Články
Příběh dvou klonobalů
Příběh dvou klonobalů
Doug Beyer
1. 12. 2010
Překlad: Honza2
Trennet dálkohledem pozoroval, jak se další Věž rozpadá a potápí do Rtuťového moře, pokrytá a poskvrněná hrůzami zrozenými z černého oleje. Odhadované ztráty: tři vedalkeni, osmnáct lidí. Zvýšení poškození Tůně Vědění: nevyčíslitelné. Řečeno zdrženlivě, (jak byli vedalkeni zvyklí), Phyrexiané začali být problém.
Trennet byl ambiciózní mág i na svůj druh. Než přišli Phyrexiané, toužil rozvinout svou vlastní linii výzkumu. Byla mu přislíbena hodnost certarcha, vlastní Věž s armádou učedníků a baterií světelných děl. Bylo mu přislíbeno vše, na co měl právo, vše, na co tak trpělivě čekal, od bitvy a následného míru s Neuroky. Ale teď, když přišli Phyrexiané, byly všechny sliby zapomenuty. Neznámé formy stvořené z nakažlivého nekrokovu mu jeho plány zhatily.
A tak, když vůdce Politus žádal o dobrovolníky k osvobození Výzkumné Věže 11, Trennet se okamžitě přihlásil. Politus přislíbil vlastnictví a vládu nad Věží tomu, kdo ji vyrve plenícím Phyrexianům. Trennet měl šanci získat to, po čem toužil. Dokonce měl v rukávu i eso: nový způsob manipulace se rtutí, něco takového by mělo překvapit i Phyrexiany, tím si byl jist.
S čím nepočítal, byla konkurence. Lidská konkurence.
Jediný další dobrovolník byla neuročka Sarja.
Trennet byl ochotný odložit svou obvyklou nechuť k této primitivní, chlupaté rase – v duchu čestného konkurenčního boje – ale stačilo strávit s ní jen pár vteřin, a jeho velkodušnost byla ta tam.
„Moje jediná konkurence je vedouš?“ řekla, šklebíc se na Trenneta. „To skončíme jedním tepem srdce. Aha, promiň, pro případ, že bys nevěděl, ‚srdce‘ je orgán umístěný v lidském hrudníku.“
Trennet zaťal pěsti: jednu… druhou… třetí… čtvrtou. Proč ji nechal, aby se k němu chovala takhle?
Politus prohlásil soutěž za zahájenou. Když Trennet vyrazil z Lumengridu, zahlédl něco pod Sarjinou rukou: zrcadlivou, chromovanou kouli ze rtuti. Ten výtvor sice držel tvar, ale současně se jakoby vlnil a škubal sebou, skoro jako by se snažil napodobit tvary ve svém okolí.
Nemožné. Ta neurocká holka měla stejnou zbraň jako on: klonobal.
Klonobal tvořilo množství napůl živé rtuti, a díky tomu mohl napodobit téměř jakoukoli formu života. Mohl na sebe vzít podobu a pohybovat se jako standardní humanoid, a poté, pokud by byl jeho povrch dostatečně zkřivený nebo proražený, se mohl přeměnit na jakoukoli bytost, která do něj byla vtisknuta. Mohl se změnit například v impozantního draka, což, jak smutně předpokládal, byla jediná strategie, na kterou ta holka mohla přijít. Prostě by ho vypustila poblíž Věže, počkala by si, dokud by Phyrexiané nerozsekali jeho humanoidní tvar, a pak by se najednou objevil obrovský ocelový drak a vrhl se na ně. Jakmile by vykonal své zhoubné dílo, Sarja by jen líně vešla do Věže a zabrala by ji pro sebe.
Trennet věděl, že to bude pravděpodobně její plán, protože to byl přesně jeho plán.
Nevadí, pomyslel si. Dovrší své dílo s vlastním klonobalem tak, jak měl v plánu. Impozantní golem, kterého vtiskl do klonobalu, by mohl být pro Phyrexiany rozhodně nepříjemným překvapením. Jeho klonobal se promění na obrovského golema, ten se účinné vypořádá s Phyrexiany, a pak –
Hmm, pak se bude muset vypořádat s obrovským kovovým drakem, nebo s něčím podobným, co se vyklube ze Sarjina klonobalu.
Ale počkat, pomyslel si, klonobal ještě umí jinou věc. Umí kopírovat vtisknuté bytosti, ale umí je i skrýt. Místo aby se klonobal změnil v obrovskou bytost, může v sobě schovat jinou.
Například, řekněme, jistého mistra mága – mága, který zná magii mysli natolik, že dokáže ovládnout Sarjinu bytost, jakmile se vyloupne z obalu a zničí Phyrexiany.
Například, řekněme, mě.
Schoval bych se v mém vlastním klonobalu, a jakmile Sarjina bestie zničí Phyrexiany, vylezu ven, ovládnu bestii magií mysli, použiji ji proti Sarje, a vítězství bude mé.
Trennet okamžitě uskutečnil svůj plán.
Existence v ne-prostoru uvnitř klonobalu bylo… divné, přinejmenším. Mohl vnímat vše, co vnímal klonobal, ale bylo to pokřivené a zkroucené, jako by každému prvku okolního světa zabralo proniknutí dovnitř odlišné a náhodné množství času. Jeho vlastní tělo bylo nepřítomné, nebo mikroskopické – byl si vědom své přítomnosti uvnitř klonobalu, a přece nezabíral žádné místo. Cítil své pohyby, a dokázal je ovládat, ale neměl je doslova vzato pod fyzickou kontrolou. Cítil spíše, že se klonobal řídí jeho mentálními příkazy, a to bylo víceméně vyhovující. Přikázal, aby to vyšplhalo ze Rtuťového moře na podpěru Výzkumné Věže 11, ale samo si to určovalo, kam to šlápne.
Cesta ke Věži skončila. Dorazil.
Jak klonobal lezl nahoru, Trennet pozoroval Phyrexiany nad sebou. Byla to malá smečka nakažených vodochodců (seastrider) a drnkoptáků (thrummingbird), doprovázená velkým zphyrexovaným drakem. Bourali strukturu Věže, kropíce ji výtoky hnusu a drali se dovnitř, aby škrábali kov svými končetinami, co vypadaly jako stvořené pro ničení. Věž se kymácela nad Mořem, oslabená, ale stále držící svou strukturu.
Tehdy spatřil Sarjin klonobal. Měl také antropomorfní tvar, ale lidský – její čtyři končetiny šplhaly hůře než jeho šest. Dostal se blízko ke Phyrexianům. Jeden z nich, olejovitý zphyrexovaný vodochodec, si jí všiml, a skočil dolů na stejný ochoz, aby se s ní utkal.
Výborně.
Jak Trennetův klonobal šplhal výš, zphyrexovaný vodochodec postupoval proti Sarjině klonobalu. Rozkročený a zkroucený, máchajíc nohama, Phyrexian udeřil na Sarjin klonobal. Ten spadl z plošiny, letíc dolů prázdným prostorem. Trennet jej sledoval. Klonobal se pokusil zachytit na nižší plošině.
Teď si Phyrexiané všimli Trennetova klonobalu; hrozivě se otočili směrem k němu. To se nemělo stát – potřeboval, aby se nejdříve objevila Sarjina bestie. Potřeboval ji dostat mezi sebe a Phyrexiany.
Přikázal klonobalu sešplhat dolů na trám, kde byl zachycený ten Sarjin. Po chvilce obal zaznamenal pokyn a změnil směr, dolů ke druhému.
Phyrexiané se hnali za ním. Drak, obrovská okřídlená stvůra s odkrytou kostrou z černého kovu, se po něm vrhl a máchl svými drápy. Trennet se snažil vyhnout, ale klonobal reagoval pomalu, zachytil téměř plnou sílu úderu. Ztratil rovnováhu a spadl z podpěry.
Okamžik bez gravitace uvnitř klonobalu Trenneta naprosto dezorientoval. Nerozpoznal, kde je nahoře nebo dole, dokud nepřišel náraz. Bylo to jako probuzení do nehybnosti po noční můře nekonečného pádu.
Jakmile se vzpamatoval, uviděl, že spadl na stejnou plošinu jako Sarjin klonobal. Přikázal svému obalu, aby ten druhý vytáhl na plošinu. Potřeboval, aby se Sarjin klonobal zapojil do boje, a to rychle. Phyrexiané se na ně vrhali. Nebyl vlastně ani čas na to, aby Sarja spustila svou past.
Tak jí pomohl: nechal svůj klonobal zaútočit na její.
Čtyři silné vedalkení ruce jeho obalu udělaly s vnější vrstvou krátký proces, roztrhly ji, zbortily, destabilizovaly tvar klonobalu. Během chvilky jej vyrvou z lidského tvaru a přemění na cokoli, co mu Sarja vtiskla.
Klonobal byl roztržen téměř ve dví. Třásl se, vlnil, a pak se začal elegantně skládat. Pokud by to bylo možné v neprostoru uvnitř klonobalu, Trennet by se usmál.
Ale, namísto obrovské bestie, se klonobal přeměnil zpět na původní tvar. Vypadal zase jako dřív.
Co se stalo? Nefunguje to? Nebyl snad obal dostatečně poškozen na přeměnu?
Ne. Trennet udělal vše dobře. Bylo to tím, že do Sarjina klonobalu byl vtisknutý… jiný klonobal.
Phyrexiané zaútočili. Bezoká, ostnatá hrůza se vrhla na Trennetův obal, trhajíc jej na kusy ostrými drápy. Jeho obal pukl a v okamžiku se rozpadl.
Realita udeřila. Trennet cítil jako by byl obrácený naruby. A najednou stál na plošině, ve svém vlastním fyzickém těle, bez klonobalu, který by ho chránil.
Neztrácel čas, a seslal kouzla. Jednoho Phyrexiana vrhnul zpět na místo vysoko na věži, a dva další odfoukl prudkým, ječivým závanem větru. Pak se ukryl za Sarjiným klonobalem.
Phyrexian zaútočil na zbývající klonobal. Příšera sklapla své masivní čelisti, zanechavše na stříbřitém povrchu obalu mohutný šrám. Obal se zachvěl, destabilizoval – a pak opět vytvořil stejný stříbřitý tvar.
Ten klonobal má vtisknutý další klonobal?
Trennet dělal, co bylo v jeho silách, aby Phyrexiany zdržel, rušil a zadržoval pohyby, aby Sarja měla čas se přidat. Sarjin klonobal bojoval chabě, jeho pomalé údery byly neúčinné. Ale nic jiného se nedělo. Pokaždé, když některý Phyrexian klonobal zničil, vystoupil z něj další. Klonobal za klonobalem.
Trennet se snažil zachránit si život. Zadržoval vetřelce mystickými překážkami, odrážel jejich útoky zpět na ně, a vyvolával nehmotné bytosti na pomoc. Ale, ačkoli byl zkušený mág, prohrával. Prodrali se jeho obranou, a ani nezpomalili. A ten obrovský drak se zase přiblížil – bez Sarjiny pomoci ho docela jistě zabije, stačil by mu jeden úder.
Zběsile trhal Sarjin klonobal holýma rukama. Odtrhával tenké plátky, vrstvu po vrstvě – a pod nimi byly jen zas a zas další klonobaly. Na netečném stříbřitém povrchu se odráželo jen jeho vlastní zklamání.
Nakonec se otočil k drakovi čelem. Raději než zemřít, použil kouzlo, které si schovával až na konec – kouzlo na ovládnutí mysli. Soustředil svou vůli do psychického hrotu, a vrhl jej do dračí mysli. Pronikl vrstvami jeho duše, vynakládaje do kouzla všechno své úsilí – a těsně předtím, než zkolaboval, konečně dosáhl centra dračí mysli a obalil jej svou vůlí.
Fungovalo to. Teď ovládal obrovskou Phyrexijskou bestii. Zábleskem myšlenky ji vrhl na ostatní Phyrexiany, aby zaútočila na svůj vlastní rod. Drak zničil ostatní Phyrexijské stvůry. Co neroztrhal svými drápy, to zpustošil svým ostnatým ocasem.
Když drak s vřískotem dorazil posledního, Trennet už neměl sílu dále ho ovládat. Phyrexijská stvůra se osvobodila od kouzla a otočila se k němu. Když ho drak popadl, Trennet upadl na plošinu, drcený jeho vahou.
Dračí drápy mu lámaly žebra. Jak drak tiskl a tiskl, jeho vnitřnosti praskaly. Nemohl dýchat. A jakmile dračí čelisti sklapnou okolo jeho hlavy, zemře.
V tu chvíli koutkem oka spatřil, že Sarjin klonobal natáhl ruce k své hrudi. Vyrval si v hrudi velkou díru, ničíc svůj vlastní tvar. Stříbřitý povrch mizel, poslední klonobal byl zničen.
Na jeho místě stála Sarja, s velkou dýkou, a ještě větším úšklebkem.
Jediným rychlým pohybem skočila drakovi na záda a zabodla mu dýku do páteře. Drak zavřískl a Sarja kroutila dýkou, dokud se dračí hlava neuvolnila z obratlů a neodkutálela se pryč. Drak se zhroutil, naštěstí z větší části na jednu svou nohu, takže Trenneta nerozdrtil. Trennet tam ležel, hekající, a zíral na oblohu, zatímco se vycházející modré slunce zrcadlilo ve Rtuťovém moři.
Sarjin obličej mu zakryl zorné pole – tyčila se nad ním. Mohl vidět z několika úhlů, jak uboze teď vypadá – v odrazech v množství jejích neurockých čoček.
„Dej pryč…tu věc… ze mě,“ dožadoval se.
„Přepusť Věž mně, a dám.“ řekla Sarja, a v koutkách úst jí cukalo.
Trennet si připravoval intelektuálně zničující protiargumentaci – takovou, co by ji přinutila rozmyslet si celý její pohled na svět, a co by jí navíc okamžitě umlčela. Ale jeho zničené plíce spolehlivě odmítaly vyjádřit tuto tirádu. Byl si skoro jistý, že má dračí ocas zabodnutý skrz naskrz celým svým tělem.
„Tak… dobře.“ řekl místo toho.
Díky rekonstrukční magii Lumengridských tvarovačů bylo Trennetovo tělo napraveno za několik dní. A Věž byla zrekonstruována za několik týdnů. Ale Trennetovo ego utrpělo hluboké šrámy, tak hluboké, že je ani magie nevyléčí.
Opět ve své těsné věžičce, Trennet dálkohledem pozoroval Výzkumnou Věž 11. Viděl Sarjinu menší armádu klonobalů hlídkujících po trámech a lávkách, a zamračil se. Obhlížel moře, dívaje se po něčem jiném.
Možná by měl zkusit zpět dobýt Výzkumnou Věž 16.
Komentáře
Přispívat mohou pouze přihlášení uživatelé. Pokud chcete vložit komentář, přihlaste se ZDE.
