Story Classics - Ravnica: Město gild - čtení na pokračování, díl II.

 

RAVNICA: Město gild

 

 

 

Napsal: Cory J. Herndon

 

Přeložil a upravil: Jan Adam

 

 

Část 2

 

 

„Povýšení v Lize je založeno na výjimečných výsledcích při práci v rámci povinností.“

 

-Wojekský Důstojnický manuál-

23.Zuun 9999 Z.C., západ slunce.

„Ty…ty jsi..“ Kos zvedl ruku, spolknul škytnutí a pokračoval „fakt hnusnej, co?“

„Pane, o tohle nestojíme,“ odpověděl mu přes rameno minotaur. „Pardon,“ mávl tříprstou rukou směrem k barové židličce, kde se krčil jakýsi goblin. „Snažíme se tu vést rozhovor.“

„Kos, Garulsz udělat tobě kafe,“ řekla barmanka.

„Garulsz, tohle je mezi mnou a mýma, mýma kamarádama a mnou tady,“ frknul Kos a odháněl ji rukou. Zlobřice pohlédla za bar a zase na Kose, ale ten už si všímal zase minotaura. „Hele, někdo zapomněl zavřít stáje nebo co?“
“Pane, nevím, proč jste si vybral pro hádku zrovna nás,“ vložil se do toho goblin v róbách učedníka Izzetských Divotvůrců. „Prosím, jen se tu snažíme posedět u drinku.“

„Jó?“ odpověděl Kos. „To jste si vybrali, špatně, špatnej, tohle je ‘jekskej bar. ‘jekskej. Ty, minó, minotaure. Mluvim s tebou.“ Na Tebou drcnul býčímu muži do ramena a vyrazil mu z ruky tuplák s mlékem, který se rozbil na zemi. Garulsz povzdechla a obrátila se pro mop, zatímco minotaur praštil rukama do baru.

„PANE!“ zaburácel. „Slušně jsem vás požádal, ať toho necháte. Nic jsme vám neudělali a doufali jsme, že se budeme moci vrátit ke konverzaci.“ Svezl se ze stoličky a naklonil se nad Kose.

„Teď konverzujeme,“ řekl Kos a promačkal si klouby na pěstech – nebo aspoň by to byl udělal, kdyby se jeho ruce navzájem neminuly. Trochu se zapotácel, odrazil se od baru a zaujal ne zrovna jistý boxerský postoj.

„Nechci se s vámi prát, pane, ale budu muset, pokud budete takto pokračovat. Naposled vás žádám, pokud – oof!“ Býčí muž se zlomil v pase, kolena se mu prolomila dovnitř a zkroutil se v překvapené agónii.

„Jak…jak se to vezme,“ zablábolil Kos. „‘Sem měl… ‘sem měl říct „Teď se bijem““ Příště, slibuju.“

---

„Jak jste se tam dostal?“ zeptal se Borca.

„Kop sem…kop sem…hele, tak sundáte mne?“ řekl Kos. Motala se mu hlava a krev, co se mu do ní valila,  tomu taky dvakrát nepomáhala. Mávnul k baru, což jej jemně roztočilo. „Garulsz se mnou nemluví. Tak sundáte mne, nebo co? Od toho vosku už mám spáleniny.“

„Vydržte,“ povzdechl Borca. Přitáhl si od baru stoličku pod lustr – jediný dekorativní kus nábytku v Garulszině hospodě, a naštěstí bytelný – a Kos najednou hleděl svému parťákovi rovnou do tváře. „Jak to chcete udělat?“

„Nevim, prostě mě odhákněte.“

„Dobře,“ řekl Borca, tasil meč a bleskově přeřízl Kosův pásek.

Kos měl právě vteřinu na to, aby pomyslel, zda by Gulmott ocenil tuto ironii, než přistál hlavou napřed na podlaze. Borca mu chtěl pomoci na nohy, ale Kos se jen zašklebil a chytil se za čelo.

„Au. Kruci, Borco, přece jste nemusel…au.“

„Dvě kafe, Gar,“ řekl Borca a položil na pult pár mincí. „Dohlédnu na to, aby zítra zaplatil škody.“

Garulsz vykoukla zpoza baru a protočila oči. „Dohlédnout na to, aby  Kos neprovokovat bitky,“ zavrčela, ale vrátila se s dvěma hrnky neproniknutelně černé kouřící tekutiny. „Mléko stát málo, ale ušlý výdělek moc. Já promíjet Kos, protože já mít ráda ho. Ale Garulsz nepořádat gladiátorské bitky. Když Kos chtít boj, jít do Pivlichino.“

Borca přidal ještě pár mincí. „Můžeme chvíli posedět v koutě?“

Zlobřice pokrčila rameny a zmizela v kuchyni.

„Seržante Borco,“ řekl Kos a ani se nesnažil skrýt zlost. „Maříte tady vyšetřování. Co tu děláte?“

„Vy se ptáte mne?“ Nevěřícně odpověděl mladý wojek. „Pírko řekla, že míříte na stanici. Co přesně tu vyšetřujete? Garulsz nikoho za poslední dobu nezabila, ale pokud budete takhle pokračovat, myslím, že za chvilku budeme vyšetřovat, jak se vaše mrtvola dostala do Grigorova kaňonu.“

„Tlouštík mít pravdu,“ ozvala se Garulsz, keteré konečně utřela rozlité mléko a mohla se vrátit ke své zálibě – cídění skleniček.

Kos se podíval na svou tuniku, ale na místě odznaku neviděl nic. Pak uviděl svou uniformu a vše ostatní pod svou bývalou stoličkou. Malátně si pro ně zašel a dotáhl je zpátky.

„Ani by se vás nedotkli, kdybyste to měl na sobě.“

„O to šlo, seržante,“ zamručel Kos a dal si doušek Garulszina životabudiče. Pomohlo to, ale stále se cítil omámeně.

„Vždy tu nebudu, abych se o vás postaral.“

„Nepotřebuju mámu od té doby, co mě poslední odhodila na trhu v Cínové,“ odsekl Kos. „Nestarám se o to, co děláte. Nejste – nejste můj partner. Jen jeden ‘jek byl. A ten je pod drnem. Nejste ani můj přítel, jste jen někdo, s kým pracuju. Starejte se o někoho jiného.“

„Pijte to kafe,“ řekl Borca. „Jsme předvoláni před lampasáky.“

„Co s tím máte do činění?“

„Sokol, co pro vás poslali, se vrátil.“

„Sem žádní nesmí, od té doby, co Hul skončil v polévce.“

„Byl to dobrý pták,“ řekl Borca reflexivně.

„Trochu tuhej,“ dokončil Kos a pozvedl hrnek jako k přípitku.

„Tak co vám chtějí, Kosi?“

„Vy nevíte?“ zeptal se Kos. „Já myslel, že jste jejich poslíček.“

„Ale houby,“ na to Borca. „„Borco, ten sokol je zpět. Buďte tak laskav, a najděte svého partnera.“ To bylo až potom, co mne zjeli za vaše pracovní zlozvyky.

„Co?“

„Slyšel jste dobře.“

Kos povzdechl. „Hm, zněli…zněli hodně naléhavě?“

„Hm, tak jo. Dopijem to kafe.“

O hodinu později z Kose ještě stále trochu táhlo, ale už se aspoň nepotácel a neopakoval slova. Na cestě ven jej zastavil výkřik, který mu málem přivodil infarkt.

„Nezapomenout věci, poručík!“

S ranou před ním přistála jeho přeříznutý pásek a pár dalších věcí z baru. Mezi nimi byl zakrvácený minotauří zub – ten nechal jako spropitné. Chvíli hleděl na pásek a pak si jej s pokrčením ramen přes jedno hodil.

Šarže si předvolávaly wojeky do Středotvrzi jen ze tří důvodů – přijmout, vyhodit, poslat do důchodu. Byla ale ještě čtvrtá, a té se Kos bál nejvíce.

Kos a Borca kráčeli po jednom z mnoha ravnických vzdušných mostů. Tenhle, zejména pěkný a magicky zajištěný, vedl přímo k Středotvrzi, velitelství Wojekské ligy. Borca šel stále o pár krůčků vpřed. Mladý wojek byl jeden z těch, co do Ligy vstoupili potom, co Rakdoská rebelie zdecimovala její řady. Tahle byla větší a krvavější, než vzpoura z roku 9940, těsně před tím,  než se Kos stal konstáblem. Tentokrát zahynuly stovky, ne tucty wojeků. Nebylo snadné pracovat s člověkem, jehož samotná přítomnost vám připomínala mrtvé kamarády. Navíc po tom, co se stalo vašemu prvnímu – a poslednímu skutečnému partnerovi.

Kos už dávno pochopil, proč Myczil Zunich pil tolik bumbatu. Byl to jediný způsob, jak se zbavit myšlenek na vše, co se wojekskému poručíku připlétalo denně do cesty, a také způsob, jak zapomenout na ty, kdo už tu nebyli, aby vám pomohli.

Kos pohlédl dolů k cestám do temnějších ulic. Mlžný Grigorův kaňon roztínal městskou architekturu jako zubatý blesk, končíc u Golgarijských plantáží, jediného místa na povrchu, kde se Roj vyskytoval ve větším počtu. Metropole vyrostla všude okolo kaňonu, který tak zůstával nejspolehlivější cestou do Staré Ravnicy a studených ulic Podměstí. Kos sledoval, jak z mlhy vylétl golgarijský zeppelid  a zamířil ke skladišti potravin nedaleko od něj.

Kos byl vděčný za to, že tyto mosty byly opatřeny očarováním, které potlačovalo závratě.

Za chvíli dorazili k centru Ravnicy. Vrcholek obrovské hory, jediná část původního povrchu na celém světě, byl domovem nejdůležitějších staveb jednotlivých gild.  Kos následoval Borcu na Rokiricovo náměstí.

 

I přes jeho podnapilý stav a hořkost byl Kos ohromen jako vždy, když spatřil titána Desátého okrsku, Zobora. Obří válečník stál nad otevřeným náměstím pojmenovaným po legendárním wojekovi, který přivedl titány do města jako poslední obrannou linii před možnou invazí. Monumentální po jedny a odstrašující pro jiné, kdo by chtěli pochybovat o autoritě Legie, kolos tvořil zároveň obří oblouk vedoucí k širokým mramorovým schodům Středotvrzi…ostatních devět tiránů lemovalo město, ale tohoto zde starý Rokiric zanechal, aby strážil samotné obránce. Wojekové ztělesňovali v Ravnici spravedlnost a zákon, no a zákon potřebuje vždy iluzi nezranitelnosti. Zobor byl nezranitelnost sama v těle z magie a oceli.

 

Kos a Borca vstoupili do tvrzi. Minuli čerstvé absolventy akademie sloužící svou první povinnou službu na recepci. Minuli chodbu vedoucí k celám předběžného zadržení. Výtah poháněný soukolím se pak na Borcův pokyn rozjel do desátého podlaží. Kolem ubíhala patra plná byrokratů. Kos zadržel dech a naslouchal, když projížděli kolem šestého a sedmého podlaží – zde byly speciálně posílené cely pro zadržování zvlášť mocných či nadpřirozených vězňů.

 

„Cely zní docela přecpaně,“ podotk Kos.

 

„Hm,“ odpověděl Borca. „Není to naše chyba, že Vrchní soudci nesoudí dost rychle. A navíc je tu to zatracené Dekamilénium.“

 

„Překvapujete mne, seržante. Řekl bych, že takový oddaný ‘jek jako vy už bude ostošest cídit odznak na tu parádu.“

 

„Moc mne neznáte,“ odvětil Borca. „Turisti a obecný nepořádek nám to zrovna neusnadňuje, zvlášť když se náš nejlepší člověk pomalu upíjí k smrti v Backwateru.“

 

„Tak moment, seržo.“ Ohradil se Kos. „Na vašem místě bych se rozmyslel, než začnu s tímto tématem.“

 

„Nic osobního,“ odvětil Borca, a v hlase mu bylo znát nepatrné uspokojení, že se konečně dostal Kosovi pod kůži. „Podívejte, nejsme a ani asi nikdy nebudeme nejlepšími přáteli, ale vy máte nejlepší statistiky. To a vaše obecně dobrá nálada jsou důvodem, proč jsem ještě nepožádal o přeložení. Ale ztrácíte půdu pod nohama.“

 

„Netušil jsem, že se o to staráte.“

 

„Ztrácíte půdu pod nohama, a neobešlo se to bez povšimnutí.“

 

Kos přemýšlel…opravdu se tak zhoršoval, že by to stálo za pozornost velení? I kdyby, tak by mu tohle měl tlumočit velitel směny. Začínala mu v hlavě klíčit idea, a vůbec se mu nelíbila.

 

Dorazili k hale vedoucí do Mosazné komnaty, další chodbě lemované strážemi a bustami. Ty zpodobňovaly wojekské generální velitele. Zde byl Ferrous Rokiric, který přivedl do města kamenné titány. Kos si nedokázal představit, jak musel okrsek vypadat, než se zde ocitli kamenní obři sloužící jako stráž a zeď zároveň. Tady byl Wyoryn’vili, jediný viashinský generální velitel v dějinách – padl při obraně Středotvrze před jinou Rakdoskou rebelií, tentokrát v roce 6342. U dveří Kos kývl na bustu Wilmera Ordinescua, který kdysi podepisoval Kosovo přidělení k Myczilu Zunichovi, a který četl poté na Zunichově pohřbu řeč. Velcí vůdcové, a mnoho z nich sloužilo v dobách, které si žádaly více generály než velitele.

 

Některé ze stráží na ně pokývly. Bylo mezi nimi i pár plazích viashinů. Nejvíc wojeků bylo lidského druhu – ač měli lidé nejkratší život ze všech humanoidních druhů na Ravnice, vynahrazovali si to plodností – a za těch deset tisíc let míru jejich počet překonal veškeré ostatní populace. A navíc – lidé měli asi nejméně problémy s tím, když se měli potýkat s příslušníky jiného než svého druhu.

 

Kos nebyl mužem předsudků vůči rasám či druhům. Ale jedno nenáviděl – gildu Rakdosanů. Často vypil příliš mnoho bumbatu a pak se pustil do bitky s někým, kdo mu zabijáky vzdáleně připomínal.

 

Dveře ozdobené výjevem z Boje dvou šampionů se rozevřely a wojekové vešli. Šarže tam seděly u dlouhého stolu, trpělivě, v naprostém tichu, které se Kos snažil nebrat jako zlověstné.

 

Připadalo mu to jako soudní tribunál, což ještě posílila přítomnost dvou neočekávaných postav. Nalevo to byl vedalken s modrýma očima i kůží, oděn do rób Azorijského senátu. A nikoli mladší senátor – šarlatové pruhy přes emblém Azorianů na jeho hrudi znamenaly zákonotvůrce a soudního práv-mága zároveň. Co ho překvapilo více, byla postava druhá – vysoká jako lidský muž, ale zahalená hlavy až k patě v jediném kusu bílé látky, vznášející se mírně nad zemí. To byl mlčenlivý,  sluha Selesnyjské konklávy. Pokud byl zde, svatý kolektiv je sledoval. To ale bylo s blížícím se Dekamiléniem všudypřítomné.

 

Něco bylo špatně. Kos potlačil zvedající se žaludek a otřel si z čela studený pot. Asi měl skončil u čtvrtého hrnku bumbatu.

 

„Poručík Agrus Kos a seržant Bell Borca!“ zaznělo zvolání stráže, která je přivedla dovnitř.

 

Nejen velitelé, pomyslel si Kos. Tamhle seděl směnový kapitán Desátého Phaskin, hned vedle sekčního velitele Desátého okrsku Jebuna Kirescua. Napravo od Kirescua se usmála velitelka Devátého okrsku Sulli Valenco a laškovně na Kose mrkla.

 

Sulli vypadala dobře. Se svým věkem 50 let byla nejmladším velitelem v místnosti. Ano, její postup a tvrdá práce zrovna kdysi nepomohla jejich zkrachovavšímu manželství. Ale co, každý má ambice.

 

Napravo od ní seděl tmavý holohlavý  muž s chomáčky bílých vlasů nad lehce zašpičatělýma ušima. To musel být Forenzad ze Třetí, pojmenovaný po svém vzdáleném elfím předku. Kos jej potkal jen málokrát, ale slyšel o jeho přáci jen to nejlepší – v jeho revíru byla spousta Rakdosanů a Gruulů, a násilí tam bylo na denním pořádku. A mezi dalšíma dvěma lidskými veliteli, které Kos odhadl na Geravu z Druhého a Helska z Pátého, seděl sám generál-velitel.

 

Generál-Velitel Vict Gharti byl v této pozici posledních 27 let. Kos sám zažil čtyři jeho předchůdce. Za jeho správy se poprvé skutečně snížila kriminalita. Ani Borca neměl na Železného Victa, jak zněla jeho neoficiální přezdívka mezi řadovými wojeky, křivého slova. Generál si tuto přezdívku vydobyl hned první rok v úřadě, když osobně vedl útok na Rakdoskou enklávu. Útok se málem zvrhl v katastrofu, když domácí tým vyvolal skupinu ohnivých elementálů příliš blízko svému vlastnímu skladišti manových granátů. Generál vlastním tělem zaštítil vchod  provizorního opevnění jeho skupiny a tak je zachránil, sám přitom utržil jen lehké popáleniny a pár škrábanců. Gharti si pak probojoval cestu k hlavnímu knězi Rakdosanů a porazil trolla v boji holýma rukama, čímž zachránil zbytek svého mužstva a donutil enklávu k poklidnému odchodu. I dále si pak udržoval kontakt se skutečnou prací a vyšetřováním. Na Kose hned tak něco nezapůsobilo, ale Gharti ano.

 

Kosovi se to vůbec nelíbilo. Odešel z jednoho divadla rovnou do druhého, ale tady měl zřejmě zaplatit.

 

Po krátké generálově řeči bylo Kosovi vše jasné.

 

„Chcete mne vykopnout směrem nahoru.“

 

„Proč si to myslíte?“ zeptal se Gharti.

 

„Pár věcí. Podle důležitosti: Myslím se, že plánujete brzy jít do důchodu, generále, a že velitelka Valenco vás měla s požehnáním ostatních nahradit, což přijala, neboť měla alespoň dvě sklenky archivního vína, které si šetřila na speciální příležitosti.“

 

„Jak to víte?“ nasupila se Valenco.

 

„Máš před sebou skleničku, Sulli, a červené tváře.“

 

„Prosím pokračujte, poručíku,“ řekla Valenco, tváře rudé, ale snad ne vzteky, doufal Kos.

 

„Tak vznikne volné místo. Sekční velitelé někdy mění místa, ale většinou se u nich oceňuje místní zkušenost. No, a jelikož se na tento post rekrutuje z řad směnových kapitánů a Devátý a Desátý okrsek spolu hraničí, je jasným nástupcem Phaskin. Navíc vypadá dnes kvůli mně obzvlášť otráveně, a to znamená, že ať se děje cokoli, je to pro něj moc důležité. No a když uvážím, že jsem stále nedostal odpověď na svou žádost o odmítnutí odchodu do důchodu, myslím si, že mně chcete povýšit.“

 

„Slušné,“ řekl Gharti. „Ale pár věcí jste vynechal.“

 

„Ještě jsem neskončil, generále-veliteli,“ dodal Kos. Otočil se na vedalkena a kývl. „Senátore Nhilloshi, rád vás potkávám.“

 

„Poručíku,“ pokývl vedalken.

 

„Povýšení na této úrovni vyžadují přítomnost svědka z Azorijského senátu. Jsem poctěn, že jste byl vybrán právě vy.“ Mávnul palcem k Borcovi. „A protože je tu on, počítám, že se mu chystáte nabídnout můj post, zatímco mne upíchnete za Phaskinův stůl. No a tohle shromáždění mně má ohromit a poukázat na osud, který přede mnou leží a čeká ve vašich řadách.“ Kos si založil ruce. „Mám pravdu?“

 

„Celkem ano,“ řekla Valenco.

 

„Za pět dnů převezmete Phaskinův úřad. Začnete trénovat svého nástupce, poručíku.“

 

Kos nasadil veškeré prostředky, které měl. Pokusil se uplatnit právo na odchod do důchodu, jen aby nemusel z ulic k papírování. Vzápětí se dozvěděl, že přece sám podal žádost o zrušení odchodu, kterou generál přijal a schválil, a že už překročil limit podaných žádostí.

 

„Ale pane, ten limit žádostí je tam přece proto, aby lidi donutil odejít, ne jim v tom bránil! Uh, pane.“ Bránil se Kos, konečně vykolejený.

„Technicky vzato, tak text Důstojnického manuálu nezní,“ odpověděl Gharti. „Vím, že je to klička hodná Orzhova, ale nedostal jsem se tam, kde jsem, tím, že bych nevyužíval příležitosti. Jste náš, Kosi.“ Naklonil se dopředu a dodal, „a Ne nebereme jako odpověď.“

„Ale já mám případy…neuzavřené případy…“

„Ty tu budou i dál. Ale postarají se o ně mladší wojekové. Až vás příště uvidím, poručíku, chci vám říkat „kapitáne“. Co vy na to?“

Od chvíle, kdy jediný wojek sám zahnal na útěk gang gruulských banditů, který chtěl vypálit sirotčinec, kde Kos vyrůstal, od té chvíle chtěl být ‘jekem, věrným obráncem Ravnicy. Pokud odmítne tohle povýšení, kam půjde? Byl by civilista. Nebyl by nikdo.

A bez ničeho, co by jej drželo při starých způsobech, by se moc divil, kdyby přežil víc než rok. Pár bitek v Backwateru může muže zabít – zvlášť když už nemá odznak, ale kdysi měl.

Neměl na výběr. Byl poražen.

„Pane,“ řekl, kloníc hlavu, „přijímám.“

„I já,“ dodal Borca.

„Gratuluji,“ pravil Gharti. „Oběma.“

---

 

Než se Kos a Borca vrátili do Desáté, byla směna skoro pryč, takže vyřídili papírování a rozešli se. Poprvé se Kosovi nechtělo do Backwateru, a tak se vydal do čtvrti, kde měl v wojekskou slevou pronajatý byt. Od chvíle, kdy ho jeho poslední exmanželka připravila s pomocí civilního soudu a Orzhovského právmága o dům ve Farvské ulici, nic jiného neměl.

 

Kdyby neupustil klíč, ani by si té postavy nevšiml. Duch vypadal jako holohlavý wojek s oficírským knírem.

 

„Myczi?“ zašeptal Kos. Duch ale už byl pryč.

 

Myczil Zunich zemřel před 57 lety. Sám jej viděl, sám viděl jeho ducha, jak se rozplynul v dešti. Mrtví nesetrvávali na Ravnice takto dlouho. Tohle byla halucinace, vyvolaná povýšením, které bylo proti všemu, co ho Zunich kdy učil. I po tolika letech měla vina takovou sílu, aby se vynořila jen při sebemenší provokaci.

 

Nakonec, byl to Kos, kdo jej zabil.

 

Vrátil se pár kroků ke spadlému klíči. Ještě dlouho stál a čekal, dokud nezačaly padat těžké kapky deště. Pak se otočil, odemkl si, a vešel konečně dovnitř.

 

 

Kapitola 3

 

 

Žádná gilda nesmí kontrolovat přístupové cesty k Velké dopravní síti.

 

Dodatek ke Guildpactu č. VII (Vyhláška o ledevech)

 

 

Noc se nad Ravnicou rozprostřela jako magická pokrývka. Fonn pohlédla na město a zhluboka se nadechla. Mladá půlelfka se po většinu života městu vyhýbala, ale příležitost doprovázet skutečného člena Sboru Konklávy, a navíc jednoho z mála, kteří opouštěli Vitu Ghazi, aby reprezentovali zájmy Konklávy po celém světě -  byla pocta, kterou jako ledev-strážce nemohla odmítnout. Cesta do města byla dlouhá, na míle i na léta. Pro Biracazira, zlatosrstého vlka pod ní, to byla jen další z mnoha dlouhých cest.

 

Fonn se naklonila a zašeptala vlkovi do ucha. „Tam, Bire.“ Ukázala.  „Měj nos na šťopkách.“ Biracazir odpověděl po svém – napůl štěknutím, napůl spokojeným zafuněním.

 

„Co to bylo, Fonn?“

 

„Svatosti, náš cíl je blízko,“ odpověděla. Loxodon vedle ní zvedl svou sloní hlavu a upřel své bílé, nevidoucí oči k metropoli. Dvě bílé koule tvořily na jeho šedé, kožnaté tváři dva vrcholy trojúhelníkového tetování. Na vrcholu trojúhelníku byl zelený drahokam uprostřed Bayulova čela, přesně mezi velkýma, plandajícíma ušima. Aniž by zpomalil, pokýval a poplácal vlka po krku.

 

„Jsem rád,“ řekl, a jeho hluboký hlas byl zároveň velitelský i jemný jako zpěv dryád. Jeho bílá róba povlávala ve větru. „Už jsem myslel, že naši schůzku nestihneme.“

 

„Jste rychlejší, než vypadáte, svátosti.“

 

Fonn na počátku cesty nabídla Svatému Bayulovi sedlo, ale ten, jelikož vážil jedenapůlkrát tolik, co Biracazir, zdvořile odmítl. Jeho lid nebyl stavěn pro jízdu. „Je to něco za něco, má drahá,“ pravil jí tenkrát. „Ten chobot mne jednou zabije, ale tyhle staré nohy půjdou pořád vpřed.“

 

„Vzduch se od posledně moc nezlepšil,“ řekl loxodon teď a zatroubil kýchnutí. „Byl jsem dlouho mimo Město Ravnica. Zapomněl jsem.“

 

Fonn málem kýchla také, ale potlačila to. Tak blízko metropoli byl smog a saze civilizace hodně znát. Pro Bayula to bylo ještě horší, protože jeho chobot obsahoval stokrát více citlivé čichové tkáně než u jiných druhů na Ravnice.

 

„Narodila jsem se tu, ale nepamatuji si to,“ řekla Fonn.

 

„Vaše rodina odešla do zelenějších krajů?“ zeptal se Bayul. Byl zvědavý a vyptával se jí po většinu cesty.“

 

„Jakých zelenějších krajů?“ zeptala se Fonn.

 

„To není odpověď,“ pokáral ji loxodon.

 

„Má rodina je ledevská stráž, svatosti,“ odpověděla. „Matka a otec jsou…pryč.“

 

„Bál jsem se toho,“ řekl Bayul. „Nebyli oba ochránci práva?“

 

„Otec byl wojek,“ řekla Fonn a nenamáhala se dodat, že rodiče jsou mrtvi, „matka byla ledev jako já.“

 

„Cítím ve vaší duši odhodlanost a povinnost, Fonn,“ řekl Bayul, když byli na vrcholku kopce. „Je to – počkat.“ Jeho chobot se zkroutil, příznak toho, že se jeho smysly pustily do pátrání. Zastavil se na místě a zdviženou rukou zarazil Fonn i Biracazira. „Zde jsou – ano. Někdo nám chce ublížit.“

 

„Kde?“ zeptala se Fonn, a prozkoumávala okolí svýma bystrýma očima i sluchem,dary od své matky, která byla Silhanskou elfkou. Kdekoli mohlo číhat nebezpečí. Goblin u stánku s masem mohl být vrah. Mladý pár, zcela zaměstnán sebou navzájem, mohl ukrývat otrávené dýky. A trio letců na pterrobackách, jejichž siluety překryly na chvilku měsíc, se mohlo v temnotě připravovat k útoku.

 

Ne, oni se připravovali k útoku.

 

„K ZEMI!“ vykřikla Fonn. Seskočila z Biracazirových zad a narazila do loxodona. Bayul naštěstí nevzdoroval a nechal se srazit k zemi, protože jinak by to bylo jako náraz hlavou do stromu. Jen co dopadli na zem, vedoucí pterro-jezdec prolétl nad jejich hlavami, a připomněl jí, jak blízko se za svým cílem odvážili. Vymrštila ruku a zachytila pterrovo křídlo. Její váha jej strhla k zemi, zobák ze přerazil při dopadu na zem a váha jeho těla mu čistě zlomila vaz. Jezdec vyletěl ze sedla a dopadl po hlavě do goblinova stánku.

 

Nad ní se ozval křik druhého jezdce. Rozhodla se, že jim udělí lekci.

 

„Hej!“ zakřičela Fonn, když jezdec vytáhl meč. Gruul, viashinská žena, udělala přesně to, co čekala – otočila k ní hlavu.

 

To Biracazirovi stačilo. Vlk zařval a skočil po pterrovi. Jeho čelisti, o kterých Fonn věděla, že dokáží překousnout lidskou nohu, se sevřely okolo ještěrova krku. Ten tak odolný nebyl. Vlk přistál s krvavou trofejí v zubech. Bezhlavý pterro dopadl na zem a jeho jezdkyně, která se zoufale snažila vyskočit ze sedla, skočila na Fonnině meči. Za chvíli poté Fonn omráčila posledního Gruula očarovaným šípem. Do věci se vložili příslušníci Hazdy, dobrovolnické pořádkové služby, která operovala mimo město, kde toto funkci zastávali wojekové. Jeden z nich však padá k zemi zasažen šípem, a Fonn pronásleduje jeho vraha, skrytého v plášti Rakdosana. Zanedlouho poté je po všem.

 

„Dostaneme se do Aul House včas, svatosti, i kdyby vás měl Biracazir nést.“ Zavolala na vlka, zatímco velvyslanec uklidňoval Hazdy a vysvětloval, co se odehrálo, že výsledkem bylo několik mrtvých Gruulů a jeden jejich člověk, a začala nevděčnou práci – sbírání těl.  Ledev si po sobě vždy uklidí – obzvlášť pokud výsledek jeho práce blokuje cestu.

 

 

Kapitola 4

 

Nebuďte mne na ranní brífink.

 

-epitaf wojekského seržanta Yrboga Winka (2525-2642 Z.C.)

 

 

24 Zuun 9999 Z.C., brzo ráno.

 

 

Kos si vytáhl z kapsy poznámky a usedl za stůl. Čekala ho hodina duševního mučení, toho nejkrutějšího, co kdy Azorijská byrokracie vyvinula – ranní brífink.

 

Odkašlal si. „Slyšíte mne?“

 

„Ano, kapitáne,“ odpověděla Pírko. Její hlas zahřměl nad mumlajícím shromážděním. Na andělském wojekovi prostě nebylo nic „jemného“.

 

„Díky. Neříkejte mi kapitáne. Jsem jeden z vás, pracuji tu už od doby, co někteří z vás nebyli na světě. Takže pro ty, kdo mne neznají: Jsem poručík Agrus Kos. Říkejte mi ale jen Kos. Vy také, konstáble Pírko.“ To vyvolalo veselí, stejně jako seznam povýšení. Pak začal přidělovat úkoly.

 

„Poručíci Karlaus a Migellic,“ pravil k vysokému muži s páskou přes oko a podsadité ženě, „vy se postaráte o nováčky. Jak budou mít po tréninku, běžte na personální za seržante Ringorem, řekne vám, co a jak. Teď budeme potřebovat na ulicích každou nohu. Odpoledne je chci mít v terénu.“

 

„Odpoledne?“ zeptala se Migellic. „Sotva je naučíme držet pendreky za správný konec.“

 

„To zvládnete. Seržante Yuraizi, vy je budete se svými lidmi jistit, ale jinak máte volno.“ Yuraiz, viashino, mrkl a jednou přikývl.

 

„Letecká velitelko Wenslauv,“ pokývl na štíhlou, atletickou ženu na stoličce. „Co vy?“

 

„Na okraji teritoria máme hnízda divokých roců. Už jsme tam poslali lovce, ať je odchytí, pak budeme moci začít s tréninkem.“

 

Na Ravnice nebylo létání ničím neobvyklým. Obrovské živé zeppelidy přepravovaly lidi po celém světě a jednotlivé gildy používaly různé druhy zvířat – od netopýrů golgarijských lovkyň po rocy skyjeků.

 

„U hranic se nám množí útoky na zeppelidy. Pravděpodobně Verzitův gang. Dohodněte se s leteckým velitelem Pelerinem z Deváté.“

 

„Už na tom pracujeme,“ ušklíbla se Wenslauv a mrkla na něj.

 

Kos rychle projel zbytek brífinku. Poručíci Zuyori a Groenico se zabývali rozkrádáním materiálu na Orzhovsko-divotvůrcovském stavebním projektu. Bek a Dakos zase dohlížet na jakémsi gobliním festivalu plodnosti, kam se sjížděla tato stvoření z celého světa, a které se snad pořádaly každý týden.

 

Kdyby to jen byl normální rok – ale tohle nebyl. Za pár dní, konkrétně týden, se měla odehrát oslava 10000 let míru. Vitu Ghazi, sídlo Selesnye – tam se právě měli všichni sejít. A asi proto se všichni snažili hřešit ostošest.

 

Poručíci Vlidok a Chiloscu se měli pustit do vyšetřování únosů u hranic s rakdoským teritoriem, Izigy a Benc pátrali v archivech Středotvrze po důkazech proti orzhovskému pašerákovi. Nakonec si sundal z nosu brýle. Na tohle je nebude potřebovat.

 

„A konečně oznámení: Seržant Borca. Váš výcvik na poručíka začíná dnes, povedu vás já. Gratuluji.“

 

Do místnosti vtrhl Phaskin a odvolal Kose k sobě. Tam Kos nachází obtloustlého turistu, kterého si pamatuje z divadla. Wenvel Kolkin. Ten je vyděšený a žádá Kose o pomoc s jeho problémem. Tím je duch jeho ženy, který se i za chvíli zjevuje mezi překvapenými wojeky. Vzduchem zazněl jekot bánší. Kos zaťal zuby. Krvoběsové nebyli obvyklým úkazem na Ravnice. Na rozdíl od mírumilovných duchů, tito byli vtělením hněvu a pomsty – patřili lidem, kteří zahynuli násilnou smrtí. Tenhle byl určitě jeden z nich. Přízrak totiž nepřestával ječet: „WEEEENVEEELLLEEE!!!“. Po krátkém pokusu o bezbolestné řešení bylo Kosovi jasné, co musí udělat. Běsové vzdorují lapacím zařízením. Tasil pendrek a pootočil rukojetí, vzápětí ucítil vibrace baterie. „Omlouvám se, paní Kolkinová.“ Soustředil se a nechal svou vůli aktivovat zbraň.

 

„Vrazi,“ vyslovil Kos (doslova, toto není překlad – p.p.).

 

Smrtelný výboj se zhmotnil v podobě zlatého blesku a udeřil do ducha. Tak jako hořící papír, duch se zkroutil a shořel v oblaku kouře.

 

Selesnyané věřili, že se duše po smrti může stát součástí něčeho většího – kolektivní mysli dryád. Golgari duchy uvězňovali a užívali jejich spektrální energii k vytvoření nemrtvých. Ostatní gildy se pohybovaly někde mezi, ale Borosové byli jediní, kdo duchy doopravdy ničili, nenávratně likvidovali. Kos se často divil, zda mu to někdy po smrti někdo sečte.

 

Kolkina a Borcu našel za stolem. Kupec chtěl najít vraha své ženy, ale jediné, co mu Kos mohl říci, byl fakt, že v Ravnice se vražda za zločin nepovažovala. Ne pokud na sobě oběť neměla deseticípou hvězdu Wojekské ligy.

 

Proto, pomyslel si Kos, každá gilda měla v centru Ravnicy alespoň velvyslanectví, když už ne zrovna velitelství. Mnoho gild, zejména Golgari a Orzhov, považovalo vraždu za obchod, a pokud byly v pořádku dokumenty, nebyl problém. A všechny gildy, i Selesnya, měly kontakty s Orzhovy. Kos přemýšlel, jaké to může být venku, mimo město. Pak se pousmál. Neopustil Ravnicu 110 let, a teď se k tomu nechystá.

 

---

 

Kapitola 6

 

 

Devkarinský muž zabíjí. Devkarinské ženy činí smrt pomíjivou. Tento dar patří našemu druhu, a tím dosahujeme rovnováhy.

 

-Matka Velika (8403-8674), ze Svitků Matek- (matka-opět nepřeloženo-p.p.)

24 Zuun 9999 Z.C., brzy ráno.

Hluboko pod Kosovýma nohama,  právě utíkal kentaur doslova o život. Z boku mu trčelo pár šípů a jednu nohu vlekl za sebou. Byl starý, i na kentaura – asi tři sta let, a dlouhý bílý vous mu splýval s hřívou. Doklopýtal k rozcestí a jeho oči těkaly na všechny strany. Byl naprosto ztracen.

Liány, mech a houby pokrývaly povrch struktury, kterou kentaur znal před 50 lety jako obytnou čtvrť. Nyní ji Sestry a jejich nejvyšší devkarinská kněžka, matka Savra, zabraly pro dvě nejpočetnější frakce Golgari – Devkarinské elfy a teratogeny. Kentaur nepatřil ani k jedné z nich, ba ani ke Golgari. Prostě se ztratil, jak se to návštěvníkům Staré Ravnicy často stávalo.

Zakašlal znovu a vyplivl krev.

Přímo nad ním se něco nadechlo. Kentaur vzhlédl přímo do bledé tváře za lebkou podobnou maskou, s pichlavýma černýma očima. Odhalená ústa se otevřela. „Baf.“

Lovec, elf, se svezl na kentaurova záda a chytil jej rukama za krk. Během chvilky získal správný úchop a jediným trhnutím ukončil jeho život. Sjel ze hřbetu dolů a na chvíli zvažoval, zda má kentaurovi zatlačit oči. Nakonec se rozhodl to nedělat. Kentaur je bude ještě potřebovat, ač ne nadlouho.

Jeho jméno bylo Jarad, a opravdu se nudil.

„Otrava,“ konstatoval. Obešel kentaurovu mrtvol a vyrval šípy ven. S rituální nenuceností si přejel jejich ostrými hroty po jazyku a chvilku vychutnával triumf v podobě směsi krve své a kentaurovy. Pak šípy přelomil a zahodil. Jarad nikdy nepoužil tentýž šíp dvakrát.

Z oblohy se snesly dvě Devkarinské lovkyně, Dainya a Elga. Kentaurův duch, který se začal z těla uvolňovat, byl surově zajat do jejich nekroholí a použit k stvoření jeho zombie. Jarad a jeho družina, kam patřili ještě dvojčata-bratři Trasz a Zurno, měli práci. Nedaleko se v jeskyni skrýval leviatan, a Golgari potřebovali maso. To byla výzva pro nejvyššího lovčího. Kentauří zombie byla použita jako návnada a obří měkkýš jej pohltil jako malinu. Výsledek nedal na sebe dlouho čekat. Paralyzován jedem z čerstvé zombie, obří tvor padl za oběť Jaradovi. Chvíli se zastavil, aby se pokochal pohledem. Takovéhle obří bestie byly vzácné, a to, že zde jednu nalezl hned pod nosem, byl malý zázrak. Nejlepší lov za deset let – aspoň.

„Vraťte se k paní,“ houkl přes rameno na lovkyně. „Řezníci tu budou co nevidět, vás už nebude potřeba.“

„Jsi si jistý, že je to mrtvé,“řekla vyšší z lovkyň, Elga. Nebyla to otázka, ale výzva. „Pokud ne, musíme ji zavolat.“

„Ale hýbe se to,“ dodala Dainya. V hlase jí znělo pohrdání, jako kdyby byl Jarad hloupé dítě, ale na to si od příslušnic kněžské kasty dávno zvykl.

„Je to mrtvé,“ zazněl z oblohy velitelský, známý hlas. Savra se snesla dolů na obrovském netopýru, který přistál v oblaku prachu složil křídla, aby matce dovolil sesednout. „Věřte mi, mé lovkyně.“

Jarad vrátil Savře její typicky nadřazený pohled s lehce nuceným úsměvem. Navzdory svému postavení, druhé nejvyšší pozici v gildě hned za Sestrami, na sobě Savra měla prostý kožený oděv svázaný dohromady ozdobami a totemickými amulety. Motiv pokračoval i na její holi, pletenci zvířecích lebek, ptačích pírek a černých chapadel nekrosvazků.

„Co chceš, Matko?“

„Určitě ti nechci kazit radost,“ odpověděla Savra. „Jsi tu hotov, předpokládám.“

„Jak jsi řekla, ta bestie je mrtvá,“ odpověděl. „Řezníci jsou na cestě. A tys mi neodpověděla.“

„Vždycky tak spěcháš,“ odpověděla matka, mňoukavě jako kotě. Udělala krok k němu a ukazovákem sledovala jeho jizvu na levé tváři. „Vůbec už s tebou není zábava.“

„Nikdy nebyla,“ pravil Jarad. „A ty pokoušíš mou trpělivost, sestro.“

Savra se usmála a sevřela mu bradu mezi palcem a ukazováčkem. Nepohnul se, ani když se k němu naklonila, aby mu zašeptala do ucha. Její teplý dech mu zvedal na krku husí kůži. „Mám pro tebe práci,“ zašeptala. „Bude se ti líbit. Dokonce víc než zabíjení obřích slimáků, o to se klidně vsadím.“

Když mu matka vysvětlila, co má na mysli, musel uznat, že měla pravdu.

 

Část II.

 

Nejhorší tajemství na Ravnice? Od poslední Rakdoské rebelie není dost wojeků, aby pokryli celé město. Už rezignovali na strážení Staré Ravnicy. Jak dlouho to bude trvat, než jim zbyde jen hrstka schopná sotva strážit střed města. Pokud Liga nezvýší úsilí v získávání rekrutů, bojíme se, že Ravnica nemusí přežít oslavy vlastního 10000letého výročí. – Ravnický žurnál o Guildpactu, 9. Prahz 9995 Z.C.

Wenvel Kolkin byl opilý a ztracen. Za pár hodin vypil víc bumbatu než za celý život. Nemohl uvěřit, že Yertrude je navždy pryč, ač viděl, jak byl její duch zničen. Nenáviděl sám sebe, protože cítil úlevu. Těch posledních pár roků její nemoci bylo náročných. Opřel se o zeď a svezl se k zemi. „Tohle místo stojí za hov.. Fakticky, opravdu,totálně za hov..“. Mrštil dopitou lahví o zeď. Moc se mu neulevilo, a tak nadával dále.

Wenvel si stále ještě stěžoval na to, jak je noční Ravnica hnusná, když mu cosi, co nemohl vidět, rozervalo hrdlo.

***

Kos a Borca stáli na tržišti. Kos strávil za svá léta služby spoustu času zabraňováním tomu, aby se pokusy o zabití zvrhly ve vraždy. Teď dělal to samé, jen v menším měřítku.

„Neměl jsem vás nechávat to zkusit první“ zašeptal Kos.

„Pokud to děcko znáte, proč jste mi to neřekl?“ kontroval Borca.

„Sakra, Borco, pokud Liga nezíská dost nových rekrutů, spadne tenhle rajón jen na vaše bedra. Moje rada: nesnažte se rozplakat malé děti.“

„Já se ne…Fajn, tak jděte na to, kamarádíčku dětí a zachránce ztracených koťátek,“ řekl Borca. „Děcko-neděcko, ukradla cizí majetek.“

„Dobrá, ale vy se koukejte. Trénink, Borco, trénink.“

Děvčátko před nimi si ostražitě hledělo ovoce, které ukrývalo za zády. Jmenovala se Luda, Kos ji poznával z příležitostných návštěv Molliyina sirotčince. Sem-tam byl schopen dodat do sirotčince „dárky“ od usvědčených pašeráků, jako bedny ovoce uchovávaného čerstvým pomocí stázového kouzla, bylinky a léky, či 28 županů, z nichž každý pojal půltucet sirotků. Ty ale musely projít skrze analýzu v Helliganově nekrolaboratoři, protože zrovna tento úplatek pocházel z řízení proti loxodonskému krejčímu obviněnému z toho, že napouštěl špičky jehel jeho konkurenta jedem.

„Ludo,“ řekl Kos, „pamatuješ si mne? Jsem Kos, přítel madam Molliye.“

„Snad jo.“ Odpověděla.

„Mohu se tě zeptat? Kde jsi sehnala ten meloun?“

Děvčátko neodpovědělo, ale pohlédlo směrem ke krámu. Tam se v pyramidě ovoce vyjímala jasně mezera, do které meloun perfektně seděl.

V jedno měl Borca pravdu. Kos nemohl ignorovat porušení předpisů, ačkoliv „zločinec“ byla malá dívenka a ukradeným zbožím půlzibový kousek ovoce, kerý potřebovala k přežití. Krámek nesl pečeť Orzhovů, a Gilda Obchodů si nedala líbit byť nejmenší přečiny. Mimo své široké podnikání v oblasti dopravy, obchodu a bank byl Syndikát plný právníků. Ve skutečnosti, každý právník, který nepatřil do Azorijského senátu, byl členem Syndikátu, a jeho právmágové byli vyhlášeni tím, že nepatrné hrozby perzekuovali krutými tresty.

Bezgildovní občané to měli těžké. Podle Statutů Guildpactu měli právo na jídlo z golgarijských jídelních skladišť, a Kos sám znal stovky lidí, kteří žili jen z toho, co „recyklační“ gilda podle úmluv Guildpactu městu poskytovala. Ale chápal, že někteří nemohou stále žít jen z kusů flákoty neznámého původu. Kos pomocí otázek pomalu získává dívenčinu důvěru.

„Ludo. Jsem smutný. Pan Tupine taky. Přece ho tak nenecháme.“

„Kozzi, s tebou je legrace.“

Měla bys vidět tu legraci, až by orzhovský právník táhl pětiletou k soudu za ukradený meloun, pomyslel si Kos, ale nahlas řekl. „To ano. Ale pan Tupine se nesmál.“

„Kde máš rodiče, Ludo?“ vstoupil do toho Borca. Kosův pohled, kterým jej počastoval, v tu chvíli vraždil. „Co?“ ohradil se obtloustlý wojek. „Snažím se pomoct – aha, sirotčinec. Jasně.“

Kos se snaží maličkou přemluvit, aby meloun vrátila.

„Jednou budeš moci být, čím chceš, Ludo. Ale teď musíme to ovoce vrátit.“

Její obrana slábla. Zvedla oči, položila dlaň na jeho hvězdu, a s jistotou vlastní pouze dětem řekla: „Já budu ‘jek.”

„Určitě,“ odvětil Kos a myslel to vážně. Mnoho sirotků ztratilo svůj bezgildovní status právě podpisem ve wojeckém náborovém centru. Kos sám to tak učinil. „právě proto teď půjdeš se mnou a vrátíme to ovoce. To je tvůj první úkol.“

„To je blbost, Kozzi. Teď nejsem ‘jek.”

Kos zkontroloval kapsy a pásek. Musí tu přece něco…

Narazil rukou na pendrek a vzpomněl si, že stále nevyměnil maličkou manovou baterii, která ze sebe vydala poslední energii při ranní likvidaci krvoběsa. Lehce pootočil a vytáhl malý kousek krystalizované many. Otočil dlaň vzhůru a nabídl ji Ludě. „Nikdy není pozdě začít. Teď jsi můj zástupce.“

Děvče vymrštilo svou volnou ruku rychlostí útočící zmije a chňaplo po baterii. Pak zvedla své velké oči a pokývla. „Ano, pane, Ručíku Kosi.“ Kamínek zmizel v jedné z jejích kapes. Borca zamumlal pod vousy něco, čemu děvče snad neporozumělo, doufal Kos a šťouchnul tlustého ‘jeka loktem. Borca vyjekl, ale ustál to. Kos natáhl dlaň. „Seržante, půjčte mi pár zibů. Dnes ráno mi došly.“

Borca cosi zavrčel, ale pak vytáhl stozidovou minci a zatlačil ji Kosovi do dlaně.

„Řekl jsem „pár zibů“, Borco.“

Borca pustil pár dalších mincí. Kos si odkašlal. Seržant přidával, dokud Kos nezavřel dlaň asi kolem tuctu.

Děvčátko chňaplo po mincích ještě rychleji než předtím po baterii. Pak je začalo rozstrkávat po kapsách.

„Nech si jednu pro pana Tupina. Za jednu si můžeš koupit dva kousky ovoce, nebo ten jeden, co už máš, a zbytek si schovat. Co říkáš?“

Malá chvilku uvažovala, a pak přikývla. „Dobře.“

„Dobrá práce, zástupče,“ řekl Kos. „Teď zaplatíme ten meloun a pak tě vezmeme za madam Molliyou, ať se o tebe nemusí bát. Co říkáš?“

„Ano pane,“ řekla Luda, stojíc tak vzpřímeně, jak to jen šlo.

„Ano, pane…“ mumlal si pro sebe Borca, který si vzal na starost krytí zad celého tria. „Dle rozkazu, pane.“

***

První zaznamenáníhodný incident se odehrál o chvíli později, a ne že by neměl co do činění s krádeží melounu. Co se Borcy týká, měl o něco lepší výsledek.

Zastavili se zrovna v Tupinově krámku, aby se ujistili, že melounový incident nezanechá trvalé následky. Zrovna když Tupine Kosovi sliboval, že se postará, aby malá dostala ovoce, kdykoli jej bude potřebovat, do krámku vrazili dva obejdové v potrhaných šatech a s černými kapucemi přes tváře. Jeden v ruce držel rezavé kovářské kladivo a prázdný pytel, druhý pak v ruce třímal kuši, která vypadala, že se v ní někdo víckrát než jednou pořádně vrtal, ale střela vypadala pořád dost ostrá a tětiva pevná na to, aby dokázaly nadělat škodu, když bude střelec dost blízko.

„Jó,“ zařval Kušák. „Tohle je přepadení! Ty za pultem, koukej navalit prachy sem do toho py-„

„Uh, Vyrne,“ skočil mu do toho Kladivoun. „Nejsou to ‘jekové?“

„A do hajzlu,“ vyrazil Kušák.

Borca se dostal k ráně první. Solidní zásah pendrekem do zápěstí přiměl Kladivouna, aby sovu zbraň upustil a zkroutil se v bolestech. Borca mu zacvakl náramky, to vše méně než za minutu. Jemně zářící, hlasitě zacvakly. Nepovolí, dokud ‘jek kouzlo nezruší.

Kos si vzal na starost Kušáka. Nemohl použít Borcova způsobu, pokud nechtěl riskovat, že bude krámkem divoce létat nazdařbůh střela. Koutkem oka zahlédl na zemi pytle s moukou. To by mělo stačit. Stále hledíc nervóznímu zloději do očí, Kos se téměř rutinně sehnul a vzal jeden za cíp. Pak jej vrhnul směrem k ozbrojenému muži. Ten vystřelil, přímo do letícího pytle. To ale nebylo dost na to, aby těžký pytel zastavilo. Ten vrazil přímo do zlodějíčka, srazil jej na záda a s dokonalým načasováním puknul zrovna ve chvíli, kdy zloděj dopadl na zem.

„To nebylo špatné, poručíku,“ konstatoval Borca, když si kriminálníky, zoufalé gamblery, kteří dlužili orzhovskému kasinu, přišli vyzvednout strážní. „Musel jste ale použít zrovna mouku?“

„Přestaňte fňukat, Borco. Zrovna jsme chytili pár těch špatných.“

„No, vypadat jako klaun, to snesu, ale ---hepčííí---!“

„Jó, za to se omlouvám.“

---

Dorazili ke konci Gozerulova bulváru. Zde se kdysi nalézal gladiátorský stadion, kde Rakdosané a Gruulové pořádávali ohromné bitvy mezi stovkami bojovníků pro potěchu krvežíznivých diváků. Při poslední bitvě si jedna ze stran pořídila jeden z prvních exemplářů přenosné manové bomby, vyvinuté Izzety kolem roku 7100. Výsledek? Likvidace veškerých rakdoských i gruulských sil, všech diváků a pěkných pár bloků okolo epicentra. To vytvořilo v Městě gild téměř přírodně vyhlížející kamennou propast připomínající horské ledovcové údolí. Zlobří kmeny z Ravnicy se sem začaly stahovat, neboť v nich toto místo probouzelo dlouho zasuté vzpomínky na jeskynní příbytky jejich předků. Během stovky let jejich populace přerostla jakoukoli jinou na Ravnice a v údolí vyrostly z kusů kamení jejich typické chýše a kamenné haly.

Kos a Borca se zde setkávají se zlobrem Nyauszem, který má očividně problém. Chtěl se svými bratry založit gladiátorskou hernu, ale jaksi se nepohodli a bráškové skončili s rozbitými hlavami na dně propasti. Nicméně na Ravnice není vražda vraždou, nebyl-li zabit ‘jek.  Vše se řeší k oboustranné spokojenosti.

Oba wojekové došli až k tržišti v Cínové ulici. Mířili do jedné ze zlobřích restaurací, které servírovaly něco přijatelnějšího, než pochoutky, které Garulsz držela zavřené v klecích a sklenicích za barem. Zlobří kuchyně byla drobet riskantní záležitostí, ale pokud byl člověk zkušený, už věděl, co si má objednat, a mnoho z nich, včetně většiny ‘jeků, si kořeněná jídla oblíbilo. Po pár letech Kos zjistil, že jídlo je tam levné, dobré a úměrné wojekskému platu.

Nad hlavami se schylovalo k deštné bouři, která měla co nevidět začít chrlit proudy kyselé vody na střechy domů, což je donutilo přehodit přes sebe kožené kapuce jejich plášťů.

Kosovo oko náhle spočinulo na dveřích nedalekého domu. Tiše, jakoby tam na něj čekal, se vznášel duch holohlavého wojeka s oficírským knírem. Postava zvedla ruku a pokynula mu, aby následoval. Než se Borca stihl nadechnout, Kos zakřičel přes rameno, ať zatím objedná, a už běžel za duchem dolů ulicí. Klikatou trasou se dostal až k místu, kde trh končil a ústil do Uličky otrapů. To byla čtvrť, kterou měli za přechodný domov mnozí příslušníci nejnižších vrstev v Ravnice. Byla tichá…dokud šero neproťal dětský výkřik.

Kos ten hlas poznal.

„Luda.“ Kos se otočil na ducha, ale zjistil, že zírá do prázdné zdi.

„Zatraceně!“ rozběhl se ke zdroji křiku. Zdálo se mu, že za pilířem cosi spatřil.

„Stůj! Wojekská liga!“ zařval Kos. „Vypadni od té holky!!!“

V žaludku ucítil ledové bodnutí, když zvuk skončil, jako když utne těsně předtím, než vybral zatáčku k pilíři, hůlku v ruce a v očích smrt.

Pozdě.

Zkroucený ohyzdný goblin, oděný pouze do černé kůže a černého vlněného kabátce odskočil od dívčina těla, v ruce zubatou dýku, ze které kapala krev. Stejná, jako prýštila z Ludiny hrudi a tvořila pod ní krvavou svatozář. Jeden pohled Kosovi prozradil, že goblinovi byly odstraněny uši, typický podpis rakdoských otrokářů. Drželo je to totiž v naprosté poslušnosti – pánové je ovládali magií, a bez uší nemohli slyšet ničehož, co by je přimělo k jinému chování. Goblin Kose neslyšel, a tak se jeho krví podlité oči rozšířily překvapením, když zjistil, že čelí rozlícenému wojekovi.

Goblin sklonil hlavu, pustil nůž a vrhl se ke Kosovi, vyjíc. Kos tasil pendrek ještě předtím, než se goblin pohnul, a mávnul zbraní ve vodorovném úderu, který by měl bestii trefit přímo do hrtanu. Naneštěstí si zrovna tento moment vybral pro příchod Borca a vrazil Kosovi do ruky, když se pokoušel tasit vlastní pendrek. Úder šel stranou a Kos, těžce vyvedený z rovnováhy, přistál na stejných žebrech, které si narazil včera. Borca jej rychle vytáhl na nohy. „Pardon,“ lapal po dechu, „slyšel jsem vás křičet a usoudil jsem, že Tizzie počká. Co se-“ oči mu sjely na nehybnou dívku. „Ne.“

„Díky,“ odpověděl od srdce Kos. „Jsem rád, že mne vůbec někdo slyšel.“

Doběhl k Ludě. Děvče mělo doširoka otevřené oči plné dešťové vody. Přitlačil jí ruku na hruď, ale necítil tlukot srdce. Z rány, která vypadala jako přímo nad srdcem, valila krev. Kos serval zuby své rukavice, a pevně i jemně zároveň přitlačil ruce na ránu v pokusu zamezit dalším ztrátám krve. Bezvýsledně.

„Borco, sem!“

Tlustý ‘jek byl hned u něj. „Co mám dělat?“ otázal se s panikou v hlase.

„Jen se zklidněte,“ Kos se snažil potlačit chvění ve vlastním hlase, zatímco mu Ludin život utíkal pod rukama. „Kapky, potřebuji – nestůjte tam jen tak. Lékapky. Můžeme ji zachránit.“

„Ano,“ Borca horečně hledal po kapsách, a pak je vytáhl. „Tady.“

„Musíte je použít, já mám ruce plné,“ řekl Kos. „Vždy jednu. Špicí k hrudi, tady vedle hrany mé ruky, tak blízko ráně, jak to půjde.“

Seržant udělal přesně to, co mu řekl. Lékapka se vypařila přímo do masivního krvácení, které trochu zesláblo, ale jen maličko. „Další,“ štěkl Kos. „Všechny.“

Borca to učinil, a pak vytáhl další tři, což bylo technicky vzato o tři více, než by u sebe měl mít. Pak ještě kapky z poručíkova pásu.

Kos zvedl krvavou ruku, než mohl Borca použít poslední kapku. Krvácení se zastavilo, ale ne proto, že by se rána zatáhla.  „Ne.“ Hrdlo měl stažené do nepatrné škvírky. „To už nepomůže. Příliš pozdě.“ Kos se na chvíli zadíval děvčátku do očí, a pak je dlaní zavřel.

V příštím okamžiku byl na nohou, v očích vražedný hněv. Ten hajzl nebude daleko. Chytil Borcu za rameno a ukázal na Ludino tělo. „Zůstaňte tu. Když to půjde, najděte někoho se sokolem a pošlete pro Helligana. Pak tu hlídejte, než dorazí a zatkněte kohokoli, kdo se jen přiblíží.“

„Dva ho dostaneme spíš než jeden,“ vykoktal Borca třesoucím hlasem. Byl bledý a vypadal nedobře. Takovéhle zabíjení nebylo obvyklé mimo Hellhole (Pekelnou díru).

„Řekl jsem, buďte tady.“ Řekl Kos.

„Ale o-ona je-“

„UDĚLEJTE TO!“ zařval Kos a bez ohlédnutí vyběhl do davu lidí na tržišti. Ten se, dle očekávání, klidil rozzuřenému wojekovi z cesty.

Znaky vytetované na goblinově kůži žhnuly Kosovi před vnitřním zrakem. Rakdos.Před deseti lety mu ti bastardi vyvraždili spoustu přátel v nekoordinovaném, ale krvavém povstání. Druhé povstání od doby, co sloužil v Lize. Měli tenkrát Pekelnou díru srovnat se zemí, namísto aby nechali kultisty se stáhnout a nabrat síly.

Ztratil goblina z očí. Pokud mu uteče do Pekelné díry, bude moc těžké jej dostat zpět. Pak spatřil povědomou postavičku na dřevěné rozdělující zdi. Goblini byli výborní lezci, lepší než Kos, a tak wojek oběhl zeď, aby jej překvapil.

Odhadl to dobře. Goblin do něj málem vrazil, stále se ohlížejíc přes rameno přes zeď, hledajíc tam Kose. Namísto toho mu Kos vrazil kolenem přímo do obličeje. Ozvalo se vykviknutí a zvuk praskající kosti. „To je za Ludu,“ zavrčel. Goblin zaklel ve své hrdelní řeči, sbalil se do klubka a odskočil, než jej Kos mohl chytit. „Ha!“ kviknul a zamával rukou malé, bleskové zaklínadlo. Maličká oranžová koule energie udeřila Kose od prsou a srazila jej mezi prázdné sudy.

Než se vymotá, přemýšlel Kos, goblin už bude dávno pryč. Ke svému překvapení jej spatřil na kamenném sloupu. Ta vedla na střechu jídelny, uvažoval Kos, odtamtud se dostane do uličky, pak do tunelu vedoucího přímo do Pekelné díry. Ztratí jej. V běhu vytáhl pendrek a překlikl jej do konfigurace magické hůlky. Přesněji řečeno zkusil to. Jílec dvakrát cvaknul, ale neozvalo se hučení nabíjení.

Baterie. Stále nevyměnil tu, co daroval Ludě. Hrábnul k pasu, rameny si rozrážel cestu, odsekával omluvy, zatímco se jeho prsty sevřely kolem chladného krystalu kondenzované many. Zapadl na své místo a zbraň se rozezněla. Opřel si zbraň o předloktí. Zamířil na goblina a nastavil vzdálenost. „Davatsei.“

Výboj energie vylétl směrem ke goblinovi, ale ten se jen zachechtal a pustil se sloupu. Spadl do davu a Kosova střela se neškodně rozprskla na kameni.

„Wojekská liga! Z cesty!!!!“ křičel Kos, prodírajíc se davem. Goblin zpomalil, aby se vyšplhal na zídku, která lemovala jednu ze speciálních kaváren na Cínové ulici. Malovaný štít v jasné zelené dával na vědomí, že tohle je Aul House, vegetariánská restaurace pod loxodonským vedením.

„Davatsei!“ štěkl Kos. Hůlka vypálila další výboj přesně na cíl, ale goblin se dostal do bezpečí na zlomek vteřiny přesně.  Překulil se přes hřeben zídky a jeho plášť nad ním zavlál jako netopýří křídla, čímž odhalil dvě světélkující oranžové koule. Kosova střela udeřila do zdi a zanechala po sobě pavučinu prasklin.

Kos poznal předměty na goblinových zádech. Neviděl je deset let od  poslední Rakdoské rebelie, ale nemohl si je splést. Měl štěstí, že minul, stejně jako měli štěstí všichni v bezprostřední blízkosti. Stejně jako Kosův pendrek, jako prastará bomba, která stvořila kamenné údolí, byly tyto koule zbraněmi, které se spouštěly kódovým slovem, ale exploze v blízkosti je mohla odpálit také. Z toho krátkého mžiku nerozeznal, jak silná by exploze byla. Mohla by srovnat se zemí celé tržiště, nebo anihilovat jen jejich nositele. Magie byla věc ošemetná.

Kos s cvaknutím vypnul pendrek. Zaklel a vyhoupl se na zeď.

Hned jak seskočil, spatřil Borcu. Jeho partner stál u stolu a hovořil s loxodonem. Ne. Ne s loxodonem. S tím loxodonem. Trojúhelníkové tetování a drahokam na čele jej jasně determinovaly jako Svatého Bayula, velvyslance Selesnyjské konklávy, a ledevská strážkyně vedle něj znamenala, že se velvyslanec buď vrací nebo vyráží na dlouhou cestu. Loxodon trpělivě naslouchal Borcovi, ale strážkyně vypadala, že vyhlíží někoho jiného, zatímco  pečlivě jední okem sledovala Borcu. Kos nechápal, jak se sem seržant dostal tak rychle, a hlavně proč.

Přelétl zkušeným okem okolí. Mladý pár nad čajem. Stůl s loxodonem, ledevem a Borcou. Rodina s křičícím děckem. Čtyři prázdné stoly, dva číšníci, kuchař. Něco se pohnulo na okraji zorného pole a Kosovi se zdálo, že na chvíli zahlédl u loxova stolu čtvrtou postavu. O vteřinu později už zase splynula s pozadím, ale Kos mohl stále rozeznat mlhavý obrys proti pestré tapiserii. Někdo tu používal chameleónské kouzlo a ani ledev, ani loxodon o tom, zdá se, nevěděli.

„Kde je ten goblin?“ zamumlal Kos. Vzápětí zaječel mladý pár, když se goblin vynořil z davu. Rodina se rozkřičela také. Poručík se rozběhl za bombou opásanou bestií a zařval na partnera, který měl hlídat dívčino tělo. „Borco! Pozor!“

Výkřik byl akorát to, co goblin potřeboval, aby převrhl Kosovi pod nohy stůl. ‘Jek se pokusil uhnout, ale podařilo se mu jen uklouznout na rozházeném jídle a pití a narazil tváří do stolu. Cítil, jak mu z nosu teče krev, a navzdory bolesti se vymrštil na kolena. Goblin už byl skoro u Borcy a loxodonova stolu, ale pouze druhý jmenovaný vypadal, že si je vědom nebezpečí. Jeho chobot se zkroutil na znamení poplachu, načež se ledev vymrštila na nohy, ale chameleónská postava si vybrala zrovna tuto chvíli k útoku a srazila ji k zemi. Oblak stínu, který možná – který musel obsahovat postavu, ji pohltil.

Než to Kos dokázal vstřebat, rakdoský goblin dorazil ke stolu. Kos se dokázal jen postavit na nohy a učinit tři kroky, když se goblin odrazil a vrhnul se na Borcu.

„Rakdos Kahzak!“ zaječel.

Borca a goblin zmizeli v oranžové kouli oslepujícího světla. Poslední věcí, kterou Kos vnímal, bylo letící tělo loxodona, ze kterého stříkala krev, jejíž kapky se ve vzduchu vzněcovaly jako ohňostroj na gobliním festivalu. Pak se loxodon srazil s Kosem, wojekova hlava udeřila o mokrou dlažbu, převalila se přes něj vlna neuvěřitelného horka…a pak jej vědomí opustilo.

 

-Pokračování za týden-

Poslat článek na e-mail

E-mail přijemce:	Váš e-mail:

Komentáře

Přispívat mohou pouze přihlášení uživatelé. Pokud chcete vložit komentář, přihlaste se ZDE.