Nicolka

Dnes vám budu vyprávět příběh, který se mohl stát před mnoha tisíci lety v dávné minulosti. V dobách kdy ještě existovala legendární dračí říše. V čase kdy se zrodilo nejtemnější zlo současných dní. Geniální dračí sférochodec Nicol Bolas.

Heron prolétal všudypřítomnými temnými mraky, které ho zcela obklopovaly. Sotva si viděl na špičku nosu. Kolem zuřila bouře a i s jeho mohutným tělem vichr házel jako s dětskou hračkou. Výše vystoupat nemohl a klesnout níž, pod mraky si netroufal. Pod ním se nacházelo pohoří Igurat se svými jehlám podobnými skalisky.

Byla to jeho zem, jeho panství a on jí jako lenní pán vládl. Znal tu každý kout, každý strom a i toho nejnižšího draka, takže se zde mohl orientovat téměř poslepu. Jenže svist větru, hukot bouře a všudypřítomná voda mu mátly smysly. Zrovna dnes!

„Má paní, nebojte se. Ctihodný Heron se musí vrátit každou chvíli,“ vykvikla vyděšená služebná. Její strach dosahoval dokonce větší míry než její paní, která se před ní svíjela v bolestech.
„Sklapni! Leť ho najít! Chci, potřebuju ho u sebe. Co zíráš, leť!“ rozkázala Nicola. Lady sluje, kněžna a vážená Heronova manželka.
Služka se uctivě uklonila. „Má paní, ale já nemám křídla. Přišla jsem přeci o ně když,...“
„Léééť!“ zahřměla kněžna tak, že přehlušila i kralující nečas, jenž zuřil venku.
Služebná nad ničím nepřemýšlela a doslova tryskem pelášila z místnosti. Až později v komůrce si uvědomila, že se paní zapomněla uklonit.

Skrz naskrz promočenému Heronovi nakonec nezbylo nic jiného, než stejně klesnou pod mraky a riskovat blízká setkání s horskými vrcholky. Měl však štěstí, i když jedenkrát se dokázal vyhnout tyčící se skále až na poslední chvíli, zvládl to.
Dosedl na kluzkou úzkou římsu před vchodem do tvrze. Vítr do něho neustále narážel a snažil se ho shodit do temné hlubiny. Ani bičující déšť mu na stabilitě nepřidával. Ozval se hrom a následně oblohu na vteřinu rozzářil klikatící se blesk.
V jeho záři spatřil vchod hradní jeskyně a v něm vyhlížející postavu, v které poznal osobní sloužící Nicoly.

„Je má choť v pořádku?“ vyhrkl Heron.
„Pane, nastaly komplikace při snůšce a...“
„Uhni!“ zařval Heron a mocným máchnutím pařátu odhodil služebnou na kamennou zeď. Ta se o ni rozplácla, až jí to vyrazilo dech a bezvládně se sesula na zem.
Pán hradu se rozeběhl zšeřelou chodbou a bosé nohy mu dunily po skalnaté podlaze.
Za rohem na něj vybafl syn. Malé dráče mělo uslzený obličej.

„Tati. Maminka, něco se jí stalo. Slyšel jsem jí křičet a nechtějí mě k ní pustit,“ brečel malý Krom.
„Neboj, všechno bude v pořádku. Mamince se nic nestalo a určitě už spí. Proto tě za ní nechtějí pustit, aby si ji nerušil. Běž taky spát a já se na ni půjdu podívat, ano?“ a políbil syna na čelo.
S vypětím všech sil nechal Kroma stát v chodbě a pomalým, rozvážným krokem se vydal k ložnici své drahé ženy.
Otočil hlavu, a když viděl stále stát syna na místě, tak se na něho povzbudivě usmál, přestože mu to vzalo mnoho duševních sil.
„Bude to v pořádku, běž spát,“ snažil se ho uklidnit.
Ten si otřel slzy, které mu stékaly po tváři, a šouravým krokem se vydal opačnou stranou chodby.
Kéž by tak snadno mohl přesvědčit i sebe, říkal si v duchu Heron.

O malou chvíli později se objevil před manželčinou komnatou. Ze dveří zrovna vycházel doktor s pracovním kufříkem v ruce.
„Jak je kněžně? Pravdu prosím.“
Lékař se na něho smutně podíval. „Je mi líto ctihodný Herone. Dělal jsem, co jsem mohl. První vejce snesla bez větších komplikací. Druhé...“ hlas se mu zadrhl.
„Druhé prasklo, když bylo stále uvnitř vaší ženy a ošklivě ji pořezalo. Nedalo se nic dělat. Je mi líto.“
Heron viděl rudě. Jako raketa vlétl do místnosti a přitom povalil lékaře na zem. Ve spací komnatě bylo boží dopuštění. Kolem zkrvaveného hnízda, v kterém leželo mrtvé tělo Nicoly, se válelo množství rudých hadrů, povalené trosky nábytku a několik mís s již vlažnou vodou. Dobrá polovina jich byla rozlitá a jejich obsah se mísil s krví.
U protější zdi se pak válely skořápky z rozbitého vejce.
Rozepjal blanitá křídla, co mu zúžený prostor dovolil a jediným skokem se přenesl k lůžku. Poklekl a vzal ženu za přední packu a rozbrečel se. To se mu stalo naposledy, když byl ještě malé dráče. Nevěděl, jak to bez ní zvládne a co bude dál. Do mysli se mu vloudil černočerný mrak chmur.
Uslyšel šramot od vchodu a ohlédl se. Chtěl dotyčného rázně vyprovodit ven nevybíravými slovy, která se mu sama drala na jazyk. A nejspíš nejen jimi. Chtěl být sám, zuřil a potřeboval si na někom vybít vztek. Zvedl se do celé své výšky připravený dštít oheň. Když však otočil hlavu, zjistil, že ve dveřích stojí Krom.
Znova se oba rozplakali.

Ze sneseného vejce se později vylíhl malý Nicolka. Pojmenovaný po mrtvé matce. Poslední z urozeného rodu Bolasů. I když žil v přepychu, který mu zajišťovalo jeho postavení, neměl to vůbec lehké. Otec létal po panství a snažil se, aby se mu nerozpadlo pod rukama, takže ho kolikrát i celý měsíc neviděl. A pak tu byl jeho starší bratr...

Nicola seděl v pohodlném křesle v otcově pracovně a četl si. Slunce pronikající mozaikovými okny mu poskytovalo dost světla na čtení. Listoval v silné knize zabývající se hledáním nesmrtelnosti. Měl štěstí. Otcova knihovna patřila k největším v panství a on knihy miloval. Dokázal v nich ležet celé dny. Zvláštní vůně, kterou vydávaly mu, pomáhala uklidnit se a relaxovat. Navíc knihy obsahovaly moudrost dávných draků, tisíce let zpátky.
Fascinoval ho život, a už jako malý věděl, že chce žít navždy a stejně to samé si přál pro tátu a Frolinu. Jeho chůvu. Miloval ji. Znal ji od narození a vždy mu se vším pomohla. Nikdy mu neřekla křivého slova a oplývala láskou a dobrotou.
Zato však nesnášel Kroma, svého staršího bratra. Ten ho dokázal trápit při každé možné příležitosti, jelikož ho vinil ze smrti matky.

Dveře do pracovny se rozlétly a s třísknutím narazily do stěny.
„Tady si bratříčku. Všude jsem tě hledal a ty se zatím přede mnou schováváš v tátově pracovně,“ byla to samozřejmě lež. Krom znal Nicolova oblíbená místa po celém hradě, a tak přesně věděl, kam má jít a kde ho hledat.
Nicola jen pozvedl obočí, dávno zvyklý na bratrovi výstupy, a okázale ho ignoroval. Dobře věděl, že jeho bratra dokáže vyprovokovat naprosto cokoliv. Naneštěstí i naprosté ignorování.
Ten přišel k němu a vyrazil mu knihu z ruky. Vylétla a se zašustěním dopadla na dekorativní běhoun. Nicola se otráveně podíval na bratra, vstal a opatrně sebral knihu ze země. Jedna ze stránek knihy se poškodila při dopadu. Smutně potřásl hlavou. Vzal ji do podpaží a chystal se odejít. Krom mu však zatarasil cestu.
„Kampak bratříčku?“
Nicola to už nevydržel. „Samozřejmě co nejdál od tebe.“
„To asi nepůjde,“ a o dvě hlavy vyšší Krom do něho strčil. Nicola zavrávoral a sotva se udržel na nohou.
„Ale copak? Už ti neslouží nohy?“ jízlivě se zasmál Krom a strčil do něho ještě jednou, tentokrát mnohem silněji až Nicola upadl. On a stejně tak jeho kniha se váleli na zemi. Ta to tentokrát odnesla ještě více jak předchozí pád. Jakmile to spatřil, švihl rozzlobeně ocasem a bratra poslal také k zemi. Ten, jelikož nečekal žádný odpor, se s žuchnutím rozplácl o podlahu.
„Tohle si odskáčeš, smrade!“ zavrčel, a kdyby jen měl oheň, sežehl by sourozence na místě. Místo toho na něho skočil a začali se prát.
Krom díky velikosti a váze lehce získal převahu, a tak i když se Nicola ze všech sil urputně bránil, schytával jednu ránu za druhou. Snažil se nahmatat nějaký předmět, který by mu pomohl. Jediné co však dokázal, bylo to, že převrhl blízký stolek. Třeskot padajících hrnků a talířů se rozlehl blízkými místnostmi a přilákal Frolinu, která právě uklízela v sousedním pokoji.

„Co se to tu děje?“ vyhrkla.
„Mladý pane, pusťte ho. Nechte ho být. Vždyť je mnohem slabší než vy,“ žadonila. Krom ji však neposlouchal. Seděl na sourozenci a zavaloval ho ranami.
Frolina se na to nemohla dívat, musela zasáhnout. Zároveň ji však protokol zakazoval byť jen se dotknout kohokoliv urozeného, pakliže k tomu nedostane výslovný rozkaz. Po chvilce váhání a pohledu do očí nemohoucího Nicoly se rozhodla.
Přistoupila zezadu ke Kromovi a strhla ho z nebohého mladšího bratra.
„Jak se jen opovažuješ ty špíno? Co se mezi nás opovažuješ plést. Jsem tvůj pán!“ obořil se na ni.
„Za to mi zaplatíš!“ nasupeně procedil skrz zaťaté zuby a sevřel ji tak, že se nemohla ani pohnout.
„Tahle je tvoje oblíbená, bratříčku, že? Tak sleduj!“ rozkázal a zakousl se jí do krku a jediným škubnutím čelistí ji popravil. Krev vytryskla z roztrženého hrdla a potřísnila drahý nábytek i oba přítomné draky.

Nicola nevykřikl. Jen začal vidět rudě. Bratr právě zabil jeho dětskou lásku.  Malátně se mu podařilo vstát. Rozčilením mrskal ocasem sem a tam. Plíce se mu plnily vzduchem, jak zhluboka dýchal. Z nozder mu stoupal uzoučký pramínek kouře. Doslova to v něm vřelo. Vydechl.
Z tlamy mu vylétl bílý zášleh plamene a narazil do Kromovi hrudi. Když o tom později přemýšlel, nevěděl, kdo byl víc překvapený. Zda on anebo jeho starší bratr. Rozhodně nikdy nikdo neslyšel o tom, že by tak mladý drak jakým byl Nicola, měl plamen. Vždyť ho neměl ani jeho starší bratr!
Krom pouze stačil překvapeně shlédnout na to, co ještě před krátkou chvílí bývalo jeho hrudníkem, a padl.
Otřesený Nicola přišel k mrtvému bratrovi a pro jistotu ho ještě jednou sežehl. Co kdyby náhodou.
Sehnul se nad bezvládným tělem drahé chůvy. Pohladil ji po tváři a zavřel jí oči. Nebýt krvavé rány na krku, vypadala by jako by spala.
Sebral notně pošramocenou knihu ze země a rozběhl se do svého pokoje. Musel utéct dřív, než někdo ze sloužících najde těla a zjistí, co se stalo. Jediné štěstí bylo, že pán hradu, jeho otec nebyl doma.
V pokoji sebral pár nejoblíbenějších knih. Poté se vloupal do kuchyně a vyraboval naditou spižírnu. Sebral vše, co mu přišlo do spárů, a skončil, až když se mu do krosny nic nevešlo a sotva šla zapnout. Když se plížil po schodech na vrchol věže, aby se spustil z hradní římsy a vydal se do světa, potkal jednoho ze sloužících. Hrklo to v něm, ale zatím pevnost žila poklidným životem a nikdo nevyhlásil poplach. Vypadalo to, že nikdo zatím nemá potuchy, co se před nedávnem událo. Kývl mu na pozdrav a snažil se tvářit bezstarostně.
„Jdete si zalétat pane?“
„Ano, jistě. Jdu si zalétat a asi si udělám delší výlet.“
Sloužící přikývl. „Máme dnes krásné počasí, ale je trochu větrno. Chcete doprovodit pane? Váš otec by nebyl rád, kdyby se vám něco stalo a vítr, který tam panuje, může být zrádný.“
„Ne, děkuji. Chci být sám. Musím si vyčistit hlavu.“
„Chápu, váš bratr zase. Buďte opatrný pane a šťastný let.“
„Děkuji,“ odpověděl Nicola a oddechl si. To bylo o fous.

Skočil z římsy a roztáhl široká křídla. Horký proud vzduchu ho nesl vysoko ke slunci a on se na krátkou chvíli cítil šťastný.
Ohlédl se na tvrz, která byla po celý život jeho domovem. Smutný, že se nemůže nikdy vrátit. Slíbil si však, že si vytvoří nový domov. Lepší. Bude v něm vládnout sám a jeho slovo bude zákon. Nikdo pod ním nebude trpět a jak on, tak i všichni ostatní budou žít věčně a spokojeně.

Poslat článek na e-mail

Komentáře

Přispívat mohou pouze přihlášení uživatelé. Pokud chcete vložit komentář, přihlaste se ZDE.