GP Vídeň - judge trip

Tento report není o Magicu. Není dokonce ani o hraní karet. Vlastně se dá říci, že v něm karty vystupují jen ve vedlejší roli. Přesto jsme toho během necelých tří dní zažili víc, než jindy za měsíc. Poznámky a příspěvky řidiče Jardy jsou značeny červenou barvou. //Ale mě se červená nelíbí/

Pátek 14. března 14:30

Stojíme s Vítkem (poslední pasažér) na studeném profoukaném parkovišti před OBI na Roztylech a netrpělivě vyhlížíme Jardu, který už tu měl dávno být. //Nojono, to se stane, akademická půlhodinka? J/ Po chvíli zastaví naproti bílý Seat Toledo a za několik okamžiků již uháníme po dálnici směrem na Brno. První zastávku na benzínce vyplňuje kromě obvyklých nákupů baget a kafe veselá vložka se samolepkou a výměnou stěračů. Do té doby jsem neměl ponětí, kolik lidí je potřeba k výměně gumové lišty u stěrače. Jarda zakoupil matroš, Vítek briskně provedl výměnu a já ...sebekriticky jsem uznal, že moje role při této výměně byla „držák na bagety a kafe“. Vizionářsky jsem ale prohlásil něco ve stylu, že moje chvíle ještě přijde. Ano. Kéž bych jen býval nebyl tak předvídavý.

Pátek 14. března cca 17:45

Kousek před českými hranicemi jsem vystřídal Jardu za volantem a svižnou jízdou uháněl směrem na Stockerau. Nebýt kruhového objezdu u obce Jetzelsdorf, zřejmě by v tomto reportu nebylo o čem psát. //však ono by se něco našlo, ale ten kruháč je tam naprosto nesmyslnej – je to jako bychom měli kruháč tam, co se zabil Hlinka/ Ale on tam byl. Pořád tam je. Ale něco tam chybí. I když, už to tam zas možná postavili. Ano, tušíte správně. Jedu asi stovkou po mokré silnici  a v dáli vidím kruháč. Přibrzďují, podřazuji na čtyři, ale víc už nestihnu udělat. Reaguji příliš pozdě, smyk přes ručku jako v počítačových hrách zavrhuji jako příliš riskantní, a tak se v zhruba třicetikilometrové rychlosti rozhoduji vzít kruháč středem. Překvapivě to nejde. Čumák auta se zabořil do hlíny a modrá dopravní značka ukazující přikázaný směr jízdy je vejpůl. Turek nám později prozradí, že ji tu teprve předevčírem instalovali. //já už čučel do notebooku, tak jsem si nevyhnutelného osudu všiml o chvilku později, a hned jsem věděl, že to už nejde dobrzdit L/

Jarda organizuje záchranné práce. Běháme kolem auta a zjišťujeme škody, ale je nás tam o jednoho víc. Přidal se k nám zvídaný Turek, říkejme mu Hasan,  a hned volá policajty. Moc si ho nevšímáme, auto je naštěstí pojízdné a zastavujeme na vedlejší silnici. Hasan furt něco brebentí a protože Jarda neumí německy ani turecky a Hasan mluví jen přistěhovaleckou němčinou neustále tlumočím. Za chvíli jsou tady benga, vystoupí unavený obrýlený podsaditý padesátník strýčkovského vzhledu a tlustý Rambo (kdo jste viděli Prison Break, tak tohle byla kopie Brada Bellicka) neotesaného vzhledu a ještě neotesanějšího chování. //přemýšlel jsem později, jestli bych volal poldy kdyby u nás rakušáci přejeli značku. Asi jo. Je to pakáž J/ Rve nám z rukou občanky a na naše veškeré dotazy odpovídá „das ist mir Wurst“ a tváří se jako kdyby jsme mu přejeli psa. //Mluvil na mě německy a rval mi z rukou řidičák, co jsem si vyndal s občankou z kapsy, i když jsem neřídil. Chtěl jsem ho seřvat, ať mi to nebere, ale NEMOHL JSEM!!/ Odjíždíme na stanici, kde si Strejda zapaluje jedno cígo za druhým, Rambo po chvíli vyráží na další štvanici a nás se ujímá dobrácky vyhlížející mladý Medvěd. //zahulenou policejní stanici by si podle mně u nás nedovolili/ Medvěd je sice dobrák od srdce, ale v papírech „muší bejt ordnung“. Klasickou fintou „nur 5 Minuten“ nás drží v zajetí svého brlohu skoro půl hodiny, v závěru už bez mučení přiznáváme i jméno a telefonní číslo naší první sexuální partnerky, jen aby nás už nechal odjet. Na Medvědovi je vidět, jak si „Untersuchung“ užívá. Sledovat jeho ohromné prsty bušící do klávesnice (doteď nechápu jak mohl tak neomylně trefovat správné klávesy), jazyk napůl vyplazený z tlamy a přitom poslouchat jeho bručivé „zóóóó“ bylo skutečně vyčerpávající. //Bylo na něm vidět že je to dobrej chlap, byl to ten typ, co ani neví, co je to ironie. Takhle nějak podle mě vypadá kapitán Karotka/ Ve čtvrt na osm nás konečně blahosklonně propouští a doporučuje „zurück nach Prag“. //FAKT dobrá rada. Krom toho že jsme s Jožinem na Gpčko museli, tak to bylo do Vídně 3x blíž než do Prahy. S nadějí, že nám v autě neselže něco dalšího, jsem sedl za volant a vyjel směr Wien/

Pátek 14. března 20:15

Ve Vídni neomylně přijíždíme hned na sajtu a jdeme s ostatními rozhodčími nafasovat proviant a po asi půlhodinovém nácviku planých poplachů nabíráme ostrawaka Rosťu, který hned začíná machrovat se svojí džipieskou. Výsledek je ten, že Jarda, jedoucí od nehody bez posilovače řízení na cestě k hotelu zatočí asi dvěstěkrát doleva a dvěstěkrát doprava. Rosťa má nakonec štěstí, protože ve chvíli, kdy Jarda signalizuje „ještě jednou a dostaneš přes držku“ stavíme před hotelem. //myslím, že to nastavil na mód „chůze“, takže nás to poslalo asi do 50ti jednosměrek, a bez stínu podezření, že je něco špatně, dál říkal: „na příští doleva, hmm tam je jednosměrka?“/ Recepční je Čech, takže z něj hned vydojíme všechny potřebné informace, zjišťujeme, že v sobotu budeme bez snídaně a část výpravy jde diskutovat na pokoj o pravidlech, já a Víťa vyrážíme ztéci nejbližší imbiss. Za 10 Euro se královsky najíme (doporučuji příště ve Vídni pljeskavici – název děsivý, ale je to něco jako větší placatý karbanátek s kupou salátu, a je to vcelku dobré) i napojíme a jdeme na kutě.  

Sobota 15. března 7:15

Likvidujeme Jardovy zásoby - banány a buchtičky mizí v našich hladových chřtánech a za chvíli jsme, i díky lepšímu nastavení Rosťova pomocníka, na místě. Následuje vcelku „nezajímavá“ skoro čtrnáctihodinová šichta v pruhovaném triku. Občas se pozdravím s Čechy, jinak je ale pracovním jazykem angličtina, resp. v mém případě i němčina (máme supermezinárodnískorkompletněněmeckymluvící tým – Bernard je Švýcar od Curychu, Jens Němec od Stuttgartu, team leader Christian pak Rakušák z Vídně, jenom Krzystof nebo jak se to píše, nám to svojí polštinou trochu kazí.

Celý den probíhá bez větších problému, večer nás pak pan hlavní rozhodčí chválí za „good job“. Následuje menší úklid na sajtě, večeře u našich známých a před půl dvanáctou do hajan. Usínání ještě trochu ruší Ostrawak a Jarda, kteří spolu vedou velmi duchaplný rozhovor na téma „Je plošné bombardování morálně ospravedlnitelnější než potenciálně podvádějící Čech?“. //debata o filozofii penalt je pro smrtelníka nepochopitelná, nebudu vás nudit/

Neděle 16. března dopoledne

Po masivní snídani ve společnosti maďarského národního týmu se vracíme do Vienna Center na druhý den. Jsem v týmu, který má zajišťovat Junior Standard a mám tudíž až do 11 hodin volno. Účastním se proto semináře na téma „Nové Penalty Guidelines“, vedeného jakýmsi belgickým L3 rozhodčím. Na našem turnaji je nával, registrujeme celých 10 děcek včetně dvou „odrostlejších“ Dětí Rytíře a dvou malinkých italských holčiček. Právě díky obou Italkám mé angažmá u juniorů končí a jsem vyměněn do GP Trial týmu za paklík landů a jednoho postaršího italského rozhodčího. Moc nadšen nejsem, neboť Trialu se účastní skoro 140 lidí (!!!), formátem je navíc pomalý sealed deck. Celé to navíc vede ne úplně organizačně zdatný, nekomunikativní a arogantní německý rozhodčí Eckhard Maas, který práci rozdává stylem „půl hodiny mlčím a pak všechny seřvu, že to udělali blbě“. Trial se neuvěřitelně táhne, naštěstí pak začínají hráči houfně dropovat a šesté kolo už hraje jen asi 50 lidí. Většina ostatních zeber už nemá co na práci, na hlavní sajtě se dohrává TOP 8, Legacy turnaj pod Zelího vedením také spěje do finiše a já jsem naštěstí kolem půl šesté vysvobozen díky Jardovi, který ukecal hlavního rozhodčího, abychom mohli vyrazit co nejdříve. V šest vyrážíme, napakovaní displayi a judge foily, odvézt Ostrawaka na nádraží. Trochu se zapomene zmínit, že je to úplně na opačnou stranu, než chceme, takže když za další hodinu opět projíždíme kolem sajty, Jarda už solidně rudne. //měli jsme mimo jiné roztrženou hadici, která ovládá posilovače, a pumpa která normálně udržuje v tlakovém obvodu 6 atmosfér tak jede naprázdno. S každým ujetým kilometrem se tak zvyšovala šance, že se pumpa zadře, a už tak solidní škody se ještě rozšíří/

Neděle 16. března 20:30

Pár desítek metrů před hranicemi nás staví rakouská policie. Rutinní kontrola. Doklady, pár hloupých keců o stavu naší káry. Pak to začíná. Trojúhelník. Auto patří ve skutečnosti Jardovu otci, takže zmíněnou věc nacházíme až po několika minutách a mladý bengoš začíná být nervózní a nepříjemný. //byl jsem naštvaný, už že mluví jen německy. Jožin všechno trpělivě překládal, ale docela mě štvalo že neumí ani anglicky ani česky. Přišlo mi to od policisty hlídkujícího na hranici logický/ Lékárnička. Ta už od pohledu něco pamatuje a Mlaďas rudne ještě víc. //krabička stará, ale vnitřek v pohodě. Ale on vlastně nechtěl vědět, jestli máme vše/ Vesta. Je dobojováno. Po třech minutách hledání rozhazujeme rukama, bengošovi ustoupí červeň z obličeje a vítězoslavně začíná psát lístek na 15 euro. Po chvilce Jarda tahá vestu z úkrytu pod volantem, ale Mlaďas už jen vrtí hlavou „nein, nein“. Začínám se s ním hádat a ptám se, za co nám teda dává pokutu. Už je rudý jak krocan, nervózně cosi blekotá o naší pomalosti, celkovém stavu vozidla, archaické lékárničce, když neustupujeme začíná znova s jinou verzí, tentokrát je to pohádka o pokutovém bločku. //Mžiklo mi hlavou, že mu něco udělám, přistihl jsem se že koukám, kolik jich je a jak jsou daleko, já už viděl rudě/ Kdo znáte nože Gurkhů, nepálských bojovníků, tak ty provází legenda, že jednou vytáhnuté s pouzdra, nesmí se vrátit zpět aniž by ochutnaly krev. Stejné je to s bengošovým bločkem. Jednou rozepsán prý už nemůže být jen tak zmuchlán a zahozen. Rezignovaní a řádně nasraní přejíždíme čáru a hned ve Znojmě pláčeme místních četníků na ramenou, jací že jsou ti Rakušáci syčáci. Znojemští strážci zákona nám chápavě vysvětlují, že takovéhle buzerace jsou prý naprosto běžné, odhalují nám pozadí oblíbeného triku s vestou a utěšují nás údajně velmi nízkou výší pokuty.  

Neděle 16. března 21:30

Kousek před Jihlavou vyjíždíme od benzínky a před námi zastavují...nějací moravští strécové, strašně chytří, že prý se nám urvalo cosi kdesi vzadu v kole, a že jediná možnost je kolo sundat, otevřít buben, vyměnit nějaké pero a ... vystrašení se vracíme na benzínku, sundáváme kolo. Právě ve chvíli, kdy koukáme bezmocně na buben, přijíždí taxikář. Jeho verze je úplně opačná. Nahoďte kolo, v pohodě dojedete a doma to necháte vyměnit. Protože máme moravské taxikáře přeci jen raději než namachrované moravské stréce, nahazujeme kolo a frčíme stovkou na Prahu. Cestou už se naštěstí nic neposralo, takže mě už jen Jarda cestou utěšuje, že „se snad vejdeme s opravami do 5-6 tisíc“. //Ale kolo dodělalo u servisu. Byl to myslím zaseklý čep. Štěstí že se nesek cestou, protože se to kolo moc netočilo…..

Škoda byla nakonec přes dvanáct tisíc, Jožin čestně vše zaplatil, nechtěl ani podíl. Otec vypadal, že dostane infarkt, měl to čerstvě po opravě. Ale měli jsme štěstí, auto nás podrželo a nikdo si nic neudělal.

Joza+Jarda                    

Poslat článek na e-mail

Komentáře

Přispívat mohou pouze přihlášení uživatelé. Pokud chcete vložit komentář, přihlaste se ZDE.