PTQ. MCQ. Prostě „kvé“ jako kvalifikace. Jakkoliv se mění název turnajů, na který se dá kvalifikovat (pravděpodobně podle momentální nálady šéfa Hasbro), je to pro mnoho z nás první krok ke splnění snu – dostat se na Pro/Mythic/Players Tour. Prvním krokem je mnoho kol trvající boj, na jehož konci stojí osm jedinců, z nichž vzejde onen jeden či jedna, který se podívá mezi hvězdy. Tohle je příběh, na jehož konci se sice nenachází letenka, ale který snad zvládne některé z vás nabít tak pozitivní energií, jakou nabil mne.

Jak jsem se dostal k fritce

Celé to začalo loni v létě: po hodně (ale opravdu HODNĚ) turbulentním půl roce v osobním životě jsem se rozhodl splnit si dlouholetý sen a koupit si první balík na Modern formát. Ti, kteří mě znají, jistě tuší, že musel obsahovat červenou, protože když jsem hrál Magic jako puberťák (ještě během Mercadian Masques) vždy jsem skončil u házení gobliních granátů, sesílání Skizziků a žhavých ohňokoček a poctivě soupeři likvidoval životy. Po návratu k Magicu v roce 2013, o více než 10 let později, jsem si pořídil budget verzi tehdejší fritky na Magic Online. Byl to plně funkční T2-T3 balík (karty jako Swiftspear, Eidolon či jiné současné stálice tehdy neexistovaly), kombinace levných blesků, 3/1 haste elementálů vracejících se z hrobu a keldonských nájezdníků stačila opakovaně na 5-0 v tehdejších daily turnajích. Jak se říká v oné reklamě: fritka pro mě byla jasná volba! :-)

Wrata mi dokázal sehnat člověka, který se chtěl modernové fritky zbavit, a bylo rozhodnuto. Vzal jsem tedy našetřených devět tisíc, s radostí je dotyčnému dal a jal se kochat konzistencí, linearitou a efektivitou balíku, k němuž mi ani po dalším roce a stovkách odehraných her neklesla náklonnost. Důvod koupě byl stranou oněch osobních záležitostí také celkem prozaický: v létě v Praze proběhlo Grand Prix ve formátu modern, které bylo také prvním po mnoha letech, jehož jsem se chystal zúčastnit. Nebudu zde zabíhat do detailů, tak jen ve zkratce: Grand Prix se vydařilo úplně úžasně. Poprvé v životě jsem se dostal do druhého dne, a nakonec jsem díky několika „profesionálním“ chybám (mimo jiné jsem zvládl zremizovat jednu z her proti klasické affinitě, kdy jsem nás díky Deflecting Palm zabil oba současně) skončils 12-3 na 84. místě a získal první dva profesionální bodyv životě. Jak nyní všichni víme, „Pro“ body jsou nadálek ničemu, nicméně v ten moment to opět zažehlo můj zájem o turnajový Magic.

Jenže pak přišla Ravnica. A Creeping Chill. Najednou byl modern s fritkou takzvaně v pytli. Na Magic Online byl Dredge úplně všude, a přestože se mi občas podařilo nějaký zápas vyhrát, na několik měsíců jsem fritku raději odložil k ledu. Výrazně tomu napomohla i Aréna, kde se objevila možnost se také kvalifikovat. Což se sice (zatím) nepovedlo, ale mám zlepšující se tendenci:
v každém dalším MCQW se mi daří o něco lépe.

Horké léto

Rychlý posun do letošního léta, kde po chaosu prvního půl roku Wizardi oznámili evropskou modernovou sérii se stejnou kvalifikační strukturou jako dřívější PPTQ. Povedlo se mi dostat všehovšudy na jeden turnaj v Pardubicích (kam tímto zdravím), kde jsem nakonec podlehl v TOP 4 Romanu Vejdělkovi… Přičemž první hru jsem si v zásadě prohrál sám. To máte tak, když si před zápasem říkáte: „hlavně hraj kolem kalichu, hlavně hraj kolem kalichu“ (Roman hrál Eldrazi Tron). Nalížete si první ruku, koukáte na jednu zemi, pošlete karty zpět, koukáte opět na jednu zemi a ona poučka se vám v momentě, kdy si přes první draw druhou zemi nelíznete, vykouří z hlavy. Automaticky tedy namísto zahrání Lightning Boltu suspendnete Rift Bolt , jen aby soupeřpoložil v následujícím kole kalich…a vy pak na konci hry smutně koukáte na onen jeden Lightning Bolt na ruce, soupeře na dvou životech a velkou balistu spolu s „myšlenky uzlujícím prorokem“, kteří vás sprovodí ze světa. Tímto Romanovi ještě jednou gratuluji.

Modernová MCQ sezóna, poskvrněná Hogaakem, mezitím probíhala v plném proudu. Zde si neodpustím poznámku k poslednímu B&R. Pokus Wizardů zastavit dominanci zákazem mostu chápu: přece jen, Hogaak je „nová lesklá věc“ a první snahou je udržet nové karty na formátu. Nicméně po několika týdnech bylo asi všem jasné, že i on musí z kola ven. Jedinou otázkou tak bylo, zda půjde sám nebo s sebou vezme ještě něco jiného. Jsem v tomhle za jedno se Samem Blackem, který v podcastu s Mikem Siegristem a PVVDR na otázku, co by zakázal, začal vyjmenovávat: „Hogaak, Looting, Stirrings, Opál… potom po nějaké době Wrenn… a pak asi uvidíme.“ Já sám jsem čekal zákaz Hogaaka a Lootingu (v zásadě přesně z důvodů, které Ian Duke zmínil v onom oznámení: všechny dominující balíky za poslední rok stály a padaly na Lootingu) a doufal v zákaz Mox Opal . Důvodem pro tohle není nutně, že by z toho profitovala fritka, jako spíše návrat modernu k T4 kořenům (nakonec i kdyby zakázali něco z fritky, jednoduše se přizpůsobím). V tomto kontextu je pochopitelné povolení Mystica – je to karta, která vrací pozornost k bojišti. Za mě není nijak přehnaně silná, je relativně jednoduché najít adekvátní sideboard (SB) odpovědi a Wizardi si v zásadě musí dát pozor hlavně na to, aby nevydali nějaký šílený equipment. Především ale mystik otevírá spoustu nových možností, jak stavět balíky, což je za mě určitě pozitivní. Zákaz lootingu a povolení mystika ale zjevně zastihlo mnoho lidí nepřipravených – najednou byla metagame úplně otevřená. Ideální metagame pro fritku. Ne že bych tedy měl jiný balík k dispozici, ale alespoň jsem se cítil o něco lépe. Zbývalo jen vyřešit, jak bude vypadat oněch 75 karet.

Boros Burn (baby burn!)

Modern Horizons přinesly velmi výraznou posilu v podobě canopy zemí. Lava Spike Reddit i Burn Discord již dlouho řeší, kolik by jich nová manová báze měla obsahovat. Já zvolil stejnou taktiku jako v Pardubicích: čím více, tím lépe. Navíc jsem za ten rok prohrál více her, kde zemí bylo méně nežli více. Zvedl jsem tedy díky prolizu skrz nové země jejich počet na 20 a vyndal Grim Lavamancer a, u nějž jsem momentálně neviděl zásadní využití. Tuto úvahu podporují i výsledky jiných hráčů, kde ti nejlépe končící postupovali stejně: více zemí, pět až šest prolízávacích a žádný „lavaman“. Manová báze a základ balíčku jsem tedy měl, zbývalo vyřešit variabilní pozice. Fritka má několik těchto karet: Lightning Helix , Skullcrack , Searing Blaze a potažmo Skewer the Critics . Rozhodně jsem věděl, že chci v 75 mít Skullcrack čtyřikrát, nicméně v MB mi stačil jen dvakrát. Skewer odstranit nepřidalo v úvahu, tudíž zbývalo rozdělit šest míst mezi Lightning Helix a Searing Blaze. Původní myšlenka byla mírně znegovat ztrátu životů z nových zemí, takže jsem zvedl počet Helixů na tři, a protože fritka by bez čtyř Blaze nebyla fritkou, šla čtvrtá Blaze do SB. V tu chvíli jsem měl 63 karet hotových. Za celý rok jsem ze SB nevyndal následující karty: třikrát Path to Exile , třikrát Smash to Smithereens , jedenkrát Shattering Spree a jedenkrát Deflecting Palm. Všechny opakovaně překonávají má očekávání, takže jejich přítomnost byla jistá. Což znamenalo čtyři volná místa v SB. Po zákazu Hogaaka jsem velmi dlouho přemýšlel, zda je možné se navrátit k ideálnímu „grave hatu“ pro fritku, kterým je díky poskytovanému prolizu Relic of Progenitus , nicméně jsem stále měl strach z, byť oslabeného, Dredge, kde Relic prostě nestačí. Rest in Peace tedy zůstal v SB, nově však pouze dvakrát. Zbývalo vybrat poslední dvě karty. Před B&R stranou Hogaaka dosahoval všude velmi vysokého procenta výher jeden konkrétní balík: Urza ThopterSword. Po několika zápasech na Magic Online jsem si vůbec nebyl jistý, jestli bez pomoci ze SB dovedu schopného pilota vůbec kdy porazit. Očekával jsem v TOP8 minimálně jeden tento balík a má volba tedy padla na Stony Silence . Těchto 75 jsem tedy s dobrým pocitem dal do své rudé krabičky a začal se těšit na „blesky do hlavy“ :-).

 

 

MCQ Vídeň

V Rakousku jsem byl pracovně od čtvrtka (za což děkuji klukům od nás, že výlet do naší rakouské pobočky o týden posunuli), přičemž jako člověk zvyklý jezdit všude autem jsem si do krosny zabalil milión nepotřebných věcí (například čtvery kraťasy…) a pak se za to zbytek cesty proklínal. Cesta vlakem byla za mě docela příjemná, jen jako kuřák jsem trpěl zásadním absťákem, takže okamžitě po výlezu v Rakousku jsem vystřelil s 25 kily bagáže na zádech a hnal ostatní (vybavené jen taškou s notebookem), že okamžitě musíme někam, kde si můžu zapálit. Rakousko je v tomhle naštěstí docela benevolentní a stačilo ujít necelé dva kilometry.

V pátek po návratu z práce a „týmové hospody“ (přičemž vídeňské ceny bych spíše nazval „týmovým výletem do Duplexu“) jsem se na pokoji ještě pokusil posunout svoje číslo na Mythic na Aréně… samozřejmě jsem hrozně dostal a spadl o 400 míst na 1050. Výborně. Další 3/4 hodiny jsem tedy lezl zpět, a nakonec uzavřel večer pozicí 440. Hurá všechno připravit, sepsat decklist a na kutě.

V noci jsem se neustále budil, což mi na náladě při zaslechnutí Sabatonů, kteří mi hrají namísto budíku, moc nepřidalo. Probral jsem se do relativně příjemné ranní Vídně, což však vzalo rychle za své, protože po snídaní a sbalení jsem vyrazil ven, kde jsem se okamžitě zpotil jak na pochodu skrz prérii (oněch 25 kilo zbytečností tomu moc nepomáhalo). Vídeňská MHD má naštěstí relativně hustou síť, nicméně stejně jako česká není klimatizovaná. Když jsem se víceméně silou vůle, shrben jak Quasimodo, doplazil na místo konání, okamžitě jsem běžel prosit zástupce SpielRaumu o možnost shodit tam tu obludnost ze zad. Po popsání mé situace se uvolil a umožnil mi normálně fungovat (za což mu nastokrát děkuji).

Venku jsem potkal čtyři Čechy: Jirku Obraze, Tomáše Hanouska, Honzu Hanzálka a Michaela Schenka, což znamenalo, že jsem si během dne mohl postěžovat i v mateřštině. Během hovoru jsem pánům oznámil, že se jdu pokusit spálit Vídeň, načež jeden z nich poznamenal, že to se nepovedlo ani Turkům. Fajn, na tom něco pravdy bylo. Zjevně jsem také nebyl jediný, jehož plánem bylo za dvě many dávat čtyři zranění: Tomáš Hanzálek i Michael Schenk byli na fritce také.

Zde bych rád pro navození atmosféry popsal můj úbor: od ženy (které tímto také děkuji) jsem týden předtím dostal k narozeninám křiklavě rudé tričko se znakem červené many. Balík jsem měl schovaný v červené Ultimate Guard krabičce a obalený v matně červených Dragon Shield. V zásadě mi chybělo už jen to tetování (které mám v plánu do budoucna).

1. hra

Usedám si proti prvnímu soupeři (Felix), zeptám se, kolik čeká na turnaji mystiků, on odpoví, že „moc ne“ a jdeme na to. První ruka turnaje čítá všehovšudy jednu zemi. Tak znovu. Druhá ruka, opět jedna země. „Skvěle, začínám den mulliganem do pěti,“ říkám si. Další ruka je již použitelná. Položím na stůl horu, gobliního průvodce a soupeř se na mě nevěřícně podívá se slovy „Ty fakt hraješ fritku? Já myslel že to bude stoprocentně něco jiného. To je přece až moc jasný.“ Tato scéna se během dne s výjimkou jednoho kola bude opakovat pokaždé. Mystiků ovšem v třech hrách postřílím na můj vkus až moc – celkem čtyři. Batterskull se dostane ke slovu jen v jedné z her, tudíž turnaj po dlouhé době nezačínám prohrou.

2. hra

Usedá proti mně Jürgen, jenž si mě pamatuje z Prahy. Hrozně se mu omlouvám, že zatímco on má paměť na tváře, já mám problém zapamatovat si vzhled kolegů,
s nimiž trávím každý den. Eldrazi Tron. První hru začíná kalichem na dvou a následně položí kalich na čtyřech. Tak jdeme rychle na druhou. Tam odpálím co nejvíc jednomanovek před příchodem kalichu a stačí to. Třetí hru mi výrazně pomůže mulligan soupeře do pěti, ale i tak to je o fous. Nicméně 2-0 se počítá! Probereme ještě hromadu věcí a domluvíme se na setkání v Praze na listopadovém MKM.

3. hra

Třetí hru proti mně stojí sympatický vousáč, který však anglicky mluví jen trochu, tudíž raději většinu věcí opakuji. Hraje Jund, ale zjevně bez W&6. Do druhé a třetí hry nasadím dvakrát Rest in Peace, který ho, jakmile přijde na stůl, úplně vyděsí. I přesto mě v druhé hře přejede elf následovaný druhým elfem. Ve třetí hře nastane poněkud prekérní situace: soupeř začne horou na odstřel průvodce. Následně vyloží bažinu a zahraje Tarmogoyfa… to moc nesedí, co říkáte? Předá kolo, já si líznu, položím si karty na stůl (nejsem zvyklý jako jiní si karty míchat v ruce, ale pravidelně si je odkládat na stůl) a najednou koukám, on má na stole třetí zemi a je to fetchka! Ptám se ho, co se to děje, načež odpoví, že zahrál špatnou zemi a chce to opravit. Ok, chápu, za mě není moc problém (ve druhém kole na stůl přišel Rest in Peace, takže pro mě za mě ať má Goyfů třeba pět, stejně mám ruku bez bytostí), ale volám rozhodčího, aby to bylo vyřešeno správně. Ten se nás zeptá na situaci, oba ji popíšeme, jak se stala, načež on řekne, že to byl nelegální play a vrátí Goyfa na ruku. Připadám si trochu blbě, soupeře chápu (taky občas plácnu zem na stůl bezmyšlenkovitě), ale je to competitive REL a hraji na výhru. Nakonec ho ustřílím blesky bez nějakého většího odporu (dva Goyfové a Ooze proti RiP moc nezmůžou). Po hře to ještě chvilku rozebíráme, on s tím problém nemá, jen je naštvaný na sebe – což je za mě OK.

4. hra

Čekal mě první „sympaťák“ turnaje. Adrian. Ostrov, ostrov, Lotus Field . Absolutně netuším, která bije, ale mám na stole Eidolona. Soupeř si ve svém třetím kole začne počítat storm… ok, mně hlavou šrotuje úvaha: „Co to do pytle je? Kde je Baral? Kde je manamorfóza?“ Zblblý ze standardu posledních měsíců začnu přemýšlet, zda neexistuje nějaká karta přidávající kola se stormem. Po několika prolizech a odtapnutí lotosového pole mi soupeř vrátí Eidolona na ruku, chvilku si hraje s kostkami a pak si sbalí karty. Dobře, beru. Netuším jak sidovat, tak to prostě nechám stejně. Po nalízání nechávám jedinou ruku s jednou zemí za celý den, jen abych promptně prohrál. Pro vysvětlení: mám na ruce 2 Eidolony, jsem na draw, tak jsem se rozhodl to risknout. Zpětně to ale byla chyba… reálně by stačil jeden, takže jsem měl kopat klidně do pěti. Nicméně jsem po 10 minutách soupeřova hraní Solitaire pochopil, co se děje. Lotosy mu přes odtapovací instanty udělají storm i manu a následně mě zabije Grapeshot . Takže prostě storm bez bytostí (a předpokládám že i bez Gifts Ungiven , což je dobrá zpráva). Jdeme na třetí, kde tedy není Eidolon, ale je aggro! Ve svém třetím kole na 11ti životech soupeř zkouší odpálit kombo. Mít v tuhle chvíli možnost dát si cigaretu, stihnu rovnou tři. Po 12 minutách mi předá kolo, já líznu druhý blesk na přesně konečnou a začnu si počítat, jestli to má smysl pálit teď (netuším, jestli nemá Force of Negation). Po minutě a půl mi soupeř oznámí velmi rozladěným tónem „Co tam počítáš? Já Force of Negation nemám, prostě ty blesky odpal.“ Zhluboka se nadechnu, zatnu a rozevřu pěsti a s ledovým klidem mu odpovím, že pokud on mohl hrát Solitaire 12 minut, tak ty moje tři minuty jsou v pořádku. Nenajdu ale jinou cestu, jak vyhrát, stranou spuštění blesků v mém kole a doufání, že ten Force opravdu nehraje (na stole byl Monastery Swiftspear , přičemž bez jeho aktivace by mi jedno zranění chybělo). Rozhodnu se mu tedy přání splnit a udělám z něj hromosvod. Jeho stisk ruky odpovídá Gumákům z 90. let.

5. hra

První feature match v životě! Do pytle. V uzavřené místnosti je snad 35 stupňů, oba se šíleně potíme, a navíc mi došlo pití. Jeskai Control. První nějak uhraji, druhou zkoním a třetí se úplně zesměšním. Absolutně netuším, kolik a jakých karet soupeř hraje – Teferi, Cryptic Command , Timely Reinforcements , Spell Queller . Na mou obranu jsem hrál naposledy proti Jeskai loni v prosinci. Na můj vrub se prostě nedělá to, že odpálíte Skullcrack ve svém kole jen proto, abyste dali víc zranění. Soupeř nicméně vypadá snad ještě víc zmateněji než já, první hru si zvládne prohrát sám, takže to spíš je přehlídka, kdo to zvoral méně. První feature match mám tedy za sebou a ten další bych možná i mohl vyhrát! Pro případné zájemce je k dispozici i záznam.

6. hra

V šestém kole potkávám Lukase, který začíná. Vyloží Urza’s Tower. Já vyložím horu a průvodce. On se chytí za hlavu a začne snad pomalu vzývat svou matku, proč zrovna on, že fritka je úplně to nejhorší, co mohl potkat. Já si naopak nic lepšího přát nemohl. První hra proběhne podle plánu. Druhou dá mulligan do 3 a já už se vidím na 5-1. V oné přehnané sebejistotě mu ve třetím kole zabiji bleskem Karna, jen aby on vyložil další kolo Wurmcoilu, která mě samozřejmě rychle dostane ze hry. „Skvěle Janku, skvěle! Přesně takhle se dostaneš na Pro Tour,“ říkám si v tu chvíli. Ve třetí hře soupeř nechá sedm, já taktéž. Po dlouhém přemýšlení se mu rozhodnu v druhém kole zničit expediční mapu, načež soupeř předá kolo bez položení země. Už se tam opět vidím. Dám jeden Spike, odpálím Charm a soupeř  ve svém položí manu a zahraje… kalich. Samozřejmě. Jsem kus blbce, koukám na Lava Spike na ruce. Absolutně mě nenapadlo, že MonoG Tron může hrát kalich. Nepamatuji se, kdy naposled bych ho tam viděl. Soupeř nakonec skončí na jednom životě a já mám na ruce Swiftspeara a onen Spike. Na konci si ale nelízne manu na položení Mycosynth Lattice (protože když si to Janek chce prohrát, tak to fakt zvládne) a já líznu onen blesk… a radši si v hlavě začnu přehrávat, jaké životy přidávající karty může Tron hrát na dvou manách. Napadá mě jen Weather the Storm a Nature’s Claim a kolem toho moc hrát nemohu – pokud odpálím blesk teď a má cokoliv, přežije. Pokud ho odpálím v jeho upkeepu, tapne lesy a přežije. Pokud si lízne zbývající Tron zemi, položí Lattice a stejně bude mít manu na zahrání jednoho z těch dvou kouzel. Než si tohle promyslím, dodá, že „na co sakra čekám.“ Další sympaťák. Nenacházím žádnou cestu, jak hrát kolem Weather the Storm ani kolem Nature’s Claim stranou čekání (což by mu dalo ještě jednu kartu navíc), tak to prostě zahraji. Jeho stisk ruky odpovídá síle mého osmi-měsíčního syna.

7. hra

Zde se musím zastavit, protože během poslední hry se stalo něco, co mi stále vrtá hlavou. O soupeřově kalichu již víte. On však do něj hned následující kolo zahrál Ancient Stirrings . Má první reakce byla “ty vole, pokud mu neřeknu, že to je zcounterované, ještě to projde.” Vzápětí mě ale napadlo, že to přece je jeho kalich a on si to má hlídat. Jen tedy automaticky prohlásím: “jistě, zcounterováno,” avšak jeho reakce mě překvapí: “aha, pravda.” V tu chvíli začnu cítit něco shnilého v království Dánském. Po hře ještě odchytnu slovenského rozhodčího, popíšu mu situaci a dodám, že tohle mi přišlo opravdu podivné (už jen proto, že mě samozřejmě nikdo trigger Eidolona sám od sebe nepřipomene). Jeho výraz potemní a řekne mi, že v podobné situaci mám příště okamžitě volat rozhodčí a nečekat. Lidsky dovedu pochopit, že na to člověk zapomene. Soupeřův styl, postoj i reakce ale smrděly až moc snahou si normálně nalízat, pokud bych nic neřekl. Nevím, jak se k tomuhle přesně staví pravidla, ale já sám jsem k tomu člověku okamžitě ztratil respekt a pokud se opravdu snažil protlačit přes vlastní kalich kouzlo, považuji to za normální podvod. Pokud totiž soupeři nechám projít kouzlo bez spuštění Eidolona, jedná se o mou chybu, ale pokud bych neoznámil dvě zranění do sebe za moje kouzlo, podvádím. Nejsem z těch, co by tolerovali snahu vyhrát za každou cenu. Pokud se něco takového stane příště, jednoduše řeknu “bez odpovědi” a pokud si soupeř karty nalíže, okamžitě volám rozhodčího. Vůbec se mi nelíbí představa, že lidi začnou dělat takové psí kusy, jakmile je na stole možnost dostat se do TOP 8.

8. hra

Poslední kolo hraji s dalším Adrianem. Tohle je ale sympaťák, 22 let, s vousy však vypadá na 30. Okamžitě si padneme do oka – je hrozně fajn potkat v takhle zásadním zápase někoho, kdo stejně jako já má radši odlehčenou náladu. Přijde rozhodčí a oznámí nám, že nás čeká kontrola balíků. Tak se jdeme podívat, co vítěze případně v TOP 8 čeká. Nic nezjistíme: dva páry jsou na feature matchi a první dva stoly si daly remízu. Vedle mě hraje Jirka Obraz proti další fritce, což je jediná informace, která se nám podaří získat. Podíváme se ještě na pořadí hráčů a zjistíme, že na pomocné jsme oba beznadějně poslední. Musíme tedy hrát. Po několika cigaretách se vrátím ke stolu, kde mi rozhodčí řekne, že u mě je vše v pořádku, ale u Adriana musí něco dořešit. Po chvíli se smíchem usedá ke stolu, rozhodčí nám oznamuje, že má game loss a soupeř dodává, že po hře mi řekne, o jakou prkotinu šlo. Nechám si ruku s dvěma Searing Blaze, jen aby soupeř začal pláněmi následovanými ostrovem. Prvního mystika zabíjím, ale nemám tlak, takže Batterskull se do hry podívá. Zvládnu zabít i token přes třetí blaze, ale soupeř dá do hry ještě klášterního mentora… tak si to radši sbalím.

Adrian mi mezi hrou ukáže, o co šlo: zkopíroval decklist od kamaráda, všechny karty dvakrát překontroloval, ale nenapadlo ho podívat se na země. Kamarád přitom namísto normálních zemí hrál zasněžené… Adrian hraje již o třetí TOP8, takže to bere s rezervou a směje se, že je to vždycky nějaká podobná blbost.

9. hra

Já se uvolním a uvědomím si, že vlastně už teď jsem dosáhl úžasného úspěchu: hraji svůj první “win and in” v životě. I kdyby se mi to nepovedlo, odejdu se ctí a maximálně spokojen. Z balíčku vyndám všechny Blaze a jeden Rift Bolt, dovnitř dám dva Skullcracky a dvakrát Smash, protože Batterskullu se chci určitě zbavit. Nalížu ruku a koukám na jednu z těch nejlepších možných: dvakrát Swiftspear, Guide, Lava Spike, Smash a dvě země. Jestli tohle nezvládnu, tak si tu TOPku fakt nezasloužím. Soupeř ovšem nemá tak slibnou ruku a dlouze přemýšlí, zda ji vrátit zpět. Po několika minutách mu rozhodčí řekne, ať se rozhodne. Zde bych rád zmínil, že chápu snahu hru urychlit, protože jsme hrály poslední zápas o TOPku, nicméně kontrola balíčků nám vzala 20 minut. Není mi úplně příjemné, že soupeře takto popostrkují, tak se ozvu na jeho obranu, že mě čekání nevadí. Soupeř se rozhodne nechat. Gobliní průvodce ukáže mystika. Samozřejmě. Následný útok odhalí Batterskull. V druhém kole soupeř opět dlouze přemýšlí a já ho chápu: dívá se na stůl, kde je dvakrát průvodce a jeden Swiftspear. Nakonec položí mystika a předá kolo. Já mám dvě many – položím čtvrtou bytost a odpálím Spike. Soupeř se nakonec rozhodne neblokovat a se slovy “doufejme v to nejlepší” padá na jeden život. Oznámí, že tam prostě musí být ty včasné posily. Nejsou. Opět dlouze přemýšlí a opět ho rozhodčí popožene. Opět se ozvu, že tohle je zásadní situace a je úplně v pořádku, aby si to promyslel. Nakonec se rozhodne mi předat kolo. Já stále na dvou manách si v hlavě začnu počítat, jestli je něco, co mi překazí výhru. Nic mě nenapadá, velím do útoku. Soupeř dá do hry Batterskull… má jednu volnou modrou a jeden život. Čert to vem, zbořím Batterskull. Soupeř tapne modrou a zahraje… Opt ! Podá mi ruku, poděkuje za hry a já málem radostí vyskočím na stůl.

JSEM V TOPCE!

Stejný pocit radosti jsem zažíval, když jsem se v Praze poprvé v životě dostal do druhého dne na Grand Prix. Jdu okamžitě zavolat ženě, dokonce i tchýně mi gratuluje. Další hodinku mám poněkud zamlženou. Přesouváme se do klimatizované (!) herny, kde se bude TOP 8 hrát. Nějak se mi také povede dostat tam také onu “plnou polní”, kterou okamžitě schovávám pod stůl, aby mě nerušila představa, že se s ní budu muset nějak dostat na nádraží. Chci si koupit pití a zjišťuji, že kartu pod 10 euro nepřijímají. K flašce vody si tedy vezmu jeden Modern Horizons booster a stylově v něm otvírám sluncem propečený kaňon.

1. kolo

Po chvilce klidu usedám ke stolu proti Johanessovi, veskrze sympatickému klučinovi, s nímž se rychle dáme do řeči. Je to jeho druhá TOPka, připadám si najednou jak mezi profesionály. Čemuž také odpovídá první hra: nechám ruku se třemi zeměmi a čtyřmi dvoumanovými kouzly, jen aby na mě Hardened Scales klasicky vyblili svou ruku a já ve třetím koukal na 8/8 Ravagera. Rychle si sbalím karty a naházím snad celý SB dovnitř. V druhé hře se soupeř velmi rychle zbaví Stony Silence, ale mě se podaří ho srazit na tři životy… jenže do hry přijde Ravager a mě zůstane na ruce Smash . Odpaluji canopy země, co to jde, abych se prolízal k dalšímu kouzlu. Jsem si v tu chvíli celkem jistý, že soupeř má na ruce minimálně jeden Nature’s Claim. Povede se mi přes pět (!) canopy zemí konečně prolízat k Path to Exile, což znamená, že stačí jen počkat na vhodné okno. To nakonec přijde, když se soupeř rozhodne obětovat značnou část stolu, aby Ravagera udělal pro mě smrtelným. V reakci na odpálení Arcbound Workera dávám tedy Path. Soupeř Ravagera samozřejmě obětuje, zeptám se, kam chce ony countery dát a následně bytost zaměřím Smashem. Následuje kontrolní otázka na rozhodčího, zda zničení artefaktu zruší kouzlo. Soupeř tedy přes Claim poskočí na sedm, ovšem s prakticky prázdným stolem. V mém kole z vršku dojde druhý Smash a zavelím tedy do útoku. Soupeř poblokuje tak, aby mu zůstala jedna toptéra, na níž má přijít counter z Workera. Tu se rozhodnu předtím zničit a Johannes nemá, jak zabránit další kolo zkáze a vzdává!

2. kolo

“Mám na to,” říkám si v duchu. Hra nám ovšem zabrala bezmála půl hodiny a ani jeden z nás si před rozhodující nezkontroluje SB. Nalížu sedm karet a hledím na Stony Silence, Shattering Spree, Rift Bolt a čtyři země. Normálně čtyři země posílám pryč, ale tohle prostě musím nechat. V druhém kole udělám první chybu – Boltem trefím Hangarback Walkera, přičemž soupeř má stole Welding Jar . Jednoduše ho obětuje, načež já zahraji Stony Silence. Zděsí se poprvé. Ony tři ztracené zranění se ale později ukážou jako klíčové. Nechám ho chvíli budovat stůl, jen abych ve čtvrtém kole tapl všechny many a vše stranou Blinkmoth Nexus mu zničil. Výraz v jeho tváří je podobný, jako kdyby se na mém místě zjevil čert a chystal se ho odnést do pekla. V tu chvíli mi ovšem dojde plyn, zatímco soupeři zůstane 4/4 Nexus. Balíček sice poctivě pomáhá, pálím do něj blesky, co to jde a nechávám průvodce, aby v kritickém kole pomohl ještě s jedním líznutím. Path to Exile odstraní letadlo, ale soupeř znovu plní stůl. Nakonec se dostaneme do chvíle, kdy na mě útočí 4/4 Ravager, 2/2 Worker a já jsem na čtyřech životech, soupeř na dvou. Oba jsme bez karet. Oznámím tedy blok (aneb jak fungují bytosti ve fritce proti aggru) a položím vrchní kartu z knihovny na stůl. Zeptám se, zda jí chce otočit on nebo já – pokud je tam blesk, vyhrávám, pokud není, vyhrává on. To vyvolá u všech diváků i u soupeře úsměv na tváři. Otáčím jí… a je tam Rest in Peace . Podávám mu ruku a popřeji hodně štěstí do semifinále. Vloží hlavu do dlaní, unikne mu hlasitý povzdech a já nabývám dojmu, že zažívá stejný pocit jako já v sedmém kole. Mám radost i za něj, hry jsem si užil, přeji mu to.

Hurá domů

Po hře mě pár lidí poplácá po zádech, že si to fakt užili a že jsem to zahrál dobře. Což je pro mě novinka, zatím jsem vždycky v ochozech stál já. Naplňuje mě to neuvěřitelně pozitivní energií. Zavolá si mě jeden z pořadatelů, že je potřeba ještě udělat fotku. Fotku! Cítím se úplně skvěle. Pokusím se ceny nějak narvat do úplně plné krosny, přičemž musím reorganizovat můj systém “nějak se to tam vejde”. Její váha se zvedne o další kilo. Michael Schenk mi nabízí možnost přespání u nich, za což mu děkuji, ale já už se vidím po třech dnech v Rakousku doma. Žádný vlak už samozřejmě nejede: podívám se, jak se dostanu na Erdberg, což je zjevně vídeňská obdoba Florence a kupuji si přes FlixBus aplikaci lístek na bus. Jirka Obraz mezitím vypadává v semifinále, pánové zůstávají ještě přes noc, tak s nimi ujdu pár kroků a pak se rozloučíme. Dojedu po mírném hledání na onen Erdberg, jen abych zjistil, že Florenc je proti tomuto místu víkendovým šlechtickým sídlem. Připomíná mi to autobusové nádraží ve Strakonicích, jen víc zaplivané. Fakt, že jsem s 25 kily na zádech zpocený jak drožka v Dillí, ignoruji. Podívám se na lístek a poněkud rozladěn zjišťuji, že jsem si v aplikaci koupil jízdu až ve 23:30, přičemž nyní je 20:40. Aplikace mi lístek na devátou vůbec nenabízí, tak rychle zadávám všechny údaje přes web. Nakonec se systémem FlixBusu probojuji, zadám i firemní adresu a po chvilce přijede autobus. Mezitím zvládnu rozbít láhev se šťávou, kterou jsem si chtěl dolít. Tak halt na cestu jen voda. Řidiče pozdravím “Gutten abend”, na což odpoví: “Nazdar”. Cítím se o něco více doma. Oznámím, že teda do Prahy, on vezme onu hrůzu z mých zad a ležérně jí hodí do zavazadlového prostoru. Usedám na místo, dám si malou večeři a vše telefonicky popíšu ženě. Následně se pokusím zrušit onu druhou jízdenku – FlixBus je ale vykutálený a nabízí mi jen voucher v ceně jízdenky. Což nechci, protože busem nemám v plánu cestovat dalších minimálně pět let. Na českém webu nemají absolutně žádný kontakt na telefonickou linku, přepínám tedy na anglickou verzi a po 10 minutách se mi povede k číslu proklikat. Dalších 20 minut strávím čekáním na spojení, až se nakonec do sluchátek ozve slečna, která se pravděpodobně před hovorem nadýchala rajského plynu. Živě si představuji onen nucený úsměv na druhé straně: “Jsme tak rádi, že voláte! Co pro vás můžeme skvělého udělat?” Popíšu jí situaci, ona pochopí a oznámí, že vrácení peněz obnáší storno poplatek dvě eura. Moderní kapitalismus. Čert to vem, jsem v euforii, klidně bych jí dal půlku. Rozloučíme se jejími slovy, jak úžasný hovor to byl. Tak jí dám pět hvězdiček v hodnocení a pokusím se usnout.

Do Prahy dojíždím kolem jedné ráno rozlámaný jak slaměný panák. Objednám Liftago, před druhou jsem doma a v tu chvíli si vzpomenu, že jsem nezkontroloval svou pozici na aréně. Zapínám tedy notebook, jen aby mi Aréna oznámila, že jsem skončil na Mythicu a “tady máte Vaše boostery.” No, to je mi poněkud prd platné. Unaven, ale nadšen uléhám kolem třetí do postele, přičemž v hlavě už si představuji, jak budu “pálit blesky” na dalším turnaji...

Zhodnocení

Pozitiva

• Pamatuji se na svůj první PTQ před 5 lety. Zvládl jsem si prohrát hru proti Kowalskimu (tehdy byl ještě grinder) úplně sám. Velmi mě znervózňovaly davy okolo stojících lidí. Od té doby jsem ušel velkou cestu: nad kroky zvládnu přemýšlet a dovedu lidi odfiltrovat a soustředit se jen na hru – v sedmém kole ani ve čtvrtfinále jsem chumel lidí okolo nás vůbec nevnímal.
• Červená je prostě moje barva. Agresivní styl hry mi vyhovuje a upřímně nic mě nebaví tolik, jako fritka. Každý podobný turnaj mě jen utvrdí v tom, že Modern jako formát je schopný odměnit zkušenosti s balíkem.
• TOP8! Je to úplně úžasný pocit se tímhle způsobem posunout. Člověk se cítí, jako by “magicově dospěl”. K onomu snu – účasti na PT – jsem nyní zase o něco blíže. Další cíl je tak jasný: znovu do TOPky a projít alespoň přes čtvrtfinále.
• SpielRaum jako herna zvládla skvěle organizaci, na párování se člověk mohl podívat přes www.onlinepairings.com a přímo na herně byla klimatizace, což v peklu vídeňského léta bylo na závěr všemi velmi kvitováno.
• Musím zapracovat na přílišné sebejistotě. V druhé hře proti Tronu jsem se už viděl na stupni vítězů, jen aby mi plány zbytečně zhatila Wurmcoila. V rozhodující hře čtvrtfinále jsem nevyhrál jednak kvůli zbytečné snaze zabít Walkera a jednak kvůli chybnému SB. Zpětně byla chyba dávat RiP dovnitř: má idea byla vypnout modular. Těmto situacím se však s fritkou chcete vyhnout: dovnitř můžete dát jen omezené množství karet, které nedávají zranění. V kritické chvíli se vám totiž stane, že namísto jakéhokoliv blesku si líznete právě takovou kartu. V každém případě se více musím držet poučky “pokud prohráváte, přemýšlejte, jak vyhrát; pokud vyhráváte, přemýšlejte, jak neprohrát.”
• Mám sice za sebou první feature match v životě, ale prohrát jsem si ho rozhodně nemusel. Nervozita na mě zbytečně dolehla a schopnost nad kroky přemýšlet jako by se v tu chvíli vytratila. Tímhle se nesmím příště nechat rozhodit.
• Soustředit se na to, co mi jde: tak jako jsem dosáhl nejlepších výsledků s fritkou, nemá smysl si nalhávat, že zvládnu vzít do ruky každý balík a udělat s ním skvělý výsledek. Zvládnu vzít do ruky balík, který mi herně sedí a jehož průběh hry odpovídá tomu, nad čím se mi snadno přemýšlí. Nemusíte se tedy bát, že byste mě v nejbližší době viděli s kontrolem.

Poučení

Děkuji za přečtení. Je to solidní porce textu, ale chtěl jsem se o svou radost podělit. Doufám, že se mi povedlo alespoň někomu vyvolat úsměv na tváři či evokovat onu radost a energizující pocity, které jsem ten den prožíval. Další stop: GP Utrecht. Budu doufat, že si otevřu nějaké agresivní červené knechty. Jinak moje šance valně nevidím… ale zase je potřeba si čas od času taky vyzkoušet něco jiného.

Mějte se fanfárově!

PS: Ve středu přišel mail z Areny, že jsem skončil na 624. místě. Propadl jsem se tedy od půlnoci o nějakých 180 míst. Tak snad to další MCQW dopadne zase o něco lépe.

Janek “Jango” Gabriel

Komentáře

Přispívat mohou pouze přihlášení uživatelé. Pokud chcete vložit komentář, přihlaste se ZDE.