený ze slonové kosti. "Odtud náš řád nese své jméno. Jen těžko si lze představit, že v tak malé nádobce dřímá tak mocná síla."

Kněz odepnul trubičku ze řetězu a se zbožnou úctou ji položil před sebe. Odklopil víka z těžkých misek, sáhl dovnitř, a mince, které byly uvnitř, rozhazoval plnými hrstmi kolem sebe. Zvuky mincí se nesly rozlehlou síní a připomínaly obrovskou, podivnou zvonkohru. Náhle mě zachvátila neblahá předtucha.

O jaké síle to mluvil? Hrozí mi nějaké nebezpečí?

Instinktivně jsem ustoupil dále od kněze, a bojoval s nutkáním vzít nohy na ramena. Zhluboka jsem se nadechl. Kněz pokračoval v rituálu, a já jsem, nehledě na strach, zapisoval vše, co se dělo. Písaře už prostě nezměníte: vědění za jakoukoli cenu.

Lámal jsem si hlavu, jaký smysl, pokud vůbec nějaký, měly ty mince, ale neodvažoval jsem se narušit rituál. Připadalo mi to neomalené. Svatokrádežné. Rychle jsem zapisoval každý detail, zatímco kněz mluvil a gestikuloval. Byl stále hlouběji a hlouběji v transu; už pouhý škrabavý zvuk mého pera působil rušivě, ale psal jsem dál, strach z toho, že vynechám nějaký detail, byl větší. 

Pak kněz náhle strnul.

Po dlouhé chvíli ticha, které narušovaly jen praskající louče, kněz zašeptal.

"Jsem připraven."

Poté odzátkoval skleněnou trubičku.

Hořel jsem nedočkavostí. Připravený na co? Co se má stát? Jaká tajemství tu spatřím?

Nejdřív to vypadalo jako klam, ale pak…

Vířivý dým se jako had vyplazil z trubičky, jako by byl živý. Kněz dýchal pomalu a zhluboka, jak se dým blížil k jeho obličeji. Narazil mu do hrudi; reflexivně sebou škubnul, ale oči měl zavřené. Jak mu dým pomalu obestíral hrdlo a blížil se k obličeji a k nosu, všiml jsem si, že v jinak bílém dýmu je černočerný pramínek, který se ve světle loučí leskne. Kněz ustal v mumlání modliteb, aby se nosem znovu zhluboka nadechl. Jako by dým ten nádech slyšel, vrhl se přímo do nosních dírek a zmizel. Kněz vydal tlumený zvuk a zhroutil se k zemi.

Vyskočil jsem, ale můj rukáv zachytil nádobku s inkoustem a shodil ji na zem. Inkoust se ve světle loučí rozstříkl jako tmavá krev. Doběhl jsem ke zmítajícímu se knězi a obrátil ho na záda. Křečovitě se držel za svůj zlatý límec. Jeho tvář se změnila na skvrnitou masku fialových žilek a pohmožděné kůže. Volal jsem o pomoc, ale odpovědí mi byla jen ozvěna.

Pak se začal z knězových úst valit černý dým. Okamžitě mi připomněl Izzetský chemický oheň, který jsem před pár lety zahlédl.

Hlava mu přepadla dozadu, a kněz strnul. Černý dým už proudil i z jeho nosu a uší, a začal se přede mnou formovat do neurčitého tvaru. Rychle jsem ustoupil a zakryl si ústa a nos rukávem.

Knězovo tělo se scvrkávalo a vysychalo, jak z něj stoupala hustá bílá pára a tvarovala se do podoby lidského těla. Paže, nohy, hlava, a tělo se před mýma očima zformovaly do podoby majestátní ženy s alabastrovou pletí. Černý dým za ní utvořil dvě ohromná křídla a vznášel se okolo ní jako oživlá látka. Zlaté mince a misky se roztavily do kaluží tekutého kovu a utvořily zářivou zbroj a obrovskou čepel kosy. Tohle vše se odehrálo před mýma nevěřícíma očima v jediném okamžiku tajuplného aktu stvoření, ale jediné, čeho jsem byl schopen, bylo zírat do tváře té nezemské bytosti, která si mě měřila sice lhostejným, ale zvědavým, upřeným pohledem.

Natáhla ruku, a její bledé prsty se sevřely okolo ebenového ratiště kosy právě v okamžiku, kdy jej poslední pramínky černého dýmu dotvořily.