Další mozky

Pobřežní provincie Nephalia na Innistradu nikdy nebyla hustě osídlena. Odlehlost, soukromí a obloha plná blesků tak láká množství šílených vědců, kteří si rádi hrají se životem a smrtí. Samozřejmě síly světla nemohou jen nečinně přihlížet a musí zakročit vždy, když se o někom takovém dozvědí.

Zmrzlé spadané listí jim křupalo pod nohama. Proplétali se mezi stromy, jejichž prázdné větve připomínaly prsty kostlivce. Nad zemí se vznášely kotouče bělostné mlhy a studený vítr od blízkého pobřeží jim neodbytně šlehal do tváří.

„Je to ještě daleko seržante?“ zeptal se kněz Zlaté noci vedle stojícího muže.
„Nemělo by být. Ten vesničan tvrdil, že sídlí hned na kopci za lesem, kde se honí blesky. Párset metrů a sme z lesa venku. Kopec je hned za ním. Teda jestli sme na správném místě,“ a odplivl si.
„Pohněte chlapi! Trochu života! Smrt nás teprv čeká,“ zařval na patnáct katharů, svatých bojovníků, kteří je následovali.
„Při Avacyn, Weggenfloge,  neměl by si je děsit smrtí, když nás dle všeho čeká nekroalchymista a skaabové,“ otřásl se. Pevně sevřel posvátnou hůl a vyrazil vpřed.
„Kněží...,“ zamumlal Weggenflog a následoval ho. Odporovat církevnímu hodnostáři by nebylo moudré a on to věděl.

Na okraj lesa dorazili pěkně promrzlí, přestože vojenské uniformy měli šité z teplých látek a vysoké boty z kvalitní kůže. Stejnokroj místní posádky se skládal z tmavohnědého trojhranného klobouku, kožené zbroje, železných chráničů a bílých plášťů z husté vlny. Pouze za seržantem vlál plášť hnědé barvy. Avacynin kněz nosil bílou róbu se svatým symbolem na prsou. Mezi posledními stromy a v popraškem pokrytém podrostu se tak snadno ztráceli.

„Desátníku, vemte si osm mužů. Obejdete kopec a pustíte se nahoru z druhé strany. Chci, abyste vyrazili nahoru přesně v okamžik, kdy se hodiny přesypou. Jasné?“ a hodil desátníkovi malé přesýpací hodiny.
„Rozkaz pane!“ budem tam. Zrzavý voják s frčkami desátníka otočil drobné přesýpačky a zastrčil si je do škorní.
„Vás osm jde se mnou!“ ukázal a vybral z okolo stojících mužů.
„Doufám, že se těšíte stejně, jako já,“ zakřenil se a rozběhl se na druhou stranu kopce.
„Pohyb!“

Weggenflog vytáhl z pouzdra u pasu dvojče přesýpacích hodin a rovněž je otočil.
„Pár chvil volná zábava, pánové. Vymočte se, najezte se, možná už to jindy nestihnete.“
„Pojď stranou. Musíme si promluvit. Chci znát tvůj plán.“ otočil se svatý muž a poklidnou chůzí se vydal k opodál stojící dvojici statných stromů. Seržant ho neochotně následoval.
„Reverende Ernste, musím protestovat. Je to vojenská operace...“
„Vojenská operace pod křídly církve a Avacyn. Tedy tady oficiálně velím já. Stejně jako vy velíte svým mužům. V žádném případě nemohu tolerovat, že se se mnou odmítáte radit o dalším postupu.“ doplnil ho Ernst.
„Samozřejmě,“ zplihl seržant.
Mělo by to být snadné. Začínající nekroalchymista v rozpadlé boudě. Možná pár skaabů. Nic víc. Až se přesype písek, vyrazíme vpřed. Desátník z druhé strany bude zajišťovat, aby nikdo neutekl zadem, kdyby nás zahlédli dřív, než se my dostaneme nahoru. Vlítnem tam, čapnem toho parchanta, sejmem jednu, dvě zombie co tam nejspíš budou a jdeme domů. Kdyby se jich tam vyskytlo víc, což nepředpokládám, jste tu vy a podpoříte nás. V pořádku?“
„V pořádku.“
„Čas skoro vypršel. Jdeme na to!“ zaburácel k mužstvu.
„Není důvod se dál skrývat. Kopec je holý a nemá se kam schovat a ani kudy utýct.“
Úbočí kopce pokrývala pouze zmrzlá zežloutlá tráva pokrytá zářivě bílým popraškem. Na vrcholu pak trůnila nevábně a na první pohled neuměle stlučená větší bouda vzdáleně připomínající venkovské stavení. Jediné co dávalo vědět, že se nejedná o obyčejné obydlí, byla změť trubek a drátů, která se tyčila kolmo k obloze.

Bez jakéhokoliv vyrušení vyšplhali až k dřevěné stavbě. Dovnitř vedly jediné dveře. Žádná okna, žádné jiné vstupy.
„Pane. Nikde ani živáčka. Dole jsem nechal hlídat dva muže. Jediné zajímavé co sme našli, byla jáma plná lidských ostatků. Nebyl to pěkný pohled,“ zasalutoval desátník, který obešel stavbu z protější strany.
„Rozumím. Není na co čekat. Dovnitř!“
„Rozkaz!“
Dveře se pod ranou válečného kladiva proměnily v dříví na podpal. Za nimi čekala potemnělá místnost.
Ernst zašeptal krátká slova k Avacyn a ruka s holí mu vzplála bílým světlem.
Vojáci na nic nečekali, třímajíc obnažené meče v rukou, vtrhli do spoře osvětlené místnosti, po které tančily četné stíny. Vévodilo jí množství kabelů a trubek, které částečně zahlédli čnít nad střechou budovy. Svíjely se po stěnách jako mrtví hadi od střechy až po podlahu. V té se pak ztrácely a mizely dále dolů do podzemí.

„Vrrrh!“ ze stínů vystřelila svalnatá šedá paže a rozsápala hrdlo nejbližšímu z katharů. Nastal všeobecný zmatek. Nikdo nevěděl co se děje a všichni byli namačkaní na malém prostoru.
Ze tmy vystoupila postava vzdáleně podobná člověku a hledala příští oběť. Její mtrvolně bledou kůži zdobily tisíce švů. Z ramene ji rostla druhá hlava, oči měla posázené v nepravidelných rozestupech po celám mohutném těle. Třetí paži trčící ji ze zad zakončovala čepel ostrá jako břitva.
„Na něj!“ rozkázal kdosi, kdo se vzpamatoval první.
„Co se...,“ hlas se odmlčel.
„Gnarch!“
„Obkličte ho. Usekněte mu tu zatracenou ruku!“
„Světlo! Kde je ten podělanej kněz, když ho...“
„Arkch!“ bestie zařvala bolestí a strhl se lítý boj. Meče válečníků ťaly sešité části monstra, bodaly, sekaly. Skaaba poháněla touha zabít vše živé, co není jeho pán. Kousal. Drásal a trhal. Beze strachu, poháněn čirou nenávistí ke všemu živému. V potemnělé místnosti zavládl naprostý chaos. Život. Smrt. Uši rvoucí jekot proťal vzduch.
Ozvalo se jen „žuch“ a poté ticho.
„Co se zatraceně stalo?! Kdo vám řek, že máte všichni lízt za náma?“
„Ale seržante..“
„Do hajzlu! Nechci slyšet žádné ale! Všichni ven! A co se ksakru stalo s tím podělaným knězem?“
„Právě jste ho minul, pane. Leží vám u nohou. Poslední co stačil udělat, byla ta světelná koule, co nám zrovna pohasíná nad hlavou.“
„Hmm, ven! A vytáhněte všechna těla. Chci vědět, jak na tom jsme.“

Zjistili ztráty, zraněné a mrtvé. Nebyl to veselý pohled. Na zemi leželi dva mrtví kathaři, avacynin kněz a k tomu další čtyři zranění. Polovinu ztrát si vojáci způsobili sami v nastalém zmatku.
„Zranění půjdou dolů za Mirem a Uwem, co nechal dole desátník. Zbytek se mnou. To zatracený doupě vyčistíme. Uvnitř sou pochodně, stačí je jen zapálit. Pořádně si na toho hajzla posvítíme.“

Otřesený, ale zformovaný oddíl se vydal dovnitř za seržantem. Vybaveni zdrojem světla prohledali chatu, ale mimo změti kabelů a nepořádku nic nenalezli. Trvalo jim notnou chvíli, než objevili skryté padací dveře do podzemí. Za nimi se ukrývalo prostorné schodiště vedoucí do podzemí. Pomalu a nyní až přehnaně opatrně, sestupovali dolů. Schodiště ústilo do široké chodby s několika výklenky a půltuctem dveří. Ty vedly do skladišť s něčím, co by se při notné dávce dalo nazvat náhradními díly. V další místnosti se nacházely roztodivné přístroje. Za posledními dveřmi leželo množství propletených drátů zapletených v obří nerozmotatelné klubko.

Chodba se dále stáčela a klesala. Stěny obalovalo stále větší množství trubek a drátů. Poté se stočila do pravého úhlu a vyústila v kruhovou místnost o velikosti malého vesnického náměstí.
Po stěnách běhaly malé blesky. Všude stála neznámá zařízení a police s roztodivným vybavením. Polovina vypadala jako kovové rakve. Jiná se zdála být obyčejnými stoly. Co je však odlišovalo, bylo železo a množství nožů a čepelí k nim přidělaných. Na opačné straně místnosti se rýsovaly vstupy dále do podzemí. Na největším kruhovém lůžku ležel poslední výtvor šíleného vědce. Sám šílený vědec, pán domu, se skláněl nad ním.
Vstoupili.

„Oh, nestyďte se a pojďte dál. Mě se bát nemusíte. Jmenuji se doktor Sturm. No pojďte. Ať mi nevynesete spaní. Ha, ha. Ha, hahahhá, hááá,“ rozesmál se.
„Asi jste potkali … vrátného. Předpokládám, že vás náležitě uvítal. Jen asi už nepatří mezi živé. Tedy mrtvé,“ zarazil se.
„No však víte. Pojďte. Potřebuji další mozky. Jsem rád, že jste mi jich pár přinesli. Samozřejmě, že přinesli. Tuze děkuji. A už jsem se zmínil, že je to past?“
Kathaři se rozestoupili a začali pomalu, ale jistě v širokém půlkruhu obkličovat stůl, u kterého doktor Sturm pracoval.
„Pánové, můžeme se přeci dohodnout. Dáte mi své mozky a můžete odejít. Věřte mi, o to se postarám,“ pozvedl ruce, zamrkal na seržanta a zachechtal se.
Zpoza sloupů, z chodeb a dalších míst se začali vynořovat živí mrtví. Více jak dva tucty odhadl seržant.
„A do hajzlu!“ ulevil si.
„Jak jsem se zmínil. Nějak už se dohodneme.“

V tom se rozvlnil vzduch a ozvalo se tiché plop. Zčistajasna stál na místě, kde dosud nikdo nebyl tmavovlasý muž se špičatou bradkou. Jeho kožené šaty podivně odrážely světlo a stejně tak i jeho šedočerný plášť.
„Oh, omlouvám se. Neruším večírek, nebo snad něco více intimního?“ a rozhlédl se po okolí.
„Ne, ne, ne. Nenechte se rušit. Jako bych tu nebyl. Jen hledám dýku. Asi tákhle dlouhou. Neviděli jste ji? Ne? Vážně ne, škoda. Neobtěžujte se, nejdu ji sám.“ a stáhl si dlouhou rukavici, která odhalila karmínově červenou ruku. Tu opřel o nejbližší sloup.
„Zase falešná stopa. Nevadí. Koukám, že se tu ale najde pár jiných zajímavostí,“ rozzářil se a otočil na podpatku.
„Pokladnice je tudy, předpokládám. Bylo mi potěšením.“
„Na něj!“ zavřískl Sturm a desítka zombie si přestala všímat katharů a pustila se za nově příchozím.
Tajemný muž rázně máchl rukou a zvolal: „Petrificus totalus!“ Podíval se na cíl kouzla a zamračil se.
„Bez té ořechové hůlky to nějak nefunguje. Abych to udělal postaru,“ povzdechl si a provedl pár jednoduchých gest. Přibližující se tvorové zůstali zmražení na místech.
„Ledová pouta,“ dodal na vysvětlenou.
„Má specialita. Být vámi, běžím ven. Asi se to tu za chvíli zhroutí. Jen si vypůjčím pár... věcí a použiju doktorovo zařízení zkázy.“ sdělil vojákům jakoby mimochodem. Poté se ztratil v jedné z chodeb.

„Ven!“ zahřměl seržant a rozběhl se cestou, kterou před malou chvílí přišli. Zanedlouho se ocitli znovu na čerstvém vzduchu pod ocelově šedými mraky slibující brzký sníh. Proti vší logice a zákonům příběhů se dům nezhroutil v okamžiku, kdy z něj vyběhli. Měli ještě dost času opustit kopec a vydat se k čekajícím druhům zahřívajícím se u rozdělaného ohně.
Až o notnou chvíli později se ozvala z nitra doktorova komplexu hromová rána. Kopec jako by si sedl a ze sutin, které seděly na vrcholku, stoupal dým k nebesům.
Začalo hustě sněžit. Bude to dlouhá cesta domů v tak mizerném počasí. Vážně dnes nebyl dobrý den. Pomyslel si seržant.

Daniel Kuba

P.S. Jde o volnou autorskou tvorbu.

Obrázky: Wizards.com

Poslat článek na e-mail

Komentáře

Přispívat mohou pouze přihlášení uživatelé. Pokud chcete vložit komentář, přihlaste se ZDE.