Články
Zkažené svědomí
Zkažené svědomí
Jenna Helland
Savor the Flavor
19.1.2011
Trůnní sál je nečekaně ztichlý. Vzduch, jako obvykle horký a hutný, těžce doléhá na kohokoli, kdo by se sem odvážil. Je poledne, ale na toto místo, hluboko pod povrchem Mirrodinu, světlo pěti sluncí nikdy nedosáhne.
Již brzy se sál naplní těmi, kdož se dožadují slyšení u Něho, u svého nekorunovaného krále. Jeho pomocníci budou pobíhat kolem, udržovat pořádek, tvořit seznamy, tlumit podrážděná ega, a odklízet zbytky těch, co poruší některé pravidlo.
Po celou tu dobu bude Jeho hlas hučet, někdy tajemně, jindy objevně. Jeho slova rozezvučí kovové stěny v přesném rytmu, a pak vybuchnou v naříkavý jekot. Nižší bytosti z jeho chvástání obvykle zpanikaří, ale ti s vyšší inteligencí se usmívají, pokud mají rty, nebo přikyvují, pokud je nemají, blažení v blízkosti tak dokonalé moudrosti.
Moudrosti, která se již brzy dostane do Písma.
Písma, které již brzy bude řečeno z úst tisíců, kteří nevědí zhola nic o dokonalosti, která je očekává.
Kéž by jen řekl ta pravá slova. Kéž by dal rozkaz. (Dal jej dnes? Dal nám své požehnání?) Rozkazuj; čekali jsme celé generace. Alespoň to tak vypadá pro ty, co jsou zde v trůnním sále. Rozkazuj, a konečně to začne.
Všichni čekají. Nastane dnes ten kýžený den? Ale prozatím, trůnní sál je nečekaně ztichlý. A On, který by je měl vést, je osamocen.
Kdo jsem? Duní hlas v jeho robustní hrudi. Co je to za místo?
Jeho oči rychle mrkají, jako by odháněly stíny z jeho mysli. Jeho pomocníci tu nejsou. Nikdo není svědkem jeho jasnozřivosti. Nebo je to šílenství? Když tu není nikdo, aby to rozhodl, zapsal, zaprotokoloval jako Pravdu, záleží na tom vůbec?
Kdo jsem? Kdo jsem? Znovu a znovu si mumlá, jako znuděné dítě. Dokud Polovina jeho mysli není nevrlá a to otravné mumlání nezarazí. „Jde o to, kdos byl,“ připomíná mu. „A kým se staneš.“
„Kdo to byl? Kdo jsem byl já?“ šeptá si pro sebe. Ale nikdo neodpovídá.
„Neodpovídej, na tom nezáleží,“ hřmí jeho hlas prázdným sálem. „Raději mi pověz: Kým se stanu?“
Někdo se ironicky zasmál. Někdo zanaříkal žalem. Ale je tu přece sám, takže to musel být on?
„Po tisíce let si byl svědkem. Nyní nadešla tvá chvíle. Sláva tobě, nový Otče Strojů!“
Art by Jason Chan
Ale počkat, třeba to není tak jasné. Tohle není stará Phyrexie, spojená pod korouhví velikášského Yawgmotha, jehož vůle prostupovala všemi jeho nohsledy, kteří byli jen fyzickým prodloužením jeho hrůzu nahánějících intrik.
Toto je nová Phyrexie, znovuzrozená z oleje přeneseného skrz Mlžné věčnosti, přineseného sem Stříbrným golemem, a zakořeněného v hlubinách světa, jež on sám stvořil: Mirrodinu.
„Tisíce let,“ golem do ticha zahřměl. „Tolik ztraceno. Kde všude jinde ještě hnisá můj stín? Z kolika sfér jsem učinil vražedná hnízda?“
„Jsi Otec Strojů!“ Jeho Polovina běsnila nad svým slabším já. „Každá tvá hláska nás ovládá. Řekni slovo a my očistíme tento svět od všech nehodných. Slyš, klepání na dveře. Dnes je ten den, bratře.“
Vskutku, sálem se rozléhalo zaklepání, a golem pozvedl znavený zrak. Jen jeho hlava se může pohybovat, možná i prst. Zbytek jeho těla je zatavený do jeho trůnu. Zbytek jeho těla se stal součástí celého jádra.
Art by Karl Kopinski
Hlavní pomocník předstoupil. Je to bytost se jménem, které zní jako tříštící se sklo. Je lstivý, ne jako jiné nemyslící bytosti krčící se v místnosti. Ti nemyslící přinejmenším stojí ve světle. A právě tito udržují ve stínech ty skutečně mocné. Ty, na které je třeba dát si pozor. Ti, co s dokonalou zdvořilostí rozkazují svým podřízeným, aby stáhli kůži z jejich nepřátel.
„Pamatuj, toto je Náš trůn,“ šeptala si jeho Polovina. „Toto je náš stroj. Dokonalý stroj.“
„Můj svět byl dokonalý i předtím,“ odpověděl golem.
„Tenkrát si nevěděl, co je dokonalost. Teď jsme přesáhli hranice matematiky.“
„Předstup!“ Zakřičel náhle golem. Nikdo se nepohnul. „Ty! Přiveď je sem. Všechny sem.“
„Ale pane…“ protestoval hlavní pomocník. „Budou zuřit nad bezprávím. Někteří z nich čekají už celé dny. Musíme dodržovat protokol.“
„Smrt. Vraždícídýchajícízuřícísmrt,“ deklamoval golem.
Pomocníci hbitě vypořádali nastalá jatka v místnosti, a uvedli své čekající mistry do sálu, aby – konečně – mohli předstoupit ke slyšení u stříbrného golema.
Art by Igor Kieryluk
Dva Phyrexiané nižších hodností – nižší kněz Nornina kancléře a archivář théna Kraynoxe – nebyli nadšeni z toho, že před golema předstupují společně, neboť oba měli své vlastní požadavky.
„Děkuji za to, že věnuješ sluch pokornému služebníkovi,“ řekl nižší kněz. „Přináším špatné zprávy.“
„My pro Tebe také máme neblahé zprávy,“ řekl archivář.
„Mirrané cítí, že je něco špatně,“ řekl varovně nižší kněz. „Organizují se. Není to sice ohrožení Velkého ideálu, to jistě ne, ale naše strategie se bude muset změnit, pokud nebudeme jednat včas.“
„Jin-Gitaxias Ti nevěří,“ skočil mu neomaleně do řeči archivář. „Není takový jako my thénové, co věří tvým slovům. A ještě hůř, máme zprávy o podivné bytosti, co se objevila uprostřed Gethovy pevnosti.“
„Spása,“ dumal golem. „Pokání.“
Art by Dan Scott
„Norna Tě úpěnlivě žádá, abys vystoupil na povrch,“ řekl nižší kněz. „Není vhodnější čas setnout hlavy všech nevěřících a přivést je k nám.“
„Přestaň sám sebe trýznit,“ pomyslela si Polovina vztekle. „Pro Otce je to nepatřičné! Rozhodni se konečně a zbav se těch směšných okovů.“
„Jin-Gitaxias Ti nevěří,“ zasyčel archivář. „Rozšíří lži mezi prétory a namísto tebe dosadí falešného vůdce. Riskuješ, obzvlášť pokud nebudeš jednat odhodlaně.“
„V tomto ohledu Norna souhlasí,“ řekl nižší kněz. „Slouží ti oddaně a bez otázek. Ale již nemůže déle čekat. Jistě, Mirrané pro Tebe neznamenají hrozbu, ale bylo by lépe potlačit nevěřící a sklidit to, co je užitečné.“
„Zřídkakdy jsme ve shodě,“ řekl archivář. „Ale teď Tě naléhavě žádáme, ó nádherný. Stačí říci jediné slovo, je zapotřebí skutku!“
Po celou dobu, co návštěvníci hovořili, si stříbrný golem mumlal pro sebe slova, jež neznamenala nic v jakémkoli jazyce. Ale poté, co archivář skončil, celý sál ztichl v očekávání jeho odpovědi.
Upřel zrak vzhůru, hledě na vše a zároveň nikam. Jeho ústa se otevřela a vyštěkla: „Skutek!“
Nižší kněz Nornina kancléře a Kraynoxův archivář se na sebe překvapeně zahleděli. Hluboko pod Lumengridem se špehové sledující trůnní sál rozechvěli a rozštěbetali. Ano, všichni to slyšeli. Řekl to. Rozkaz. Konečně! Nádherná válka může začít!
Každý v sále, klaně se, spěchal zpět ke svým mistrům zvěstovat jim tu skvostnou zprávu. Trůnní sál se brzy vyprázdnil. A Karn tu teď sedí opět sám, s myslí rozštěpenou a rozvrácenou, naprosto netušící, co právě vypustil na povrch svého světa.
Art by Daniel Ljunggren
Komentáře
Přispívat mohou pouze přihlášení uživatelé. Pokud chcete vložit komentář, přihlaste se ZDE.
