Story Classics - Ravnica: Město gild - čtení na pokračování, díl III.

 

RAVNICA: Město gild

 

 

 

Napsal: Cory J. Herndon

 

Přeložil a upravil: Jan Adam

 

Část 3

Kapitola 8

 

 

 

Dimir, takzvaná „desátá gilda“, je jen smyšlenkou určenou k tomu, aby děsila děti, a lidi s myslí dítěte. Užitečná smyšlenka.

 

-Nejvyšší soudce Azorius (47-98 Z.C.), z Dodatků ke Guildpactu.

24.Zuun 9999, před půlnocí

Savřino zvíře vřísklo. Bylo hladové a jako vždy pátralo po potravě ostrými zvuky a ještě ostřejším sluchem. Přitáhla otěže a v povlovných kruzích sestupovala na obřím netopýru níž a níže podél svislých stěn Grigorova kaňonu. „Strpení. Tam dole je potrava.“

Devkarinská matka nechala netopýra sestupovat dle libosti, upravujíc jemně jen směr pomocí jemných mentálních příkazů a lehkého tlaku kolen. Bylo to o něco snadnější než ovládat bratra, ale metody nebyly nepodobné.

Většina lidí, kteří žili na povrchu Ravnicy si poprávu myslela, že Grigorův kaňon, obří trhlina v městské zástavbě, existuje výlučně proto, aby zprostředkovával spojení mezi golgarijskou říší Staré Ravnicy a povrchem. Dokonce mnoho Golgari věřilo, že je kaňon hluboký pouze o pár desítek metrů více než teritoria staré Rav. Ve skutečnosti byl mnohem, mnohem hlubší. Pod hustou mlhou se tu skrývala říše, jenž byla prastarou u za dob, kdy teprve zasychal inkoust na Guildpactu. Pramálo Golgari se sem odvážilo.¨

Savra ano…a našla zde něco úžasného. Někoho úžasného, ukrytého na místě prodchnutém temnou silou nepodobnou ničemu, co kněžka za svých 200 let poznala. Nikdo nemohl proniknout do této říše bez povolení pána.

Savra byla shledána hodnou. On ji shledal hodnou.

Savra si přitáhla plášť a nechala netopýra vyslat pár impulsů. Zvíře již dlouho nejedlo, a tak zatímco chňapal po bzučících hmyzoidních věcech, Savra zavřela oči a tiše zavolala svého spiklence. Nemohla jej najít bez pomoci, neboť moc jeho utajení byla tak velká, že ani ti, kdož jej jednou navštívili, jeho palác znovu bez pomoci nenalezli.

Savra jej milovala, více než svůj vlastní život. Nešlo o romantickou lásku, bylo to jediné slovo, co pro to našla. Spíše šlo o vztah mezi bohem a jeho nejprvnějším prorokem, což bylo o mnoho blíže pravdě, než tušila.

Tady, dítě, zašeptal hlas v její hlavě. Byl hrozný, neodolatelný, a přece pokaždé znovu tak úžasný, nutící ji udělat cokoli, aby mu pomohla. Zbavil její oči závoje mlhy a nahradil je matně osvětleným tunelem. Na jeho konci byla temný, mrazivý žalář jejího spojence.

Zavolal ji znovu, a Savra pobídla netopýra dolů tunelem. O pár minut později se ocitli v obrovské hale, která sloužila jako bod rozvodné sítě stokového systému, o kterém pramálo lidí vědělo. Zanechala netopýra u jednoho z oblouků, aby si nalovil něco hmyzu. Od své paní se stejně nevzdálí.

Brána se rozestoupila a dala průchod modravé záři, která se skrývala za nimi. Vstoupila dovnitř, následujíc hlas své lásky.

Jako vždy stál uprostřed prázdné centrální haly svého paláce. Mezi obřími sochami svých dávno mrtvých bratrů a horami zmrzlých mrtvol, jenž mu v průběhu dlouhých let jeho exilu sloužily za potravu, vypadal vyšší a větší než všichni ostatní dohromady. Byl posledním jeho druhu. Byl úžasný.

„Loxodon je mrtev, a o Jarada je postaráno,“ řekla bez okolků a vysvětlování.

„Výborně,“ zašeptala postava v kápi. Vždy šeptal, i když k ní promlouval pouze v mysli. „Poslat pokrevního bratra na smrt vyžaduje speciální druh odvahy. A právě díky ní si vydobudeš svou pozici, dítě.“

„Je čas na další krok,“ řekla Savra.

„Je čas, abys vyzvala Sestry,“ podotkl.

„Jsem připravena,“ řekla Savra. „Ale jak?“

Postava chvíli mlčela. Konečně zvedla bílou, dlouhoprstou ruku a stáhla si černou kápi, čímž odhalila stejně bledou tvář, kaskádu hedvábných, lesklých černých vlasů a pár dlouhých, stříbrných špičáků. „Dobrá,“ řekl, a položil svou štíhlou dlaň na Savřino čelo. Jeho oči byly zrcadly, a Savra se v každém z nich viděla. „Cítím-“

„Pššš, dítě. Poslouchej.“

***

Sestry Kamenné Smrti byly jediným nejistým prvkem, který mohl zpřetrhat Savřina pečlivě položená tenata.  Sestry, trio gorgon, jenž vládly mocí pohledem proměnit živou bytost v kámen, vládly Golgari od té dob, co zabily prastarého paruna. Nyní vládly Roji ze srdce podzemního labyrintu, pozůstatku po jednom šíleném králi z preguildpactové éry. Sestry a jejich přívrženci jej ještě zdokonalily natolik, že k nim bez jejich pomoci nikdo nepronikl. Labyrint byl dostatečně daleko od Pekelné díry, aby se vyvarovali nebezpečí překvapivého Rakdoského útoku, ale zároveň dostatečně blízko, aby Golgari měli o své sesterské gildě dobrý přehled.

Mimo neproniknutelného bludiště měla vláda Sester jednoduchá pravidla: Kdo jim odporoval, proměnil se v kámen. Labyrint a jejich magie držela v poslušnosti zvířecí rasy teratogenů po tisíc let. A po posledních sto a kousek se Savra snažila přijít na to, jak se jich zbavit. Její spojenec jí dal radu, ale bylo nutno jednat rychle.

Vláda gorgon byla pro gildu zhoubná. Jejich teratogeni vytlačili z vůdčích pozic Devkariny a ostatní golgarijské frakce, a jejich starost spočívala spíše ve vlastní potěše než v tom, aby jejich jateční zařízení fungovala hladce. Staletí zanedbávání byla pro obchod škodlivá. Ve chvíli, kdy Savra převzala nesvatou hůl matek, přísahala, že bude poslední nevyšší devkarinskou kněžkou,  která bude jen přihlížet, jak jejich rasa ztrácí poslední zbytky moci a Sestry rozhazují poslední zbytky pokladů, které nastřádal jejich prastarý parun.

Nyní měla klíč k jejich zkáze, zhmotněný v podobě skutečného stříbrného klíče, daru od jejího spoluspiklence. Ten pasoval do dveří, zarostlých mutovaným podrostem, tak typickým pro Starou Ravnicu. Savra zběžným pohledem poznala, že netopýr se do tunelu nevejde, a tak jej zanechala lovu. V dohledu se šouralo pár zombií nejevících zájmu o nic. Neteratogeni sem vůbec nepáchli. Nikdo o ni nejevil zájem, za což vděčila bezpochyby očarování, kterým ji obdaroval její spoluspiklenec.

Vložila klíč do zámku a otočila. Dveře se pomalu otevřely. Přehnal se přes ni závan chladného vzduchu, z něhož čpěla plíseň, hadí jed a nadevše, smrt.

Když gorgony zaútočily na prastarého paruna gildy a poštvaly tak své hordy teratogenů proti Devkarinům a ostatním humanoidním rasám Golgari, bylo jich původně pět. Vůdce gildy zabil dvě z nich, než jej zničily – alespoň tak pravil příběh, který mezi Golgari koloval, ať už to byli Devkarinové či nové přírůstky do řad chodících mrtvol. Savřin milý ji ale ujistil, že je to lež, a jemu věřila nadevše.

Cesta dolů byla kluzká, a tentokrát zde nebyl nikdo, kdo by ji vedl. Jen na to pomyslela, nad hlavou se jí rozzářila pochodeň. Její oslněné oči si jen pomalu zvykaly na náhlý jas a svou kněžskou hůl svírala v obranném postoji, kdyby šlo přece jen o léčku a nikoli o jednu z „náhod“, jenž mohla Savra podle slov jejího milého očekávat. Vězeň, jeho ž hledala, míval podle jeho slov vždy mnohem více smyslu pro humor, než bylo u nekromanta vhodné. I teď, po tisíciletém vězení, potom, co jej Sestry zbavily  sil, se zdálo, že si užívá, může-li lidi vylekat. Když ze tmy nic nevyskočilo, aby si z ní ukouslo, Savra sáhla po pochodni a řekla „Děkuji.“

Matka pokrčila rameny a vydala se dolů. Po deseti minutách se cesta otevřela do temnoty.

Zelená světla, zkroucená do podoby starých devkarinských run, pulzovala životem – či spíše neživotem, a snažila se tak přezářit její pochodeň. Když vstoupila do tisíciletého vězení, světla na zdech učinila to samé.

Svitky Matek, které v sobě skrývaly vědomosti desítek generací devkarinských kněžek, obsahovaly mnoho pověstí a legend o Svogthirovi, ale Savřin přítel jí sdělil mnohé, co bylo za tisíciletí od jeho „smrti“ zapomenuto. Svotghir byl parun, původní signatář Guildpactu. Svogthir podepsal třetí, po Razii z Legie Borosu a soudci Azorovi, čímž poskytl svým přátelům na straně chaosu důvod, proč se připojit také. Tvrzení, že pokud by Golgari a Svogthir neučinili tento prostý moudrý krok, žádné gildy by nevznikly, nebylo přehnané.

Před Guildpactovým mírem byl Svogthir největším nekromantem ve své době, a jeho doba čítala tisíciletí.   Většina oživlých mrtvých měla inteligenci dostačující maximálně pro jednoduchou manuální práci a brutálně prostou společnost. Ale Svogthirovy armády byly tvořeny vysoce inteligentními nemrtvými. Nekromant odhalil tajemství, kterak v zabitém těle uchovat ducha, což se nikdy nepodařilo ani nejlepším devkarinským nekromantům. Zombie-bůh si tak zajistil nesmrtelnost a téměř nezničitelnost.

Svogthir vládl Golgari po devět tisíc let, a za tu dobu si své tělo vylepšoval zdánlivě nekončící sérií transplantací. V době svého pádu měl prý pravou paži obří gorily, druhu, který prý osobně pomáhal vyhubit, místo levé ruky pařát obřího štíra, nohy z hroznýšů propletených s masivními liánami, a torzo obřího kyklopa. Nakonec byl jedinou původní částí jeho těla hlava, a mnohé matky konstatovaly, že právě to bylo důvodem, proč se u něj rozmáhalo šílenství, které nakonec umožnilo gorgonám usurpovat moc.

V pozdních letech devátého tisíciletí se Svogthir stal vězněm vlastní moci, stále více paranoidní a odtažitý každý rok. Na úsvitu roku 9000 se proti němu obrátily jeho věrné pobočnice, Sestry gorgony. A podle všech oficiálních záznamů, včetně  Svitků matek, jej zabily.

A to, pravil Savřin přítel, byla ona lež. Sestry nebyly schopny Svogthira zničit. Ač šílený, byl proti jejich v kámen obracejícímu pohledu imunní. Neschopny jej proměnit v kámen, zpřelámaly mu všechny kosti v těle a zanechaly jej svému osudu hluboko v podzemní hrobce. A tam, pravil Savřin přítel, seděl doteď, na svém zvápenatělém trůně. Nebezpečně bláznivý, ale užitečný pro tu pravou devkarinskou kněžku s tím správným průvodcem.

Svogthirovu přítomnost pocítila ještě dříve, než jej doopravdy spatřila. Jeho polámané tělo téměř splynulo s jeho dávným trůnem, konstrukcí z rostlin a kostí.

„Ale ale, Savra, není-liž pravda?“ řekl Svogthir. Jeho hlas byl napolo chrčení, napolo zvukem meluzíny prohánějící se jeho zpráchnivělým krkem, a navzdory svému stavu nezněl hůře než astmatický starý muž. „Jsou mí poddaní v rukách diletantů?“

„Pane gildy,“ Savra poklekla na jedno koleno a sklonila hlavu. „ Já—váš osud byl vašim věrným …zatajen.“

„Prosím,“ řekla vrásčitá bílá hlava, jediná část Svogthira, která byla schopna pohybu. Nachýlila se na bok a její rty se roztáhly v něčem, co měl být asi úsměv. „Říkej mi Svogthire. Přišla jsi mne vysvobodit. Nepopírej to. Právo vyslovit mé jméno sis zasloužila, že?“

Savra si odkašlala a zvedla nohu, aby pod ní mohla proběhnout krabovitá věc, jejíž druhové si udělali hnízdo ve Svogthirově koleni. Osobně byla zvědavá, zda si to místo zvolili proto, aby mohli snáze lovit netopýry hnízdící v Svogthirově hrudi, nebo naopak.

Svogthir byl živoucím paradoxem.  Cokoli v tomto stavu by nemělo být schopno myslet, natož vtipkovat. A přece tu byl, prolezlý havětí. Nejstarší myslící – ne li žijící – tvor na tomto světě.

„Gildovní pane Svogthire,“ řekla Savra tak uctivě, jak byla schopná. „Zdravím vás. Musíte-“.

„Ó, já nemusím ničehož, kromě toho zde sedět. Nepředpokládám, že jsou Sestry po smrti?“

„Ne, ještě ne. Pomozte mi, a uvidím co se dá dělat.“

„Jsem si jist, že ano,“ zasípal Svogthir. „Měl jsem předvídat, že se ten nejschopnější ukáže kolem přelomu tisíciletí. Tyhle věci v sobě mají jistou pravidelnost.“

„Jak říkáte,“ odpověděla Savra.

„Takže ses sem nedostala bez pomoci. Trochu se u tebe porozhlédnu, ano?“

Než stačila cokoli udělat, v hlavě se jí rozlila černá mlha. Svogthir se bolestivě probíral jejími myšlenkami a ignoroval jakékoli bariéry, jenž mu stavěla do cesty. O pár okamžiků byl pryč. Podlomila se jí kolena a přitiskla si pěsti na spánky.

 

„No, to bolelo, co?“ řekl Svogthir. „Řeknu ti, na to že jsi na světě jen pár staletí, jsi pěkně komplexní osobnost. Poděkoval bych ti, ale myslím, že u mne nehledáš vděk.“

„Ne,“ procedila Savra mezi zuby. „Tak našel jste, co jste hledal?“

„Ó ano, skutečně ano,“ zasmál se zombie-bůh. „Myslel jsem si to. Ano, to je zajímavé. Dobrá, pomohu ti.“

„Proč bych vám měla věřit?“

„Ó, to bys neměla, vůbec,“ odpověděl zombie-bůh. „To by byla moc velká chyba, věřit Svogthirovi. Ale věř tomuto: Nemám zájem o vládu nad gildou. Devět tisíc let tam nahoře a jeden tisíc navíc v téhle kobce mi opravdu stačilo. Chceš-li místo vůdce, máš jej mít. Já chci jen pomstu. Ale to tvůj spoluspiklenec ví – jinak by tě sem neposlal.“

„Vy víte-“

„Ticho. Pomohu ti. Za dvou podmínek. Za prvé: Uděláš něco s tou kupou smetí, co zbyla z mého těla. V tomto stavu nejsem proti Sestrám nic platný.“

„Dobře. A ta druhá?“

„Až porazím Sestry, znič mne. Tu moc máš, matko, z titulu své pozice a síly své nekromancie. Pouze pokud je porazím.“

„To je nesmysl,“ odpověděla Savra. „Proč bych vám měla věřit, že se neobrátíte proti mně?“

„Seděla bys radši tisíc let ve vězení, naprosto znuděna, nebo bys raději strávila rodinu tím, že bys rvala své nejnenáviděnější nepřátele na kusy holýma rukama?“ zaburácel zombie-bůh. „Tam nahoře na mne zapomněli. Nech mne se jim ještě jednou připomenout.“

„Vzpomínají na vás, pane. Jste pro vaše poddané bohem.“

„Přesně. Bohem. Ničím skutečným. Chci se stát tou nejsvatější relikvií. Tvá hůl. Až bude po mně, přidáš mou hlavu, či co ze mne zbude, na svou hůl. Buď přísahej nyní, anebo je po dohodě.“

„Víte, gildovní pane,“ řekla Savra, „vidím, že legendy o tom, že jste zešílel, trochu přeháněly.“

„Ne, já jsem dost velký blázen,“ odpověděl Svogthir. „Věř mi, nikdo na tomto světě nepromýšlí své plány lépe než bláznivý nekromant, zejména takový, jenž je totálně, naprosto znuděný. Dohodnuto, matko Savro?“

„Dohodnuto,“ odpověděla Savra.

***

O méně než hodinu později měla Savra vše, co potřebovala, aby se bůh-zombie mohl znovuzrodit.

„Mohu se na něco zeptat?“ řekla Savra, pečlivě sypajíc zelený prášek na uhlem namalovaná kouzelná znamení.

„Ale jistě,“ zasípal Svogthir.

„Jste největším nekromantem, co Ravnica nosila,“ řekla. „Proč jste dopustil, abyste takto zdegeneroval? Proč potřebujete mne, abych vám vrátila sílu?“

Pohlédla na něj. Chimérovité tělo bylo opleteno hadími liánami, které vyrostly ze semínek ukrytých v jeho zpráchnivělém těle. Budou držet pohromadě jeho tělo,až bude nekrotická tkáň dorůstat zpět. Až skončí s připojováním nových čtyř končetin, liány se naplní nekromízou a vytvoří druhou svalovou soustavu. Na chvíli bude zombie-bůh mocnější, než kdy předtím.

Na chvíli. Navzdory jeho vznešeným, cynickým slovům, jen hlupák by bohu-zombii věřil. Pro Golgari byl mytický Svogthir zároveň ďáblem a spasitelem, jeho jméno znamenalo stejně kletbu jako požehnání.

„Nerozumíš tomu,“ odpověděl Svogthir, „a nepřekvapuje mne to. Jak jsem staletí promýšlel různé plány, jak se odsud dostat, teď zapomínám, co jsem ti řekl a neřekl.“

„Krabové vám zkonzumovali na části mozku. To dvakrát nepomůže.“

„Neupíral jsem svým jediným společníkům za ta staletí tu a tam malou svačinku,“ řekl Svogthir, „ale to s tím stejně nemá co dělat. Má moc nad mrtvými je dávno historií.“

„Jak je to možné?“ zeptala se Savra, tiše šeptala přesně čtyřicet čtyři vteřin zaklínadlo a pak pozorovala, jak se magické znaky jeden po druhém rozsvěcejí. „Pokračujte.“

„Sestry nepoužívají magii tak jako já či ty,“ pokračoval. „Nechápou mechanismus, neznají ani základy nekromancie. Ale živí se, Devkarinko, a více než jen masem. Živí se energií, ať už magickou, nadpřirozenou či fyzickou. Jsou jako duby, co vysávají podzemní jezera, a ke mně natahují chapadla čiré vůle. Za ta léta ze mne vysály téměř všechnu sílu a mé schopnosti se rozplynuly. I nyní, když jsi rozbila zámek mého vězení, necítím je. Cítím tebe, a všechen ten život okolo, ale mrtví již ke mně nepromlouvají.“

„Dejte mi trochu času. Budete překvapen,“ řekla Savra. „Až s vámi skončim, budete jako nový.“ Načas, dodala pro sebe.

„Devkarinko, momentálně jsem dobrý maximálně jako beranidlo,“ zasípal zombie-bůh. „Ale líbí se mi to. Kdyby to mohl vidět starý Cisarzim….to je jeho torzo, říkal jsem ti to?“

„Ne,“ řekla Savra nepřítomně. Moc neposlouchala. Otevřela jeden z váčků a vyňala špetku stříbrného prachu. Cítila jej v dlani, když se blížila ke Svogthirovi. „Nové končetiny jsou na místě. Teď zbývá doplnit prostor mezi nimi. Zkuste nekřičet – je tu celkem ozvěna.“ Otočila ruku hřbetem dolů. „Tohle bude bolet.“

„V to doufám,“ odpověděl Svogthir.

Savra otevřela dlaň a foukla. Stříbrné vločky se pomalu snesly dolů. Padla na kolena a rozpažila ruce. Navzdory její žádosti, Svogthir řval.

Torzo dorostlo nejdříve. Prázdnou hruď a trčící žebra překryl čerstvý zelený mech. Provazce svalů ovíjely jeho staré končetiny a šedivá tkáň vytlačovala pryč tu starou, zpráchnivělou. Dřevěné bodce probodávaly jeho novou pokožku, aby se na nich mohly zachytit uzly sítě lián obepínající jeho tělo. Úponky se propojily s novými končetinami. Teď už Svogthir nepotřeboval vypůjčené končetiny. Savra mu dala nové, silnější než cokoli, co se dalo získat od jakékoli dárcovské bytosti.

Svogthir řval hlasitěji a hlasitěji, a Savra zvedla hlas, aby slyšela svou inkantaci. Když jeho řev dostoupil vrcholu, jediného, táhlého tónu, Savra se zvedla na nohy, zaklonila hlavu a nechala poslední slabiku svého zaklínadla zaznít se stejnou silou, i se stejnou agónií.

Ze znamení na podlaze vyrazil zelený plamen a spojil se s její tělem, skrze její kosti a ducha proudil dále do Svogthira. Dřevěné trny se protáhly do ostrých, jedovatých ostnů, pokrývajících ramena, ruce, nohy. Pomohou jako obrana proti teratogenským silám, a poslouží i jako zbraně, bude-li třeba.

Celý proces zabral více než deset dalších hodin, ale když Savra dokončila rituál, zombie-bůh byl opět celý. Už ne jako gildovní pán či nekromant. Nepotřebovala dalšího nekromanta. Byl jejím avatarem, bojovníkem, obrem ze svalů a kamenných kostí.

Potřebovala zbraň, a tu nyní měla. Zbraň s mozkem. Mohla vytvořit takovou bestii sama, ale šlo by jen o bezduchou věc, snadnou kořist teratogenů.

Savra si důvěřovala, ale měla na vědomí, že jde do boje s něčím velmi nebezpečným, a to s ještě nebezpečnější vlastní zbraní.

Nad ní zaplála dvojice světel, Svogthirovy oči v svraštělé hlavě, jediné části jeho těla, která zůstala nezměněna, odolávajíc i Savřině magii. Protáhl paže, a dřevěné pláty na jeho ramenou, zádech a hrudi zarachotily o sebe. Prudce se vytrhl objetí jeho trůnu, který mu po tisíc let sloužil za katafalk, protáhl nohy a učinil zkusmo pár kroků. Šedivé kmenovité nohy ovinuté tepajícími zelenými liánami připomínaly bažinné stromy. Narovnal se do své obří výšky, a na tváři se mu rozhostil úsměv. „To,“ zaburácel hlasem, jenž rozezníval skalní stěny, „bylo fakt dobré.“ Pomalu zaťal jednu z pěstí velikosti menšího domku a zvedl jí Savře nad hlavu. „Nemohu uvěřit, žes mi naletěla. Má síla je možná pryč, ale dostanu ji zpět, jakož i gildu. Ale obávám se, že nejdříve se budu muset vypořádat s tebou, kněžko.“

***

Fonn zaslechla praskání ohně a otevřela oči. Ležela na zádech na matraci z promoklé slámy, v pokoji smrdícím po mrtvých krysách, syrové zemině a síře. Pach mrtvých krys přisoudila kožešině, kterou byla přikryta. Otočila hlavu a spatřila zdroj sirného zápachu a světla. Praskající oheň osvětloval zdi, po kterých se sem a tam proháněl hmyz a pavouci. Kromě nich tu byla naprosto sama. To učinilo to, co se stalo vzápětí, ještě neuvěřitelnějším.

Jsi v bezpečí, pravil hlas, snad jen v její hlavě, či snad hovořící ozvěnou od stěn pokoje. Stále byla příliš omámená…

 

Posečkej. Vše závisí na tobě.

Hlas neřekl už nic, a po pár vteřinách došla k závěru, že se jí to muselo vše jen zdát. Poslední, prchavá slova kohosi ve snu, nic více.

Vymrštila se do sedu. Ne, nikdo tu nebyl. Ten hlas byl jen iluze. “Žijící světec” Bayul zde nebyl, ani Biracazir. A ať už byla tato kobka kdekoli, nebyla to tržnice v Cínové ulici.

Nečo, či spíše někdo, ji uchránil před explozí. Ten někdo měl na sobě chamelenonické očarování a schovával se celou dobu poblíž. Fonn si pomyslela, že to asi nebude zrovna typ rytíře na bílém koni.

Navzdory tomu, co vždy považovala za neotřesitelnou víru, se Fonn podivila, zda Bayul o postavě věděl, či snad byla dokoce tím, s kým se měli setkat. Pak ji pro změnu přepadla vlna studu, že se vůbec odvažuje pochybovat o motivech starého loxodona.

Fonn udělala pár nejistých kroků ke dveřím a ztuhla. Lidské uši by to neodhalily, ale ona to uslyšela. Někdo se blížil, s grácií a tichostí kočky.

Fonn sáhla k opasku a zaklela. Proč si jej nezkontrolovala dříve! Byl prázdný.

Západka cvakla, ale dveře se neotevřely. Následovalo druhé a třetí cvaknutí. Nějaký vnější kompozitní zámek, uvažovala Fonn. Dávalo to smysl, pokud ji chtěl někdo udržet uvnitř.

Potřebovala zbraň. Uvažovala o kusu dřeva z ohně, ale ať už tam hořelo cokoli, dřevo to nebylo…spíše něco jako sláma. Dveře cvakly počtvrté a Fonn těkala očima po okolí po čemkoliv, co jde použít jako zbraň. Ale nebylo tu nic…nic kromě ohniště a pokrývky. Náhle dostala nápad. Zvlášť jsou jí k ničemu, ale když to zkombinuje…

Půlelfka chytila pokrývku za cípy a několikrát ji protočila. Ustoupila dozadu a na stranu, aby tak dostala ohniště mezi sebe a dveře.

Poslední dvě cvaknutí a dveře se otevřely. Zahlédla bledou postavu elfa a pak kopnula do pánve s hořícími liánami. Do vzduchu vylétl gejzír uhlíků a Fonn švihla svou provizorní zbraní vpřed.

Rychlostí kobry se vzduchem mihla bledá ruka a zachytila konec deky. Elf jí vyrval deku z ruky. Zbavena zbraně i možností se přikrčila, vytrčila rameno a zaútočila.

Elf ukročil a plynulým pohybem jí podrazil nohy. Stačila ještě zachytit odraz bledě zářících očí v tunelu, než ji chytil za límec a mrštil ji zpět do místnosti. Strčil ji ke zdi právě takovou silou, aby ji na chvíli omráčil – na takovou chvíli, aby mu stihl na dlaň vběhnout jeden z pavouků. Zvedl jej a podržel na dlani.

„Promiňte mi,“ řekl elf zdvořile. „Tohle není můj obvyklý styl, ale potřebujete ještě chvíli spát.“ Otevřel dlaň a přitlačil ji k Fonnině krku. Ucítila jen lehké píchnutí pavoučích zubů, a vzápětí se zhroutila, bezvědomá, do Jaradova náručí.

 

KAPITOLA 9

 

Nadevše mějte na paměti jedno: nikdy nesmíte stvořit něco, co nemůžete samy zničit. –Matka Tajini (331-612 Z.C.), ze Svitků matek

25. Zuun 9999 Z.C., brzy ráno

„Nemůžete pohnout rukou,“ řekla Savra. „Nemůžete pohnou ničím, pokud vám to nedovolím. Jsem zklamána, gildovní pane. Doufala jsem, že budeme spolupracovat pro dobro gildy.“

Svogthir zasyčel. „Chtěl jsem tě jen zabít, kněžko, a vyřídit to tak. Teď si dám záležet. Pohltím tě, děvče.“

„Dost možná,“ odpověděla. „Ale to bych vás musela pustit blíže.“
“Zahráváš si s bohem,“ řekl Svogthir. Jeho hlas klesl o několik rejstříků níže. „Myslíš si, že ne-“

Zombie-bůh hýbal ústy, ale ven nevyšla ani hláska.

„Ovládáte hlavu, ale já tělo. Plíce, které ženou vzduch skrz váš shnilý hrtan.“ Chladně se usmála. „Nepromluvíte. Nepohnete se. Ani se nenadechnete, pokud vám to nedovolím. Vaše tělo není vaše, gildovní pane. Je moje. Pokud mne neposlechnete, jsem s vámi hotova. Najdu jiný způsob, jak spasit Golgari.“

Svogthir zafuněl, ústa stále ztuhlá v nenávistném šklebu a zdviženou pěstí.

„Vidím, že stále nevěříte,“ řekla Savra. „Dobrá.“ Mávla směrem k jeho paži a pronesla pár slov. Slov, která nalezla ve Svitcích matek – dokumentu, o kterém věděla, že jej Svogthir nikdy nespatřil. Svitky byly dědictvím všech matek před ní, a ty si strážily svá tajemství dobře.

Jeho pravá ruka se otevřela a uchopila levou za loket. S jediným Savřiným gestem ruka hrubě zakroutila druhou, dokud kost nepovolila a neroztříštila se jako suchá větvička. Svogthirova ústa se snažila zařvat, ale neozval se ani hlásek.

Savra ponechala praskot doznít a pak povolila sevření. „Mohu vás prostě kontrolovat jako loutku a cestu k Sestrám si probít, ale to mi nepomůže,“ řekla. „Nechci teratogeny mrtvé. Chci je vést, chci je sjednocené pod svým praporem. Tahle gilda sešla pod vedením Sester z cesty, ale ne všechny rasy jsou takové, jako ony. Mohu zachránit tuto gildu před sebou samou. Mohu ji zachránit před gorgonami a učinit ji zase velkou.“

Svogthir konečně přestal zkoušet řvát a zavřel ústa. Otevřel je, aby promluvil, nemohl, a tak vykulil na kněžku oči. Mávnutím povolila sevření jeho plic.

„Dobrá,“ řekl Svogthir. „Přesvědčila jsi mne.“ Zhluboka se nadechl. „je to lepší něž vězení. Udělám to.“

„Bez řečí?“

„Bez řečí.“

„Dobrá,“ Savra mávla rukou naposled, a zombie-bůh konečně získal zpět vládu nad svým tělem.

„Co teď?“ zeptal se. „Máš mne v koutě. Co po mně chceš?“

„Vydáte se získat zpět to, o co vás sestry připravily,“ řekla Savra. „Pak to předáte mně. S Devkarinkou u kormidla budou Golgari opět mocní.“

„A když se je rozhodnu varovat?“

„Nenávidí vás, gildovní pane,“ řekla Savra, „a vy je ještě více. Navíc se vás bojí a nevěří vám.“

„Také mají proč.“

„Přesně,“ řekla Savra. „Proto nezáleží na tom, co jim řeknete. Během mrknutí oka na vás pošlou všechny teratogeny z labyrintu. Spravila jsem vás dobře, ale tak dobrý není nikdo. Zničí vás, a já budu muset začít zase od píky.“

„Nejsi zrovna můj typ, elfko,“ odpověděl Svogthir, „ale znáš mne dobře. Dokázala, že mne dokážeš stejně snadno zničit jako obnovit. Nemá cenu ti vzdorovat. Ale poslouchej, mám návrh. Poslechni mne, a nejenom že udělám to, co po mně žádáš, ale udělám to i rád.“

„A co to je?“ zeptala se Savra.

„Nech mne vládnout s tebou,“ řekl. „Potřebuješ symbol. Můžeš vést gildu, povznést ji k prosperitě, nebo ji zničit a přinutit každou zombii ve Staré Ravnice urvat si ruce, to je mi jedno. Ale pomysli na to. Savra, gildovní paní a paní prastarého paruna.“

Savra se ušklíbla. Cokoli, aby zůstal poblíž skutečné moci a mohl po ní jednou chňapnout. Nic méně ani neočekávala. Svogthir by nepřežil tak dlouho, kdyby neuměl uzavírat správné dohody. Ale to ani ona.

„Udělat z vás symbol?“ odpověděla kněžka. „Gildovní pane, jako byste my četl myšlenky.“

****

Vysoko nad Savrou a Svogthirem seděly Sestry na menší hoře ze zlata a drahokamů. Spolu se svým shromážděným dvorem sledovaly Savřiny pohyby na zrcadlově klidné hladině bazénku. Slova neslyšely, ale ani by nemohly. Jejich doupě bylo věčně plné hluku, skřeku a štěbětání, kdykoli dvůr zasedal – a zasedal neustále po tisíc let.

Těla gorgon vypadala jako těla neobyčejně vysokých žen, ale tyto podobnosti byly přinejmenším hrubé. Na hlavách se jim svíjela klubka hadovitých chapadel. Jejich oči bez zorniček lehce zářily a jejich ústa byla plná zubů ostrých jako břitva.

Cvakání, houkání a řev naplnily halu, když teratogeni sledovali, jak byl Svogthir znovuzrozen. Teratogeni byli nejrozmanitější frakcí Golgari, svázaní spíše tím, co nebyli, než co byli. Většinou se nepohybovali jako humanoidi po dvou, a proto byli po staletí házeni do jednoho pytle a vytvořili tak v rámci Golgari jakýsi nadkmen. Jako všichni Golgari byli oddáni gorgonám, a jejich paní je za to milovaly. Ale přece jen – pohled na prastarého paruna v nich vzbudil prastaré pocity hrdosti a pýchy, jež někteří z nich dosud nepoznali.

Anebo prostě milovali dobrou show.

„Nalezsssssla ho,“ ozvala se nejmladší ze sester, Lydya. „Vrátila mu sssssílu.“

„Není moudré sssssi  ssssss tímhle zssssahrávat,“ řekla Lexya, prostřední sestra z trojice. „Podcsssseňuješššš tu kněžššššššku, Ludmillo. Vzsssspomeň sssssi, co nássss poprvé sssstálo jej porazssssit .“

„Jissssstě,“ pravila třetí, nejstarší a nejmoudřejší ze sester, Ludmilla. „Vzsssspomínám ssssi. Proto bude jeho druhá ssssmrt tak sssssladkou.“

„A co Devkarinka?“ Zeptala se první sestra. „Co ssss matkou?“

„Je to jen dítě, na ní nezsssáleží,“ řekla Ludmilla. „Až zssssombie-bůh zemře podruhé, bude rozssssdrcena vahou a vinou vlastní opovážšššlivosti. Dosssadíme novou matku, nebo necháme jejich rod vymřít. Jsssssou ssss nimi jen nepříjemnossssti.“

„Jssssi ssssi jissssstá, že zsssssombie-bůh bude poražen, ssssessstro?“

Ludmilla se usmála a v pološeru ze zablýskly její zuby. „Sssssledujte.“

---

„Působivé,“ řekla Savra. „Ale maříte čas, gildovní pane. Bezduší jsou před námi.“

„Řekl jsem ti, abys mi říkala Svogthire,“ zabručel zombie-bůh. Ulomil jednu končetinu z překoceného obřího brouka, přelomil ji o koleno a pozvedl ke svým relativně malým ústům, a hlučně vysrkl obsah. „Osvěžující.“

Už se dostali přes sedm pater pyramidového labyrintu. Svogthir vepředu a Savra vzadu, ostražitá vůči případnému útoku ze zálohy, který nepřicházel. Svogthir věděl, co dělat, teď musely udělat své Sestry. Doposud narazili jen na bezduché tvory a brouky, ale brzy se měli ukázat praví protivníci – teratogeni, bestie zvířecího vzhledu, ale lidské inteligence. Sestry je sledovaly, tím si byla Savra jista. Jako by s každým krokem cítila na kůži chladný dotek magie věšteckého bazénku.

Prozatím hráli roli přespříliš sebevědomých dobyvatelů, co se při své cestě za mocí ztratili v labyrintu. Savra si byla jistá, že je co nevidět čeká skutečný boj, a ona bude nucena plně zradit. Potřebovala, aby se na ně vrhlo něco aspoň napůl inteligentního, aby její plán fungoval.

Jako kdyby je přivolala – ze všech stran se na ně vrhly harpyje. Ani je nestihla spočítat, když na ni zaútočila první. Savra protočila svou hůl v rukou a tupým koncem udeřila harpyji přímo do obličeje. Oslepena krví z přeraženého nosu se harpyje rozplácla na stěně.

Svogthir zařval a chytil dvě harpyje přímo ze vzduchu. Tunely byly na elfí standardy veliké, neboť někteří z teratogenů byli buď stejně velcí jako Svogthir, či potřebovali prostor k manévrování v vzduchu – jako tyto ptačí ženy.

„Gildovní pane! Nechte ty dvě naživu!“ zakřičela Savra skrze kakofonii harpyjích skřeků a odrazila další útok. „Začínáme získávat gildu nazpět, a chceme, aby nám z ní něco zbylo.“

„I tyhle dvě?“ řekl Svogthir, v každé ruce jednu třepetající se bestii.

„Ano,“ odpověděla. „Ale klidně je trochu pocuchejte.“

„S radostí,“ odpověděl  Svogthir a s dutým úderem srazil jejich hlavy k sobě.

Začalo to harpyjemi, ale neskončilo. Ptačí ženy byly sice pomlácené, ale živé. Svogthir jim dle plánu přikázal, aby mu posloužily jako zvěstovatelé, aby varovaly inteligentní teratogeny, že se čas Sester blíží ke konci. Parun se vracel, přesně jak legendy vždy pravily.

Po pár dalších setkáních už nemusel ani bojovat. Malý dav harpyjí, gryfů, kentaurů, nagů a dalších druhů teratogenů jej provázel tunely, a cokoli, co se jim dostalo do cesty a odmítlo přísahat věrnost Svogthirovi a „jeho“ kněžce, padlo za oběť zfanatizovanému davu příšer.

---

„Co to sssssakra dělá ?“ zasyčela Ludmilla. „Má ssss nimi bojovat! Ne je zísssskávat na sssvou sssstranu!“

„Říkalassssss, že sssse nikdy tak daleko nedossssstane,“ odpověděla Lexya. „Co budeme dělat?“

„Nejssssme bezsss sssspojenců,“ řekla Ludmilla. „Máme náššš dvůr,“ pokynula ke galerii okolo nich.

Galerii, která byla tišší než kdy jindy.“

„Ssssesssstry?“ zeptala se Lydya. „Kam sssse všššichni poděli?“

*****

Než se dostali ke vchodu do doupěte Sester, Svogthirovi se podařilo shromáždit malou armádu teratogenů. Bylo by jich více, ale v tunelu nebylo tolik místa.

S tím její skrytý spojenec počítal. Teratogeni se vždy podřizovali tomu nejsilnějšímu v kmeni. Nikdo z nich, kromě gorgon, nezažil Svogthirovu vládu, tím méně její konec. Vše, co viděli, byla legenda, ne, ne legenda, bůh, který se navrátil mezi ně, jeho věrné a také už znechucené způsobem, jakým Sestry gildu zanedbávaly.

Savra dokráčela po bok zombie-bohu, který si to opravdu užíval. „Jsme zde,“ zašeptala koutkem úst. „Připravte se.“

„Určitě můžu zabít jen dvě?“ odpověděl tak tiše, jak byl schopen, a ryk teratogenů se postaral o to, že jej nikdo neslyšel. „To za to sotva stojí.“

„Trpělivost, gildovní pane.“ Řekla. „Jsou teď s vámi, ale respektují stejně tak vaši sílu jako čest. Pokud je jen tak zabijete, najdou se další mocenské skupiny a přeberou jejich místo.“

„Nevěděl jsem, že jsou kněžky tak zběhlé v politice.“

„Kněžky, které jste znal, by v mém rouchu nepřežily ani den.“

Svogthir vystoupal s dupáním po schodech vedoucích do haly. Haly, kterou kdysi vybudoval pro sebe, a kterou nyní zneužívaly po tisíc let gorgony, a odkašlal si. Kakofonie zvuků se ztišila na občasné houknutí a vrčení, a Svogthir pozvedl ruce do vzduchu, aby shromáždění pozdravil.

„Teratogeni Golgari,“ začal. „Sestry Kamenné Smrti nejsou vašimi paními. Je zde pouze jeden pán gildy – já.“

Dav příšer vybuchl souhlasným rykem. „Svogthir, Svogthir!“ Zombie-bůh si ten zvuk chvíli vychutnal, a pak pokračoval. „Stvořil jsem tuto gildu před deseti tisíci lety, z kostí a masa světa. Před desetitisíci lety jsem sjednotil teratogeny, zombie a Devkariny, všechny z nás. Jednotní jsme byli silní. Po devět tisíc let tomu tak bylo. Gilda byla mocná a bohatá. Kde je ta jednota teď? Kde je to bohatství?“

Davem se začalo šířit mručení, a jedna harpyje zaječela „Ony je mají! Sestry! Nechávají si to bohatství pro sebe!“ Opět se ozval souhlasný ryk a opět je musel Svogthir ztišit.

„Můj lide,“ řekl Svogthir, „můžeme být zase mocní. Pokud se otočíte k Sestrám usurpátorkám zády, budete odměněni. Tak jako jsem já silný, budete silní všichni. Tak jako jsem mocný já, budete i vy.“
Savra se usmála. Už teď zobali zombie-bohu z jeho přerostlé ruky. Teď jen stačí dělat tak dlouho randál, dokud Sestry nevylezou z doupěte.

Jako kdyby je přivolala. Brána se rozestoupila s typickým skřípotem kamene o kámen, a z temného průchodu se ozvalo povědomé syčení. Sestry se vynořily ze tmy, jejich polohadí těla světélkovala ve světle pochodní a osvětlení. S Ludmillou v čele se jako jedna zastavily na vrcholu schodů.

„Co ssssse tu děje?“ řekla Ludmilla dost nahlas, aby to bylo slyšet v celém přecpaném předpokoji. Pohlédla na Savru, nebo si to kněžka alespoň myslela. Sestry měly na tvářích chameleonicky očarovanou masku, což bylo celkem praktické opatření, když uvážíte, že jejich pohled mohl zabíjet.“ „Vězsssseň si tu chodí po ssssvobodě. A naše kněžššška sssssi zsssahrává ssss ohněm.“ Lydya a Lexya souhlasně zasyčely.

Na to Savra čekala. Učinila pár kroků vpřed a pečlivě volila svá slova.

„Sloužím pánovi gildy,“ řekla Savra. „Golgari byli vždy vedeni tím nejsilnějším. A zombie-bůh je mocnější nežli Sestry. Zombie-bůh by nám měl vládnout!“ Otočila se od Sester a vystoupala pár schodů vzhůru, aby na ni teratogeni viděli. „Sloužíme nejmocnějšímu! Ten nejmocnější je naším vůdcem!“ Opakovala to několikrát, přesně tolikrát, co stačilo davu, aby slova převzal za své.

Svogthir na ni pokývl. „Výborně.“

„Gildovní pane,“odpověděla a poklonila se.

Dvě gorgony na bocích zasyčely a zaprskaly, ale Ludmilla ne. Vůdkyně pouze pozvedla ruku před obličej a mávnutím zrušila masku, což přimělo teratogeny prchat do nejzazších koutů. Pár jich nestačilo od gorgon odvrátit včas oči. Jedna z harpyjí, jenž je doprovázely od počátku, se proměnila v kus kamene, zřítila se a roztříštila. Ač dopadla kousíček od Savry, ta se nepohnula.

„Mocný Svogthir je náš parun a pán,“ řekla. „Dali jsme vám šanci. Pokud se k nám nepřidáte, kliďte se z cesty. Je to vaše poslední šance, Ludmillo.“

 

Svogthir neřekl nic, ale zato si opřel ruce o deformované boky. Nejdříve viděla pouze Savra a gorgony, že se dívá Ludmille přímo do očí. Pokud měl gorgonin pohled nějaké účinky, pak pouze takové, že jej přiměl se šklebit. Když promluvil, pár odvážných příšer se odvážilo vzhlédnout a spatřili to také. Davem se rozběhly vlny obdivného šepotu, v jejichž centru byl Svogthir. Savra skoro slyšela jejich myšlenky: Je to pravda. Je to bůh. Dívá se jí do očí. Nemohou mu nic udělat. Je nejmocnější.

„Nazdar dámy,“ řekl. „Asi jste už zaznamenaly, že se cítím lépe než při našem posledním setkání. Takže kde jsme to přestali, než jste mne tak vyloženě nevychovaně připravili o vládu nad gildou?“

„Mysssslíš si, žessss na nássss udělal dojem, vězssssni?“ odpověděla Ludmilla. „Nejsssssme bezssssmocsssné bezsss našeho sssssmrtícího pohledu.“

„Rozsssstrháme ho na kusssy,“ posmívala se Lydya.

„Nechte mi koussssek,“ zasmála se Lexya.

„Doufal jsem, že to řeknete,“ pokývl Svogthir. „Golgari! Sledujte, jak dostanou gorgony lekci!“

Svogthir vypadal, že s každým skandováním jeho jména kousek vyrostl. Savra poodstoupila a zamíchala se do první řady diváků, kteří se snažili periferním viděním sledovat, co se děje. Savra zavřela oči a sledovala děj skrze oči zombie-boha. Ne ty v jeho hlavě, protože ty vzdorovaly jakémukoli kouzlu, které vyzkoušela, stejně jako zbytek jeho hlavy. Takže pár očí přidala sem tam do jeho obnoveného těla – pár očních bulev na hrudi, na levém a pravém rameni a mezi lopatkami.

Ještě malý detail chyběl. Tohle byla bitva mezi vládci, mezi šampiony. To chtělo arénu. Chopila se své hole a povolala z hlubin země skryté rostliny. Změť stromů, lián a obřích hub odřízly Svogthira a gorgony od diváků.

Neudělala to jen proto, aby ochránila sebe a věci, kterým se chystala vládnout. Chtělo to i divadlo. Zeď byla tak akorát vysoká, aby bylo vidět, jak si Svogthir promačkal prstní klouby velikosti kolen a připravil se na cokoli, co se proti němu chystaly nasadit místo jejich kamenných pohledů.

Ludmilla nelhala. Nikdy nespoléhaly jen na svůj pohled. Každá z nich měla kolem pasu uvázaný řetěz, na jehož konci se nacházela pokaždé jiná zbraň. Lydyin řetěz končil  pořádným kovovým tloukem, Lexyinou zbraní byla ostnatá koule, a na konci Ludmillina řetězu byl trojbřitá otočná čepel, jenž se ve vzduchu točila jako řezný kotouč pily.

Bez náznaku jakékoli fantazie, což Savru vůbec nepřekvapilo, se gorgony rozdělily. Lydya se pohnula nalevo a Lexya si vzala na starost Svogthirovu pravou stranu. Ludmilla zůstala uprostřed.

Svogthir udělal jediný krok kupředu, zaujal překvapivě lehkonohý zápasnický postoj a očekával první útok.

Jako první nevydržela a se svým řetězem zaútočila Lydya, kterou Savra bez servítek považovala vždy za nejhloupější. Byla určitě nejmladší, a ať už byla jakkoli inteligentní, vždy měla nejméně sebeovládání.

Na to přesně Svogthir čekal. Nad každou z nich měl pětinásobnou hmotnostní převahu, a jejich zbrklá volba zbraní se jim měla záhy vymstít. Zvedl ruku a nechal tlouk udeřit do dlaně. Ten se mu do ní napůl zabořil, ale jeho liánové rostlinné svaly vydržely. Svogthir sevřel ruku kolem tlouku a švihl s gorgonou do vzduchu jako s loutkou na provázku. Řetěz se jí zařízl do těla a zavřískla v agonizujícím překvapení.

Zombie-bůh s řetězem dvakrát zatočil nad hlavou a mrštil jí hlavou proti kamennému pilíři. Gorgonina lebka praskla jako vaječná skořápka a sloup rozkvetl růžovorudou barvou.

Zbylé Sestry zařvaly hněvem, ale každá se pár kroků stáhla. Svogthir ale nebyl hotov. Mávl s jejím tělem v rychlém oblouku, pokropil Sestry krví a pak s ním švihl jako Lydya s tloukem. Mrtvola zachytila Lexyu a srazila ji na záda. Zatímco se sbírala, Svogthir mrštil vší silou vpřed železným tloukem. Ten udeřil do gorgoniných prsou, zrovna když se snažila posadit, prorazil její hrudní koš a zarazil se o páteř. Gorgoniny vnitřnosti, neschopné se směstnat do zdeformovaného těla, explodovaly z jejího torza všude okolo.

Dvě z krku. Savra doufala, že tuto hru hraje dobře. Pokud se tohle pokazí, druhou šanci nedostane.

Tak jak mu Savra přikázala, Svogthir se zastavil a dal Ludmille na výběr.

„Gorgono,“ pravil. „Nemusíš zemřít jako ony. Teď jsi poslední svého druhu. Chceš ukončit existenci svou i celého svého druhu?“

Ludmilla zasyčela a chapadla na její hlavě se nejistě zavlnila. Její ostře řezanou tvář křivil hněv, když pohlédla na poničená těla svých sester, zabitých za dobu ne delší, než trvalo vyslovit jejich jména. Sestry vládly gildě příliš dlouho a již dávno samy uvěřily mýtům o vlastní nezranitelnosti.  Svogthir to uvedl na pravou míru během pár vteřin.

„Vzsssdávám……sssse,“ řekla Ludmilla. Odvázala si od pasu řetěz a nechala jej spadnout na zem, pak poklekla před zombie-bohem a zírala na podlahu. „Gildovní pane.“

Svogthir se zasmál, hlubokým zvukem, který začal někde u nohou a z hrdla vyrazil se silou slabšího zemětřesení. „Ano,“ řekl, „a sloužíte pánovi gildy, že?“

„Ssssloužím,“ zamumlala Ludmilla.

„Cože? Neslyšel jsem.“

„Sssssloužím vůdcsssi, pánu gildy,“ zasyčela Ludmilla.

„Nasaď si masku, otoč se k lidu a řekni jim to.“

Gorgona poslechla a Savra nechala zeď zajet zpět do země, aby  všichni viděli poslední Sestru. Mnoho z davu se hladově dívalo po mrtvých sestrách. „Golgari,“ promluvila Ludmilla, „teratogeni, já…ssse vzssssdávám vlády nad gildou v prospěch pána gildy.“

Na to Savra čekala. Otevřela oči a popošla k Svogthirově boku.

„Pane gildy,“ řekla, „děkuji vám. Pamatujete si naši domluvu?“

„Jistěže,“ odvětil zombie-bůh. „Mám pocit, že si své role symbolické hlavy gildy bdu užívat.

„Ano,“ řekla Savra a pokynula rukou. „Myslím, že budete.“

„Co to - ?“ Svogthirova slova byla přerušena jeho vlastníma rukama. Na Savřin rozkaz uchopily Svogthirovy ruce jeho hlavu za tváře,rychlým pohybem ji s odporným lupnutím utrhly a podaly kněžce.

Savra věděla, že má pouze pár vteřin, než se na ni dav vrhne, pokud se jí to nepodaří. S hlavou v jedné ruce a kněžskou holí v druhé se otočila k teratogenům, Ludmilla zmateně zasyčela, a Svogthirovo tělo se nejen nezřítilo, ale naopak udělalo krok mezi Savru a gorgonu, jen pro jistotu.

„Nejmocnější nás povedou,“ řekla Savra, „neboť nejmocnější mají vládu nad životem a smrtí. Měl jste za těch posledních tisíc let více číst, gildovní pane. Vaše paměť není, co bývala. Svogthirova ústa se otevřela, aby zabublala odpověď, ale nic nestihla. Savra zvedla tu vrásčitou věc nad hlavu a usmála se, když si na ní všimla výrazu překvapení – prvního skutečného překvapení od chvíle, co jej našla.  Pokývla a udeřila jeho hlavou o kámen. Po celou věčnost střádaná moc explodovala v zelenou kouli koncentrované nekromany.

Kněžka rozpřáhla ruce a pomalu, klidně vyslovila slova, které ji stály spoustu času a malé jmění, aby je získala od Orzhovů. Sama o sobě byla silná, ale pokud je pronesla pravá devkarinská matka, dokázaly nemožné. Tato slova byla důvodem, proč Svogthir nikdy nedokázal zničit její předchůdkyně, ale byla zapomenuta ještě před Guildpactem - pravděpodobně se o to sám postaral.

Důvod, proč Sestry Svogthira nezničily, byl ten, že si sám zajistil téměř nesmrtelnost. Ať už se jeho tělu stalo cokoli, jeho hlava byla imunní vůči jakékoli magii kromě jeho samého. Ale tato slova, matčino kouzlo, byly škvírou v jeho brnění. Namísto ochraňování a přechovávání nekromantovy duše ji jeho magicky konzervovaný mozek totálně odmítl. Ven vyrazila čistá energie, a matka ji celou absorbovala.

Co ale netušila…jak moc to bude bolet.

Milénia Svogthirovy moci jí pronikaly tělem a ona cítila, jako kdyby jí vysávaly morek z kostí. V agónii zvrátila hlavu nazad, škubajíc sebou ve víru nekromany. Jediný, dlouhý výkřik, poslední stopa po Svogthirovi, jí zazněl v uších. Pak bylo po všem.

Savra se cítila…jinak. Vůbec ne špatně. Jinak. Mocně. Velmi, velmi mocně. Zvedla si ruku před oči a spatřila, že jí na kůži pomalu vyhasíná zelená zář.

Dav byl hrobově tichý.

„Zssmanipulovala jsssi nás,“ řekla pomalu Ludmilla. „Zsssmanipulovalasss jej.“

„Já,“ odpověděla Savra a sehnula se pro to, co zbylo z rozbité lebky, „jsem použila jen svou hlavu. A jeho.“

Pozvedla tu věc před sebe. Prsty jedné ruky zahákla za čelist a druhou strhla dolů zbytky kůže. Ta se odloupla v jednom kuse a odhalila bílou kost. S přehnanou pompou usadila lebku na vrchol své hole. Nekrosvazky se probudily k životu a přijaly Svogthirovu lebku jako nový amulet.

„To mne má zasssstrašit?“ řekla Ludmilla. „Tak jsssi toho sssstarého hlupáka dorazsssila. Já ho sssspoutala.“

„Ne. Tohle tě má zastrašit,“ odpověděla Savra. Mávla rukou a ze stropu se spustily hadí liány. Jejich úponky se zaryly do mrtvých těl Ludmilliných sester. Ty se zachvěly, když do nich začaly liány pumpovat Savřinu nově nabytou sílu. Než se dostaly k Ludmille, byly více rostlinami než mrtvolami. S dalším kněžčiným gestem se zastavily a líně pohlédly tím, co jim zbylo z očí, na žijícího tvora, kterého ještě nedávno nazývaly „sestrou“.

„Chceš se k nim přidat?“

Ludmilla zasyčela. Couvla o krok zpět a gorgony-zombie udělaly krok vpřed.

„Řeknu ti to jednoduše, Ludmillo,“ řekla Savra. „Buď tě zabiji teď – pak z tebe bude poslušná, silná služebnice. Anebo můžeš sloužit novému vůdci gildy, své nové královně, jako něco, pro cos byla zrozena – jako bojovnice. Pokud budeš chtít vést mou armádu, budeš neporazitelná.“

„Armádu?“ vyrazila ze sebe Ludmilla.

„Budeš vést mou armádu. Pokud ne, zemřeš tady a teď. Můžeš mne zkusit zabít, nebo mne předčit v rychlosti myšlení, ale pochybuji o tom. A pokud mne přemůžeš – o čemž také pochybuji – jak dlouho si myslíš,že vydržíš? Teď, když všichni viděli, jak snadno se dá gorgona zabít?“ Ukázala bradou na bezhlavého obra. „Anebo dostojíš přísaze, kterou jsi učinila. Vyhlaš mne vůdkyní Golgari, a já dohlédnu na to, že nebudeš muset zemřít. Ne tady a ne teď, jako ony.“

„Na cssso potřebuješ tyhle ssssíly?“ řekla Ludmilla. „K čemu jssssem ti já?“

„Nepotřebuji tě,“ řekla Savra, „ale tihle tě budou následovat ochotněji než Dainyu. A mít gorgonu v čele armády má své nepopiratelné výhody. A proč potřebuji armádu?“ Naklonila se nebezpečně blízko k zbylé gorgoně a zašeptala jí do ucha pár slov. Gorgona přikývla. Možná se pod maskou i usmála.

Ludmilla udělala krok vpřed, hlavu skloněnou k zemi. Vzala Savřinu ruku do své hadí dlaně a zvedla ji do vzduchu jako rozhodčí v ringu vyhlašující vítěze. Nemusela říkat nic. To gesto bylo dostatečně výmluvné. Poprvé po tisíci letech měli Golgari nového vůdce…a poprvé v dějinách byli u moci Devkarinové.

Všechno vycházelo tak, jak Savřin skrytý spojenec předpověděl.



- pokračování příště -

Poslat článek na e-mail

E-mail přijemce:	Váš e-mail:

Komentáře

Přispívat mohou pouze přihlášení uživatelé. Pokud chcete vložit komentář, přihlaste se ZDE.