Ale co ti, kteří volají po Sentosovi Milosrdném, vojáku, který ukončil válku činem nevšedního milosrdenství, do té doby neviděného. Co jejich město na východě se starobylými chrámy? Žehnají mně, že jsem ušetřil jejich Slunečního Krále, muže nepřirozeně vysokého věku a moudrosti. Jejich básníci o mně mluví jako o synu bohyně. Má matka, která málem zemřela, když mě přivedla na svět, se těmto nesmyslům pokaždé zasměje.

Za bezmračného dne mohu spatřit věže dómů ve vzdáleném An Karras, lemované modrým oceánem. Ale nyní je noc, studená a mlhavá, a za mým oknem vidím jen stíny. Sám jsem se rozhodl stranit se okolního světa. Mým světem jsou nyní jen čtyři věci: kavalec, na kterém spím, prázdný stůl, u kterého sedím, prsten na mém prstu, a lahvička jedu.

Ten prsten jsem získal toho dne, kdy byla na Pomíjivém Kameni ukončena válka. Ten den jsem nepopravil muže. Den, kdy jsem získal jed, a kdy An Karras oslavoval zkázu východu. Pokud vypiji jed kvůli spravedlnosti, zemřu ve jménu velkého města na západním obzoru. Pokud jej vypiji z milosrdenství, zemřu ve jménu východního města, nyní ležícího v rozvalinách. Tuto zkázu želím celým svým srdcem. Zde, na místě, kde nejsem nic jiného, než obyčejný muž, je to pouze mé břímě.

Pozvednu tedy lahvičku v chvále starobylých králů a chrámů, v chvále starých příběhů o hrdinech, kteří se vzdali slávy. Ale budu pít kvůli zapomnění. A z nastalé temnoty se budu radovat.

 

War Priest of Thune | Art by Izzy

Prudký poryv větru rozrazil dřevěné dveře domku, a náraz vytrhl Sentose z jeho temného snění. Prázdná lahvička se překulila přes stůl a rozbila se o stěnu. Sentos se točil na své židli, jak vítr znovu zavál, přinášejíc do místnosti spadané podzimní listí. Několik krys se přehnalo přes práh a schovalo se za jeho slaměným kavalcem.

Louč na vzdálené zdi stále hořela, a noc byla klidná. Ale je to ta samá noc? Sentos na třesoucích se nohách doklopýtal ke dveřím, ale když už je chtěl zavřít, něco venku, na kraji mýtiny, zachytilo jeho pohled. Vyšel z domku a doklopýtal se až k tomu. Socha? Lesknoucí se bíle v měsíčním světle, socha připomínala jednoho z mnichů žijících v klášteře poblíž. Ale sochař do jeho rysů vyryl strach. Divný způsob, jak zpodobnit svatého muže, pomyslel si Sentos.

Sentosův domek ležel stranou kláštera. Zde na mýtině nikdy žádná socha nebyla, to si byl Sentos jistý. Jak by mohli mniši přenést takovou váhu po cestičce vinoucí se k jeho domku? Klopýtal zpět do domku, aby si lehl a vyspal se. Ale co krysy? A rozbité sklo? Už přešla půlnoc? Jeho myšlenky byly pro člověka, co si zvolil smrt, tak banální.

 

Ravenous Rats | Art by Carl Critchlow

Uvnitř si rázem uvědomil, že není sám. Jeden úder srdce předtím, než se studená čepel dotkla jeho hrdla.

"Nehýbej se," varoval ho ženský hlas. Zněl mladě, jako jedna z dívek žijících ve vesnici pod klášterem. "Ty jsi Sentos Milosrdný?" Neměla přízvuk z Thune, ale ani z východu. Shandalar je rozlehlý svět, ať už byla odkudkoli, bylo to místo Sentosovi neznámé.

"Ne." Na stěně, osvětlené loučí, viděl ženin stín. Musela být o něco málo menší než on, a on nebyl zrovna z nejvyšších mužů.
 
"Tak kdo jsi?" zeptala se.

"Sentos Ještě Živý," řekl. Zabodla mu čepel do zad, mezi lopatky a páteř. Jen s vypětím všech sil nevykřikl. Tolik tedy k tomu, že ženy nejsou nebezpečné.

"Kdo jsi?" dožadovala se odpovědi.

"Sentos," odpověděl. Čepel byla stále zabodnutá v jeho zádech. Pocítil záchvěv paniky, jakoby zaškrábání v břiše. Chtěl, aby ta čepel zmizela, chtěl, aby se zabořila do hrdla jí.

"Řekni mi, co se stalo na Pomíjivém Kameni. Ten den, kdy skončila válka."

 

Public Execution | Art by Anthony Palumbo

"Nezabil jsem muže," procedil Sentos skrz zaťaté zuby. Bolest je jen slabost opouštějící tělo. Zakroutila ostřím, a Sentos ucítil teplou krev kanoucí z rány. Ona nerozumí mysli válečníka. Jakmile ji začnu nenávidět, bolest už nebude důležitá.

"Rozveď to, Sentosi Ještě Živý," zasyčela.

"K popravčímu špalku přivedli prošedivělého muže. Vypadal jako tulák z An Karrasských ulic," řekl Sentos. "Nikdo mi neřekl, že je to falešný král."

"Tak proč si ušetřil jeho život?" zeptala se.

Proč? Skutečně, proč? Kvůli prstenu, který mě teď tíží na ruce. Proč? Nabídl mi jej, abych ušetřil jeho život. Proč? Protože prsten pro mou ženu byl lepší než vědro plné krve a další hlava kutálející se po zemi.

"Proč mě kvůli odpovědi mučíš?" Nebyla přeživší z východu. Výchoďan by ho zabil v okamžiku, kdy nazval onoho muže falešným králem.

Vyrvala čepel z levé strany páteře a vrazila ji do pravé. Ale jak se ho zmocnila zuřivost, bolest necítil. Zapomnění počká, až jí zláme vaz holýma rukama. Chtěl se jí vytrhnout, ale její stisk byl silný. Praštila s ním o stůl, byla mnohem silnější, než předpokládal. Jeho tvář se zabořila do střepů z lahvičky s jedem.

"Protože máš něco, co chci." Přimáčkla jeho hlavu ke stolu s takovou silou, že deska skoro praskla. "Proč si ho ušetřil?"

"Protože na tom špalku mohla být moje hlava, nebo hlava mého syna, nebo kohokoli jiného v té prokleté válce. Udělal jsem to z milosrdenství." Lež, kterou pronesl tolikrát, mu ze rtů splývala už plynule. Bude mi věřit, protože si myslí, že chci žít.

 

Captain's Call | Art by Greg Staples

"Byl snad tvůj tajný plán nechat je se vzdát?" zeptala se. "Nechat je složit zbraně a pak jim podřezat krky?"

"Ne, mí nadřízení v tom viděli náhlou výhodu, se kterou nikdo předtím nepočítal." Tohle lež nebyla, a slova mu na jazyku vázla jako kameny. Tuto zkázu želím celým svým srdcem.

"Takže je pravda, co se říká. Jsi spravedlivý muž." Obvykle, když toto někdo pronesl, bylo to s úctou. Ale z tónu jejího hlasu úctu necítil.

"Přinesla ti ta odpověď klid?" zeptal se Sentos, stále s nenávistí, stále imunní vůči ostří v jeho zádech, stále sledující její stín na vzdálené stěně.

"Klid?" pronesla posměšně. "Jsem prokletá. Démon chce svou odměnu. Požaduje oči spravedlivého muže."

Stáhla kápi, a její silueta se změnila. Z hlavy se stalo klubko svíjejících se zmijí. Gorgona, stvůra z Xathridu, s mocí změnit pohledem člověka v kámen. Zhnuseně se pokusil uvolnit se z jejího sevření. Pokud by spatřil její tvář, potkal by ho stejný osud jako mnicha na mýtině. Jen laskavého člověka, který se chtěl jen přesvědčit, jestli jsem v pořádku.

 

Xathrid Gorgon | Art by Chase Stone

"Kamenné oči mě zklamaly," zasyčela. "Oči nehodných lidí nestačí. Tvé oči budou má spása."

V okamžiku, kdy uvolnila tlak na jeho hlavu, sebral Sentos střep skla, otočil se, a zabodl jej do Gorgonina srdce.

Ještě než jej stačil vytáhnout, z rány se vyřinuli černí hadi. Snažil se uniknout záplavě zmijí, klouzajících a narážejících na podlahu. Valily se přes něj, jejich zuby se mu zatínaly to těla a vypouštěly jed. Sentos se v zoufalství přetočil na břicho a začal se plazit ke dveřím. Okolo něj se zmije, které zachytily Gorgonin pohled, měnily v kámen. Se svými kamennými zuby zaťatými v jeho těle ho zatěžovaly víc a víc, jak se snažil doplazit se k prahu.

Noha Gorgony se mu přitiskla na krk, a přimáčkla ho na klubko zkamenělých hadů.

"Jak to, že nejsi mrtvý? Nejsi snad člověk?" Sklonila se nad ním, a škubla mu rukou tak silně, až ji vykloubila v rameni. "Ten prsten? Kdes k němu přišel?"

Od Falešného Krále na Pomíjivém Kameni, muže nepřirozeného stáří a moudrosti. Nabídl mi to samé, pokud ušetřím jeho život. Nevěřil jsem mu, ale ušetřil jsem ho pro tu cetku.

 

Ring of Xathrid | Art by Erica Yang

Svým ostřím mu usekla prst, a stáhla z něj prsten.

"Prsten, co nabízí věčný život," zamumlala. "Tak dlouho ztracený, ale tady? V Thune?"

Bez prstenu mu hadí jed okamžitě sevřel srdce. Krev se mu volně řinula z ran. Snažil se popadnout dech, a dveře mu teď připadaly nekonečně vzdálené. Útěk je k ničemu. Namísto toho Sentos otočil hlavu a pohlédl Gorgoně v tvář. Zavyla hrůzou, a zamířila čepel do jeho očí, dokud jsou živé. Ale Sentos slyšel, jak narazila na jeho kamennou tvář. A z nastalé temnoty se radoval.