Články
Povidka - první část
Slovo překladatele: Když jsem koupil Fat Pack tak jsem měl radost jak z boosterů a nádherné krabičky, tak také z povídkové knížky zasazené do světa Shadowmoor. Přelítl jsem pár stránek pohledem a zjistil, že tohle se svojí angličtinou beze slovníku nepřelouskám, také jsem pak zjistil, že, aniž bych překlad nikam nezaznamenával, z příběhu nic nemám. Tak jsem se rozhodl překlad psát na papír. Vybral jsem si, podle mě nejsrozumitelnější povídku Kena Troopa: Five Brothers. Někde v půlce jsem si uvědomil, že by byla škoda, abych z této povídky měl radost jenom já, tak jsem se rozhodl překlad zveřejnit. Mám k textu jen pár připomínek. Za prvé, knížka je psaná v americké angličtině, takže některá slova jsem ve slovníku nenašel a musel je nahradit jinými, které mi tam nejvíce seděly, doufám také, že mi odpustíte nepřesnosti v překladu, chtěl jsem se trochu vyřádit, tak jsem překládal poněkud volněji. Za druhé, názvy bytostí jsem nechtěl překládat, myslím, že každý co hraje M:TG zná faerie pod svým anglickým názvem a né pod vílami. To samé třeba u springjacků nebo boggartů. Jména bratrů jsem také nepřekládal, protože to v příběhu nezní příliš dobře (Chytrák, Hrdina atd.). Za třetí jsem si dovolil přidat k povídce můj vlastní text, který, podle mého názoru trošku ucelí koncept příběhu, jde o první odstavec, doufám, že mi tu drzost odpustíte. Překlad jsem rozdělil na dvě části neboť potřebuji ještě druhou část dodělat. Tak to by, co se týče překladu stačilo, hezké čtení. *připomínky, rady a názory piště na odie.jedi@seznam.cz*
Když Velká Aurora přišla…
Ken Troop
PĚT BRATŘÍ SmallX
V jednom domě, v kithkiní vesničce bylo veselo, děti už zase nechtěli spát, matka se je snažila postrašit: „ Jestli nepůjdete spát, vyvedu vás ven a poštvu na vás strašáky“. Děti se ovšem nenechali zastrašit a volali: „My se strašáků nebojíme! Jednou se všichni vydáme do světa a zabijeme tisíc strašáku a obrů“. Matka, se již chtěla snížit k poslednímu zoufalého pokusu na umravnění malých kithkinů a šahala po vařečce, když tu se ozvala bába, nesmírně stará léčitelka: „Když ovšem nechcete spát mohla bych vám říci jednu pohádku“. „Ano! Pohádku!“, volali kithkini jeden přes druhého. „Dobrá tedy, řekla bába“, posadila se na malou židli a rozevřela nemalou knížku, „tak tedy poslouchejte pohádku o pěti bratrech“.
*****
Wanderova cesta
Jednou, žil jeden mladý kithkin jménem Wander. Jednou večer se Wander podíval ven, a viděl ty samé pole s žahavými kopřivami, ty samé stáda springjacků a ty samé kithkiny kosící kopřivy a pečující o springjacky. To samé viděl již stovky let předtím. V dalších dnech, se Wander rozhodl vidět něco jiného.
Za soumraku příštího dne, bez jediného slova rozloučení se wander vzal svojí brašnu, svůj meč a pár kithkiních triků a vydal se na cestu. Za ten den viděl mnoho nádherných věcí, perfektní kroužek dýmu, jako faerií žihadlo barevné skály, kterým se vyhnul, vodopád kde stříkala voda k obloze a malé procesí cestujících elfů, s jejich nádhernými rohy a šaty, vybírající mýto, kterým mohl být vděčný za to, že ho nerozdrtili na prach.
Na konci dne, když zasedl ve svém táboře vedle lesa, jedl chlebíčky k večeři a vzpomínal na všechno, co viděl. Sice nevěděl kde je a co bude dělat, ale den nebyl plný kopřiv, springjacků, kos a kithkinů. A to dělalo den skvělým dnem. S úsměvem plným spokojenosti se chystal ke spánku. Když tu ho do očí uhodila blikající světla.
Věděl, že těžko usně když světla budou blikat, tak se přikrčil a pomalu se ke světlům přibližoval. Měsíc byl velký a vysoko. – Blikající světla blikala dál a wander si teprve teď všiml, jak jsou hezká, měnili barvu z fialové na modrou, z té pak na červenou až na zlatou, občas blikla a změnila se.
Když se blikající světýlka ztratila a nevrátila se, Wander začal přemýšlet, jak pronásledovat světla. Byl hluboko v lese a neměl žádný nápad jak se dostat alespoň do tábora. Byl to kithkin, všechny jeho triky byli přirozené, ale byli to triky patřící k zelené trávě a chatrčím, né ke středu samotné temnoty, les nikdy předtím neviděl. Ted. Když zoufal, pár sovích světýlek mu začalo blikat okolo hlavy.
„Héj,tady ty velko-očko!“
„Bud pozdraven!“
„Vítej“
Tři slaboučké hlásky poletovali okolo něj a volali mu do ucha. Hlasy patřili malinkým tělům, které šli špatně rozeznat mezi stíny velkých křídel. Wander slyšel o faeriích, ale nikdy se s nimi nesetkal.
„Ahoj“, začal váhavě, „já jsem Wander“
„Merry“
„Berry“
„Cherry“
Tři faerie se podívali na sebe: „Rádi tě poznáváme, Wandere!“, řekli jednohlasně.
„Ztratil ses?“
„Máš hlad?“
„Jsi unavený?“
Wander přikývnul, Cenn z jeho domu ho občas varovala, aby nikdy nevěřil faeriím, ale zdáli se být přívětivé a Wander potřeboval jakoukoliv pomoc.
„Následuj Berry“
„Tak následuj Che – myslím Berry!“
„Ano! Následuj!“
A znovu, jednohlasně. „My víme jak se dostat z tohohle lesa.“ Rozlétly se pryč a Wander se vydal za nimi. Následoval faerie dlouho, zdálo se to jako spousta hodin, ale měsíc stále zůstával vysoko na obloze. Byl ustaraný z toho, že se ztratil a les se zdál být neproniknutelný. Najednou přišli na místo kde bylo málo stromů a zem se stala vlhčí a měkčí.
Tři faerie nikdy cestou nezaváhali, pokračovali vzájemném rozhovoru, ačkoliv měly problémy s vlastními jmény. Zvláštní kreatury, tyhle faerie. Pokračovali v chichotání celou cestu. Pak se vynořili z lesa a vynořila se ponurná bažina. Pár černých, mrtvých stromů strkalo své dřevěné prsty do vzduchu, pach rašeliny a rozkladu byl cítit všude. Tohle místo bylo, tomu ani Wander nemohl uvěřit, mnohem horší něž les, ze kterého vyšli. Pohlédl směrem k faeriím a poznamenal, že by se občas mohli zastavit a rozhlédnout se okolo sebe, protože byly už dost daleko. Rozběhnul se za nimi a volal. „Merry, Berry, Cherry, počkejte!“, ale jejich jemné hlásky se nesli nočním vzduchem z velké dálky, „ach, né!“
„Nemůžete zastavit?“
„Čas odejít!“
„Zdržovat se na tomhle místě je hodně nebezpečné, Wandere!“
„Mohli jsme tě vyvést z lesa!“, jejich smích pozvolna zmizel do ticha, pryč od Wandera.nyní byl Wander opravdu ztracen. Ovšem, byl to kithkin, dostal se do zlé situace a byl rozhodnut se z ní i dostat. Podíval se do brašny pro chlebíčky, aby zahnal hlad, ale v brašně bylo jen pár drobků. Nevzpomínal si, že by viděl jak mu faerie mohli vzít všechno jeho jídlo, ale věděl, že ho tam bylo plno. Neměl sice žádné zranění, ale byl to hladový kithkin v bažině. Wander přemítal o tom, co má dělat. Nejprve se potřeboval dostat z bažiny, pak si najít nějaké jídlo. Wander bloudil dál pod měsícem, dvakrát spadl a dvakrát znovu vstal, ale stále přemýšlel jak najít cestu z bažin. Byl hladový a měl žízeň, ale neviděl žádné jídlo nebo vodu.
Stejně jako blikající světla, která ho zavedla do lesa, Wandera znenadání znovu udeřilo světlo do očí. Houpající světla patřila bledým zeleným houbám, které rostly z mrtvého stromu. Světla znovu zazářila. Wander byl opravdu hladový, když houby uviděl a tak je bezmyšlenkovitě shrábnul, vytrhnul a začal polykat. Pocítil naději a energii, kterou nepocítil od soumraku a věděl, že teď cestu ven nalezne.
Po chvíli ho zasáhla bolest žaludku a Wander spadl do bláta. Stahy a křeče zmítaly jeho tělem a probodávali mu tělo až do úplného konce.
Když se měsíc skryl, jeho tělo zůstalo v pořádku. Když však měsíc zase vystoupal na oblohu, červy z bažiny se prožrali do Wanderovi lebky. Nejprve prohlodali jeho světélkující oči a pak se pustili i do jeho masa. V průběhu času, se Wanderovo tělo proměnilo v kosti, ty pak zaplavilo bahno a už je nikdy nikdo neviděl.
Mightova cesta
Wander měl bratra, Mighta. Might byl famózní kithkin, známí pro svou sílu a statečnost v bojích. Byl to Might kdo bojoval proti invazi cinderů, skoro jednou rukou, byl to Might kdo vyhrál kmenový závod roku minulí rok. Když Might uslyšel, že se Wander ztratil, tak se ho, samozřejmě, vydal hledat. Wander často chodil na malé procházky a výlety, ale vracel se většinou ke konci dne. Nyní byl postrádán skoro týden. Might neměl žádný nápad, kterým směrem se Wander rozhodl vydat. Ale byl rozhodnut ho najít a přivést ho zpátky do bezpečí domova. Když Might přišel na konec pole, uviděl skalisko vystupující z horizontu. To byla věc, kterou by chtěl Wander určitě prozkoumat. A určitě to byl první krajinný útvar, který uviděl. Tak proč by se Wander nevydal zrovna tam? Vydal se tedy ke skalisku. Teprve když byl blíž, tak zjistil, že to co pokládal za veliké skalisko, je ve skutečnosti větší počet menších kamenů, naskládaných na sobě. Naštěstí pro Mighta nebylo žádným problémem lézt po skalách a tak přelézal po kamenech, volal Wanderovo jméno a doufal, že se vrátí domů před soumrakem. Když vylezl na vrchol, uslyšel přibližující se kroky. S očekáváním v očích se otočil a uviděl přiházet šest ošklivých příšer. Mnohem větších než kithkini, s nestvůrnými zvířecími tvářemi, a každý měl jinou sbírku vyčnívajících rohů. Boggarti. Slyšel o boggartech, ale nikdy je neviděl. Znal jen pár historek a věděl, že jediná věc, které rozumí, je násilí a soboje. Dobře, to byl předmět, kterému Might dobře rozuměl. Pomalu, s hrozivým výrazem se k němu přibližovali. Neměli u sebe žádné zbraně, tak položil svůj meč a sevřel ruce v pěst.
„Kdo vás vede?“, vyzval je.
Boggarti se zastavili. Pohlédli na sebe a zaváhali. Pak jeden z nich, největší a nejošklivější ze všech, vystoupil vpřed a řítil se na Mighta.
Boj. Po dni plným starostí o Wandera byl zápas to pravé. Might se nenechal vyrušit řítícím se boggartem a rozběhl se vůči němu, alespoň se zahřeju, pomyslel si. Boggart byl silný a zuřiví, ale Might byl zuřivější a zasypával soupeře ranami. Nyní boggart silně krvácel a Might zlomil jeden z jeho rohů. Pár dalších ran do žaludku a boggart se svíjel na zemi. Díky boggartovi nemohoucnosti se bránit, vzal Might ulomený roh a vrazil mu ho do břicha. Boggart naposledy vydechl a zůstal ležet ve vlastní krvi.
„Tak dobrá. Toto byl váš vůdce – větší a silnější než vy. Nyní je mrtví a já mám sotva škrábnutí. Pokud je to všechno, vezměte mě k mému bratrovi“. Boggarti se podívali na sebe, jinak neudělali žádný pohyb. Dokud byl Might zaneprázdněn pěti boggarty ve předu, nepostřehl velkou tlupu boggartů plížící se k němu dozadu, dokud jeden z nich nezachrochtal.
Might se otočil, a jediné co uviděl, byl kámen, který mu udělal díru do lebky. Mightovo tělo spadlo bez života na zem. Proti sobě nyní stáli dvě tlupy. Boggarti se nahrnuli na skálu a bojovali mezi sebou o maso ze dvou těl. Po boji mnoho boggartích těl přibylo k hostině a vítězové se schodli, že na tuhle hostinu nikdy nezapomenou.
Kindova cesta
Třetí bratr Wadera a Mighta se jmenoval Kind. Kind byl vesnický léčitel a byl známí mezi kithkiny pro jeho mocnou magii a léky. Uměl vyléčit kithkina na pokraji smrti a dát do pořádku válečníka i s jeho springjackem. V době kdy byl léčitelem, žádný kithkin nebo zvíře nebyli ztraceni v předčasné smrti.
Když Kind slyšel o tom, že oba jeho bratři se postrádají, chtěl je vyhledat. Zabalil si velkou tašku plnou silných elixírů a léků, nic co by potřeboval k nalezení bratrů. Kind cestoval pod rouškou tmy a došel na konec polí a uviděl potůček. Potůček se rozvinul v proud a ten se otevřel v malou řeku vinoucí se mezi poli a lesy. Kind věděl, že řeka by Wadera určitě přilákala, tak následoval řeku po proudu. Kind si byl vědom nebezpečí z polí, ale zůstal v pláních raději, než jít skrz les.
Ušel sotva malou vzdálenost, když tu uviděl podivné tělo kamene vyčnívajícího z řeky, rozhlédl se kolem a neviděl žádné jiné, přestal a vzal si jeden ze speciálních prášků ze své brašny. Foukl ho směrem k tělu, ale prášek se ani nezaleskl. Tady ne. V těle zůstával život, ale ne na dlouho.
Kind skočil do vody a připlaval k tělu na kameni. Měl rybí tvář, lidské tělo a ruce a dlouhý modrý ocas. Merrow. Kind nikdy neviděl rybího člověka osobně – jenom na pár obrazcích světové fauny a věděl jak je léčit. Merrow měl hlubokou, zející ránu z které se řinula modrá, mazlavá krev. Tahle rána byla nejspíše elfího původu.
Merrow zvedl hlavu, podíval se na Kinda a udělal žalostný, ale sotva slyšitelný zvuk, a pak mu hlava zase spadla na zem. Kind se podíal do své brašny a vytáhl dva léky, jeden prášek a potřeby pro šití. Zvedl merrowovu hlavu a nalil mu jeden z elixírů do krku. Merrow se začal nejprve zmítat, ale pak se zklidnil a zůstal ležet. Zbytek lektvaru nalil na ránu, aby přestala krvácet. Pak vzal jehlu a nit z šicích potřeb a dal se do práce.
Po chvíli, smíchal prášek s jedním z lektvarů a rozetřel směs na nyní sešitou ránu. Merrow bude žít. Kind byl zaneprázdněn připravováním nové směsi, když merrow znovu zvedl hlavu. Udělal znovu ten samý žalostný zvuk následovaný dlouhým zasyčením. Kind dodělal směs a začal jí aplikovat. Přirozeně, začal šeptat slova, která by šeptal kterémukoliv kithkinovi: „Všechno je dobré, všechno je dobré, všechno je v pořádku, všechno je pořádku…“, když tu se mu slova zadrhla v hrdle.
Podíval se dolů a uviděl třpytící se dýku v merrowově ruce a krev, spoustu krve, stékající shora dolů. Kind se zhroutil, a uviděl řeznou ránu na svém břiše. Poslední věc, kterou viděl, byl merrow otvírající jeho brašnu.
Kind nikdy neviděl jaké poklady v jeho brašně merrow našel, neviděl rozhořčení a chamtivost v jeho očích když chtěl objevné poklady odnést do doupěte. Pro merrowi je naneštěstí totiž nepatřičná námaha odnést Kindovo pečlivě zabalené a těžké potřeby. Brzo merrow zemřel, kousek po proudu na mokvající ránu. Být Kind naživu, mohl by truchlit nad první zbytečnou smrtí svého pacienta.
Příběhy zbylých dvou bratrů budou pokračovat… ….příště
Komentáře
Přispívat mohou pouze přihlášení uživatelé. Pokud chcete vložit komentář, přihlaste se ZDE.
