Vánoční povídka - Veverky se mstí

Ve městě řádí dealer veverek, které však nikdo nechce. A tak ho napadne, že všechny veverky ukradne a zvýší tak po nich poptávku. To však neví, že veverky se jen tak nevzdají...

Magic Fan Fiction - Veverky se mstí

"Psst. Hej kámo, máš rád veverky?" nenápadně zavolala skrytá postava v klobouku sraženém do očí a v dlouhém pršiplášti na kolemjdoucího.
"Omlouvám se, ale nemám zájem."
"Počkej kámo, podívej, jak se jim třpytí očka a září srst! Nejlepší zboží," a dotyčný rozepjal kabát. Na vnitřní stěně kabátu byl našitý nespočet kapes a všechny do jedné plné veverek.
"Ne, díky, nemám zájem, ještě mám doma nějaké myšky."
"Tý jo, ty máš myšky? Vyměním. Deset veverek za myš. Co ty na to? Je to bezva obchod."
"Ne, díky. Už musím, doma mě čeká žena s večeří," odpověděl potencionální zákazník a kvapem se ztratil ve tmě, kterou jen tu a tam narušovaly ostrůvky světla z pouličních lamp.
"Zatraceně, nikdo veverky nechce. Co je upravili, tak jsou všude," bručel si nespokojeně pod vousy tajemný muž a pokračoval: "Ale co kdyby jich bylo zase míň. He? To by vyšroubovalo jejich cenu nahoru," zamyslel se a ďábelsky se rozesmál.

Uprostřed hlubokého lesa, který obepínal jižní část města, rostl mohutný dub. Jeho rozlehlá koruna se tyčila nad vrcholky okolních stromů. Ze země to pak vypadalo, jako by byl spojen s oblohou v jeden celek. Aniž by člověk byl členem SNEAKu, mohl si snadno všimnout, že se nejedná o obyčejný strom nejen velikostí.
Po kmeni vyšplhala veverka. A druhá. A další. A ještě dvě.
Z dutiny vykoukly dvě hlavy schované v kovových helmičkách. Rychle se rozhlídly na jednu a na druhou stranu a přikývnutím vpustily nově příchozí do nitra stromu.
Uvnitř dubu se nacházela složitá síť chodeb a chodbiček, sálů, hal a skladišť plnících všechny funkce, jaké správné a samostatné město potřebuje. Dokonce jste zde mohli najít několik náleven, svatyni a bordel. V něm pak hráli nezanedbatelnou roli mladé ryšavé veverky a arašídové máslo s důtkami.
Uprostřed kmene, za mnoha desítkami metrů dlouhých spletitých chodeb, mohla šťastná veverka nalézt dobře strážený trůní sál.
Okolo vstupů stáli stráže vyzbrojené bodláky a větvemi růží. Pro každého, kdo nebyl pozván, by dovnitř vedla vysoce trnitá cesta.
Posel popoběhl a nervózně otáčel hlavou ze strany na stranu, jak sledoval dav okolo stojících dvořanů, jež byli slavnostně oblečení v pestrobarevných krajkách a hedvábí.
Hrabě seděl na vyvýšeném pódiu, kde stál jeho trůn, v pozadí vlály těžké rudé závěsy a po boku ho hlídala osobní stráž. Pěkně tvrdí hoši. Pod chlupy se jim zvedaly svaly a zuby měli zbroušené do špiček, jak žádala poslední móda.
Hrabě nosil na hlavě vysokou bílou paruku a kolem krku ozdobný límec. Pokynul klečícímu poslovi, který klečel, aby vstal.
„Doufám, že nám neseš dobré zprávy posle. Jinak ti budeme říkat osle!“
Poslovi přeběhl mráz po zádech. Vzpomněl si na posledního nešťastníka, kterého král, tedy hrabě, nazval oslem.
„Vaše jasnosti, nevím jak to říct..., ale dobré zprávy naneštěstí nenesu,“ naprázdno polkl.
„Osle! Jak se opovažuješ, co jsem ti říkal! No dobrá, jaké jsou ty špatné novinky?“
„V posledních dvou dnech zmizelo několik našich občanů, a co je na tom nejzajímavější, nikde se neobjevili. Stále máme pod pečlivým dohledem laboratoře všech frakcí, ale nikde nic. Jako by se po nich zem slehla.“
„Zajímavé. Máte na někoho podezření?“ optal se a najednou se ozvalo jakési „Vžum“.
„Co to bylo? Slyšeli jste to?“
„Vžum,“
„Zase? Co se to tu děje?“
„Vžum, vžum, vžum.“
„To to tady nikdo neslyšíte?“ zeptal se dvořanů hrabě. V odpověď se mu ozvalo zašumění davu, jak se veverky dohadovaly, co se děje. Zda jejich vůdce má slyšiny, anebo se vážně děje něco  neobvyklého.
„Carle, co si o tom myslíš? Podle mě je hrabě přepracovaný. Měl by si jít raději odpočinout. Očividně svou práci nezvládá, jak by měl. Carle? Už mě zase ignoruješ?“
„Vžum.“
„Carle, kde si Carle? Kam si zmizel?! Pomóc. Zmizel můj Carel!“
„Vžum.“
„Máňo, Máňo, kde seš? Máňo!“
„Vžum, vžum, vžum.“
„Stráže! Stráže! Někdo mi tu krade poddané. Okamžitě to zastavte a najděte je!“
Do sálu vběhla devítka po zuby ozbrojených stráží. Doklusali až k hraběti.
„Rozkaz pane! Jak je máme najít?“
„Vžum, vžum, vžum, vžum, vžum, vžum, vžum, vžum, vžum.“
„Tak si myslím, že jsme je právě našli,“ prohlásil kapitán a založil si ruce v bok.

Zničehonic se ocitl se svou jednotkou uprostřed rozlehlé místnosti, pravděpodobně bývalého skladiště. Od stropu se snášelo v matných kuželech cosi, co se mohlo s velmi velkou dávkou fantazie nazývat světlem. Tam kam dohlédl, viděl samé regály. V každém stála řádka klecí a v nich byly uvězněné zmizelé veverky.
„Kolik se mi jich povedlo zaměřit tentokrát?“ otázal se hlas za jeho zády.
Kapitán se otočil a spatřil za ovládacím pultem s množstvím pák a táhel kulatého mývala v klobouku a pršiplášti.
„Budu to muset doladit,“ zabručel medvěd.
„Kdo je má věčně chytat,“ posteskl si a přeskočil pult a vrhl se na veverčí strážné.
„Do zbraně!“ zařval mocným hlasem kapitán a tasil meč. Rozběhl se vstříc nepříteli následován ostatními.
Mýval když to viděl, nevěřil vlastním očím. A jindy tak pohyblivý, zkoprněl ve vzduchu a dopadl zády na podlahu. Ozvala se rána a zvedl se mrak prachu.
V tom na něm přistály veverky a pustily se do boje.
„Co si to dovolujete, vy jedny mrňavý krysy!“
„Krysy? To jako fakt?“ rozohnila se jedna z nich a sekla ho trnitou větévkou do zadku a rozpoutal se lítý boj, kdy veverky po medvědovi sekaly klacíky. Ten však vyskočil na nohy a popadl první volnou klec, co měl po ruce. Chytl dva z bojovníků vhodil je dovnitř. Poté další dva a tak to pokračovalo, než zbyl volný jen kapitán.
„Co ty prďolo, jdeš ke mně?“
Kapitán se rozhlédl a zjistil, že zůstal volný jenom on. Odhodil meč a vzal nohy na ramena. Pelášil mezi regály a hledal, kam by se schoval.
„Mě neutečeš!“ zavolal za ním medvěd a rozeběhl se po jeho stopách.
Bezradný kapitán kličkoval a ohlížel se po místě, kde by ho nenašel. Když už nevěděl kudy kam a slyšel přibližující se kroky mývala, někdo mu zapískal za ramenem. Otočil se a … zíral do naprosté tmy.  Myslel si, že se mu to nejspíš zdálo a už už chtěl pokračovat, když se ozvalo zapískání podruhé.
„No tak, nenech se pobízet a poběž. Už je skoro tady. Za mnou,“ pobídl ho tajemný hlas z temnoty.
Veverčák se v zoufalství vydal za oním hlasem a přál si, aby to nebyla past, ale co jiného mu v takto bezvýchodné situaci zbývalo než víra.
Mýval už stál skoro u něho, on se však rozběhl ke zdi, odkud slyšel pískot. Běžel trochu nejistě z obavy, že narazí do chladného kamene, z kterého byla zeď, ale místo, aby se střetl s pevnou bariérou, běžel dál. Ocitl se v myší díře. Za sebou uslyšel zaklení a zadunění, jak vzteklý medvěd kopl do zdi.

„Docela vám dává, to ti teda povím. Má tam už pěknou řádku vašich lidí,“ začala myška, která se zjevila před kapitánem.
„Jak se vůbec jmenuješ? Já jsem Sejrař,“ představila se myš.
„Kapitán hraběcí stráže Rodrigo. Díky za záchranu. Pomůžeš mi dostat moje lidi z vězení Sejraři?“
„Rád bych, ale raději bych ještě chvíli zůstal na svobodě. Promiň. Dřív, když nás tu běhalo ještě hodně, tak nás chytal ve velkém, jako teď vás, a prodával do laboratoří. Nechci následovat zbytek rodiny. Na to se mám hodně rád. Pomůžu ti ale dostat se odtud a můžeš přijít se svýma a zachránit ostatní.“
„Pokud bude ještě s kým přijít a koho zachraňovat. Ten medvěd se rozjel,“ zamračil se kapitán.
„Následuj mě Rodrigo. Budu tvýma očima a tvou mapou ke svobodě. Jediné co chci je slib, že se mu pomstíte za mě a moji rodinu.“
„Pomstíme se mu, nemusíš mít strach,“ odpověděl kapitán.

Bezradný hrabě v panice pobíhal v dutinách stromu společně s ostatními, které ještě mýval neunesl. Snažili se najít zbylé veverky, ale bylo jich tak málo.  Několik hodin se zlověstné „Vžum“, které oznamovalo zmizení další veverky, neozvalo, ale nikdo nevěděl, kdy se vrátí. Vyslal do okolního lesa, ale i do města stovky veverek, aby pátraly po tom, co za záhadnými zmizeními stojí, ale zatím nikdo nepřinesl žádnou zprávu, co by to mohla vysvětlit. Zabočil se zbylými následovníky za roh a málem vrazil do kapitána stráží, který tryskem pelášil opačným směrem.
„Kapitáne! Kde jste zatraceně byl! Zmizli stovky mých poddaných a nikdo neví kam. Nikdo se zatím nevrátil. Tedy až na vás.“
„Vaše jasnosti...“
„Vynechte formality. Co se sakra děje?“
„Mýval pane, za vším je mýval. Má sestrojené jakési udělátko, kterým unáší veverky. Naštěstí ho ne vždy dokáže přesně zaměřit a  proto tu ještě jsme.“
„Moc nás už ale není. Musíme ho zastavit. Chvíli už nikdo nezmizel, ale to nebude trvat navždy. Víte, kde je to zařízení? Musíme ho okamžitě najít a zničit!“
„Rozkaz pane. Zavedu vás tam. Je na kraji města v jednom ze starých skladišť. Nebude problém se tam dostat. Není daleko.“
„Skvělé. Dejte signál všem veverkám k mobilizaci... a povolejte klokana!“

O pár minut později vylétla zářící světlice nad koruny stromů a na samém vrcholu se zbarvila dozelena a nabrala podobu žaludu. Netrvalo dlouho a pod rozlehlým dubem, který byl veverčí základnou, stála armáda veverek. Všechny plně vyzbrojené. Na zádech baťůžky s výstrojí a v rukou zbraně. V čele pak hopkal napůl klokan a napůl nosorožec. Přísně tajný veverčí experiment.
„Do útoku!“ zavelel hrabě a veverky se rozběhly vstříc protivníkovi. Ten jakoby to slyšel, protože se ozvalo nechvalně známé „Vžum“. To je však jen více rozzuřilo.

Zazněla mohutná rána a v závoji prachu se nemalá část kamenné zdi zřítila na zem. Vzniklým otvorem se prodral nakvašený klokanorožec a za ním horda stejně naložených veverek.
„Veverky se mstí!“ zařval kdosi a po něm to zopakovaly stovky dalších hlasů.
Mýval se rozběhl k místu, odkud slyšel hřmění padajících kamenů, později v odborné literatuře nazvané jako takzvaný Rollingstonův efekt, aby zjistil co se děje. Jakmile spatřil, že se veverky vydaly za ním, aniž by je musel povolávat udělátkem, zaradoval se.
„Takové milé překvapení. Přišly jste za mnou a sami, budu to mít bez práce. Dnes musí být můj šťastný den. Do klecí si také vlezete sami?“ usmál se.
„Seš šílenej mývale, ale dnes bude tvůj konec. Veverkám už nebudeš nikdy škodit. Veverky, do útoku!“
„A ještě tu máte pro mě vtipné představení,“ rozesmál se medvěd.
„Děkuji. Hele, co to je za těma krabicema?“
„Speciální překvapení a jen pro tebe mývale,“ odvětil mu hrabě.
Zpoza krabic vykoukl nebezpečně špičatý roh. Poté hlava, a nakonec celé tělo klokanorožce. Ten přimhouřil oči, zahrabal nohou a se sklopenou hlavou zamířil a rozeběhl se.
„A do pr...,“ otočil se medvěd a snažil se uprchnout. Marně.

Když se mýval probral, nemohl se téměř vůbec hýbat, jak napevno byl svázaný.
„Co se to...?“
„Mývale? Jsi vzhůru? Dobře. Chtěl si od nás zábavný program, máš ho mít.“
„Cože to? Já nic nechtěl kámo. Vážně ne,“ zděšeně ze sebe soukal.
„Ale chtěl, všichni jsme tě slyšely a veverky nezapomínají. Vytáhněte peříčka!“ jako jedna veverka stovky přítomných vytáhly peříčka.
„Peříčka připravit! Na něj!“ a mýval se rozesmál.

Veselé Vánoce a šťastný Nový rok 2018

Poslat článek na e-mail

Komentáře

Přispívat mohou pouze přihlášení uživatelé. Pokud chcete vložit komentář, přihlaste se ZDE.