Pirátčina první plavba

Vítejte na prvním dobrodružství Kari Zev, které se odehrává tři roky před revolucí na Kaladeshi. Je jí dvanáct let a zrovna utekla z učení a domova. Aneb jak k pirátství mladá dívka přišla.

Kari se proplétala mezi pestrobarevnými plátěnými stánky stojícími na jednom z mostů přes řeku. Všude kolem ní vanuly rozličné vůně koření, čerstvých ryb a smažených jídel. V uších jí zněl křik pouličních prodavačů vábících potencionální zákazníky. Měla hlad. Ohromný hlad.
Před týdnem utekla z nudného učení u místního vynálezce a zároveň z domova. Nevěděla, co dál bude dělat. Chtěla jít za pořádným dobrodružstvím. Přála si vzrušení. Zatím se jí ho dostávalo pouze při drobných krádežích a v rychlých útěcích před pronásledovateli. Naposledy ráno, když se snažila opatřit si snídani. Obrala pekaře o sáček preclíků a chleba, jenže ten si toho všiml a honil ji celou ulici než se sádelníkovi ztratila v davu.

Kari se rozhlédla po okolí. Největší nával a zmatek vládl u stánku s ovocem a zeleninou, kde nóbl dáma, pravděpodobně z Kujaru, se sloužícími nakupovala na nějakou oslavu či dýchánek.
Nikdo si jí nevšímal. Nenápadně zabloudila až ke stánku a naoko obhlížela nabízené zboží. V nestřežené chvíli se jí v rukávu ztratilo výstavní červené jablko.
Otočila se a spatřila, jak ji sleduje tělesný strážce šlechtičny. Začala panikařit. Ten však pouze na ni mrkl a usmál se. Oddechla si a rychle se ztratila mezi lidmi v davu.

Opřela se o filigránem zdobené zábradlí mostu a s chutí se zakousla do šťavnatého úlovku. Přemýšlela, kam dále ji nohy zavedou. Jedno jablko je tuze málo. Žaludek jí zakručel a potvrdil její myšlenky. Potřebuje maso a nejenom dnes, ale každý den.
Odhodila ohryzek do vln a zády se opřela o zábradlí. Kolem ní proudil a přeléval se proud obyvatel Ghirapuru. Maličcí trpaslíci vysocí jako ona sama, různorodí lidé, rozvážní vedalkeni a sem tam i aeterorození. Dokonce zahlédla i jednu od pohledu namyšlenou elfku.

Těsně ji minul mohutný chlap s černým plnovousem, v pestrobarevném oblečení a šátkem na hlavě. Zaujal ji. Musel vážit alespoň metrák a půl. Hotový obr. Razil si cestu lidmi stejně majestátně jako nebeské velryby skrze oblaka. Mimo to ji také vábil naditý váček, který se mu houpal u pasu. Zablýsklo se jí v očích. Mělo by to být stejně snadné jako sebrat dítěti lízátko.
Nenápadně se za ním vydala. Muž občas nahlédl na zboží v jednom stánku, posléze v jiném. Nejspíš nehledal nic konkrétního. Jednou si prohlížel ručně tkané koberce, podruhé koštoval hutné rudé víno u vinaře. Neměl o ní nejmenší tušení.
Jakoby nic se k němu přiblížila. Postavila se vedle a předstírala, že si na prodavačově pultíku, před kterým se ten chlap zastavil, prohlíží aeterovou pájku.
Když si ji všiml prodavač, zakroutila hlavou, s tím že ji nechce a záměrně při odchodu vrazila do svého cíle. Zamumlala cosi v omluvu a jala se mizet.
Jako jestřáb ji však chytla za límec ohromná chlupatá ruka.

„Kampak mladá dámo?“
„Promiňte, nechtěla jsem do vás vrazit,“ zamumlala v odpověď a pokoušela se vysvobodit ze sevření.
„Ukaž mi ruce!“ zahřměl.
Nastavila prázdné dlaně.
„Seš vážně dobrá, možná by ses mi hodila. Ale vrať mi zpátky můj měšec.“
„Nic nemám!“ a vzdorovitě zvedla bradu.
„Pusťte mě, nebo začnu křičet a to umím vážně dobře. Doma mi to říkali.“
Rozchechtal se. „Skutečně seš dobrá. Jen do toho. Aspoň nebudu muset hledat nejbližší hlídku konzulátu. Tak vrátíš mi mé peníze?“ a sehnul se, aby měl obličej těsně před jejím.
Kari mu neochotně vrátila měšec s mincemi, který dosud schovávala v rukávu.
„Mám hlad, chtěla jsem jen něco na jídlo. Nevoďte mě prosím na stanici,“ zaškemrala.
„A co tvoji rodiče? Ty ti najíst nedávaj?“
„Utekla sem. A je to moje věc!“ trucovitě trhla hlavou.
„Jestli chceš a máš hlad, můžeš se mnou. Dám ti najíst a nabídnu ti práci. Myslím, že by ses mi mohla hodit. Řekl bych, že jsem právě našel skvělou příležitost a můj instinkt mě nikdy neplete,“ pustil ji.
„Práce?“ opáčila s úšklebkem.
„Nenutím tě. Ber nebo nech být a starej se o sebe jak sama nejlíp dokážeš. Pojď se mnou a vyslechni mě. Najíst ti dám tak jako tak.“ a mrkl na ni.
„I když odmítneš,“ doplnil.

„Jů. Takže vy jste kapitán pirátů!“ prohlásila Kari Zev asi o hodinu později, zatímco si ústa nacpávala pikantním kouskem ryby.
„Jo, slavný Tobias a jeho neméně známá nebeská loď Slunečník!“
„Nikdy sem o vás neslyšela,“ odvětila.
„Vážně ne? Není možné. O nás slyšel každý v Ghirapuru. Poslední rok trápíme konzulát. Přepadáváme jejich konvoje se zásobami a..., a to je co se týče konzulátu všechno. Vlastně máš pravdu, obchodníci jsou lepší sousto než vládní, z nich kápne i víc. Možná proto nás neznáš. Soustředíme se na ně a z toho tolik slávy není. Za to je z nich víc peněz,“ rozchechtal se.
„Kolik ti je vlastně holka?“
„Nejsem holka, ale Kari Zev! A jednou budu taky slavná a velká pirátka plující za dobrodružstvím. Je mi už dvanáct!“
„Jednou možná. Seš rychlá a bystrá. S trochou tréninku z tebe dokážu udělat skutečný postrach nebes. Zapamatuj si to, co ti teďka řeknu. Hlavní věc, co pirát potřebuje, je instinkt nalézání a využívání příležitostí. Pokud ho nemáš, nejsi pirát. Jen zloděj s lodí. A ty seš má investice a příležitost a já jsem zase tvoje příležitost. Co ty na to, přidáš se k nám?“
„Jasně!“ a radostí ze splněného snu, cesty za dobrodružstvím, vyskočila ze židle, až ji převrhla a vrhla se do široké náruče kapitána.

Slunečník byla mohutná, stejně jako její kapitán, zlatem zářící nebeská loď. Na trupu měla dvě hlavní aeterem modře svítící gondoly a několik vedlejších. Ty chránila pevná zářící žebra. Masivní příď, která v případě potřeby mohla sloužit jako beranidlo a dva výkonné aeterové motory na zádi. Když se odlepila od země, byl to nádherný pohled.
Pluli nad linkou jedné z tří řek, které protékali Ghirapurem. Město nechali za sebou a stále nabírali výšku, aby se mohli ztratit v mracích.

„Kam letíme, kapitáne? Bude to pořádné dobrodružství? Přepadneme sídlo konzulátu za městem?“ ptala se dychtivě Kari.
„Ne.“
„Nebo ukradneme prototyp vynálezu slavného výzkumníka?“ dále vyzvídala.
„Ne.“
„Takže jdeme zkontrolovat váš poklad, jestli ho neukradli jiní piráti!“ prohlásila vítězoslavně.
„Ne.“ odsekl otráveně.
„Když už to musíš vědět, letíme na lov nebeských žraloků. Jejich zuby a ploutve jsou sakra cenné zboží na černém trhu. Zájemců je víc než dost. Dovedou být ale i hodně nebezpečný. To ale mi taky. Hlavní věc, co pirát potřebuje, je instinkt k nalézání a využívání příležitostí. Pokud ho nemáš, nejsi pirát. Jen zloděj s lodí a tohle je naše příležitost, jak zaplnit díru na trhu, “ zazubil se.
„To už sem slyšela,“ povzdechla si Kari.
„Jo, a ještě to uslyšíš ode mě mnohokrát. Tak mazej do hangáru a vyřiď jim, že tě posílám přímo já. Vem si tam vírník a chtěj Tarana. Bude tě na něm učit létat.“
„Jupí!“ zavýskla a vyběhla z můstku.
„Máš na to jeden den. Dřív tam nedorazíme!“ zavolal ještě za ní.

Po krátké teoretické lekci v ovládání vírníku vylétla Kari z prostoru hangáru přímo do oslňující prudké záře slunce.
„Zatraceně. Nevidím. Nic sakra nevidím.“
„Tak malá a tak sprostá,“ ozval se s praskáním z reproduktoru Taranův hlas.
„Dávej si pozor, kam letíš a koukáš. Slunce tě dokáže na dlouho oslepit. Pak stačí špatný pohyb a rozsekáš se o zemi. Při boji pak sekunda, a promění tě nepřítel na hromadu šrotu. Nebeský žralok zase prokousne trup lodi stejně snadno jako ty svoji svačinu. Dávej pozor a snaž se nedívat se do slunce.“
„Rozkaz.“
„Poleť za mnou. Budeme kličkovat chvíli mezi mraky, ať se naučíš manévrovat.“

Taranův vírník vystřelil jako šíp vzhůru a obkroužil první mrak s nadpozemskou elegancí. Předváděl tanec mezi nadýchanými bílými beránky. Létal k nim co nejblíže, a přesto do žádného nevletěl. Za to Kari prolétla přímo středem prvního mraku a neuběhla minuta, aby skrz nějaký další neproletěla.
„Tarane, nezvládnu to. Neumím řídit.“
„Zvládneš. Nelétáme ještě ani hodinu a přesto vidím, jak se lepšíš.“
„Vážně?“
„Vážně. Podívej se, aeterový proud na devíti hodinách. Jak září. Stejně jako řeka pod námi.“
„Jů. To je nádhera. Chci ho vidět z blízka. Letím se na něj podívat.“
„Dobře. Jen buď opatrná a nelítej moc blízko. Trysky vírníku by mohly zapálit surový aeter.“
„Neboj. Dám si pozor. Přeci se lepším. Začínáš bejt jak má máma.“
„Protože jsem tvůj učitel a nechci, aby se ti něco stalo. Kapitán by mě přetrch vejpůl. Dává do tebe velké naděje.“
„Má proč. Jsem taky báječná a bude ze mě jednou největší pirát na světě!“
„Kari. Zpomal. Seš už hodně blízko!“
Kařin vírník prolétl skrz aeterový proud a proměnil se v zářivou kometu.
„Sakra! Neposlouchá mě řízení. Padám!“

Stroj přešel do napůl řízeného pádu. Gravitace ho táhla mocnými chapadly ve vývrtce k zemi. Vírník prolétl hustými korunami stromů, které ho krapet zbrzdily, a narazil s jekotem do země. Čumák měl celý zabořený do půdy. Plášť pomačkaný, prasklou a hořící aeterovou komoru. Bezvědomou Kari náraz vymrštil z kabiny, ještě stále připoutanou k sesli, nedaleko místa ztroskotání.
Kouř líně stoupal nahoru přes baldachýn okolních stromů a razil si cestu listovím, aby označil místo její havárie. Nad ním kroužili vyděšení a rozčilení ptáci, sledujíc celou událost.

Otřesená Kari se na okamžik probrala a cítila, jak ji něco táhne travou dál od trosek. Kdesi na pozadí vnímala nové zářivé slunce a ohlušující zvuk výbuchu. Bolela ji každá částečka těla. Po nesmírném úsilí se ji povedlo zaostřit jedno oko. Přímo před sebou spatřila obličej opičáka, který jí zrovna stáhl ochranné brýle z čela a zkoušel si je.
„Můj princi.“ vydechla a omdlela.

„Kari, Kari, slyšíš mě? Někdo ji volal.
Namáhavě otevřela oči. Ležela v čisté, pohodlné posteli na ošetřovně Slunečníku. Kolem ní stál Taran, kapitán a na jeho rameni bílý opičák s nasazenými jejími brýlemi.
Rozkašlala se.
„Výborně. Seš naživu. Už jsme měli o tebe strach. Spala si celý den. Seš pěkně potlučená, víš to“? Zeptal se jí Tobias.
Jak by to mohla nevědět. Pomyslela si. Vždyť ji bolel každičký kousíček těla.
„Co se stalo? Pamatuju si jen, jak jsem vletěla do proudu aeteru, a pak jak jsem padala.“
„Mělas hodně tvrdý přistání. Tvůj vírník začal hořet a vybouchl. Naštěstí byl poblíž tvůj nový kamarád a se svou tlupou tě dotách dost daleko,“ odpověděl jí Taran a ukázal na opici sedící Tobiasovi na rameni.
„Cože?“
„Jo, taky nic podobnýho nepamatuju. A to jsem něco zažil. Přistál jsem poblíž místa, kdes spadla a spěchal ti na pomoc. Když jsem tě našel, běhala kolem tebe tlupa opic v čele s tímhle fešákem. Ostatní, jak mě zmerčili, okamžitě zmizli. Jen on u tebe zůstal sedět na stráži. Dokonce mě doprovodil až na Slunečník, když přistál. Neuvěřitelný,“ pronesl Taran.
Jakoby věděl, že se o něm mluví, seskočil opičák z kapitánova ramene a vyšplhal do postele za Kari a lehl si vedle ní.
Ta se na něho unaveně usmála a zašeptala: „Můj princi.“
Potom znovu usnula.

„Pojď. Necháme ji odpočívat, potřebuje to. Jednou z nich budou výteční piráti. Cítím to. Mají instinkt.“
Tobias chytl Tarana kolem ramen a společně se vrátili na můstek.

Daniel Kuba

P.S. Jde o volnou autorskou tvorbu.

Obrázky: Wizards.com

Poslat článek na e-mail

Komentáře

Přispívat mohou pouze přihlášení uživatelé. Pokud chcete vložit komentář, přihlaste se ZDE.