Leor

Soumračná legie. Upíří národ, který přišel na Ixalan nalézt bájné zlaté město Orazcu. A mimo jiné si také podrobit druhý kontinent. Dnes se podíváme do odlehlé upíří pevnosti Leor na březích Ixalanu, která je sídlem vyhoštěných upírů, kriminálníků a zákeřné inkvizice.

Magic Fan Fiction - Leor

Leor stál u úzkého okna a pozoroval večerní přístav osvětlený zapadajícím sluncem.
Byl vysoký, šlachovitý, hladce oholený a oblečený v bílé lněné košili, zdobených krémových kalhotách se zlatým vyšíváním a černou vestou. Aerela, již od pohledu vznešená dáma v krajkových šatech, ho pevně objala a vnutila mu do ruky křišťálový pohár naplněný až po okraj rudou tekutinou.
„Nechci pít. Nemám náladu,“ zdráhal se.
„Jedna sklenička ti ji zlepší. A ani to není žádný alkohol,“ dodala.
Leor se otočil a podíval se jí do očí: „Raději bych si dal víno a ani na to nemám nejmenší náladu.“
„Co se ti nelíbí tentokrát? Že tvou pevnost a město lidé překřtili na Břeh vyhoštěných, nebo je to stále to, že si upadl v nemilost císařovny a skončil na Ixalanu? Nebo to je něco nového? Byl by to vážně pokrok, protože tohle mě nebaví,“ rozzlobila se Aerela  a dala si ruce v bok.
„Promiň, nechtěl jsem tě rozčílit...“
„Ale povedlo se ti to bravurně, odcházím. Kdyby si mě dnes chtěl ještě vidět, budu na plese a nechoď s prázdnou!“
Leor pozoroval, jak se s prásknutím za jeho milou zavírají dveře. Pokrčil rameny a podíval se na pohár, který stále svíral v ruce. Po minutě váhání ho vypil jediným lokem a prázdný odložil na blízký vyřezávaný mahagonový stolek.
Vrátil se k oknu a sledoval lodě kotvící v přístavu. Noc se pomalu snášela na Ixalan a obloha tmavla. Klid a mír byl jen zdánlivý, to si uvědomoval, ale chtěl si ho dopřát, seč mohl. Okolo něho to v poslední době vřelo. Cítil, že se brzy něco stane a nebude to nic příjemného. A ani sám netušil, jak brzy to bude.
Ozvalo se slabé, nesmělé zaklepání na dveře.
„Vstupte.“
Dveře se otevřely a v nich stál mladý hubený mužík s propadlým obličejem. Servác, Leorův sluha.
„Vaše vznešenosti, nenesu příjemné zprávy. Lidští dělníci se vzbouřili a přestali pracovat. Dokonce se odvážili vztáhnout ruce na některé z nás!“
„A co já s tím mám dělat? Mám důležitější věci na práci. Najdi nejvyššího inkvizitora. Ten se o ně postará. Podobné … záležitosti mu dělají dobře.“
„Vznešenosti. Jeden ze zajatých je váš bratranec.“
Leor si prokřupl klouby na rukou a naklonil hlavu na stranu.
„Hlupák! Kolik jich je?“
„Stovka, možná víc. Téměř všichni, kteří pracovali na stavbě jižní hradby.“
„Dobrá. Připrav mi výzbroj a ať je má osobní garda nastoupená v plném počtu na nádvoří přesně za hodinu.“
„Ano vznešenosti. A co vrchní inkvizitor? Má své muže všude. Dřív nebo později se dozví co se stalo a bude do toho strkat nos. Pokud to už ovšem neví.“
„Máš pravdu. Diakoni v mé gardě jsou jeho lidé. Jakmile odjedu, informuj ho. Než mi připravíš zbroj, zkusím je zabavit. Zavolej mi je, ať je zaměstnám. Pak zařiď zbytek.“
„Zajisté vznešenosti.“

Na kočičími hlavami vydlážděné nádvoří dopadaly první kapky deště. Leor si stáhl do čela trojhranný klobouk a zapnul si i poslední knoflík u kabátu.
„Nesnáším déšť. Serváci, jdi informovat vrchního inkvizitora. Asi stejně nebudeš první, očí kolem bude zajisté dost. Ale ať to má oficiálně. Nechceme ho přeci rozzlobit,“ a ušklíbl se.
„Jo, a zbytečně nespěchej.“
„Zajisté pane,“ odpověděl Servác a nepříliš rychlým krokem se vydal ke komnatám Draga, hlavního inkvizitora.
Leor nasedl na přistaveného vraníka. Otočil se v sedle a dal povel deseti po zuby ozbrojeným mužům, aby ho následovali.
„Chlapi, omlouvám se, že přijdete o dnešní ples, ale čeká nás čerstvá krev. Všichni rebelové jsou zločinci, takže pijte, co hrdlo ráčí. Nechte jich ale i pár naživu. Někdo dostavět opevnění musí. Jedem!“ zavelel.

Jedenáct po zuby ozbrojených postav vyrazilo na vranících vstříc rebelům. Pod zdmi tvrze se valila nepřirozená magická mlha a mrholení brzy přešlo ve vytrvalý déšť. Brzy širokou, kameny dlážděnou hlavní ulici vystřídala užší, plná lepivého bahna. Jezdci museli zpomalit téměř do kroku. Navíc se vedle sebe sotva mohli postavit dva koně.
Nakonec se ulice proměnily v křivolaké uličky, kde se nedalo vůbec projet. Jedinou výhodu bylo, že střechy domů se k sobě tulily tak, že jezdci pod nimi sotva poznali, že prší.
„Sesedat, dál neprojedeme. Troe, vezmi koně a ustájí je. Až budeš hotový, přijď za námi. Ostatní za mnou!" zavelel Leor.
Troe odchytl nejbližšího člověka a začal na něho řvát, co vše potřebuje. Ten jen celý zkoprnělý přikyvoval a nezmohl se na jakýkoliv odpor.
Zbytek družiny se dál proplétal křivolakými uličkami, navíc zastavenými podomácku vyrobenými barikádami. Šaty se jim dávno přeměnily z nádherných barevných hábitů, na zablácené promočené hadry a kyrysy ztratily na lesku.
Znenadání vyletěla z potemnělého okna šipka se stříbrným hrotem a prohnala se skrz krk jednoho z upírů.
V reakci dva nejbližší okamžitě vrazili do domu. Ozvalo se vyjeknutí a z okna vyletělo částečně vysáté bezvládné tělo.
„Dva muži na střechy a další dva vpřed. Jeden za nás. Ostatní se mnou. Kohokoliv se zbraní považujte za vzbouřence a okamžitě popravte."
Skupinka se rychle domluvila a pět osob zmizelo ve stínech. Cesta ubíhala pomalu a další nepříjemné překvapení se nekonalo. Jen tu a tam někdo vykřikl, když se setkal tváří v tvář jednomu z upírů. Dokonce i pršet přestalo a vyjasnilo se. Takže tam kde mohl, cestu osvětloval svit měsíčních paprsků.
Když dorazili až na náměstí u jižních hradeb, skupinu doplnil opozdilý Troe.
„Kde sou ostatní? Carla sem našel cestou s šipkou v krku. Ostatní to taky koupili?"
„Jsou na střechách a v pořádku. Kryjou nám záda. Hádám, že tam v tom hostinci na druhé straně mají povstalci sídlo. Pokud ano, měli by tam držet mého bratrance. Jdeme."
Skupina upírů se vydala středem náměstí přímo k hospodě.
Z ní jim vstříc vyrazilo několik postav. Poté se ozval hvizd a z okolních budov se vyrojil dav nespokojenců.

„Leor osobně. Čím jsme si to zasloužili? Návštěva vrchnosti a u nás, není možná," zašklebil se jejich vůdce.
„Jak se jmenujete? Ať vím, s kým mám tu čest."
„Můžete mi říkat třeba Ton."
„Dobrá Tone. Víte, proč tu jsem. Vydejte mi hraběte Lochnira a budu k vám milosrdný. Vy a zbytek vůdců zemřete rychle. Ostatní nechám být. Slibuji."
"To zrovna! O to tak máme zájem, že jo chlapi?"
Z davu se ozvalo souhlasné mručení a sbor nadávek.
„Teď něco nabídnu já vám, hrabě. Zrušíte otrockou práci. Nic víc jak dvanáct hodin, zvýšíte nám mzdy, aspoň stříbrňák denně pro každýho," ohlédl se na ostatní a pokračoval: „A taky korbel piva na šichtu na hlavu a dohodnem se."
Leor se rozesmál.
„To bylo vtipné, odvážné a nerozumné. Máte poslední šanci. Vzdejte se a nebude to bolet... moc."
„Má odpověď je ne."
„Dobrá," zamračil se Leor.
„Na ně! A zabte jich co nejméně!"
Pět stínů seskočilo ze střech na dláždění jako blesk z čistého nebe. Překvapený dav se otočil, zavlnil a kolem míst dopadů začal padat na zem, jak stébla trávy pod kosou.
Zbylých pět postav vlétlo včele s Leorem do davu jako běsnící kometa. I když lidí bylo mnohem více, neměli proti skupince upírů proměněných v krvelačné bestie šanci. Boj trval pouze krátkou chvíli. Poté náměstí opanoval klid, který rušilo jen úpění přeživších.
Leor procházel mezi mrtvými a raněnými až došel k vůdci povstalců. Klekl si a chytl ho za krk.
„Měli jsme se dohodnout, Tone. Teď však budeš trpět a na konci tě předhodím inkvizici."
„My se ale dohodli a za inkvizicí nemusíš daleko," zachrčel vůdce vzbouřenců.
Na to se z okolních uliček vyrojilo na třicet upírů v bílých barvách inkvizice a obestoupili Leorovu gardu.
„Takové milé shledání a jaká potěšující společnost. Buď zdráv Leore."
„Drago, co tu chceš s těmi psy?"
„Pozdravit tě a zatknout za vzpouru. Císařovnu neprodleně informuji o tvé nespolehlivosti, nekompetentnosti a spolčení s lidmi. Soumračná legie nikoho, jako jsi ty, nestrpí!"
„Nebo chceš jen sedět na mém místě."
„Nebo," ušklíbl se Drago.
„Stráže, chopte se ho a jeho nohsledů taky," a ukázal na pozůstatky rebelů.
„Dohodli jsme se přece. Já ho vylákám, vy ho zatknete a my dostaneme svůj díl," zachrchlal Ton.
„Právě jste svůj díl dostali," zašklebil se Drago.

Následně eskorta inkvizitorů spoutala přeživší schopné chůze a shromáždila na jediném místě jak Leorovi věrné upíry, tak lidské povstalce.
„Leore, dám vám novou nabídku. Mou poslední. Přijměte naše požadavky a budete volný a bez problému jménem Drago. Co vy na to? A k tomu přihodím i Lochnira." zašeptal Ton.
„Jakpak byste to chtěl provést?"
„Moje věc. Chcete moji pomoc nebo ne?"
„Držte tam huby! Šetřte si to na skřipec a do řady!" okřikl je jeden z inkvizitorů.
Leor se rozhlédl po svázaných a bezmocných mužích a na jejich věznitele.
„Dobrá, asi nemám co ztratit. Máte mé slovo, slovo šlechtice, souhlasím. Jestli se vám to povede, budete si moci navíc říkat spojenec Soumračné legie."
„To snad není ani třeba," pousmál se Ton a z plna hrdla zavřískal.
Z temnoty džungle, tyčící se za blízkými nedokončenými hradbami se ozvala stejná odpověď, následovaná dupáním a praskáním větví.
„Co to sakra...?"
Z hradeb vypadávaly balvany a devastovaly okolí. Jeden z mohutných kmenů vzrostlého stromu dopadl přes hradby na náměstí a rozprášil okolo stojící osoby. Z pralesa vyplula desítka živoucích věží a ničila vše, co jim přišlo do cesty. Kolem nich prolétávala hejna rychlých stínů, přeskakovala překážky a pohybovala se s větrem o závod. Když se dostala na světlo, ukázalo se, že to vše jsou dinosauři. Desítky, stovky dinosaurů ničící vše co jim přišlo pod nohy. Zuřící a běsnící trhali a zadupávali každého, kdo se jim postavil do cesty.
Upíři pod vedením Draga se bránili ze všech sil. Rvali se jako lvi. Zahryzávali se špičáky do krků menších dinosaurů, sekali je šavlemi i holýma rukama. Ze začátku se snažili seslat mocná svatá i temná církevní kouzla, ale rychle dospěli k rozumnému názoru, že pro správné seslání nemají dostatek času.
Ještěři byli rychlí jako ďasi. Skákali po nich, používali své ďábelsky ostré pařáty k sekání. Mohutné čelisti cvakaly, jak se snažily rozpůlit své oběti ve dví.
Jeden z upírů dostal dostatek času pro to, aby se proměnil v mlhu a snažil se v přeměněné formě nenápadně zmizet z bojiště. Nebyl to však jeho nejlepší nápad.
Blízký ještěr o velikosti menšího domku k němu přiskočil a zhluboka nasál okolní vzduch. Doslova ho vdechl do sebe. Poté vítězoslavně zařval, až se skleněné tabule v okolních domech zachvěly.
Bitva netrvala dlouho. Po pár minutách bylo dobojováno. Z inkvizitorů nezůstal jediný naživu. Na zemi se nakupily další mrtvoly a již tak pochroumané náměstí po prvním střetu schytalo pár dalších šrámů.

Poté co bitva skončila, Leor fascinovaně pozoroval stádo dinosaurů. Stáli tam malí i velcí ještěři, množství ptáků s kožnatými křídly a dokonce i jeden obrněný plaz, který sám o sobě vypadal jako dobývací stroj. V jejich centru pak stál šaman, držíc vyřezávanou hůl, na hlavě hustou pestrobarevnou čelenku tvořenou ptačími pery a modrozelenou pláštěnku na zádech.
Přistoupil k němu Ton a chvíli spolu hovořili. Leor se mohl jen dohadovat o čem asi mohou mluvit, i když jisté tušení měl. Když skončili, Ton se vydal k Leorovi a proplétajíc se mezi dinosaury, kteří se hašteřili mezi sebou.
„Leore, zachránil sem tě, jak jsem slíbil. Teď je na tobě, abys taky splnil svou část."
„Samozřejmě Tone, bude mi ctí splnit moji část dohody. Odcházím se svou gardou zpátky do pevnosti. Přidej se se svými nejbližšími a buďte mými hosty. Zítra můj písař přepíše naši ústní dohodu do písemné formy, a poté při večerní slavnosti ji společně podepíšeme. Co ty na to?"
„Že neumím číst, Ale já i ty víme, co sme si slíbili, a doufám, že si můžem věřit."
„Samozřejmě."
„Kdyby ne...," a Ton máchnutím ruky obsáhl stádo dinosaurů.
„...mí kamarádi město a pevnost zas navštíví. Chápeš?"
„Jistě, neměj strach. Dohodu budu respektovat."
„Dobře, a k dohodě chci navíc na zejtra volno, pro všechny. A oslavu si dej bez nás. Sbohem," a Ton se odšoural k ostatním lidem.
„Pro slávu císařovny," zašeptal Leor a jal se sbírat ostatní přeživší gardy.
Pak se zastavil v půli pohybu a zařval za Tonem: „A co sakra můj bratranec?!“

Poslat článek na e-mail

Komentáře

Přispívat mohou pouze přihlášení uživatelé. Pokud chcete vložit komentář, přihlaste se ZDE.