Story Classics - Ravnica: Město gild - čtení na pokračování, díl VII.

 

 

RAVNICA: Město gild

 

 

Napsal: Cory J. Herndon

 

Přeložil a upravil: Jan Adam

Část 7

*****

 

 

KAPITOLA 19

 

Pokud je pouze devět gild, proč je deset strážních titánů? Deset sekcí Ravnicy? Deset cípů na wojekském odznaku? Tohle určitě není náhoda, vážení.

 

-„Desátá gilda:Skutečnost či klam?“, Ravnický Guildpact-žurnál

28 Zuun 9999 Z.C., úsvit

Savra se svezla k zemi jako hadrová panenka. Když dopadla, celý Chór konklávy klesl na kolena a začal křičet. Dryády se svíjely a házely sebou, jako by byly v plamenech, rvaly si z hlav od kořenů chuchvalce listnatých vlasů a drásaly si olivovou kůži. Pak jedna po druhé popadaly na bok, cukajíc sebou.

„Fonn!“ zařval Kos. „Jarade! Gharti! Kdokoli! PROBERTE SE!“

„Nemyslím si,“ podotkl upír. „Lupulové, postarejte se o ně.“

Valenco a Forenzad – ne, věci, které vypadaly jako Valenco a Forenzad  - udělaly krok dopředu a chytily Fonn a Jarada, kteří se probrali z okouzlení. Kos s hrůzou zjistil, že Gharti se asi neprobere. Ta věc nebyla Gharti, ale zřejmě také ta červí věc jako Phaskin. No, taky způsob, jak se vyhnout tomu povýšení, pomyslel si.

„Savro?“ zvolal Jarad, když spatřil nehybné tělo své sestry vedle upíra. „Savro!“ otočil se na upíra. „Cos jí to udělal, příšero?“

Upír Jarada ignoroval a pozvedl jednu z jeho dlouhoprstých rukou, aby oslovil shromáždění, které se právě začalo probírat ze Savřina kouzla. Mlčenliví se pohnuli také, zrušili své formace a seřadili se do dvou sloupů po obou stranách upíra, a pak zaujali pozice u vnitřního kmene Vitu Ghazi.

„Lide ravnický,“ promluvil upír, „na deset tisíc let jste mne uvěznili. Páni vašich gild a váš Guildpact mi zabránili v ohrožování vašeho „míru“. Všichni jste spoluviníky tohoto zločinu, a všichni za to zaplatíte.“ Usmál se a jeho stříbrné zuby se zlověstně zablýskly. „Samozřejmě, zaplatíte v krvi. Ale nejdříve-“

Kos zaslechl zvířecí zavrčení zpoza sebe, a pak přes něj přelétl zlatavý chumáč srsti. Biracazir, osvobozen od kouzla písně, se vrhnul na černooděnou postavu. Kos na chviličku zahlédl v upírových očích skutečné překvapení, ale když Biracazir zaútočil s tlamou dokořán na živoucí mýtus, upír zvedl ruku a tvrdě udeřil vlka ze strany do hlavy. Biracazir dopadl na zem a setrvačností se ještě pár metrů klouzal po dřevě, ztěžka dýchaje. Kos neviděl na jeho hlavu, ale z jeho sípání to nemohlo být dobré. Slyšel, jak Fonn křičí a proklíná jméno Szadek. Jarad se připojil.

Wojek se zdráhal uvěřit, že tohle skutečně je Szadek. Ale po tom všem se už ani nemohl divit. Vitu Ghazi by mohly narůst nohy a mohlo by odběhnout do polárních krajů, a Kos by se nedivil.

„Jak jsem pravil,“ promluvil Pán Šepotu k shromáždění, „váš Guildpact dnes umírá.“ Obrátil se k mlčenlivým a řekl, „Teď.“

*****

Fonn bušila v hlavě kladiva. První přišla o Bayula. Ale i to se nedalo srovnat s duši drtící agónií, když najednou zemřel celý Chór Selesnyjské konklávy – a teď se zbytečně obětoval i Biracazir. Nikoli poprvé si přála, aby se byli s Bayulem nikdy nevraceli do města.

Sípavý výdech ji vytrhl z letargie. Biracazir dýchal! Krvácel z tlamy, ale byl naživu. Dostane se k němu. To jí pomohlo potlačit nevolnost a obrátila pozornost k mlčenlivým a upírovi.

Na jeho rozkaz dva sloupce mlčenlivých přitiskly svá těla na Vitu Ghazi. Jejich těla začala zářit zeleně a modře, jako by byla z barveného skla. Pak simultánně zmizeli v jediném záblesku.

Strom Jednoty se pod jejich nohama zatřásl v základech.

„Fonn,“ řekl Kos, „Má tohle ten strom dělat?“

„Co se děje?“ zeptal se Jarad. „Co to je?“

„Myslím,“ řekla se smrtelnou hrůzou v hlase Fonn, „že chce vysvobodit Mat’Selesnyu.“

„Ale ona je mýtus,“ řekl Kos, ale pak si uvědomil, že už dnes jeden mýtus z masa a kostí na vlastní oči viděl. „Ne?“

„Ne,“ řekla Fonn. „Je skutečná. Je ve Stromu jednoty.“

„Pokládal jsem to za řečnický obrat,“ zamumlal Kos.

Rachot zesílil, ale železný stisk nepovolil. Fonn se nemohla vysvobodit – za chvíli je sežerou červi. Zazmítala se, ale sevření nepovolilo. Zavolala na Biracazira, ale ten nemohl ani zvednout hlavu.

Struktura stromu se rozestoupila a odhalila obrovské cosi, co připomínalo poupě. Zářilo modře a zeleně, jako ti zmizelí mlčenliví, a Fonn došlo, kam zmizeli.

Vzápětí se otevřelo. Jako uschlé lístky odpadaly jednotlivé modře zbarvené slupky dolů. Pak odhalily zářící postavu. Její jas zalil Vitu Ghazi jako zelené slunce. Narovnala se a dóm se rozsypal.

Postava byla ženská, to Fonn poznala hned. Tahle bytost byla zhmotněním mysli původního Chóru konklávy, elementál stvořený z myslí dvanácti prastarých dryád, které se vzdaly svých těl a svobody, aby  daly světu šanci na trvalý mír. Teď byla víc elementál než dryáda, z kořenů a vláknité kůže, s krystaly velikosti sudů v pažích a nohách. Jediný krystal skrýval její hlavu. Parun Fonniny gildy, proměněný tisíciletími strávenými se Stromu jednoty. Ona byla jednota. Její srdce bylo srdcem Guildpactu. Bez ní by se dávno řád zvrhl v chaos. Tohle nebyla jen ztělesnění víry Selesnye. To byly dějiny. Ravnica měla dlouhé dějiny, a Fonn přečetla, co mohla. Milovala díky tomu tutu bytost víc než tisíc shromáždění. Nikdy netušila, že by mohla vidět svatou matku  na vlastní oči. Nikdo to netušil.

„Mat’Selesnya,“ zašeptala Fonn.

Píseň se vrátila, ale tentokrát jí neuvedla do transu. Tohle byla syrová melodie života. Svou krásou jí brala dech, ale v žádném případě ji neovládala. Její srdce málem vynechalo úder, když se Mat’Selesnya, nejsvětější parun, podlomila v kolenou a zhroutila na zem ke Szadkovým nohám. Po tak dlouhé době uvnitř Vitu Ghazi byly její nohy příliš slabé, než aby ji udržely, a její světlo se rozlilo po plošině.

Upír ji uchopil svými hrůznými spáry, sklonil se nad ní a přitáhl si ji k sobě, jako kdyby chtěl políbit milenku. Pak otevřel ústa dokořán a krátce pohlédl na ně – a skoro jakoby obrátil oči v sloup.

„Očividně jsem měl být konkrétnější, Lupulové,“ pronesl. „Když jsem řekl „Postarejte se o ně“, myslel jsem tím zabte je. Hned.“ Pak sklonil hlavu a začal se krmit.

*****

Muž, který držel Kose, s ním hodil na zem, a ten přistál mezi Jaradem a Fonn. Všichni se snažili dostat co nejdál od wojeků. Ale to nebyli wojekové. Věci, které vypadaly jako tři z nejlepších wojekských velitelů se proměnily v cukající se masy modrobílých červů a přibližovaly s k nim.

„Nějaký nápad?“ zeptal se Kos, když se postavili na nohy. Měňavci je zatlačovali stále blíže k pódiu, kde upír právě vysával život ze svaté matky Konklávy.

„Jarade,“ řekla Fonn, „předtím se ti podařilo-“

„Jen taktak,“ řekl, „ale za pokus to stojí. Ale možná by se mi hodila pomoc.“ Oči mu zablýskly směrem k Savřině mrtvole. „Pokud bych se dostal k té holi, možná bych je dokázal ovládnout. Když mají tuto podobu, vnímám je jako hmyz.“

„Paráda,“ řekl Kos. „Ty seber tu hůl a zkus se přitom nenechat sežrat tím upírem. Fonn, ty zjisti, zda můžeš něco udělat pro Biracazira. Já se pokusím zaměstnat tyhle věci.“

Jarad a Fonn vyběhli každý za svým. Naštěstí je měňavci nepronásledovali, ale pomalu se přibližovali k wojekovi. Kos mohl jenom couvat a uhýbat jejich švihajícím panožkám. Měňavci si s ním hráli, jisti vlastním úspěchem. Sem tam nabrali podobu někoho známého – Ghartiho, Valenco, i dalších, které Kos nepoznával. Pomalu už neměl kam uhýbat.

Srdce se mu málem zastavilo, když jeden z měňavců nabral podobu až příliš známou, byť jen na okamžik. Světélkující, téměř přízračnou postavu, jenž Kos poznal ihned, než se rozpadla do masy červů.

Měňavec na sebe vzal podobu ducha Myczila Zunicha.

Kos vykřikl.

*****

Fonn byla u Biracazira v okamžiku. Vlk se rychle ztrácel, těžce dýchajíc skrze zlomený čenich. Upírova rána mu roztříštila čelist a prorazila lebku. Žal a hněv se v ní svářily, ale žal rychle vyhrál. Podrbala jej za ušima. Vlk tiše zasténal.

„Pšššš,“ promluvila Fonn, a slzy jí tiše kanuly na dřevo. „To bude v pořádku. V pořádku.“ Podívala se na pahýl své ruky a proklela se. Byla vyčerpaná. Mohla by to zkusit, ale pro vlka jí už nezbylo léčivé kouzlo. Dala by teď všechny svoje končetiny za to, kdyby mohla pro něj něco udělat.

„Fonn!“ vykřikl ze středu pódia Jarad, což ji vytrhlo z lítostivého stavu. Upír, zaměstnán krmením, mu nevěnoval pozornost. Devkarin držel v ruce Savřinu hůl a druhou cosi sbíral z jejího těla. „Chytej!“
Vzduchem prolétl zelený kámen, a Fonn se nějak podařilo najít tolik duchapřítomnosti, aby jej chytila zdravou rukou. Jarad měl dobrou mušku.

Držel jej v dlani a neměla nejmenší ponětí, co s ním. Ten kámen spojoval bytost s Chórem Konklávy, ale ten byl mrtev.

Anebo ne? Kámen stále slabě zářil. A ačkoli jí upír vysával život z žil, Mat’Selesnya stále žila.

Fonn zvedla Bayulův kámen a přitiskla si jej na čelo.

*****

Měňavci zatlačili Kose na okraj pódia, ale Jarad jej zachytil včas.

„Ty se postarej o upíra,“ řekl. „Tihle jsou moji.“

„Postarat se o upíra?“ opakoval Kos. „Jak?“

Jarad neodpověděl, ale zvedl hůl a namířil změť nekrosvazků a talismanů na tři Lupuly. „Stůj.“

Měňavci se zastavili, ačkoli červi, jenž tvořili jejich těla, ne. Jarad zavřel oči a soustředil se.

Nejste jeho otroci, řekl jim. Nejste jeho sluhy. Jste mocnější než on. Jste mocnější než Dimir, nebo Szadek. Tři měňavci se spojili do jednoho humanoida, velkého jako zlobr a dvakrát tak širokého.

„Jak jsi to udělal?“ zeptal se Kos, oči zeširoka otevřené.

„Nejsou tak odlišní od hmyzu,“ řekl Jarad. „Pokud-“

Upírova pěst ukončila Jaradovu větu v půli ranou do Jaradova kříže. Jarad cítil, jak něco prasklo, ale přinutil se potlačit bolest. Veškerou mysl koncentroval na obřího měňavce, na miliardu tenkých hlasů.

 

Jste mocnější než cokoli, i než váš pán. Zabte jej.

Jarad otevřel oči a spatřil, jak roj červů zachytil Szadka, obklopil jej a odtáhl jej tak od Mat’Selesnye, která bezvládně spadla přes Savřino tělo. Její krystaly stále slabounce smaragdově zářily. Snad stále žila. Snad, to není špatná vyhlídka, pomyslel si Jarad.

Upír zařval hněvem pod příkrovem červů, ale stále stál vzpřímeně. Poháněni Jaradem červi požírali upíra, ale nebylo to zadarmo, neboť jeho esence požírala je. Devkarin cítil skrze hůl každou individuální mysl, kterak umírala v maličkých záblescích bolesti. Lupul a Szadek se ničili navzájem, a Jarada to začínalo zmáhat. Jeho mysl bojovala o kontrolu nad hordou červů, Lupul se vzpíral.

Měl štěstí, to Jarad věděl moc dobře. Jeho schopnost kontrolovat mnoho maličkých myslí by byla k ničemu, kdyby se Lupul proměnil v jinou osobu.

Jarad nebyl schopen mluvit. Míra soustředění byla příliš velká. Ale mohl myslet. Krmil červy svou vlastní nenávistí k upírovi, živil jejich touhu po moci. Byl to náročný tanec. Měňavec se snažil fungovat jako jedna mysl, komplexní, ale jedna. Kdyby Lupul dokázal znovu spojit svou mysl do jedné, ani s pomocí Savřiny hole by jej Jarad nezvládl.

 

Příliš dlouho vás využíval. Jste mocní. On není nic. Uvěznil vás stejně jako oni jeho.Krmte se. Krmte se a staňte se mocnějšími. Zničte Szadka. Zničte jej teď.

Červi se činili, co bylo v jejich silách

*****

Kámen na Fonnině čele byl studený. Žádný impuls magie, žádná píseň, nic. Jen kámen. Po pár vteřinách rezignovala.

Biracazir zasípal, neschopen již ani sténat. Slzy se vrátily. Fonn se zhroutila na vlka a objala jej zdravou paží.

„Promiň mi to,“ štkala. „Biracazire, promiň mi to.“

Kámen v její dlani náhle začal hřát.

„Biracazire?“ zašeptala, a v mysli se jí zrodila šílená myšlenka. Nesmysl. Vlk byl přece zvíře.

Ale nebyli nakonec všichni jen zvířata?

Fonn se přinutila ke klidu, když po čtyřech popolezla, aby viděla vlkovi do zkrvavené tváře. Podívala se na kámen v její dlani, který zase začal chladnout.

Třesoucí rukou položila kámen na vlkovo čelo.

Výsledek byl okamžitý - a úchvatný.

*****

Kos už nevěděl, co dál. Jarad poštval červy na upíra, Fonn plakala nad Biracazirem, Borcův duch by pryč, a Kos mohl pouze přihlížet. Byl jen člověk, a vše bylo řečeno a vykonáno. Neměl žádné kouzelné schopnosti, neměl parťáka, a dokonce neměl ani vlka. Kos se nikdy v životě necítil více přebytečný.

Krystaly v těle Mat’Selesnye zaplály zeleným světlem. Jejich světélkování přešlo do oslepujícího jasu, a pak bledě zelené světlo explodovalo. Šoková vlna selesnyanským parunem ve svém středu  zalila shromaždiště, pak další a další. Každá z vln zasáhla Kose citelně jako úder pěstí, odtlačila jej z pódia a nakonec jej srazila na záda. Nicméně to nebolelo, pouze jej popostrčila. Otočil hlavou a spatřil k němu letícího Jarada, právě včas, aby se mu stihl vyhnout. Ten přistál na zádech a lehce popojel po zemi.

Šokové vlny dorazily z zmítajícímu se chumlu Lupula a Szadka – Kos nebyl schopen rozeznat, kde jeden končí a druhý začíná – a odervaly měňavce z upírova těla pryč, jako proud vody mravence. Vlna oblak červů poponesla ještě malý kousek a pak každý jeden z nich zanikl v maličkém výbuchu. Jarad zaťal zuby a chytil se za hlavu, když miliony malých bytostí, či vlastně jedna bytost, zahynuly v jediném okamžiku.

Zbaven útočníků vydržel upír nárazy šokových vln po nějakou dobu, než se i on zhroutil. Kos nevěřil vlastním očím, jaký dopad měla zrada Lupulů na Szadka, kdysi živoucí legendu. Během několika málo minut, měňavcova zuřivost z upíra servala nejen jeho šat, ale i většinu jeho bledého masa. Červi sežrali jeho róby, svaly jeho ramenou a paží, a ohlodali část jeho hrudníku až na zčernalá žebra. Szadkovy nohy byly jen o málo více než holé kosti. Z jeho těla stoupal černý kouř a z úst se mu vydral skoro lidsky znějící sten.

Magie Guildpactu byla nejsilnějším kouzlem, jenž Ravnica kdy poznala. Nebyl to jen kus papíru, či prostá dohoda. Guildpact byl dokument, ano, ale byl sám i kouzlem – kouzlem, které zajišťovalo, mezi dalšími věcmi, vládu zákona. A Wojekská liga byla nástrojem tohoto zákona. On, Agrus Kos, byl jeho nástrojem.

Kos se namáhavě zvedl na nohy, pak si sáhl do kapsy a vytáhl deseticípou hvězdu. Připjal si ji na prsa své civilní tuniky. Z kapsy vytáhl pár stříbrných pout. Ačkoli jej Phaskin již dříve rehabilitoval, necítil se na to, aby si odznak znovu připjal. Až teď. Teď ten odznak znamenal vše.

Kos přešel pevným krokem pódium a zastavil se před doutnajícím tělem bytosti, jenž ztělesňovala čisté zlo, a nasadil mu na zápěstí pouta. Zacvakly se, lehce zářící, svázaná kouzlem Guildpactu. Ani Pán Tajemství je nemohl zlomit, dokud byla Mat’Selesnya stále naživu.

„Szadku,“ promluvil Kos, „zatýkám Vás za vraždu Ludy, Světce Bayula a seržanta Bella Borcy z Desátého okrsku. Budete-li klást odpor, zmlátím vás do bezvědomí. Mám za sebou velmi náročný týden.“

 

KAPITOLA 20

 

Žádný signatář či signatářův zástupce nesmí odhalit existenci desátého signatáře. Porušení tohoto dodatku bude mít za následek okamžité uvěznění a/nebo popravu.

 

-Dodatek ke Guildpactu č. 10 („Skrytý článek“ či „Zákon vůdců gild“)

 

1. Seleszeni 10000 Z.C., odpoledne

 

„Ale odkud se vzaly?“ zeptal se Kos. Zamíchal si do čaje tři kostky cukru a podivil se, jak rychle vlastníci zrekonstruovali, či snad znova postavili, Aul House.

„Z ní,“ odpověděla Fonn. „Ze samotné Mat’Selesnye. A Biracazira. Zastavili jsme jej včas, a ona dokázala vytvořit novorozené dryády z duše stromu.“

„Vy jste ho zastavili,“ řekl Kos. „Já ho jen zatknul. Ne že by mi někdo řekl, co s ním vlastně udělali. Všechno, co mi řekli, je, že „O Szadka bylo postaráno“.“

„Snad to znamená, že jej popravili,“ řekl Jarad.

„Já taky,“ řekl Kos. „Ale to už není má starost.“ Zamíchal do čaje další kostku čaje ucítil vůni máty. „Jsem rád, že na ty nové dryády bude dohlížet právě Biracazir. Más chytrého vlka.“

„Měla jsem,“ opravila jej Fonn a pohlédla směrem k Vitu Ghazi, kde čety goblinů v uniformách izzetských Divotvůrců opravovaly verandy a věže vestavěné do stromu. Všude lidé rekonstruovali, mluvili, oplakávali mrtvé. Fonn sáhla po svém nápoji chybějící rukou, zkroutila se a vzala jej správnou.

„Chybí mi, ale stále ho slyším,“ usmála se. „A jsem ráda, že přesvědčil ostatní, aby Konkláva upustila od myšlenky mlčenlivých. Jsou příliš nebezpeční, slabina v kolektivu.

„Dá práci vyčistit Strom,“ řekl Jarad, „ale mají mé slovo, že už se to nikdy nestane.“

Kos pohlédl na Devkarina, stále v jeho vestě a kalhotách z ještěří kůže. Jeho dlouhé dredy byly staženy nazad a svázány. Jako nový gildovní vůdce Golgari měl na hrudi stříbrnou gildovní insignii. Když se vrátil do Staré Ravnicy, nebyl tam nikdo, kdo by se jej odvážil vyzvat, a Kos to pokládal jen za spravedlivé. Nebyl si jistý, zda Jaradovi kdy úplně věřil, ale bylo to rozhodně lepší než alternativy.

Když byla Savra zabita, teratogenské síly útočící na Středotvrz se rozpadly. Když se objevila Pírko, okamžitě potom, co se jí nepodařilo nalézt Parhelion(Sunhome) normálním způsobem, stačilo to k naprostému obratu. Jen nerada Pírko propustila Ludmillu s tím, že pokud dostojí svému trestu, bude žít – ale pokud by se kdykoli ještě ukázala na povrchu Ravnicy, Pírko přísahala, že ji na místě osobně popraví. Kos užasle sledoval změnu, kterou s Pírčinou osobností udělalo uvolnění pout. Ty stříbrné provázky spoutávaly mnohem více, než její křídla, zdálo se. Nyní byla téměř krvelačná. Ale nezradila svůj odznak a slíbila se vrátit, jakmile bude mít nové zprávy.

Mnoho ostatních Golgari obdrželo univerzální pardon – pokud by se tak nestalo, gilda by se rozpadla, a upřímně, Ravnica by bez Golgari nemohla přežít. To byla skutečnost politického a společenského života.

Pírko byla pryč, pátrajíc po ostatních andělích. Jejich zmizení bylo podivné a znepokojující, a Pírko, jako „poslední“ anděl, pojala jejich hledání jako osobní misi. Kos přemýšlel, jak dlouho by mohla Ravnica přežít bez těchto ohnivých bojovníků z Borosu. Teď to ještě zvládli, ale wojekům se nechtělo pokoušet štěstí.

Ať už budou dělat wojekové cokoli, bude to bez Agruse Kose.

„Jste si jist?“ zeptala se Fonn. „Ohledně odchodu? Byl jste wojek tak dlouho, chcete vážně odejít? Kam vlastně?“

„Přemýšlel jsem o odchodu do jedné z znovuosídlovaných zón,“ řekl Kos. „Pivlic mne přemlouvá. Nabídl mi místo ochranky v restauraci, aspoň do začátku. Liga si beze mne poradí. Po 110 letech se přece můžu podívat do světa.“

Fonn střelila pohledem po Jaradovi. Ten pokývl a vstal. „Půjdu se protáhnout, projdu se kolem bloku.“

„Za chvíli ahoj,“ řekla Fonn. Otočila se na Kose, který na ni hleděl se směsicí očekávání a hrůzy.

Bál se téhle chvíle od první chvíle, co ledevku potkal. Už nebyla dítě, bylo jí samé přes padesát, ale elfové a půlelfové jakbysmet stárli mnohem pomaleji.

Na mizivou chvíli zatoužil po mlčenlivých, kteří měli sklony takovéto promluvy rušit.

„Proč se na mne tak díváte?“ řekla Fonn. „Ještě jsem ani nic neřekla.“

„Ty-ty se mne chceš zeptat na-“ začal Kos, ale to jméno nemohl ani vyslovit.

„Ano,“ řekla Fonn. „Chci pravdu. Chci vědět, proč záznamy říkají o jeho smrti to, co říkají, a proč to nesedí s tím, co mi řekla matka, než zemřela. Vy jste tam byl, Kosi. Vy víte, co se stalo. Dlužíte mi to.“

„Dlužím ti mnohem více,“ řekl Kos. „My všichni. Tvůj vlk zachránil svět.“

„Oddalujete to,“ ušklíbla se Fonn.

„Jo, oddaluji,“ řekl Kos. „Myslíš si, že to chceč vědět, ale věř mi – nechceš.“

„Proč se pak ptám?“ řekla Fonn. „Pomohlo by, kdybych vám dala můj meč, dokud neskončíte? Nebo lépe – přísahám, že odtud odejdete živ. Ledevská čest.“

„Dobrá,“ řekl Kos. „Ale nebude se ti to líbit.“

„To je mi jedno,“ řekla Fonn. „Stalo se to před 57 lety. Chci jen pravdu.“

„Pravda…“ řekl Kos, „je ošklivá.“

*****

 

Záznam o incidentu: 10/13MZ/430221

 

Založen: 1. Seleszeni 10000 Z.C.

 

Vel.: konst. Kos, Agrus (v důchodu)

Zást.: por. Zunich, Myczil (mrtev)

Kos byl i celkem rád, že ze sebe dostal všechno ven už ve skladišti. Znamenalo to, že se mu žaludek stahoval jen naprázdno, když venku našli dvě těla jejich kolegů, viashina a lidské ženy, kteří nestihli ani doběhnout na střechu, než je Palla zabila. Zohyzděné mrtvoly Maertze a Pashak visely z trámů jako krvavé panny.

„Něco s drápy ji roztrhalo. Ale tahle kousnutí…jsou lidská,“ zalapal Kos po dechu, než jej přemohly další křeče. „Ne?“

„Implantované drápy na prstech,“ řekl Zunich. „Zřejmě napuštěné jedem. Takže si ji nepusťte k tělu. Pokud ji tedy najdeme.“

„Ale jak – kruci fix, vždyť to je kost.“

„Ocelové zuby,“ odvětil Zunich a mžoural do deště. Stopy Rakdosanky je dovedly zpět k místu, odkud vyšli. Vždy počkala na poslední chvíli, aby zmizela za rohem, a pak se objevila na nejbližší střeše, stále lákavě blízko. Proto se Kosovo srdce na chvíli zastavilo, když najednou spatřil nikoli ji, ale lovce odměn – elfa s maskou lebky. Díval se od nich.

„Na co se dívá?“ Zeptal se Kos.

„Hádejte,“ odpověděl Zunich. „Za ním. Mám dost toho, jak nás ti dva vodí za nos.“

Za chvíli vylezli na střechu, na kterou se elf díval. Kos nepotřeboval Zunichovo upozornění, aby nevlezl elfovi do zorného pole.

Náhle uslyšel zvul kamene škrábajícího o kámen. Přicházel od hromady mramoru a žuly, kterou zde nechali příslušníci demoličních čet.

Blesk osvítil scénu a na mizivou chvíli odhalil mezi kameny cosi bílého, jako Pallinu pomalovanou kůži.

To Zunichovi stačilo. Tasil krátký meč a rozběhl se. Kos mohl jen následovat.

„Ne!“ zakřičel za nimi mužský hlas. Kos riskoval ohlédnutí a spatřil lovce, jak k nim naplno běží. „Slouží jako návnada!“

Kos tasil a postavil se čelem k elfovi. Zunich zařval „Je mi jedno, zda má být tvou nevěstou, zabila miminálně tři mé přátele.“ Kos zaujal pozici mezi lovcem a parťákem, a slyšel Zunichův meč zasvištět vzduchem. Vyděšený výkřik prořízl vzduch, ale zvuk wojekského meče tnoucího do masa a kosti jej uťal v okamžiku.

Kosovi ztuhla krev v žilách. To neznělo jako krvežíznivý rakdoský boss.

„Hlupáku!“ zařval elf a vyhnul se Kosovu váhavému útoku. Kos se otočil, ale elf už v tu chvíli skočil po Zunichovi a srazil jej na zem. Zunichův meč vylétl do vzduchu, rozstřikujíc kapky jasně červené krve.

Mladý konstábl sevřel meč. Zunich a lovec tloukli do sebe navzájem, Palla nikde, a Zunichův meč zabil před chvílí  cosi, co na chvilku znělo jako vyděšené dítě.

„Prosím, ať tomu tak není,“ zašeptal Kos, ale mráz mu jezdil po zádech. Vyhnul se zápasícím a pokračoval k hromadě. Musel vědět, co je za ní.

Klesl na kolena a našel malou mezírku mezi kameny. Tady to vypadalo jako ideální skrýš pro dítě. Muselo to tak připadat i té dívence, která ležela tváří vzhůru v kaluži krve, jenž se pomalu rozplývala v dešťové vodě.

Kos popolezl, aby se ujistil, že je mrtvá. Zavřel oči a snažil se zklidnit srdce.

Teprve pak zaznamenal, že Zunich a elf jen nevytloukají život ze sebe navzájem. Hovořili. Jeho mozek pomalu dekódoval slova, když zatlačil dívence oči a protáhl se zpět.

„Cos to-“. Buch. „Udělal-“ Plesk. „Používat dítě-“ Buch. „Jako návnadu?“

Zunich přitlačil lovcův krk ke kameni za jeho zády, a elfovy oči pod maskou lezly z důlků.

Kos nevěděl, co dělat. Jeho parťák právě zabil nevinné dítě. Nevěděl jak se tam dostala, ani proč ji elf chránil. Podle jeho zkušeností lidé s maskou lebky neměli sklony k tomu někoho chránit. Ale pokud nic neudělá, Zunich elfa zabije, a nikdo se už nedozví, proč tam byla. To Kos nemohl dovolit.

Nicméně neslyšel elfovu odpověď, neboť Palla si tuto chvíli vybrala k útoku. Mocný kop do ruky s mečem jej otočil dokola a srazil jej na střešní tašky. Palla se vrhla po něm, ocelové drápy připravené a ocelový škleb na tváři.

Ve své zuřivosti do toho dala příliš síly. Kos se vrhnul na stranu a jednou nohou ji podmetl ranou přes holeně. Rakdosanka dopadla tváří na střešní krytinu. Mech a kousky tašek se jí přilepily na tvář a vypadala tak s bílou tváří ještě více jako ghoul, když vzhlédla.

„Lepší,“ zasyčela. „Doufala jsem, že budeš bojovat. Ti ostatní nestáli za nic.“

Kroužili kolem sebe. Palla si odhrnula z tetované tváře chumáčovité vlasy. „Ty seš jen bažant, co?“ posmívala se. „Proto si myslíš, že vyhraješ.“

„Paní, já už prohrál,“ řekl Kos. „Vaše zatčení bude má cena útěchy, tedy pokud se nerozhodnete vzdorovat. Ale i to bude fajn.“

„Musíš se naučit mít k Rakdosům respekt, pískle. Sotvas vyrostl z cvičného mundúru, co-“

Kosův vrh ji překvapil stejně jako jeho samotného. Krátký let jeho meče skončil v jejím hrdle. Rakdosanka překvapeně zírala na jílec meče pod bradou, dvakrát hrábla do vzduchu, jako kouzelník, jemuž se šeredně nevyvedl trik. Kos udělal krok dopředu, vytrhl meč ven a s naprostou neúctou k zachování scény místa činu skopl zalykající se kultistku ze střechy.

„Udělejte se mnou…co chcete,“ ozval se přidušený hlas. „Vrahem tu nejsem já.“ Zunich jej držel stále v kravatě, ale jeho kopání už bylo křečovité. Nevydrží dlouho.

A kdyby nevydržel? Kos uvažoval. Zunich zabil to děvče, ale pokud by elf byl mrtev, věděli by to jen dva lidé. Cokoli tu dělala, teď už ji nevrátí.

Ne. Její smrt byla nehoda, ale Zunich se chystal spáchat chladnokrevnou vraždu. Na Ravnice byly zločinem jen vraždy ‘jeků, to věděl i zelenáč. Vražda byla jinak častou cenou gildovního byznysu.

Tohle ale nebyl ten případ. Tohle bylo usmrcení jiného v hněvu. Pokud by to Kos dopustil, nedokázal by s tím žít.

„Pane,“ řekl Kos a popošel blíž. „Pusťte ho. Prosím.“

Zunichův pohled nebyl zrovna příčetný, když se na něj otočil. Ve tváři měl šílený úšklebek.

„Kosi, neříkejte mi „pane“,“ řekl Zunich. Navzdory klidnému tónu to znělo jako smrtelná hrozba.

„Zabíjíte ho,“ řekl vyrovnaně Kos. „Nevím, co udělal, ale to ani vy. To děvče nezabil.“

„Jo,“ Zunich udeřil elfovou hlavou o kámen. „zabil. On ji tam dal. On ji vystavil nebezpečí. Je to jeho vina.“

„Pusťte ho, prosím,“ řekl Kos. „Já – já vás k tomu donutím, budu-li muset. Pane. Prosím.“

Zunich zvedl elfa a hodil s ním opodál.

„Donuťte mne,“ řekl. „Dělejte. Jak to chcete udělat, konstáble Kosi?“

„Pane, nemyslí vám to naplno, jste v šoku. Poslouchejte. Palla je mrtvá.“

„Zabil jsem ji,“ řekl Zunich.

„Ne,“ řekl Kos. „Já ji zabil, když jste-“

„Já ji zabil,“ opakoval Zunich. „Tohle řeknete. To řeknu i já. A on, on neřekne nic. Byl totiž její další obětí. Brzo bude. A ona-“ Zunich mávnul k hromadě kamení, ukrývající dívčino tělo. Mezi kameny se vynořil průhledný duch malého děvčátka.

Ke Kosovu překvapení na sobě nenesla znamení smrtelné rány či cokoli ukazující na náhlou, násilnou smrt, jako mnoho duchů zavražděných, zejména zuřivých krvoběsů, mívalo. Nechtěla pomstu. Jen se pomalu blížila k Zunichovi a pak jím tiše proplula.

Starý muž klesl na kolena a rozvzlykal se.

„Bohové…“ zaúpěl. „Já…jsem dobrý chlap, Kosi, dobrý člověk. Byl to omyl.“

„Vím, Myczi,“ Kos mu položil ruku na rameno, ale byla setřesena.

„Zabil jste Pallu?“ zeptal se a vzhlédl do deště.

„Já-ano,“ řekl Kos. „Je pryč.“

„Kosi,“ prosebně řekl Zunich. „Ne-neříkejte jim to.“

„Co?“ řekl Kos. „Komu? Lize? Nevím, co-“

„Mé rodině,“ zašeptal Zunich. „Mé ženě. Máme malou dcerku. Nesmí se to dovědět. Nikdy. Řekněte jim, že jsem zemřel jako zbabělec, že jsem si vzal život sám. Ale nesmí vědět, co jsem učinil. Přísahejte mi to, Kosi.“

„Poručíku, já-“

„Přísahejte!“

„Dobrá,“ řekl mladší wojek. „Přísahám. Ale vy nezemřete, Zu-“

Kos uslyšel, jak se elf postavil na nohy. Prohlížel si je obezřetně.

„Odcházím,“ řekl. „Její tělo beru s sebou. Její rodina by jí chtěla zpět, i když už ji nemůže mít živou. Jestli se mne pokusíte zastavit, zabiju vás. Elfové se vzpamatovávají rychleji než lidé, wojeku. Nezkoušej to.“

Když Zunich neodpověděl, Kos řekl „Vy jste tu byl, abyste ji zachránil?“

„Za živé je lepší odměna než za mrtvé, za zachráněné ještě víc,“ řekl elf až mrazivě pragmaticky. „Tak pokusíte se mne zastavit či ne?“

Kos pohlédl na Zunicha vzlykajícího mu u nohou, na mrtvolu dívky, a na elfa. „Co povíte rodičům?“

Elf pohlédl na zlomeného wojeka a odpověděl. „Zabila ji Rakdosanka. Nic jiného ode mne nikdo neuslyší.“

„NE!“ zaryčel Zunich. Zvedl se a vyrval Kosovi meč, než se mladý wojek stačil vzpamatovat. Udělal krok k překvapeně vypadajícímu lovci.

Druhý už neudělal. „Stůj!“ vykřikl Kos a máchl pěstí, která přistála na Zunichově solar plexu. Zunich zalapal po dechu, zlomil se v pase, upustil meč a zapotácel se nazad. Noha mu ujela na mokré tašce a než jej Kos stihl zachytit, jeho parťák přepadl přes okraj střechy.

Kos se vrhl za ním, ale tentokrát už jej zachytit nestačil. Padal moc rychle. Kos se naklonil právě včas, aby viděl, jak jeho parťák dopadl na dlažbu.

Nemohl se pohnout. Uslyšel kroky a uviděl vedle něj povědomý pár bot. Neschopen odtrhnout oči od Zunichovy zkroucené mrtvoly se zvedl na kolena.

„No, to bylo neočekávané,“ řekl elf.

„Jo,“ vydal ze sebe Kos, neschopen v tu chvíli hněvu ani strachu.

„Není to tvá chyba, wojeku,“ pokračoval elf. „A já už tu nemohu marnit čas. Čeká tě teď asi pěkný bengál. Ale jedno ti ještě řeknu-“

Kos byl v okamžiku na nohou a chytil jej za krk. Elf vykulil překvapením oči, ale snadno jeho ruce stáhl dolů. Svírajíc Kosova zápěstí jako ve svěráku, opakoval. „Jak jsem řekl, nikdo se ode mne nic nedozví.“

„Vypadni,“ řekl Kos, ruce se mu klepaly a nedokázal se elfovi podívat do očí. „Pokud tě tu ještě nikdy potkám…“

„Výhrůžkami ničeho nedosáhneš,“ řekl elf. „Ale věř mi, mne tu hned tak neuvidíš. Po tomhle budu mít stejně problém zde sehnat práci.“

Tiše jako kočka přešel k dívence a překvapivě něžně ji zvedl. Kdyby nebylo zkrvavených šatů, jakoby jen spala.

„Vím, že už ode mne nechceš nic slyšet,“ řekl elf, než zmizel na žebříku na druhé straně střechy, „ale dám ti jednu radu zadarmo: Nekonči s tím. Máš něco, co spousta tvého druhu postrádá. Máš smysl pro morálku, pro správnou věc. Mohl jsi ho nechat mne zabít.“

„Řekl jsem vypadni,“ opakoval Kos.

„Fajn,“ řekl elf. „Měj se, ‘jeku.“ Z opasku vytáhl lano s kotvičkou a hodil. Za pár vteřin byl pryč.

Kosovi se konečně podlomila kolena a dosedl na střechu. Teď měl na výběr.

Buď bude naslouchat svědomí a řekne pravdu. Může pošpinit jméno velkého Myczila Zunicha a říci celý hrozný příběh. Zunich by se stal odstrašujícím příkladem, a jeho úžasná kariéra by byla zapomenuta díky jediné zatracené, krví zbrocené chybě, jenž jej přivedla k pokusu o vraždu neozbrojeného.

Anebo, vzhledem k tomu, že dívčino tělo zmizelo, může přijít s jiným příběhem. Jak Zunich bojoval s Pallou na život a na smrt a zabil ji za cenu života vlastního. Z jejich těl už to stejně nikdo nepozná. A i kdyby ten lovec odměn nedostál slovu, bude to slovo golgarijského žoldáka proti slovu ctného strážce ravnických zákonů.

Kos volil tak, jak musel. Prvého dne desetitisícího roku ravnického kalendáře, 57 let po té události by volil jinak. Řekl by pravdu.

 

EPILOG

 

1. Seleszeni 10000 Z.C., pozdě odpoledne

Potom, co byl příběh dopovězen a čaje vychladly, Kos doprovodil Jarada a Fonn k výtahům do Grigorova kaňonu. Jak slíbil, řekl Fonn celý příběh. Jak předpokládal, Fonn měla potíže se mu potom podívat do očí. Jak je viděl odcházet, přemýšlel o tom,zda jí měl říkat celou pravdu o smrti jejího otce a o tom, že Jarad byl při tom. Chtěla pravdu, a určitě si ji zasloužila. Chtěl ji jen ušetřit té bolesti. Přísahal jak sám sobě, tak i jí, že tuto pravdu dopíše do padesát sedm let starého spisu, ještě než Ligovní halu navždy opustí.

Zamával jim. Jarad se vydal dolů do hlubin kaňonu, a Fonn cestou k Vitu Ghazi, kde prakticky přebývala od doby, kdy Biracazir přešel do společenství konklávy. Kos se vydal zpátky do dočasného sídla generála-velitele, umístěné v tom, co wojekští řadoví příslušníci začali nazývat „Desátvrz“.

Před Kosem bylo ještě pár věcí. Pak jej o půlnoci čekala schůzka s Pivlicem na zepp-portu. Během posledních pár dní viděl, podepsal a obecně se potýkal s větším množstvím papírování než za celý předchozí život.

Vyběhl po schodech k hlavní bráně, pečlivě se vyhýbaje místům, která utrpěla nejvíce při řádění mlčenlivých. Všichni byli nyní zlikvidováni, i když Helligan uschoval tělo připomínající Wenvela Kolkina pro další studie, ani on, ani Kos nevěřili, že kupec byl původním „modelem“. Mlčenliví zůstávali, a už navěky zůstanou tajemstvím.

Nekrolaboratoř byla první zastávkou. Helligan se tu skláněl nad polospálenou mrtvolou toho, čemu si zvykl říkat „Wenvelomuž“.

„Nazdar, Kosi,“ řekl Helligan, když jej viděl přicházet. Vrchní labmág nikdy moc nedbal na hodnosti, a se vším tím povyšováním a úřadujícím zastupováním mu to Kos neměl za zlé. Do půlnoci byl Kos úřadujícím generálem-velitelem, ale zítra už tato funkce bude patřit Migellic. Jarad mu pomohl prověřit, zda mezi zbylými členy nejvyššího vedení nejsou další měňavci, a za normálních okolností by nový generál-velitel vzešel z jejich řad. Bylo to Migellicino hrdinství při obraně Desáté Ligovní haly – jedné z mála ještě fungujících, když udeřilo Savřino kouzlo – jenž pomohlo prosadit ke schválení tohoto kroku, i když Kosovo výslovné doporučení také nebylo bez váhy.

„Helligane,“ pokývl Kos.

„Tak jsme uzavřeli ten váš poslední případ,“ řekl labmág. „Či snad mám říci váš úplně poslední případ?“

„Neříkejme tak ani tak, a pojďme k věci.“

„Jasně. Takže ty kousky Borcova těla, které se mi podařilo oddělit od zbytků goblina, byly tvořeny taky z těch červíků, ale nevydržely pohromadě dlouho. Ale stejně potvrdily to, co jsme už tušili.“ Také to vysvětlovalo, proč si Borcův duch nepamatoval bombu, ale to Kos neřekl nahlas. „Jednoho dne jsem otevřel zásuvku, a byla najednou plná zrnek rýže,“ pokračoval Helligan. „Dal jsem je pod hloubkohled a vypadali jako normální červi. Divné.“

„Dávejte na ně maximální pozor,“ řekl Kos. „Ne, ještě líp. Spalte je.“

„Dávno se stalo,“ řekl Helligan, „totiž to spálení. Tělo světce Bayula se vrátilo Selesnyanům a to znamená, že zbývá-“

„Vím,“ řekl Kos. „Myslíte si, že mi můžete dopřát chvilku soukromí?“

Helligan pokrčil rameny. „No, jsem tu zamčený dost dlouho. Trocha čerstvého vzduchu neuškodí. Vrátím se, no, za pět minut?“

„Bohatě postačí.“

Helligan poklepal Kosovi na rameno a hvízdaje odešel. Když za ním zapadly dveře, Kos popošel k regálům s těly. Našel to, co hledal, a vytáhl zásuvku.

„Ahoj, Ludo,“ řekl. „Jen jsem ti chtěl říct, že jsme ho dostali. Můžeš…“

Může co, Kosi? Je mrtvá.

„Můžeš odpočívat v pokoji,“ řekl Kos. Její tvářička vypadala přesně tak, jak si ji pamatoval z Cínové uličky, ale oči byly zavřené.

Kos neplakal. Už dávno dosáhl stadia, kdy mu ani tak zbytečná a bolestná smrt jako Ludina nemohla vehnat slzy do očí, alespoň ne s takovým odstupem. Byla to součást práce. Možná, až jednou bude pryč z tohoto kolotoče, bude truchlit. Za všechny.

„Je mi líto, že jsem tě nemohl zachránit,“ řekl. „Alespoň jsem učinil zadost spravedlnosti.“

Na cestě ven potkal Helligana a nařídil mu tělo spálit.

*****

Kos se naposledy posadil za stůl. Byl tu doslova jen pár dní, ale i za tu chviličku mu tahle práce lezla na nervy. Koukal před sebe na prázdný list papíru, připravený k založení.

Něco jej stále trápilo – Zunichův duch. Možná to byl Lupul, možná ne. Nebyl si jist, a tušil, že už se to nikdy nedoví. Nicméně jeho druhý kamarád duch si vybral zrovna tuto chvíli, aby se znovu objevil.

„Máte minutku?“ řekl Borca, když se vynořil ze zdi. „Nebudete věřit, co jsem za posledních pár dní zažil. Byl jsem uvězněný v tom zatraceném stromu, a-“

„Borco?“ řekl Kos. „Já myslel, že ten upír-“

„Praštil mne!“ řekl Borca, „zarazil do toho zatraceného stromu. Umí duchům dělat věci, o kterých ani netušíte. Kdybych věděl, že ho můžu taky napadnout, díval byste se teď na prvního ducha jakožto generála-velitele, to se vsadím. Ale samozřejmě, takhle slízne všechnu smetanu krasotinka.“

„Tak zas taková krasotinka nejsem,“ řekl Kos. „Jak ses sem vlastně dostal?“

„Neměl jsem na výběr,“ řekl duch., „To víte, smlouva. Byl jsem tam zaražený, a tohle tělo moc nedrží při sobě, když jste daleko. Tak jsem musel ven skrze, no, mízu.“

„Tak to sedí.“

„Kosi, potřebujeme si promluvit.“

„Ano?“

„Vyřešil jste ten případ. Proč jsem tu ještě? Co se děje?“

„Ještě jsem nezaložil report,“ řekl Kos. „Ty jsi nebyl zabit při tom výbuchu. To byl měňavec. Ten tě musel zabít, ale na to nemáme žádné svědky. Pokud by shodou náhod ten, který mohl za všechen ten blázinec posledních dní, nebyl tentýž jako osoba zodpovědná za tvou smrt, těžko bychom to dohledali. Navíc jsem si říkal-“

„Jo?“

„Zahynout při explozi zní lépe než „být sežrán červy“,“ řekl Kos. „Myslel jsem, že ti dělám laskavost.“

„Dobrá, dobrá,“ Borca vypadal dost nesvůj. „Nudím se. Tohle nestojí za nic. Promiňte, Kosi, ale můžu se porozhlédnout po vašich formulářích?“ V ruce třímal svou spektrální kopii smlouvy. „Podle tohohle je třeba čestné a plné uznání. Písemně.“

Kos zvažoval. Mít po ruce neviditelného ducha mělo mnoho výhod. Taky to mohlo ale být pěkně otravné. „Určitě to chceš, Borco? Protože pak budeš mrtvý. Skutečně, naprosto mrtvý.“

„Já jsem mrtvý,“ řekl Borca. „A říkal jsem vám, jak se nudím? Nudím. Nudím, nudím, nudím, nudím. Udělejte to.“ Po chvilce dodal. „Prosím. Udělej to, parťáku.“

Parťák. Kolikrát, přemýšlel Kos, jsem Borcovi řekl, že on ve skutečnosti není můj partner. A proč? Aby uctíval památku dávno mrtvého muže? Borca byl vlastně celkem fajn chlapík. Nezasloužil si Kosovu uštěpačnost, a po pár dnech bez bumbatu začínal Kos přicházel na to, že navzdory svým úžasným statistikám zatčení byl mizerným parťákem – a to všechno jen a jen kvůli starému, hořkému pocitu viny.

O mnoho let později se report „Sežrán červy“, také známý jako případ Borca, často citoval na wojekských akademiích jako příklad toho, jak je možné wojekské vyšetřovací metody přizpůsobit téměř jakékoli situaci. Zaměřovali se zejména na popisy, způsob vyšetřování zločinu a historické implikace – a že jich nebylo málo – o existenci Lupulů v řadách ravnických strážců zákona. Pokud se objeví znovu, a to Kos předvídal, budou wojekové připraveni.

Ani jeden student se nenamáhal zdůrazňovat, že Kos byl jediným ‘jekem vyšetřujícím „případ století“. Ale přece byly v hlavičce legendárního reportu uvedeny jména dvě, a jedno z nich prostě nemohlo být správné. Ale ať už to byla sentimentalita či pouhý omyl, Bell Borca byl jediným wojekem v historii Ravnicy, jenž měl tu čest úspěšně vyřešit případ vlastní vraždy.

*****

Helligan usrkl z hrnku kávy, která mu už dávno vychladla. I on musel někdy spát, a dnes se to už rozhodl zabalit. Zbývala jen jedna věc – poslat tělo poslední oběti fiaska v Cínové uličce do krematoria.

Došel k márnici a otevřel zásuvku skrývající Ludino tělo. Podsunul pod ní ruce a žmolkovitou strukturu těla, kterou ucítil přisoudil faktu, že tu ležela dlouho. Déle než ostatní.

Červi se pohnuli. Červi se zavrtěli. Než mohl Helligan, muž, kterého hned tak něco nevyděsilo, jen pomyslet na to, že by tělo upustil, bylo pozdě. Povlak červů se mu vyšplhal po pažích a během pár vteřin jej pohltil. Labmág neměl ani čas vykřiknout.

Se všemi rekonstrukčními pracemi okolo a novými rozpisy stráží se stalo, že v době Helliganova odchodu nebyl na stráži nikdo. Takže se nikoho nenapadlo divit se tomu, proč věhlasně nerudný a samotářský labmág schází po schodech Desáté, vedoucí za ruku malé, v bílých šatech oděné děvčátko.

 

****KONEC****

 

Doslov překladatele: Pokračování příběhu Ravnicy se dočkáte co nevidět. Forma bude ale již blíže "výtahu" z knihy a vzdálenější zkrácenému překladu. Věřím, že si ale i tak příběhy Guildpactu a Dissension užijete.
-Honza Adam-

 

Poslat článek na e-mail

E-mail přijemce:	Váš e-mail:

Komentáře

Přispívat mohou pouze přihlášení uživatelé. Pokud chcete vložit komentář, přihlaste se ZDE.