DISSENSION - 2. část

DISSENSION

Závěrečná kapitola příběhu ze světa gild

Napsal: Cory J. Herndon

Přeložil a upravil: Jan Adam

II. část

Příběh Ravnicy jsme opustili v následujícím bodě: Parhelion, pevnost boroských andělů, kteří padli za oběť Szadkově armádě duchů v přízračné krajině Agyrem, narazila neřízena do sídla Azorijského senátu. Zde se nachází Agrus Kos v těle azorianského ektomága Obeze Murzeddiho, Nejvyšší Sudí Augustin IV, selesnyjský velvyslanec Svatý Kel, wojekský generál-velitel Lannos Nodov, anděl Pírko, baronka Teysa Karlov a zlodějský mistr Evern Capobar.

Když se usadí prach, naši přátelé zjistí, že většina senátorů padla za oběť padajícím sutinám. Bohužel, i generál Nodov, z něhož nezbylo pod obrovským odštěpkem stropu více než jedna jediná noha. Pírko konstatuje, že kdyby měla křídla volná, mohla ho zachránit. Augustin souhlasí a odstraňuje její stříbrné svorky. Zároveň Pírko chtě nechtě přebírá povinnosti gildovního pána Legie Boros. Náhle se objevuje nečekaný návštěvník – není to nikdo jiný než imp Pivlic, kterého před jistou smrtí, když vyčerpán letem umdlel, zachránil roc, který předtím ztratil svého jezdce- gobliního poručíka Flanga. Dorazil, aby Teyse oznámil, že Utvara je téměř stoprocentně na odpis, a že nephilimové míří do města – což už v tuto chvíli ví bohužel v Ravnici každý. Kos v těle Obeze Murzeddiho se spolu s Pivlicem vydávají splnit svůj úkol – prošetřit Momira Viga. Evern Capobar už to v Prahvu nemůže vydržet, a prohlašuje, že se vrátí do svého domova, ať stojí, nebo ne. Nedbá na Pivlicovu poznámku, že už určitě nestojí. Vyběhne nazdařbůh ven. Bohužel, v cestě nazdařbůh ven stojí právě noha jednoho z nephilimů. To už je na starého zloděje moc, a jeho mysl definitivně povolí. Pokud má zemřít, ať je to tedy rychle, zařve k nebesům. To, co z něj po dopadu nephilimovy nohy zbude, se prakticky vejde do větší injekční stříkačky.

Fonn a Jarad pokračují směrem k Rix Maadi, Pekelné díře. Myc a jeho přátelé jsou bandou Rakdosů vlečeni přímo do centra teritoria kultu, a zde předhozeni Krvavé čarodějnici Izoldě. Ta mezi nimi hledá toho správného. Lilyeyama Tylver klade odpor, a to Izoldu pobaví natolik, že nechá dívku odvléct, prý pro „osobní zábavu později“. Poté, co škrábne a ochutná krev Orvala i Aklechina, zbývá jen Myc. A právě on je osobou, kterou Izolda hledá. V žilách mu koluje drahocenná tekutina – krev gildovního pána, jeho otce Jarada. Rakdoská magie se točí výhradně kolem krve, a má-li krev sama magické vlastnosti, dokáží pravé divy. Nemluvě o tom, je-li to krev dračí. Ano, část lupu Everna Capobara, který mu sebrali stínochodci, byl určen právě pro ni. S pomocí Mycovy krve a tekutiny, která kolovala v žilách draka, hodlá Izolda provést nebezpečný a mocný rituál – vyvolat samotného démona Rakdose Prznitele a svázat svou mysl z jeho, aby jej mohla ovládat. Započne rituál. Její zaříkávání je ale přerušeno svistem šípu z Jaradova luku, který jí vyrazí kalich s krví z ruky a rozstříkne drahocennou směs po oltáři a Mycovi. V tom samém okamžiku se z lávové jámy vynoří sám Rakdos. Myc Zunich cítí, jak se v jeho hlavě vedle jeho vlastní mysli zhmotňuje další – ukrutná, násilná, krvelačná. Přerušený rituál svázal s Rakdosovou myslí mysl jeho samotného. Démon je s ním spjat a musí jej poslouchat. Zároveň je ale Mycova mysl ovládnuta démonickou psychikou, a chudák malý Selesnyan má jen okrajové ponětí o tom, kdo je, ke komu patří, a jak by se měl chovat. Úderem pěsti srazí Rakdos vznášející se Izoldu do davu kultistů a zahájí svou cestu k povrchu. Vyděšená Fonn a Jarad to sledují. Fonn netuší, co se děje, a proč Rakdos Myce nezabil, ale odnáší si jej, očividně v míru, někam sebou. Jarad tuší. Posílá Fonn s Orvalem a Aklechinem pryč, na povrch. O to, aby se Myc bezpečně vrátil, se postará sám.

Obez a Pivlic se na rocovi dostávají poblíž Novijenu, sídla Simiců. S Obezovou pomocí se Kos dostává dovnitř a přebírá tělo virusoida, gelovité bytosti, které slouží Simicům jako sluhové. Prochází živoucí strukturou až do velína, kde konečně nachází samotného Otce stvořitele, Momira Viga, který se právě zabývá pitváním jakési zlobří (snad) mrtvoly. V tu chvíli jej jakási vedalkenská výzkumnice požádá, aby jí asistoval, a přikáže mu držet holýma rukama nad ohněm nádobu a pak vařící obsah vypít. Kos se nevěřícně zeptá „Cože?“ – a to je kritická chyba. Virusoidům totiž není vlastní dar řeči, a tak je azorijský avatar prozrazen.

Pivlic a Obez zatím z první ruky sledují, jak se nephilimové pouští do likvidace města. Sama Středotvrz je napadena, a generálka Migellic se marně snaží přimět boroské gildovní mágy, aby oživili strážné titány. Zdá se, že bez moci Guildpactu a přítomnosti boroských andělů jsou titáni jen obří, nepotřebné, neživé sochy. Letka skyjeků prolétne kolem dvojice, aby napadla korýšovitého nephilima se vznášející se hlavou na zádech. Ten je ale vymaže ze světa jediným vychrlením tekutého ohně. Tlaková vlna srazí Obeze a Pivlica ze sedla, a oba musí bojovat o to, aby neskončili jako dva mastné fleky na dlažbě pod nimi. Kos je uvnitř Novijenu odkázán sám na sebe.

Svatý Kel se mezitím vrací do Vitu Ghazi. Mysl starého loxodona pomalu kolabuje pod tíou událostí, a nakonec se zlomí. Dává povel k tomu, aby Konkláva nasadila své tajné síly pro případ nejvyšší nouze – mlčenlivé. Ač byli oficiálně zakázáni dodatkem ke Guildpactu po Dekamiléniu, stále si jich pár drželi v záloze. A nyní je nasazují.

Jarad v podzemí používá svůj věrný hmyz, aby mu pomohl vystopovat Izoldu. Ta je ale blíže, než tuší – i ona touží jej potkat, když už nevyšel rituál napoprvé. Nyní má možnost získat krev přímo od gildovního pána. Když se Jarad i Izolda srazí, následuje krátký, ale urputný boj. Jarad zjišťuje, že Krvavá čarodějka je mnohem mocnější, než čekal, ale nevzdává se myšlenky zachránit Myce. Pak ale přichází Izoldino překvapení. Lily Tylver, čerstvě oživená, ještě oblečena ve své uniformě ledevského rekruta. Její rty byly sešity k sobě hrubou, tmavou režnou nití a její vlasy visí v chuchvalcích dolů. Byla proměněna v ragamuffyna, služebníka rakdoských šamanů. Brouká si tichou melodii, která Jarada zbavuje jasného rozumu, a vážně zraněn, dopadá k nohám Izoldy. Ta ale překvapivě vyléčí jeho hluboké rány – taková cenná tekutina, jako je krev pána gildy, přece nesmí jen tak zbůhdarma téci po kamenech, jak sama říká. Pak předkládá Jaradovi nabídku. Jeho krev, a jeho život, za život Mycův. Izolda uvolní pouto mezi jeho synem a Rakdosem, a vytvoří nové, mezi ní a démonem, jak zamýšlela od začátku. Jarad z posledních sil vytáhne komunikační kámen a zakřičí na Fonn, aby zachránila Myce a na něj nečekala. Pak mu Lily vyrazí kámen z ruky a odkopne jej do lávy. Izolda upoutává Jarada na oltář.

Démon Rakdos konečně prolamuje dlažbu na povrchu poblíž Vitu-Ghazi, a prorokuje konec Selesnye. Pod jeho nohama se z podzemí rojí hejna krys a ženou se do svatého stromu Konklávy. Vysoko nad nimi se Biracazir a Svatý Kel snaží, aby Rakdosův útok odrazili. K nebesům se nese démonův řev, a na něj odpovídají prastaré stvůry, řádící v centru právě nyní. Démon se chopí prvního kusu mizzia, který mu přijde pod ruku, někdejší výztuhy Parhelionu, a vrhne se do boje s hadím nephilimem s lidským torzem a kruhovou tlamou. Po krátkém boji se mu podaří nabodnout nephilima na ostré větve Vitu Ghazi. Pak se na něj obrátí pozornost oheň chrlícího nephilima. V ten okamžik mu ale hlavou projede ukrutná bolest.

Za tu může Izolda. Jarad je upoután na oltář a Izolda mu vrazí rituální nůž přímo do srdce. Jak krev a život Jarada vod Savo, gildovního pána Golgari, uniká z jeho těla, jeho poslední myšlenka patří jeho synovi a exmanželce. Pak Izolda provede znovu rituál, tentokrát nerušeně. V okamžiku jeho dokončení je zrušeno Rakdosovo pouto s Mycem, chvíli potom kontrolu přebírá Izolda. Právě dokončení rituálu způsobuje Rakdosovi pocit, jako by se mu měla rozskočit hlava. Na chvíli je svoboden, a chce se Mycovi pomstít. Pak jej přepadne další vlna bolesti a Myc padá z výšky na zem. Zachytí se však na Rakdosově osrstěné noze.

Kos se mezitím snaží vykroutit ze šlamastiky, do které se dostal. Momir Vig, spíše pobaven, než rozezlen, zve na scénu Svogthira v Savřině těle. Nekromant je taktéž celkem pobaven, zejména když v Kosovi rozpozná ducha člověka, který před dvanácti lety překazil Savřiny plány na ovládnutí Ravnicy. Kos se pak vhodně volenými otázkami snaží z Viga dostat, o co mu vlastně jde. Je to prosté. O nadvládu nad světem, jak jinak. Simicové distribuovali po celém světě cytoplasty, které sice posilovaly normální produktivitu, ale zároveň je činily závislými – mnoho lidí muselo podstoupit různé fyzické úpravy, aby mohla jejich těla cytoplasty přijmout. Bez nich budou mrzáci. Vigův finální projekt nese název Kraj. Bytost stvořená čistě z cytoplastů, ovládaná nervovým svazkem, který se nachází přímo pod nimi. A jakmile se tak stane, všechny cytoplasty na celé světě se začnou vracet zpět, aby posílily Kraj, mrzačíc tak miliony bytostí po celém světě. Vše, co chybí k oživení Kraje, je právě tekutina z dračí hlavy, pro kterou poslal Capobara. Když se dozví, co chtějí, hodlají Kose v těle virusoida zabít a vyhodit ven. Kos se nemůže „dovolat“ Obeze, a tak se rozhoduje k zoufalému činu – přeskočí do Savřina těla. Svogthira ale přemůže překvapivě snadno. Vig, který ničeho netuší, žádá Svogthira, aby mu pomohl Kraje oživit. Oba čarodějové zasouvají do mozkového klastru ampule s dračí mozkovou tekutinou. V okamžiku, kdy je zasunuta poslední, obrací se Vig ke Svogthirovi s patetickým „A teď změníme svět, můj příteli.“ Kos v odpovědi jen pozvedne Savřinu hůl a vrazí ji špičatým koncem Vigovi do oka.

Fonn a její zvědové se mezitím ze všech sil snaží zabránit oheň chrlícímu nephilimovi, aby zranil Rakdose a tím pádem i Myce. Když se jim podaří vyšplhat na jeho záda, jsou zrovna svědky toho, jak se Rakdosovo pouto tříští a Myc padá dolů. Snaží se ze všech sil nephilimovi ublížit svými zbraněmi, ale ten to necítí o nic víc než dromad mouchy. Pak vydechne. Proud jasného, kapalného ohně zasáhne Rakdose naplno. Myc se pouští a zázračně dopadá do trosek někdejšího hostelu, do hromady prádla. Démon se přímo koupe v přívalu pekelného ohně, a když útok skončí, jeho oči planou ještě zuřivěji, než předtím. K druhé ráně se nephilim nedostane, když mu Fonn, Aklechin a Orval hodí do dýchacích otvorů na zádech granáty, které Aklechin ukradl mrtvému kultistovi v podzemí. Ne zcela tak nesmrtelný, jak praví pověsti, nephilim se hroutí a umírá. Když se Fonn a její kadeti vyhnou kutálející se kamenné hlavě, kterou už nic nad hřbetem nedrželo, mohou si konečně vydechnout. Fonn se narovná a pohlédne směrem, kde naposled viděla Myce. Vtom se jí na hlavu zřítí imp a tlustý azorianský ektomág.

Svogthir nadává Kosovi do idiotů, a podobná slova má pro Kose i Obez, kterému se konečně podařilo naladit zpátky na Kosovu vlnu. Zombie-bůh mu objasňuje, že Kraj, améboidní chuchvalec cytoplastu, jemuž celý Novijen slouží toliko za nápodobu hlavy, je vlastně jen primitivní bytost, která potřebuje silného pána. A toho Kos právě zabil. Rozezlen a vystrašen se Kose táže, co s nimi teď bude, uvězněnými v Krajově hlavě. Kos mu odpovídá, že na to měl myslet předtím – a žádá Obeze, aby jej dostal pryč. To ektomág s radostí splní.

Když se Kos přemístí do Obezova těla, nemá ani pořádně příležitost říci Fonn, jak rád ji opět vidí. Překvapeni sledují, jak se Fonnina cytoplastická ruka utrhává od zápěstí a odlétá směrem ke Krajovi. Toho si všimne i Rakdos, a hodlá tohoto nového soupeře zničit jako ty předtím. Kraj, stejně obří jako primitivní, se obrátí čelem k první výzvě. Když Rakdosova pěst dopadne na Krajovo průhledné tělo, projde hladce skrz. Ať už je Kraj z čehokoli, na Rakdosove tělo to působí jako kyselina. Démon řve bolestí a snaží se osvobodit. Kraj to ale nedovolí, a postupně vtáhne Rakdose do svého těla. Po chvíli se démon přestane hýbat. Kraj nakonec také – ať už mu život vdechla jakákoli síla, sežrat démonického boha bylo asi moc i na ni.

Hluboko pod nimi se Izolda, Krvavá čarodějka zřítí mezi kultisty. Pouto mezi ní a démonem je obousměrné, a Rakdosovo strašlivé utrpení přemohlo její mysl. Leží mezi kultisty a mělce dýchá. V kultu ale bohužel pro ni platí jasné pravidlo. Stojíš? Jsi soupeř nebo soukmenovec. Padneš? Nejsi více, než potrava. Ten večer zažijí kultisté hostinu, jako nikdy předtím. Když okusují Izoldiny zbytky o a sají morek z jejich kostí, svítí jim oči démonickým leskem. Od této chvíle bude mít rčení „Každý z nás má v sobě kousek démona,“ mezi kultisty hodně doslovný charakter.

V tu chvíli se objevuje na scéně Pírko a volá Kose zpět do Prahvu.

Zde se schází to, co zbylo ze Senátu. Nejvyšší sudí Augustin IV svolává zasedání a prezentuje ohromeným senátorům vše, co se na Ravnice nyní děje – útok nephilimů, zrada Simiců, smrt boroských andělů, Rakdosovo probuzení. Ministři navrhují okamžité odsouzení Guildpactu jako selhavšího institutu, zavedení stanného práva, povinného náboru populace do armády a bezodkladného ustanovení Augustina absolutním diktátorem pro stav nouze. Na gildě Azorius nyní podle nich záleží přežití celého světa. V posledné chvíli se však objeví někdo, kdo vznáší námitku. Není to nikdo jiný, než Obez Murzeddi, a s ním Agrus Kos, kteří se snášejí neseni Pírkem skrze prolomený strop.

Kos by ale nemohl být více překvapen. Když si Pírko sejme helmu, Kos zjistí, že nejde o jeho známou. Augustin mu s ďábelským úsměvem dává povel zahradit východy. Anděl se rozpustí do milionu malých modrobílých červů a roztáhne se na velikost menší plachty. Je to dimirský Lupul, měňavec a sluha Szadkův. Podle jeho slov jej Szadek nikdy pořádně nedocenil, a ten „mrtvý Devkarin“ jakbysmet. Tahle poznámka vyvolá úlek u Myce a Fonn, kteří tušili cosi zlého již od chvíle, kdy se Jarad odmlčel a Myc nebyl více schopen vnímat jeho notu v selesnyjském „zpěvu“. Augustin sám před nimi odkrývá svůj plán. Když Kos Szadka zatknul, byl tento odveden do azorianských kobek. Zde už bylo pro Augustina hračkou upíra oslabeného útokem Lupula dorazit. Guildpact tak definitivně padnul. Zbytek už byly jen události šikovně uvedené do pohybu. Povolal Kose, o kterém věděl, že bývalí wojek-detektiv s takovou služební statistikou určitě vyhodnotí Viga jakožto krajně nebezpečného a eliminuje jej. Nyní je Szadek uvězněn v Agyremu, Niv-Mizzet uprchl, Konkláva je pod útokem z několika stran. Boroští andělé jsou mrtvi až na posledního, a ten co nevidět padne za oběť jeho lupulovi. Vig a Jarad jsou mrtvi, orzhovský Obzedat je ochoten se podílet na všem, co přinese zisk, a Gruulové jsou příliš zdecimováni na to, aby mohli vzdorovat diktátoru Augustinovi a jeho mocným azorianským silám. Nejvyšší sudí Augustin IV bude vládcem celého světa. Se smíchem nechává celou skupinu prchat do trosek Parhelionu. Prý mají deset vteřin. Pak za nimi pošle měňavce, aby je pozřel.

Ale Kos má ještě pár trumfů v záloze. Nechává Fonn v jedné z chodeb a s Pivlicem sestupuje do strojovny, kde spolu sabotují realitovou pohonnou jednotku. Za čtyřicet minut exploduje. Pak se Kos vydává na nehmotnou pouť skrze stěny Parhelionu. Na můstku nachází skutečnou Pírko spolu s Teysou a bezvědomou Wenslauv, dalším měňavcem a Szadkem. Převezme její tělo a ukáže oběma ženám, že je čas utéci. To se i podaří. Přesto je Szadek a měňavec pronásledují. Kos musí rychle něco vymyslet. A tak se i stane, nakolik bláznivé se to zdá.

„Wenslauv, řekni mi, že máš s sebou-“

„Jo. Třetí kapsa na pásku od spony zprava. A to fakt nemůžeš myslet vážně.“

Jedna z nejzákladnějších součástí wojekské výzbroje, uzemňovač na duchy, je nyní spasením pro všechny. Nehledě na svou moc, gildovní pán Dimirů je stále duch. Během chvilky je uvězněn v zařízení. Zbývá pronásledující měňavec. Když už se zdá, že je dostihne, Kos poznává, že chodba, kudy prchají, je mu povědomá. Vzápětí je měňavec spálen a rozmetán po okolí granáty Fonn a jejich ledevů. Kos a přátelé míří co nejrychleji zpět do haly Senátu.

Zde nacházejí totální chaos. Selesnyjští mlčenliví bez milosti likvidují každého, kdo se ještě hýbe. I Augustin polosedí-pololeží ve své zřícené židli.

„Vaše Ctihodnosti,“ pronesl Kos a palcem uvolnil pojistku na uzemňovači, „chytejte.“

Augustinovy oči se rozšíří strachem. Když uzemňovač dopadne před něj, roztříští se a z něj vyrazí vír modročerné energie. Z něj se zhmotní poloprůhledná postava a dá se do ďábelského smíchu.

„Augustine,“ pronesl duch upíra sametovým hlasem, „máme spolu nevyřízené účty.“

S tím mu vrazí přízračnou ruku do hrudi a započne vysávat jeho životní sílu. Azorijský intrikář konečně došel trestu. Když Kos a jeho přátelé opouští budovu, wojekův duch v těle Wenslauv se ještě jednou otočí a pohlédne na dvojici – jeden duch, jeden smrtelník, oba odsouzeni k zániku. Ženou se pryč jako o závod. Ale na něco jsme ještě zapomněli.

„Kosi,“ vyrazila ze sebe Teysa, těžce dýchajíc, „jak dlouho to je, cos říkal, že máme pět minut?“

„Asi tak … a do hajzlu.“

Pivlic později odhadne, že kdyby se jen o pár vteřin opozdili, katastrofu by nepřežili. Takhle výbuch, který otřásl centrem Ravnicy, vyslal k nebi ohnivou kouli viditelnou i ze severozápadního pólu a na místě, kde stál Prahv, zanechal kráter velikosti Thaustorrinské arény, srazil Kose i ostatní na zem, potlučené, ale živé.

EPILOG

Podměstí

Fonn a Myc přicházejí k bráně do teritoria Golgari, kde jsou očekáváni. Hypogryfí strážci ji pozdraví mírným pokývnutím. Je to už pár týdnů, co byl Prahv zničen. Pírko za pomoci mnoha teratogenů svrhla Rakdose, nacházejícího se v jakémsi komatózním stavu (není divu, jeho mysl, kterou ovládala Izolda, je nyní rozptýlena mezi stovky kultistů, jenž ji sežrali), zpět do lávové jámy v Rix Maadi, snad již napořád. Tělo projektu Kraj bylo roztrháno na kusy mlčenlivými ještě v posledních hodinách boje. Fonn si vzala dovolenou jak u ledevů, tak u wojeků, řkouc, že se musí nyní více věnovat synovi. Ale i proto byli zde. Golgarijská nekromancie je nejmocnější na Ravnice. Jen ti nejnadanější nekromanti dokáží skoro nemožné – oživit své vlastní mrtvé tělo vlastním duchem. Jaradova sestra Savra byla jedna z nejlepších nekromantek, a Jarad sám hodně studoval. Jeho rány se již nikdy nezahojí, a již nikdy nebude tím Jaradem, kterého Fonn kdysi milovala. Ale je to stále Mycův otec. Myc matce sděluje, že žil rád život silhanského ledeva, ale nyní by chtěl více poznat, jaké je to být Devkarinem. Se slzami v očích jej Fonn zanechává v péči jeho otce, licha Jarada, pána Golgari. Snad k němu i ona jednou najde opět cestu.

Utvara

Crixizix stojí na okraji skelnaté kaldery, kde kdysi stál Kotel. Izzetský inženýrský tým se zatím neukázal. Ohňomysl je už po několik týdnů hrobově tichá. Ať už byl Niv-Mizzet kdekoli, nepřál si být rušen. Než dosedl na nedalekou přistávací plochu zeppelid s Pivlicem a baronkou Teysou Karlov, měla už půlku Utvary v hlavě zrekonstruovanou.

O dva roky později, Ravnica-střed

Kos se opět překvapeně probouzí a vidí před sebou Pírko. Přesněji řečeno archanděla Pierakor, gildovní paní Borosu. Zjišťuje, že má průhledné, ale naprosto pevné a reálné tělo. Nicméně není zrovna nadšen z dalšího vyrušení. Unaveně se ptá, co se zase děje, a proč nemůže mít ani po smrti klid.

Pírko mu objasní situaci. Jeho tělo je darem od nového gildovního pána Azoriusu, Nejvyššího sudího Leonose II. Kos může cokoli, co normální člověk, pouze nebude stárnout. Pírko přistoupí k oknu a pokyne Kosovi, ať se podívá. Exploze realitového pohonu Parhelionu dokončila, co Schizma kdysi načalo. Agyrem, přízračný svět duchů, se překryl s Ravnicou, a nyní svět vypadá jako by všechno existovalo v rozmazané a trochu pokroucené kopii. Gild je o jednu méně, Rodu Dimir již není zapotřebí. Nový Guildpact je pouze právní dokument bez jakékoli magie, založen na skutečné vzájemné pomoci a závislosti. Jeho značnou část pomohla koncipovat a sepsat Teysa Karlov. Lidé si zvykli na život s duchy, jsou to pro ně jen další, možná trochu více průhlední sousedé. Ale stále tu číhá nebezpečí. Pírko chce po Kosovi, aby se ujal vedení Ligovní haly wojeků v Agyremu. I mezi duchy je třeba udržovat pořádek. Kos ale stále tuší háček, a Pírko se konečně dostává k jádru věci. Szadek přežil zničení Prahvu, a ačkoli Dimirové jako gilda již neexistují, jejich odkaz přežívá. Szadek je mezi duchy, tedy mrtvými ve svém živlu, a pro dobro Agyremu, o Ravnice ani nemluvě, se mu musí někdo postavit na odpor, vytvořit protiváhu.

„Ale já jsem duch!“ ohradil se Kos.

„To on také,“ odvětila Pírko.

Kos na ni skepticky pohlédl a pak se podíval znovu z okna. Ani z tohoto místa nedokázal rozeznat, kde končí Ravnica a začíná Agyrem. Byl obrovský, a mnoho z přízračných věží bylo skutečně pokroucenými kopiemi originálů. Dokonce se mu zdálo, že vidí nedaleko od Vitu-Ghazi jeho přízračného dvojníka..

„No,“ řekl Kos po několika dlouhých minutách, „vypadá to, že mne čeká pořádný kus práce.“

KONEC

Doslov překladatele: Omlouvám se za více než roční zpoždění, bohužel mi zaměstnání ubírá čím dál více času, který bych mohl věnovat na překlady příběhů. Konečně jsem se ale dostal do fáze, kdy mohu konečně pokročit k Časové spirále. Očekávejte ji v dohledné době, pokusím se jí věnovat část zbývajícího „prázdninového“ času.

–Honza Adam, a.k.a. Car.

Poslat článek na e-mail

E-mail přijemce:	Váš e-mail:

Komentáře

Přispívat mohou pouze přihlášení uživatelé. Pokud chcete vložit komentář, přihlaste se ZDE.