Story Classics - Guildpact, část první

 

GUILDPACT

 

 

 

Napsal: Cory J. Herndon

 

Přeložil a upravil: Jan Adam

 

 

Na obloze visí temné znamení.

 

Agrus Kos se stáhl z aktivního života i služby, aby si užil zaslouženého odpočinku. Jenže mimo centrum města se Guildpact otřásá. Gildy si jdou po krku, kolem řádí mor a někdo skrývá tajemství, pro něž má cenu zabíjet. Kos musí toto tajemství odhalit dříve, než přivodí zkázu Guildpactu, jehož ochraně zasvětil svůj celý život.

 

 

PROLOG

 

„Zemřít pro dobro věci.“

 

-Motto izzetských pozorovatelských sborů.

15. Mokosh 9965

 

Pozorovatel Kaluzax nebyl zrovna sázkařský typ, ale než vlezl do mizziem obrněné lodi, jenž byla předurčena k tomu, aby jej nesla vstříc jeho osudu (a možná ještě dál), vsadil své životní úspory, celých 5732 zinů, na to, že přežije Pozorovatelskou misi Devět. Kurs proti němu byl tak vysoký, že by se v případě výhry stal nejbohatším goblinem v historii Ravnicy, a měl sakra v úmyslu se vrátit. Pozorovatel Kaluzax nebyl sázkařský typ, ale rozhodně byl šťastlivcem.

Usadil se do ještěří kůží potaženého pilotního křesla, do důlku u své pravé nohy umístil standardní zážehovou obětinu složenou ze síry, sanytru a uhlí, a pronesl „Sláva Niv-Mizzetovi. Zážeh!“

Ztemnělá observosféra se probudila v životu. Rezavý svit vnitřních světel odhalil jednoduchý ovládací panel a blyštivý záznamový bazének, jenž zaznamená vše, co Kaluzax uvidí (a mnohem více) od zážehu až po návrat na základnu Dračí oheň. Základna se nacházela vysoko nad ním, usazena na zádech obrovitého zeppelida vyšlechtěného ze zřídka domestikované odrůdy zvyklé na velké výšky a nízký tlak. Observosféra byla připevněna k jeho břichu, připravena ke startu. Kdysi mohlo být zvíře dlouhé dvě stě padesát metrů, nyní, po šedesáti letech mělo sotva polovic. Kaluzaxova observosféra byla první a jediná obsazená v řadě šesti zavěšených. Pozorovatelské sbory se rozhodly nevyslat více než jednoho pozorovatele, a jeho pán velemág nenamítal.

Pozorovatel Kaluzax si vysloužil každou slabiku svého jména, stejně jako svůj titul, který poukazoval na to, že mezi gobliny Izzetské ligy patří k elitě. Nikdy více pouzí laboratorní poskoci, gobliní pozorovatelé bývali očitými svědky největších z experimentů. Byli očima velemágů, zaznamenávajícími všechny vynikající pokroky v alchymii i magii již od dob dávno před Guildpactem, a jejich lodě byli designovány tak, aby byly schopny zaznamenat co nejvíce informací pro pozdější analýzu. Přirozeně, pozorovatelé měli značně větší procento úmrtnosti než průměrní ravničtí goblinové, ale to bylo logické. Koneckonců, výrazné průlomy v alchymii a magii zpravidla provázela jedna či dvě exploze.

Pozorovatel Kaluzax dokonce viděl na vlastní oči předchozí dvě fáze tohoto projektu, Orzhovy vyžádaného vylepšení vlastního orzhovského projektu. Velemág jej nazýval manakompresní singularitovou bombou, a vysvětlil mu osobně (což pro Kaluzax hodně znamenalo), že jejím úkolem je vymýtit vše živé. To znamenalo všechen život v morem zaplaveném údolím Utvara, od největších zeppelidů po mizerné červíky. Pokud půjde vše podle plánu, bude cíle dosaženo, aniž by byla poškozena jakákoli umělá struktura, neživý objekt, či gobliní pozorovatel chráněný mizziem. Předchozí dva pokusy měly částečný úspěch a způsobily jeho pánu jisté problémy s ostatními gildami, ale tentokrát vybrali Orzhovové oblast, kde by zánik všeho živého byl vyloženě pozitivním obratem. Kdyby se podařilo zbavit se přenašečů moru najednou, ušetří novým majitelům Utvary  staletí přirozené obnovy.

Kaluzax neměl v úmyslu zklamat nové vlastníky. Ani izzetští velemágové neradi zklamávali své orzhovské partnery. Pyromant vás může zapálit jednou, ale patriarcha denně – dnes, zítra, i v posmrtném životě.

Pozorovatel Kaluzax byl šťastný goblin, jakož i šikovný. Zatáhl za páku, která uvolnila sféru z poutacích zámků. „Dračí ohni, 9477 je ve vzduchu.“

Goblin a sféra vyrazili vstříc potemnělé ravnické obloze, chrlíc plameny a magii. Jeho cíl byl daleko, ale jakmile dosáhne stálé rovnovážné rychlosti 92,4 kilometrů za hodinu, zažehnou se přídavné pyromanové trysky, jenž jej donesou do Utvary dříve, než řekne „Niv-Mizzet“.

Kaluzax cvaknul stříbrným přepínačem a aktivoval tak pásku v záznamovém zařízení. „Hlásí se observosféra Peripatetické oko Niv-Mizzeta 9477, volám záhladnu Dračí oheň,“ vyštěkl do pneumanotrubky. Jeho hlas dorazil k manou nabitému skleněnému válci, odkud vyrazil po neviditelných manergetických liniích, aby se vynořil ze skleněné koule na stěně slabě osvětlené místnosti na hřbetě zeppelida. O chvíli později se z menší, jako pěst velké skleněné koule před Kaluzaxovýma očima ozval hlas jeho nadřízeného.

„9477, máme vás na pozorovacích zrcadlech,“ odpověděl šéfpozorovatel Vazozav. Jste drobet nízko. Ničení veřejného majetku nebylo, opakuji, nebylo pro tuto misi povoleno. Koukejte nabrat výšku, to poslední, co nám chybí, jsou stížnosti od wojeků.“

„Díky mně se žádné nedočkáte, základno,“ odpověděl Kaluzax. „Zahájen vzestup. Nechceme přece udělat městu gild bebíčko, ne?“

„Co chceme a nechceme není podstatné,“ zakuckal se Vazozav smíchy. „Já bych rád viděl, co by vám udělali, kdybyste upálil větvičku z Vito Grazi, nebo jak tomu místu říkají.“

„Dračí ohni, to nemáte úctu k historii? K majestátu Selesnyjské Konklávy?“ řekl pozorovatel Kaluzax nosovou gobliní napodobeninou dryádího přízvuku. „Pro kytičky a tančící kentaury, poskakující dryádám háječkem?“

„Mám v úctě věci, které vybuchují,“ odpověděl starší goblin. „Proč se nám po nějaké nepodíváte?“

„Rozumím. Předpokládané dosažení rovnovážné rychlosti za 15,“ řekl pilot. „Zahajuji nepovolený obrat nad centrem.“

„Užijte si to,“ řekl šéfpozorovatel.

Piloti observosfér byli stejní hazardéři jako ostatní goblini, a pozorovatel udělal takovýto obrat již při své první expedici. Sledoval městskou krajinu sahající od obzoru k obzoru. Málo goblinů vidělo tento obraz více než jednou, a ti, kteří to štěstí měli, se zpravidla nacházeli ve spárech něčeho okřídleného, co se je chystalo sežrat.

Na Ravnicu byl vždy ohromující pohled, a pro matematicky založeného Izzeta mohla býti její matematická pravidelnost obdivována jen z této výšky. Kaluzax zamžoural proti prvním ranním paprskům odrážejícím se na věžích obklopujících soustředný kruh deseti městských sekcí. Zvedl dva prsty k čelu v soukromém, tichém pozdravu deseti strážním titánům, ochráncům Ravnicy.

Prolétl blízko tváře největšího, desátého titána, k obloze čnícího Zobora, jenž stál rozkročen nad branami wojekského velitelství, známého jako Středotvrz.

Tak jako všem goblinům, i Kaluzaxovi bylo opakováno, že město Ravnica - centrum, z nějž se vyvinula civilizace, jenž pokryla postupně celý svět - bylo naplánováno s izzetskou matematickou přesností po podepsání Guildpactu, jakožto dar Divotvůrců ostatním gildám.

Tajně ovšem mělo býti i něčím jiným – darem pro Niv-Mizzeta Ohňomysla, izzetského paruna a gildovního pána. Plán počítal s vytvořením obří energetické pečeti velikosti města, jenž by Divotvůrcům zajistila nadvládu nad Ravnicou. Ale podle pověstí izzetští goblini sabotovali celý plán, když  nedodrželi design právě do takové míry, aby bylo pečeti zabráněno ve správné funkci.

Kdysi bývali goblini o něci více vzpurnější, ale jak mnoho gobliních teologů konstatovalo, bylo to jen proto, že chtěli udělat dojem. Chytrost jejich předků přiměla kdysi Izzetskou ligu k tomu, že koupila pro své účely celý kmen. Za ty roky byl původné design pečeti naprosto proměněn miliony obyvatel, a tak už nebude fungovat nikdy. Ale to bylo goblinovi jedno – pohled to by nádherný.

Nikdo si nepamatoval, jaké jméno nosil kmen izzetských goblinů předtím, než jej Liga koupila, a nikdo, nejméně sami goblini, se o to nestaral.  V porovnání s primitivními, krátkými a násilnými životy jejich bratrů v jiných gildách byl život izzetského goblina rájem. I nacházet se poblíž moci, jíž vládli velemágové jako Zomaj Hauc, bylo považováno za čest. A ačkoli se tomu již po generaci nestalo, jednou začas byl i goblin poctěn Niv-Mizzetovým darem, dotekem Ohňomysli, a stal se velemágem. Samozřejmě, každý z gobliních velemágů, který tuto poctu obdržel, byl zhruba do týdne zabit svými lidskými podřízenými do méně než týdne, ale důležité bylo, že goblin se v Izzetské lize mohl někým stát. Což rozhodně neplatilo pro Gruuly nebo Rakdosův kult.

Pozorovatel Kaluzax si dovolil ještě jeden pohled skrze invizomizziový průzor, pod nímž prosvištěla špička Vitu-Ghazi. Pak položil pravou ruku na červenou páku u nohou a levou otočil černým knoflíkem před sebou. To otočilo externí přistávací manové trysky do pravého úhlu  a vyneslo jej mimo úroveň normálního vzdušného provozu, mimo nákladní zeppelidy, rocy, netopýry a další. Před ním se otevřela volná obloha. V těchto výškách již kromě observosfér létali pouze divocí zeppelidové, andělská pevnost Parhelion a sám velký Niv-Mizzet. Těm se dalo snadno vyhnout, a cokoli menšího nebylo pro sféru hrozbou.

Šéf narušil jeho soustředění jen minimálně, když jej upozornil na další fázi letu. „Zahajte odpočítávání zážehu trysek na mé znamení,“ zapraskal hlas. „Teď.“

„Deset, devět, osm,“ Kaluzaxovo srdce bilo v rytmu trysek probouzejících se k životu, „sedm, šest, pět, čtyři, tři, dva, jedna.“

„Zažehnout trysky!“ zakřičel šéfpozorovatel.

„Zážeh,“ potvrdil pozorovatel Kaluzax a stlačil páku k podlaze. S ohlušující explozí, naštěstí ztlumenou mizziovým štítem, sféra zrychlila z 92,4 kilometrů za hodinu na třináctinásobek v pouhých vteřinách. Tělo pozorovatele Kaluzaxe bylo vtlačeno do sedadla a nebýt bezpečnostních očarování, udusil by se přetížením.

Po chvíli pozorování hvězdné oblohy pocítil počátek zpomalování. Utvara byla tou dobou ještě za obzorem.

Kdysi prý bývala velice živou částí světa, svou velikostí soupeřící s centrální metropolí Ravnicy. Ještě předtím byla součástí prastarého loveckého teritoria samotného Niv-Mizzeta. Nyní bylo její jméno synonymem nemoci a smrti, kde se snažili přežívat pouze zoufalci. A „zoufalci“ nutně znamenalo „Gruulové“. Kaluzax je měl problémy litovat. I ten nejposlednější Izzetský goblin byl lepší než Gruul.

Náhle se ozvaly údery. Na observosféru zaútočili utvarští Gruulové na pterrobaccích. Člověk a dva viashinové, disponující izzetskými pyroholemi, zbraněmi, které by neměli v žádném případě vlastnit. Šéfpozorovatel Vazozav povolil použít nutné síly k obraně. Dobře cílený zášleh z trysek spálil na popel vedoucího letce a zmátl jeho křídla natolik, že se jejich zvířata srazila a strhnula se z oblohy navzájem.

„Dostal jsem je, základno,“ potvrdil Kaluzax. „Ale asi jsem spálil o trochu více paliva.“

„Správně, 9477,“ odpověděl Vazozav. „Ve skutečnosti asi budete potřebovat zastávku na gildovní akademii, abyste doplnil palivo. Pokud moje diagramy hovoří správně,  tryska šest nejenom ztrácí energii, ale odčerpává ji navíc ze všech ostatních trysek včetně přistávacích.

„Opakujte to, Dračí oh-“ než mohl Kaluzax dokončit větu, rozeznělo se observosférou tisíc zvonků a poplašných signálů. „A sakra.“

„Nebylo to tak vážné, ne ze začátku, ale váš cílený zášleh trhlinu zvětšil,“ řekl Vazozav a do hlasu se mu vkradl omluvný tón, „Netušil jsem to, když jsem vám dával povo-“

„Není to vaše chyba, základno. Jedna vybuchlá tryska je na starého 9477 málo,“ procedil mezi zuby Kaluzax.

„Nechystal jsem se omlouvat,“ odpověděl šéfpozorovatel.

„Jistě, už to tu vidím,“ odpověděl Kaluzax, ignorujíc jej. „Vypadá to zle. Kde ti primitivové přišli k-“ Otázka zůstala nedokončena, neboť sférou otřásla exploze. „Tak, to byla tryska šest!“ zakřičel Kaluzax.

„Musela to být šťastná trefa. 9477, udržíte se ve vzduchu?“ šéfpozorovatel křičel již také, aby přehlušil alarmy. „Teplota v trysce šest stoupá na čtyřista….ne, šest set procent…sedm…osm…“

„Odhazuji trysku,“ pronesl Kaluzax a cítil, jak mu po čele teče pot. I mizziový štít se začínal přehřívat. Sáhl po kabelu nad hlavou označeném „6“ a zatáhl.

Kýžené cvaknutí zámků nezaslechl. „Dračí ohni, jsem si jist, že oheň musel zatavit zámky.“

„To je nemožné!“ odpověděl Vazozav. „Je to mizziová slitina!“

„Příště nešetřete a dejte tam čisté,“ řekl Kaluzax. „Slitina to teplo nevydrží. Oheň se šíří k dalším dvěma tryskám.“

„Pozorovateli,“ ozval se nový hlas. Kaluzax jej nikdy neslyšel prostřednictvím pneumanatického válce, ale poznal jej okamžitě.

„Můj pane,“ řekl Kaluzax. „ Jsem poctěn vašimi slovy.“

„Tento experiment musí pokračovat, statečný pozorovateli,“ zaburácel hlas Zomaje Hauce, jakýmsi způsobem přehlušujíc i kakofonii alarmů v observosféře. Slyšel jej tak jasně, jako by promlouval rovnou k němu, cítil hlas v uších i v kostech. „Nebudu vám lhát. Vaše loď bude zničena. To je, jak víte, možné pokaždé, ale tentokrát je to jisté. Vaše záznamy přetrvají a přinesou větší slávu našemu kolokviu, jakožto i Izzetům obecně.“

„Nikdy jsem nečekal, že skončím jinak, můj pane,“ řekl Kaluzax. Byl překvapen, že navzdory faktu neodvratného konce se necítil pod psa – ba naopak, připadal si jako větší frajer než kdy předtím. „Nezklamu vás. „„Moc je vědění, a vědění něco stojí“. Vaše slova, pane, a já jim učiním čest. A vám také.“

„Zemřete pro dobrou věc, pozorovateli,“ odpověděl jeho pán. „Sbohem.“

Kaluzax se zalykal pýchou.

Ozvala se další rána, a Kaluzax si pomyslel, že se Gruulové vrátili. Ne, nebylo to oni. To jenom explodovaly další dvě z pěti zbývajících trysek. Přesměroval tok pyromany do přistávacích trysek, ulehčí to hlavním a udrží jej to ve vzduchu, ale jak dlouho?

Sáhl po kabelech od alarmů a jednou rukou je vyrval ven. Jeho štěstěna jej dnes nezradila, jen si vybrala jinou podobu. Byl na určeném místě včas. Jeho sféra byla v plamenech, ale byl zde.

Bojujíc s nevolností, spalující bolestí a řízením zpomalil meteoritický pád jeho lodi a odpálil nahrávací sondy. Šest se jich zhmotnilo kolem lodi, aby vzápětí zaujaly svá stanoviště. Sondy měly zaznamenat telemetrii, zálohovat data, zprostředkovat invizomizziem nezkreslený obraz a vše ostatní. Normálně by je po experimentu vtáhnul zpět a vrátil se s nimi na základnu. Takhle se sondy postaraly o to, že pokud observosféra nepřežije experiment, velemág přijde pouze o jednoho goblina a data v paměti lodi.

Uvnitř se začalo vařit vše, co nebylo z mizzia. Bezpečnostní pásy se mu vzňaly na těle a zanechaly na jeho žáruvzdorné kombinéze proužky prachu. Ignorujíc puchýře na zadní straně hlavy, vyrval z panelu poslední klubko kabelů řídící trysky. Pohled mu prozradil, že mu chybí jen čtyři minuty, než přistávací trysky vypoví službu a Peripatetické oko Niv-Mizzeta 9477 spadne k zemi jako mizziové vejce. Naštěstí pro Kaluzaxe, jehož jediným přáním, bylo skončit svůj život stejně, jako jej žil, a ještě více naštěstí pro Hauce a jeho kolegy se experiment spustil za méně než dvě.

Goblin si utřel čelo zpuchýřovanou rukou a všiml si, že mu začíná praskat kůže. Byl rád, že byly vyřazeny z provozu pozorovací zrcadla, vážně nerad by kolegům poskytoval pohled na to, jak pomalu praskne jako dromad na rožni. Kaluzax zatlačil bolest do jiné oblasti mozku, což nepomáhalo tak, jako obvykle, neboť tentokrát byl v kompletní fyzické agónii a nebylo prostě kam bolest zatlačit. Otočil sféru k nulovému bodu experimentu. Zmáčkl tlačítko pro zpožděný návrat sond, které zajišťovalo, že se minutu po experimentu vrátí do sféry  - automatický reflex, uvědomil si pak, neboť tentokrát asi nebude kam se vrátit.

Když splnil poslední příkaz, začal se Kaluzax nekontrolovatelně chichotat bez zjevné příčiny, a půlka jeho mysli přišla na to, že mu ta druhá teče ven pravým uchem, neboť lebka už neudrží tlak. Náhodně se spínající, polousmažené synapse goblinova mozku přešly od chichotání ke zpěvu, a začal si zpívat starou metalurgickou baladu, kterou se naučil zamlada. Zrovna byl u verše „hoď to dítě na kovadlinu“, když spustil experiment jeho pána a tato slova se stala jeho posledními.

Experiment byl mocný, ale nikoli okázalý. Na obloze se objevila malá tečka světla a vzápětí do sebe pohltila veškerou živou hmotu v provincii Utvara. Během mrknutí oka, bod neměl opět žádnou délku, šířku ani hloubku, ale značně vzrostla jeho hmotnost. Záznamové sondy ještě zaznamenaly, jak se observosféra v jediné chvíli protáhla do nekonečné délky a zmizela. Tohle protažení bylo příliš doslovné, než aby jej Kaluzaxova tělo uneslo, a tak jeho život skončil za menšího žáru a většího trhání, než si kdy představoval.

Goblinův unikající duch byl zachycen horizontem událostí. Vzápětí se kousíčky identity a paměti spojily do mysli, mysli s prchavým, ale zato zatraceně určitým povědomím o identitě zvané Kaluzax. Tato mysl se ihned začala zaobírat jedinou otázkou.

 

Proč jsem stále v té observosféře?

 

*****

Šéfpozorovatel Vazozav nepřítomně kroutil zlatým řetězem omotaným kolem jeho levého ucha. Jeho pravé ucho bylo z větší části pryč. Jeho vynikající oči, tak mladé jako vždy, hleděly zpoza stoletých víček na pozorovací zrcadlo zabírající větší část podlahy základny. Zobrazovala sedmirozměrnou mapu Utvary a nebe nad ní. Velemág přikázal, aby se Dračí oheň přiblížil dostatečně blízko k navázání spojení se sondami z 9477, neživých a tak imunních vůči efektům manakompresní singularitové bomby.

Sedmirozměrný obraz zprostředkovával pohled na město duchů.

Ne, to není přesné, přemýšlel Vazozav. Tohle není město duchů – tady nebylo ani jediného. Zrcadlo bylo nastaveno na dostatečné rozlišení, aby bylo schopno zobrazit jednotlivé duchy a fantomy, kteří tu měli zůstat. Vazozav viděl ty Gruuly na vlastní oči před zánikem Kaluzaxovy sféry, byli příliš blízko, než aby přežili. I při standardní měřitelné úrovni ektoplazmického rozptylu měli duchové – dle definice neživé věci – být všude kolem.

Uplynuly vteřiny, a prasklina jakoby se sbalila sama do sebe, aby nabrala tvaru, jenž měl problém vůbec pochopit a popsat. Vazozav jej spatřoval, jen když se díval po něčem, co nebylo – modrá obloha, mraky … bylo to - fraktální nic.

Šéfpozorovatel Vazozav počkal ještě deset vteřin, než se rozhodl, že by první měl promluvit on. Pokud jej Hauc ve hněvu zabije, bude mu to jen patřit.

„Můj pane,“ otočil se k člověku se šarlatovou kůží, stojícímu za ním. Zaryl si drápy do dlaně, aby se přinutil pohlédnout Zomaji Haucovi do ohnivých očí. „Gravitikulární efekt byl mistrovský úspěch.“

„Ano, to byl.“

„Ale…“

„Ven s tím, šéfpozorovateli, než to z vás dostanu sám.“

„Neměla by…“ zakoktal goblin, „Neměla by bomba již explodovat?“

„Klid,“ řekl velemág. „Ne všechny exploze jsou rychlé.“

 

 

 

 

 

 

 

 

KAPITOLA 2

 

Kmotr-duch: Proč jsou těmi nejlepšími orzhovskými advokisty ženy, Mubbe?

 

Mubb Nešťastník: Pokud se na tohle  musíte ptát, můj pane, tak jste mrtvý již příliš dlouho.

 

Kmotr-duch: Drzý hlupče! Do jam s tebou!

 

Mubb Nešťastník: Hurá! Zase mučeníčko! Jste příliš laskav, můj drahý pane.

 

- Rembic Wezescu,  Úsměvné tresty Mubba Nešťastníka

14.Paujal 10012 Z.C.

Teysa Karlov opřela svou hůl o vyleštěnou podlahu soudní síně a zvedla se. Stejně jako spousta dalších prvků každodenní rutiny orzhovské advokistky, i umístění této hůlky bylo věcí, kterou již činila automaticky, ačkoli ji při dlouhých pochodech potřebovala. Ladilo to s pohledem, kterým počastovala přítomné porotce, pohledem, v němž se zračilo pečlivě zahrané překvapení a jen náznakem skutečně pociťované nevěřícnosti. Završila to lehce pozvednutým obočím, jemuž mnoho mužů z mnoha důvodů mělo potíže odolat.

„Doktore Zlovole, můžete to zopakovat? Jen bych se chtěla ujistit, že vás porotci – i já, přiznávám – slyšeli dobře.

„Řekl jsem,“ zavrčel vedalken na „horké židli“, „ že počet obětí byl v souladu s údaji předpokládanými ve smlouvě. Orzhovské smlouvě, advokistko. Ztráty na životech byly očekávány, a naši vlastní právmágové prozkoumali kontrakt opravdu důkladně, aby nás ušetřili problémů, jakým je tento proces.“ Dr.Zlovol se dokonce lehce usmál, což bylo u vedalkena vyloženě neobvyklé. Věřil si, ale jeho zvýšený hlas prozrazoval střípek pochybnosti. Teysa věděla, že určitě přemýšlí o tom, zda opravdu věří azorianským právmágům přezkoumávajícím orzhovský kontrakt pro simického viromanta. Divil se, proč jej Teysa nutí opakovat jeho odpověď, a děsil se toho, že ví o případu mnohem více, než stojí v oficiálním reportu.

„Doktore, zníte jako někdo, jehož tíží svědomí,“ řekla mile.

Arogantní typy jako Zlovol nikdy této návnadě neodolaly. Potřeba dokazovat, že mají navrch, je vždy nakonec dostala do defenzivy.

„Právě naopak,“ řekl vedalken. „Jsem hledačem vědění. Jsem hrdý na to, čeho jsem dosáhl svými studiemi, a vy všichni jste na tom lépe i díky mým výsledkům. Není zde nic, kvůli čemu by mne mělo tížit svědomí, to vás ujišťuji.“

A je to, doktore, pomyslela si Teysa. To vám neberu. Je to pravda.

„Co jste se naučil díky smrti více než sta bytostí, doktore?“ Doktorovy rty zůstaly pevně u sebe, ale jeho pohled ji probodával. Teysin úsměv zmizel a advokistka přibrousila své zbraně, metaforicky řečeno. Ne že by krveprolití u ravnického soudu bylo věcí neznámou, ale dle definice nebylo u moderního soudního dvora ve městě tolerováno. „Odpusťte. To mohlo znít melodramaticky. Ale já sama se také pokládám za cosi jako hledačku pravdy. Jsem zvědavá. Musel jste se toho naučit hodně ze sto čtrnácti těl. Bylo to dost? Bylo sto čtrnáct těl dost na to, abyste se dozvěděl to, co jste chtěl?“ Bledý vedalken vypadal, jako by měl změnit barvu na fialovou.

Usmála se na něj precizním úsměvem číslo dvacet tři a přidala do něj zlomek omluvy. „Doktore, odbíháme od tématu. Odpovězte nám. Jsem přesvědčena, že vaši simičtí kolegové z poroty by se rádi dozvěděli, zda vám sto čtrnáct obětí poskytlo dostatečný pokusný soubor, abyste mohl posoudit v plné míře efekty vašeho – promiňte, nejsem žádná viromantka, jakže jste tomu říkal?

Vedalken se zavrtěl. Tohle již Teysa předtím viděla, nejen u vedalkenů, ale obecně u všech svědků a obžalovaných, kteří se ocitli tváří v tvář jejímu pohledu pod vlivem kruhu pravdy. Dr. Zlovol nemohl v této situaci lhát, ačkoli mohl být v odpovědích tak neurčitý, jak libo. Proto se dobří advokisté snažili dávat často otázky specifické. A Teysa byla mnohem více než dobrá.

„Nazývá se to,“ odpověděl dr. Zlovol, „Zlovolova nákaza.“

„Jak skromné od vás,“ řekla Teysa, ačkoli přitom hleděla na předsedu poroty. Vedalken se ušklíbl stejně jako ona. „A já se stále ptám, zda vám tak malý vzorek poskytl dost informací o této Zlovolově námraze-“

„Nákaze!“ skočil jí Zlovol do řeči. „Zlovolově nákaze!“

„Ano, Zlovolově nákaze,“ řekla Teysa. „Moje otázka platí. Odpovězte.“

„Vy to víte moc dobře,“ odpověděl vedalken. „Těch sto čtrnáct obětí je počet nahlášených. Zbytek byli bezgildovní, které není třeba nahlašovat.“ Jen ta slova vyslovil, rozšířily se mu oči. Cokoli se chystal říci, kruh pravdy proměnil v pravdu.

„A kolik bezgildovních zemřelo, když vaše „morové opice“ rozšířily tu  náplavu-“

 

„Nákazu!“

„Nákazu, pardon. Kolik, doktore?“

„Šest set sedmdesát sedm.“

„A kolik morových opic zemřelo díky nákaze, již přenášely?“

„Všechny, jak bylo plánováno. Fungovalo to bezvadně. Nezbyla ani jedna schopná infikovat normální populaci, v souladu se Statuty.“ Do vedalkenova hlasu se vkradla pýcha. „Kdyby tomu bylo jinak, měli bychom bacilonosiče roznášející smrtelnou nákazu. Co si myslíte, že jsem za netvora?“

„Nejsem si jista, co jste za netvora, pane. To se tu ale všichni snažíme zjistit,“ řekla Teysa. „Kolik opic, přesně?“

„Bylo jich třicet,“ řekl vedalken tónem, jímž vysvětlujete dítěti pohyb slunce. „Takže jsme zaznamenali třicet. Sedm set sedm neoficiálních, sto čtrnáct oficiálních obětí. Jste spokojena?“

„Skoro. Děkuji vám, doktore.“ Luskla prsty a jeden z jejích thrullích sekretářů jí podal kosmeticky zažlucený svitek, jenž strčila doktorovi pod nos. „A toto je kopie vašeho kontraktu s Orzhovy, v jejichž vlastnictví se nacházelo území, na kterém byl pokus proveden, je to tak?“

Vedalken se na něj sotva podíval. „Ano,“ řekl Zlovol. „A jak jste již poznamenala, podmínky jsou jasně dané.“

„Souhlasím,“ řekla Teysa. „A, jak vidíte, tato kopie nese pečeť Orzhovu, což ji činí pro všechy účely rovnocennou originálu. A doktore, je napsaná velice, velice jasně. Zvláště tento řádek. Byl byste tak laskav a přečetl jej nahlas?“

„Ne, nepřečetl,“ řekl vedalken. Čestný až do konce, tenhleten. „Udělejte to sama.“

„Dobrá,“ řekla Teysa, a začala číst. „V případě smrtí spojených s tímto podnikáním, první strana – to jste vy, doktore – předá jakékoli veškeré zaznamenané duchovní a tělesné pozůstatky straně druhé – a to, jak víte, je pojišťovací firma Garn, Yortabod a Fraszek. Sebral jste tyto pozůstatky, tedy duchy, těla a podobně, a navrátil jste je druhé straně, doktore?“

„Předali jsme veškeré oficiálně zaznamenané „pozůstatky“, jak tomu říkáte, příslušným-“

„Ano, doktore, ale na to se vás neptám, ani o tom nehovoří tato smlouva. „Všechny zaznamenané, nikoli všechny oficiálně zaznamenané.“

„Tohle je tentýž kontrakt, jakých jsem již s vašimi lidmi podepsal tucet!“ vyrazil ze sebe Zlovol, a když si všiml pohledů, které přeskakovaly mezi členy poroty, dodal. „V tomhle přece nikdy nebyl problém!“

„Se vší úctou, pane, ráda bych vás upozornila, že by od vás bylo moudré zdržet se jakýchkoli výroků znamenajících přiznání se k předešlým porušením kontraktuálních podmínek, dokud nevyřešíme toto. Ale děkuji vám, že jste tuto věc zmínil do záznamu. Určitě mi to v delším časovém horizontu ušetří práci, pokud se další klienti rozhodnou dovolávat se svých práv. Nyní, k aktuálními případu-“

„To je nesmysl! Všichni přece ví – všichni-“ vedalken bojoval s kruhem pravdy, aby prohrál, jak ostatně musel. „Byly mi dány indicie, abych mohl počítat s tím, že je to předpokládáno.“

„Předpoklady jsou nebezpečná věc, doktore. Jsem si jista, že lidé ve vašem oboru by nám to určitě dosvědčili,“ řekla Teysa. „Vy sám jste se přiznal, že jste zaznamenal správný počet obětí i mezi opicemi a bezgildovními.  Bytosti z poroty, nedovoluji si předpokládat, že to, co jste právě viděli, vás přesvědčilo o tom, že pan hodný doktor porušil zákony a o tom, že by měl být přinucen k revizi smlouvy a zaplacení příslušných pokut.“ Pohodila hlavou a usmála se. „Nicméně předpovídám, že tomu tak je. Fakta jsou jasná, stejně jako kontrakt. Porotci, nemám dalších otázek.“ Sledovala, jak se porota telepaticky dorozumívá, aby došla ke stejnému závěru. Jako jeden pokývli na vedalkenského předsedu.

„Ale-“ začal dr. Zlovol.

„Ticho,“ pronesl předseda poroty. U soudu vyšší instance by musel toto rozhodnutí vydat soudce, ale u jednoduchého případu smluvního řízení jej mohl zastoupit předseda poroty. „Tato porota již nepotřebuje více času k poradě,“ pokračoval. Výhodou vedalkenského předsedy byla jeho schopnost telepatie, což je činilo oblíbenými kandidáty na tento post. „Shledali jsme vás vinným z porušení smlouvy, doktore Zlovole. Není třeba dalších svědectví.“

Předseda pokynul k soudnímu zřízenci, hromotluckému trollovi ve špatně padnoucí wojecké uniformě. Jeho jedno zdravé oko za celou dobu procesu doktora sledovalo. Ačkoli to doktor neuvedl, Teysa věděla, že přes osmdesát procent z takřečených „oficiálně nenahlášených“ obětí byli trollové. Doktor bude mít zřejmě zajímavou cestu dolů do procesní komnaty, kde buď dostojí smlouvě, nebo zaplatí v penězích a bolesti.

Doktorova advokistka ani nenabídla Teyse ruku. Jenom odfrkla, sbalila kupku pergamenů a svitků a vyšourala se ven ze síně. Teysa si v duchu učinila poznámku, že jí musí napsat utěšující dopis. Vybudovala si solidní pozici, než se Teyse podařilo vyprovokovat dr. Zlovola k přiznání. Jednou ji možná bude chtít najmout, nebo zabít.

Teysa se otočila k jejímu zářícími klientovi. Stovky přízračných otroků a cenných těl byly nyní majetkem Zacco Garna a jeho partnerů. Přihopkal k ní thrull a podal jí kopii rozsudku. No, nic moc, ale více, než Teysa očekávala. Vedalkeni sem-tam ubírali z požadovaných pokut, pokud stál na lavici obžalovaných jejich soukmenovec.  Na druhou stranu, počítala s jejich instinktivním odporem ke Zlovolově činu – tomu, že nenahlásil oběti podle pravdy. Dodatečné penále tak přinesou další bohatství do truhel pojišťovací firmy a Teyse další procenta.

Garn se zvedl, aby jí potřásl rukou, a jeho oči zářily. „Výtečné!“ řekl. „ Nemohlo to dopadnout lépe! A nyní uplatníme porušení i v těch předchozích případech, jak jste řekla, a-“

„Gratuluji, pane Garne. Zkontaktuji vás skrze některého z mých podřízených,“ řekla Teysa skrze upřímný, blyštivý úsměv číslo dvacet, kombinující „Bylo mi potěšením“, „Hodně štěstí“ a „Nashledanou“. „Teď, když je hlavní překážka z cesty, je to práce pro někoho z našich méně ostřílených advokistů.“

„Jistě, jistě,“ odpověděl Garn, již teď počítající, kolik ušetří díky angažmá juniorských advokistů. Teysa se mu nenamáhala říci, že ke službách každého z nich bude vyžadovat speciální příplatek. Příště bude její podíl ještě větší, nebo si bude Garn muset najmout jiného advokistu. A pokud to udělá, zažaluje jej Teysa pro porušení smluvních a slovních dohod.

Teysa pokynula k thrullovi, který odběhl pro její hůl. Když jí ji podal, začal netrpělivě poskakovat. Neuměl mluvit – to umělo jen málo thrullů – ale kvíkal a ukazoval k východu.

Teysa konečně spatřila, co jej tak vzrušilo. Mezi přihlížejícími lidmi, kteří si gratulovali navzájem ke Zlovolově potrestání, stál vysoký muž v ozdobných bílo-černo-zlatých róbách, v ruce hůl zakončenou bledou maskou. Pokývl, když zachytil její pohled. Sebrala své poznámky a dokumenty, vložila je do kožené tašky a podala je thrullovi.

„Čekej na mne v mých komnatách,“ přikázala thrullovi. „Buď tam, až dorazím, a dostaneš krabici krys navíc.“

Thrull se uklonil a na pseudožabích nohách odhopkal k tunelu ve zdi, dělaným přesně na míru thrullů. Takové tunely byly na ravnických právních institucích časté, což jen demonstrovalo moc, jakou měli Orzhovové nad právním systémem Ravnicy. Soudnictví bylo doménou Azorijského senátu, ale advokisté spadali pod Gildu obchodů.

Opírajíc se s dobře skrytou úlevou o svou hůl, prošla Teysa skrze dav k vysokému muži, jenž na ni čekal. Jakmile se k němu dostala, prošli skrze dvojité dveře do méně rušné haly za nimi.

„Chce vás vidět,“ řekl muž bez úvodu. Jeho jméno bylo Melisk a byl nejvýše postaveným členem v hierarchii rodu Karlov, jenž ve skutečnosti neměl v žilách ani kapku karlovské krve. Zřídkakdy scházel dolů, aby se s ní setkal osobně u soudního dvora.

„Co chce?“ zeptala se Teysa.

„Právě jsem vám to řekl, má paní,“ odpověděl Melisk. „Chce vás vidět. Neřekl více a co se mne týká, není na místě se jej na toto ptát, ledaže by jeho život byl v ohrožení. Mým úkolem je sloužit.“

„Změnil ses. Pamatuji si dobu, kdy ses nedal tolik pobízet,“ řekla Teysa. „Posluž mi tím, že jej k němu dovedeš, a po cestě mi povíš, co neřekl o tom, co chce.

*****

Ve skutečnosti jejich cesta do orzhovské čtvrti zahrnovala jen pramálo chůze. Teysina tělesná vada, která učinila její pravou nohu nepoužitelnou již v raném dětství a která vzdorovala veškerým pokusům o léčení, jí dlouhé pochody dosti znepříjemňovala, a tak se rozhodla použít soukromé teleportační stanice. Plošiny izzetského původu byly pro většinu lidí příliš drahé, a díky mazanému právnímu opatření nebyly použitelné ani pro wojeky či ostatní příslušníky veřejně činných sil, ač by výše uvedení toto uvítali. Ještě mazanější právní klička pak zajistila to, že jakožto členka orzhovské bohaté rodiny tyto plošiny de facto vlastnila a nemusela tak platit cestovné, ačkoli malé dýško obsluze nikdy neuškodilo.

Teysa Karlov byla nyní pouze advokistka, ale rozhodně jí nehodlala zůstat do smrti. Nebyla imunní vůči chamtivosti a ambicím. Ve skutečnosti se jim poddávala. Byly to dva nejsvatější principy napsané v Knize Orzhovu. Nepovažovala se za vyloženou stoupenkyni, ale souhlasila s ní.

Pár vstoupil na plošinu a za moment se objevil na kraji velkého, dlouhého mostu vyrobeného ze slonovině podobného materiálu. Kostěný most byl vytvořen ze stehenní kosti prastarého kamenného obra ještě předtím, než byl Guildpact podepsán. Vedl přes nehybnou hladinu černé vody, která nebyla tak hluboká, jak vypadala, ale dost na to aby skrývala tajemství, díky nimž pád do ní znamenal smrt. Věcem, které tam žily, bylo jedno, z jaké rodiny pocházíte, ale ochranné očarování Kostěného mostu je držela na uzdě.

„O co tady jde, Melisku?“ zeptala se Teysa, když pár po kostěném mostu dorazil až k prvnímu z oblouků, jenž předznamenával vstup do katedrály rodu Karlov. „Dost té šaškárny, tohle opravdu nesnáším. Víš toho mnohem víc, než pouštíš ven, a to rozhodně ne proto, že by ses bál postihu.“

„Děkuji vám, že o mně máte takové mínění, má paní,“ řekl Melisk. Jeho slova sice byla prosebná, ale jeho tón byl stejně znuděný a tajemný jako vždy. „Nevím, jak vám ještě mohu jinak říci, že více nevím.“

„Melisku,“ povzdychla Teysa, „nemám náladu na tyhle okolky. Nehraj se mnou tyhle stupidní hry. Nebaví mne.“

Bez mrknutí oka Melisk přikývl. Nemrkal moc často, jeho nekrotizované, magicky vylepšené oči nepotřebovaly vláhu. Ale zkusil to. „Zaslechl jsem jméno – „Utvara“¨. To je vše, co vám mohu říci, má paní. Už teď jsem porušil přísah-“

„Utvara,“ řekla Teysa.

„Ano.“

„Rekonstrukční zóna?“ zeptala se Teysa . „Ta, kde se mor vymkl z rukou…kdy to jen bylo…’60? ‘65?“

„Devět tisíc devět set šedesát pět,“potvrdil Melisk. „Je majetkem Karlovů.“

„Myslela jsem, že už ji dávno odepsali do fondu pro veřejně prospěšné stavby,“ řekla Teysa. „Mám pocit, že tam něco podnikají Izzetové.“ Zamračila se. „Nemám ráda Izzetské klienty, pokud je to důvod, proč to tak spěchá. Je mi jedno, kolik platí. Mají prostředky, jak odclonit pole pravdomluvnosti, což narušuje můj rytmus. Je to iritující.“

„Patriarcha vám to určitě všechno do detailu vysvětlí.“

„Anebo právě naopak,“ zamumlala Teysa.

 

- pokračování příště-

Poslat článek na e-mail

E-mail přijemce:	Váš e-mail:

Komentáře

Přispívat mohou pouze přihlášení uživatelé. Pokud chcete vložit komentář, přihlaste se ZDE.