Godless Shrine | Art by Cliff Childs

Stáli a zírali na nepoškozené vitrážové okno s Orzhovským symbolem, které odráželo paprsky právě vyšlého slunce, a halilo pobořenou katedrálu do zlatavého hávu. Takový skvost byl v Rozpadlé čtvrti jen zřídka k vidění.

Domri Rade si v duchu poměřoval neposkvrněný skleněný sluneční kotouč, zatímco v ruce potěžkával hladký kámen. Whip a Lakkie, jeho dva nejlepší kamarádi, stáli vedle něho celí nedočkaví.

Tohle bude něco.

Domri se podíval na kamarády. "Ste připravený?"

Whip zablýskl zuby a kývl.

"Jo, rozflákni to, Dome." Lakkie se pod vrstvou válečného malování zakřenil. To malování bylo Whipovo dílo, a docela povedené, pomyslel si Domri.

Domri se otočil, rozpřáhl se, a hodil. Dal to toho hodu všechen svůj um a zkušenosti, tříbené házením na ještěrky, ptáky, Golgarijce, kupce, i vozy. Kámen letěl k cíli jako šíp osudu. Domri si v duchu představoval, jaké to bude, ale na ten nádherný a uspokojující zvuk tříštícího se skla ho nemohla připravit ani sebevětší fantazie. Zříceninami se zvuk rozléhal dlouho. Střípky skla dopadaly na všechny strany. Dvě obrovské žluté tabule dopadly na zem s dalším okouzlujícím třeskotem.

Bylo to prostě boží.

"U Krokta!" hlesl Whip. A pak všichni propukli v nadšený řev a smích, a roztančili se jako goblini po úspěšném nájezdu.

Tři kamarádi seděli, probírali se skleněnými střepy, hledali ty nejlepší, a přidělávali je ke dřevěným násadám. Vypadaly jako kouzelné, zlaté dýky.

 

Gruul Keyrune | Art by Daniel Ljunggren

"Mohli bysme bejt Kmen střepovejch čepelí," prohlásil Domri, a obdivoval svůj nový, nebezpečně vyhlížející nůž.

"Jo, a tyhle ty by byly jenom pro vůdce." Lakkie zvedl svou hotovou dýku. Jeho otec uměl vyrábět užitečné věci z rákosu a trávy, a Lakkie ho při upevňování střepů rozhodně nezapřel.

"To vypadá dobře," řekl Whip s obdivem. Podal svůj skleněný střep Lakkiemu. "Udělej mi taky."

Domri si vyráběl pěknou dýku s dvěma čepelemi naproti sobě. Když byl hotový, hned ji vyzkoušel proti neviditelným nepřátelům - několikrát říznul a seknul do vzduchu, ale docela zkušenými pohyby.

Lakkie dokončil dýku pro Whipa. Domri se podíval na své kamarády a ušklíbl se.

"Jdem něco rozmlátit."

 

Na zpáteční cestě do tábora se začalo stmívat, a ve večerním vzduchu bzučícím hmyzem už začali poletovat první netopýři, toužící se nasytit. Bylo nebezpečné pohybovat se po setmění Rozpadlou čtvrtí. Žili tu tvorové, kteří dokážou spolknout člověka na jeden hlt, nebo pod nohama rozdrtit vůz. Chlapci instinktivně zrychlili krok. Whip bezstarostně šlehal po poletujícím hmyzu vrbovou větvičkou, ale Domri po očku sledoval stíny ve zříceninách budov. Lakkie byl jako obvykle zahloubaný v myšlenkách. Domri jednou Lakkieho zachránil před makkou, podruhé zase před rozšlapáním dromadem. Pořád myslel na to, jestli se Lakkie vůbec hodí do Gruulu. Choval se spíš jako Selesnyan.

 

Rust Scarab | Art by Adam Paquette

Jako kdyby Domrimu četl myšlenky, ozval se Lakkie, "Jaký to asi je? Víš, přece Pohřeb."

"Lakkie! Ty natvrdlo." Whip šlehl větvičkou, a Lakkiemu naběhla pěkná podlitina.

"U Krokta, to bolí! Jen sem přemejšlel, to je celý." Lakkie si třel ruku a zlostně koukal na Whipa.

"Nic to nebude," ozval se Domri. "Jsem na to připravenej." Doufal, že jeho hlas zněl pevně, protože se v duchu klepal při pouhém pomyšlení na rituál.

Věděl, že Whipa to zajímá stejně jako Lackieho. Oba určitě přemýšleli, jestli mají v tomhle roce Pohřeb podstoupit. Zkazky o Gruulském přijímacím obřadu byly zahalené tajemstvím a děsem.

Pohřeb museli podstoupit všichni ti, kteří se chtěli stát právoplatnými členy Gruulu. Šamani říkali, že je to nutné kvůli oproštění se od života ve městě, který byl plný nařízení a zákonů, které se nejen protivily přírodě, ale přímo ji ohrožovaly. Říkalo se, že ti, co přežili Pohřeb, se vrátili zpět jako znovuzrození, ničím nezatížení, a připraveni žít život pravého Gruula. Byli vázáni tajemstvím, o detailech své zkoušky nesměli promluvit s těmi, kteří jí ještě nepodstoupili. Toto všechno halilo Pohřeb do hávu tajemství a hrůzy, která v myslích mladých Gruulů sílila tím víc, čím víc se přibližoval den a hodina jejich zkoušky.

V Domriho hlavě to hučelo jako v sršním hnízdě. Jeho Pohřeb začne za východu slunce.

 

Ráno se Domri oblékl do pohřebního hávu, a tvář pomaloval popelem a jílem. Šamani prozpěvovali pohřební zpěvy, a venku, před stanem, celý kmen kvílel, jako by Domri skutečně té noci zemřel. Ten smutek byl tak skutečný, že Domriho zamrazilo.

"Proč tak bědujou? Sem přece v pořádku." Domri byl ze strachu už podrážděný.

Sabast, šaman, který ho měl na starost, na něj pohlédl, obličej pomalovaný okrem a popelem. "Bědují nad ztrátou chlapce, kterého znali. Ať tak nebo tak, ten chlapec dnes zemře."

Domriho se na chvíli zmocnila panika. Možná toho na něj bylo už trochu moc. Možná to bylo příliš nebezpečné. Ale pak si Domri uvědomil, že jiní Pohřbem prošli. Když to dokázali jiní, dokáže to i on.

Odpoledne Domri a Sabast vyrazili hluboko do Utvary, rozlehlé oblasti Ravnicy, která zažila za staletí mnoho pohrom, a byla domovem pro mnoho Gruulů, navzdory snahám Orzhovských stavebních investorů.

"Pohleď, jak příroda odpovídá," ukázal Sabast na prastaré zříceniny, kterými procházeli. "Časem se vše vrátí zpět zemi. V tom, co tvrdí Golgari, je určitá moudrost. Rozumí přírodě, která strhne budovy a rozloží je v prach, ale jejich srdce jsou zaslepena smrtí. Neumí ocenit život."

Domri se díval na nepostřehnutelně pomalou sílu přírody. Kámen praskl pod stiskem kořenů. Réva prorazila cihlovou zdí, zachytávajíc se svými šlahouny v každé prasklince. Mrtvé kameny a cihly města se pomalu rozpadaly pod bujícím životem.

 

Stomping Ground | Art by David Palumbo

"Blízkost smrti přináší Gruulům mnoho věcí: porozumění sobě samému; osvobození se od jakýchkoli závazků; zjištění marnosti všech zákonů; a především, nový smysl života. Životní síla je nejvyšší právě ve chvíli, kdy bojovník čelí smrti. A právě v tomto se cesty Golgari a Gruulu rozcházejí. Oni se příliš ponoří do smrti, a dovolí jí, aby je zbavila životní síly, zatímco nás koloběh života nabíjí ještě větším odhodláním žít. Dnes to poznáš na vlastní kůži."

"Jak se to stane?"

"To, čemu rozumí tvé srdce, tvá hlava nikdy úplně nepochopí. Má slova jsou jen pro tvou mysl. Pro tvé srdce je tu jen tvůj život. Nesmíš mě poslouchat svou hlavou, nebo se z tebe stane Azorius. Musíš vše cítit svým srdcem."

Jak se snášel soumrak, zarostlé zříceniny vrhaly strašidelné stíny. Domri tak daleko v hlubinách Utvary nikdy nebyl. Nic mu tu nepřipadalo známé. Došli ke stěně porostlé popínavou révou, která vypadala neproniknutelně, ale Sabast prošel stěnou šlahounů až k ústí skryté jeskyně. Vytáhl louči, zamumlal zápalné kouzlo, a začal scházet po kamenité cestě pokryté Gruulskými symboly a piktogramy. Domri ho následoval.

Šli po dlouhé, kluzké cestě, brodili se přes podzemní řeky, míjeli velké stalagmity, a nakonec dorazili k jámě v zemi, obklopené Gruulskými pohřebními věcmi.

Sabast zabodl louči do země, a došel ke hrobu. Když pohlédl na Domriho, v mihotavém světle louče vypadal jako nějaký duch.

"Domri Rade. Nastal čas smrti tvého falešného já, a zrození tvého skutečného já."