"Čarodějky a zloději," pomyslel si Branko, když si prohlížel zástup Golgarijských vězňů.

Sevřel pevněji svůj obušek. Chtělo se mu křičet, rozmlátit stěny Azorijského Nápravného Zařízení, a vyrazit ven za sluncem, co nejdál od toho podivného mumlání a těch divošských tváří.

"Měj obušek po ruce," zašeptal, když míjel Gebrise, ještě -náctiletého dozorce-nováčka. Gebris si toho o sobě myslel až příliš, a byl malicherný, i když měl svůj nejlepší den.

"Dělej si svou práci, já dělám tu svojí," zamumlal Gebris, což ovšem nedávalo moc smysl, protože práci měli oba stejnou.

V takových chvílích ho Branko toužil pořádně proplesknout, aby se nad sebou zamyslel. Azorijští Inspektoři tuto noc provedli zátah na Golgarijském území. Ale někteří zatčení dokázali v Nápravném Zařízení přemoci své věznitele a získali kontrolu nad prvním patrem objektu. Teď už možná dobyli více pater, to Branko nevěděl. Oni byli uvězněni tady, v suterénu.

 

Art by Greg Staples

"Čarodějky a zloději," zamumlal Branko znovu, jak přecházel po chodbě, jen pár palců od lidí, kteří by mu, kdyby mohli, s radostí vyrvali střeva.

Už hodiny tu byli uvěznění. Zatčení byli zatím zpacifikovaní, ale rostl mezi nimi neklid. Klečení s rukama svázanýma za zády vám nejspíš moc na klidu nepřidá. Jak hodiny ubíhaly, Branko je začal litovat, ale ostatní z dozorců byli spíše nervózní, než soucitní.

Většina z vězňů byli ušmudlaní lidé s jemnou kůží, která nejspíše nikdy nepocítila sluneční paprsky. Několik větších lidí bylo spoutáno v dřevěných klecích a magických, zářících poutech. Ale nejděsivější z vězňů byla vychrtlá Gorgona, svázaná, umlčená roubíkem, a se zavázanýma očima. Vlasy měla rozpuštěné, a ty svíjící se prameny naháněly Brankovi husí kůži. I ostatní vězni se jí klidili z cesty, klečela sama poblíž zabarikádovaných dveří, a navzdory pochmurným okolnostem stále vyhlížela poněkud vznešeně.

Zatímco ji sledoval, Branko si uvědomil nevyhnutelnou pravdu. Bylo zde příliš málo dozorců, a příliš mnoho vězňů.

"Ty jeden prohnilej hajzle," zařval najednou Gebris. Nakláněl se nad neduživým mužem s propadlými tvářemi a s vybledlým tetováním bývalého Gruula. Muž neřekl nic, jen na něho nenávistně pohlédl zarudlýma očima.

"No jo, vypadáš přesně jako krysa," posmíval se dál Gebris. "Možná tě spláchli do kanálu, hned jak ses narodil, co? Rovnou do náruče tvý Golgarijský mámy?"

Branko si přál, aby tu teď s nimi byl nadřízený důstojník. Ale během chaosu v počátcích Golgarijské vzpoury jejich nadřízení uzavřeli zbylé vězně v suterénu, nařídili dozorcům, aby je hlídali, a východ zapečetili barikádovým kouzlem.

 

Art by Tyler Jacobson

Nikdo dovnitř, nikdo ven. Dokud vedení nerozhodne jinak.

"Ty máš špínu tak rád, žejo? Tak co bys řek tomuhle?" Gebris zvedl nohu, a špičku boty narval muži na tvář, a přirazil mu hlavu ke zdi. Všichni vězni začali výhružně syčet. Ten sykot postupně přerůstal ve zvířecí řev, který se rozléhal obloženým stropem sklepení.

"Za tohle půjdeš před kárnou komisi," Branko varoval Gebrise.

"Vážně?" posmíval se Gebris, ale přestal s tím a položil nohu. Muž krvácel ze rtu, a zrak měl sklopený. Syčení ustalo, ale hněv vězňů byl téměř hmatatelný, štiplavý jako kouř.

"Uklidni se," zašeptal Branko Gebrisovi. Položil mu ruku na rameno, ale Gebris ji hněvivě setřásl.

Když se před pár měsíci potkali, Gebris začal okamžitě Branka, který měl přes sedm stop, nesnášet. Kromě toho, že byl vysoký, byl Branko i mohutně stavěný, a svalnatý jako kovář. Cítil, že většinou pouze jeho zjev stačí na to, aby situaci uklidnil.

"O to sem se neprosil!" zařval Gebris. "Ten bastard to všechno naplánoval."

"Kdo, Zivan?" zeptal se Branko. Arbitr Zivan dal příkaz k Velkému Zátahu, který měl být 'konečným řešením' problémů s Golgari.

"Ne, ty idiote," odsekl Gebris. "Oni, ty prohnilý krysy. Nechali nás, abysme je uvěznili, aby nás tu pak mohli zabít."

Branko neodpověděl. Nikdy nechtěl mluvit před vězni. V zádech cítil jejich pohledy, které sledovaly každý jeho pohyb.

 

Art by Ryan Pancoast

"Odvedeme je přes vězeňský dvůr," naléhal Gebris. "A zamkneme je do cel v jižním sektoru."

To bylo i podle Branka logické. Jižní sektor sice nebyl průchozí, ale vězni budou alespoň uzavřeni v něčem robustnějším, než tady.

"Ale co sluneční světlo?" zeptal se Branko. Na převážení Golgarijských vězňů byl přísný protokol, který zakazoval jejich vystavení slunečnímu světlu, pokud nebylo vydáno zvláštní povolení, a podepsány příslušné dokumenty.

"Kašlu na slunce," zařval Gebris. Branko rychle přikývl - Gebris byl nebezpečně blízko šílenství.

Poté, co probudili vězně, Branko čekal s hlavní skupinou za dveřmi na konci chodby. Posílal vězně vždy po dvou, přes sluncem ozářený dvůr. Gebris je převzal na druhém konci dvora. Přesunuli asi polovinu vězňů, když přišel na řadu Gruulský muž s rozbitým rtem. Branko ho pobídl ven na slunce, ale muž se odmítl pohnout.

 

Art by Marco Nelor

Jak se k němu Branko natahoval, ostatní Golgari se naráz vztyčili a obklopili ho. Branko skrz dav mohl vidět, jak dva jiní vězni vedou Gorgonu, jeden z nich se zbavil svých pout, natahoval se k pásce přes Gorgoniny oči, chtěli ji použít jako zbraň.

Natlačený v davu se nemohl Branko dostat ke dveřím. Kopali do něj, snažili se ho srazit na kolena. Zmocnilo se ho spravedlivé rozhořčení. Zaútočil, a jejich dlouhé křehké kosti se lámaly o zdi, lebky se tříštily pod jeho ranami, páteře praskaly pod jeho masivním kolenem

Gorgona - již zbavená pout - se chtěla vrhnout do vřavy. Branko s ní nechtěl bojovat takhle zblízka, ale nedalo se nic dělat. Musí jí zneškodnit dřív, než skončí jako žulový kvádr. Zavřel oči, a vrhl se na ni. Sevřel svýma ohromnýma rukama její kostnatá ramena a vrhl se s ní k otevřeným dveřím.

Jak se svalili do písku na dvoře, slunce pálilo. Branko přistál částečně na Gorgoně, ale oči udržel zavřené. Gorgona něco syčela v neznámém jazyce, a sápala se mu do obličeje. Naslepo máchaje rukama ji loktem udeřil, znovu a znovu. Její tělo pod ním se přestalo hýbat, ale jakmile se pokusil vstát, prsty ho popadly za ucho. Slyšel trhavý zvuk a zakřičel bolestí. Odvalil se z Gorgony, nechtěně na chvíli otevřel oči, a spatřil chaos okolo: vězni utíkali volně po dvoře. Ztratili nad nimi veškerou kontrolu.

Pohlédl na Gorgonu, která se krčila na zemi. Bolestí se Brankovi dělalo špatně, zdálo se mu, že mu ucho visí až na krku. Svět se začal naklánět, a před očima mu pulsovalo rudé světlo. Branko věděl, že každou chvíli omdlí.

Vedle něho Gorgona krvácela z rány na hlavě. Její hlava volně visela ke straně a obklopovalo ji mihotavé světlo. Branko zabořil ruce do země ve snaze získat ztracenou rovnováhu.

Když znovu vzhlédl, byl vedle něj jen otisk těla v písku. Gorgona byla pryč.

 

 

Art by Karl Kopinski

Případ byl jasný: osmnácté patro nájemního domu se propadlo, a zahynuli čtyři lidé, z toho dva členové Laptovy rodiny. Pan Lapt žádal odškodnění.

Arbitr Relov namočil brk do kalamáře, ale pak se zarazil. Znovu se začetl do ručně psaného posudku na konci stěžovatelovy Žádosti:

Dřevěná prkna na podlaze byla měkká několik týdnů. Myslým,[sic] že tam bylo děravé potrubí. Říkal jsem o tom domácímu dvakrát, ale neudělal nic.

Myslým? Čím déle se na to slovo Relov díval, tím více byl rozzlobený. Prvních deset stran Žádosti bylo naprosto v pořádku. Žadatel citoval správné zákony a jeho právní argumenty byly silné. Nebylo se čeho bát - domácí byl bezgildovní majitel činžovního domu ve slumu, bez konexí s podsvětím, které by v budoucnu mohlo dělat potíže.

Relov pohlédl na kymácející se sloup dokumentu k vyřízení na hraně jeho stolu. Dobře, pane Lapte. Nejdříve se naučíte pravopis, a pak teprve budete o něco žádat. Do té doby nebudete marnit můj drahocenný čas. S těmito myšlenkami přesunul Žádost dospodu sloupce.

Relov se zadíval na ostatní sloupce papírů na stole. Užíval si přesnost a pečlivost právního jazyka - za předpokladu, že byl napsán bez chyb - a odpoledne mu příjemně ubíhalo. Relov potvrdil trest pokuty těm, kteří se vyskytli v blízkosti výtržnosti, i když nebylo možné dokázat, že se na ní účastnili. Poté vydal povolení ke zbudování nové sochy Nejvyššího Arbitra Leonose. Trvalo měsíce, než se všichni dohodli, že socha bude postavena blízko (ale ne příliš) hlavního vchodu do Nového Prahvu.

 

Art by Drew Baker

Zrovna dokončil své psané důvody proti poskytnutí financí na anti-kultovní účely, když se ve dveřích objevila mladá úřednice s další hromadou dokumentů. Práce Arbitra nikdy nekončí…

"Ve větracím zařízení něco chrastí, a ruší mě to při práci," řekl úřednici. "Mohla byste se na to podívat?"

"Postoupím Vaši žádost Správci," odvětila pomalu. Nebyla to sice práce pro úředníky, vyplňovat Žádanky, ale byla to nudná práce, a úředníci mají jistě více volného času než Arbitr.

"Oceňuji Vaši ochotu," oznámil jí s vítězným úsměvem.

"Ano, pane," odpověděla. Na stůl mu položila dvě zapečetěné obálky. "Dnes je přinesl kurýr."

Úsměv mu zamrzl na rtech. Mohl ji pokárat za to, že mu to neoznámila přednostně, ale nechal to být. Nakonec, pomoc Správce skutečně potřebuje. Podepsal Potvrzení o přijetí a úřednice zmizela v bludišti Azorijské gildovní síně.

První dopis byl naléhavá Žádost o Bezprostřední Využití zaslaná Orzhovským vymahačem. Požadoval přístup k Vazebním Sférám. Žádost porušovala dvanáct zákonů, ale když Relov spatřil bledě růžové číslo vytištěné na dolním okraji, okamžitě ji podepsal. Pak několikrát přejel palcem přes číslo, a smazal tak částku, která se brzy objeví na jeho účtu ve Vizkopově Bance.

 

Art by Kev Walker

Druhý dopis byl od Javy, Boroské vyšetřovatelky, a jedné z jeho nejstarších přátel. Před lety vedl společný Azorijsko-Boroský projekt známý jako Bezpečné Místo. Teď už nebyl funkční, ale tenkrát zachraňoval děti z Gruulu, nebo z vězení pro dlužníky, a umísťoval je do Boroských a Azorijských akademií. Javy byla jeho nejhorlivější podporovatelka. Tenkrát byli oba mladí a idealističtí, a více než pošetilí ve snaze změnit svět k lepšímu.

Relov se stal časem prozíravější, ale Javy svůj idealismus neztratila. Poté, před rokem, na Javy a jejího kolegu zaútočili ve skladu v Tavicí čtvrti. Oba byli surově zbiti, a přežila jen Javy. Relov slyšel nějaké zvěsti - očividně se Orzhov snažil vše ututlat - ale od té doby s ní nemluvil. Rozlomil pečeť. Nahoře na listu bylo formální oslovení, a poté známý naškrábaný rukopis:

Co je vyvrcholením života plného slov? Vědra plná krve. Přijď hned.
-Javy

[Příště: 2. část Stínů Prahvu a preview karta k tomu!]