Články

Bilagru si tě najde

Bilagru si tě najde

13.03.2013 14:16

Bilagru si tě najde

Uncharted Realms

Ari Levitch

13. 3. 2013

Volný překlad flavor článku ze stránek WotC.

Zatýkači dorazili na místo činu jen chvilku po jeho spáchání. Dav čumilů už se shlukoval okolo vytáhlého muže stojícího nad mrtvým tělem. Z těla prýštila krev, v pramíncích stékala rýhami mezi dlažebními kostkami, a u mužových bot nakonec vytvořila krvavé jezírko. Stojící muž se ani nepohnul, nesnažil se utéct. Prostě tam jen stál, shrbený, neupravený, ale až horečně ostražitý. Pohled mu kmital z jednoho čumila na druhého, a hrot jeho meče zběsile trhavým pohybem dělal totéž.

Zatýkači se prodírali davem, a jejich výzvy ke klidu převládaly nad výkřiky hrůzy a hněvu z davu. Jeden ze zatýkačů něco četl, ale muž si stále nevšímal ničeho jiného než přihlížejících čumilů. Náhle mu čelistí projela bolest. Meč mu vypadl z ruky. Zhroutil se na ležící mrtvé tělo, a snažil se rukama chránit před dalším úderem.

"Symonde Halme, nařizuji vám odložit zbraň a podrobit se zadržení podle vazebního zákona číslo jedna jedna čtyři."

Když zaslechl hlas, otevřel Symond oči, a spatřil nevrlou, zaměstnanou tvář zatýkače s obuškem v ruce. Symond si najednou uvědomil pachuť své krve v ústech, a jen tak zíral na zatýkače s mírným úsměvem na rtech.

Druhý zatýkač ho hrubě zvedl na nohy, a Symond byl odvlečen pryč pod dohledem šesti zatýkačů. Další Azorijští strážníci začali ohledávat místo činu. Čumilové postávali v ulicích a sledovali, jak ho vedou do Nápravného zařízení. Náhle Symond pohledem zachytil v davu jednu nehybnou osobu. Otočil za ní hlavu. Na koni nehnutě seděl muž oblečený v plášti, pod kterým probleskávala zlatá plátová zbroj zdobená filigránem. Jezdcova tvář byla skryta za přilbou, ale její kyklopské provedení bylo nepochybně Orzhovské. Symond upíral pohled na jezdce, dokud ho neodtáhli za roh. Zdálo se mu, že zaslechl ozvěnu slova "dlužník", ačkoli si tím nebyl úplně jistý.

"Tisíceré díky, že jste se uvolila mě přijmout, Vaše šlechetnosti, paní Ilono," řekl jsem, a smekl klobouk v pompézní úkloně. Orzhovská vladařka pozvedla obočí. Uklonil jsem se hlouběji, nechtěl jsem urazit ženu tak vysoce postavenou. Stálé žádná slyšitelná odpověď, ačkoli jsem si byl vědom svých kvalit. Stál jsem tam, žmoulal v rukou svůj klobouk, a náhle se začal cítit nemotorně.

Ilona seděla na luxusně vypolstrovaném trůnu s vysokým opěradlem, na vrcholu pódia, které se zvedalo dvanáct stupínků nad úroveň podlahy. Její postavu rámovala mohutná žebrová klenba, jedna z mnoha v tomto sále, a já jsem cítil, že na tohle místo prostě nepatřím. Na chvilku nakrčila koutek úst, složila ruce v klíně, a pohlédla na mě pohledem, který mi připomněl kočku. "Tvé hry mě baví, Symonde."

"Jste převelice laskava," řekl jsem se znovunalezeným klidem. "Vědět, že se Vám má slova zalíbila, je pro mě tou největší poctou."

Ilona se usmála víc. Vstala, a začala sestupovat po schodech. Na posledním se zastavila, a opět na mě pohlédla. "Takže, co pro tebe mohu udělat?"

"Přišel jsem za Vámi, paní Ilono, nejštědřejší mecenáško umění," pronesl jsem, nasadiv si, opět divadelním způsobem, klobouk, "protože mám v úmyslu uvést novou divadelní hru. Je o impozantním příběhu Zandry, holčičky, která velela Legii."

"Dramatický příběh?"

"Dojemný příběh odvahy a vykoupení."

"Ty přece píšeš komedie, Symonde."

"Ano, ale tohle je mé mistrovské dílo."

"Aha, už chápu. Žádní sponzoři, co?"

"Neměli pro to pochopení. Možná Vy, kdybyste ve svém nejštědřejším srdci nalezla-"

"Potřebuješ peníze. Rozumím." Otočila se a zavolala směrem k prázdnému trůnu, "Pane Kazmyre!" Zpoza trůnu se vynořila malá, šedavá postava, se zlatou maskou a zlatými řetězy. Pan Kazmyr byl Ilonin thrull. Jméno, které mu dala, prozrazovalo její slabou stránku pro pompézní chování; přesně to se mi tehdy hodilo.

"Přines smlouvu," rozkázala Ilona. "Tento muž, Symond Halm, si přeje vypůjčit si peníze." Pan Kazmyr roztáhl kožnatá křídla a odletěl. "Tvé tři přechozí hry měly úspěch. U kritiky i u publika." Přikývl jsem, vychutnávaje si chvíli jejího uznání.

Thrull se po chvilce vrátil, se svitkem pergamenu, brkem, a lahvičkou inkoustu. Vzal jsem brk. "Jste převelice laskava, paní Ilono," řekl jsem.

"Toto je má investice. A ty se zadlužuješ. Mně." Podala mi lahvičku s inkoustem. "Mám v úmyslu si dluh vybrat, a poddanství tentokrát nepovažuji za platbu." Namočil jsem brk, a podepsal.

Pan Kazmyr mě doprovodil ven, a jak za mnou zavíral dveře, zaslechl jsem, jak šeptá, "Bilagru si tě najde."

Dveře cely se s třesknutím zavřely, a kamennou místností doznívala jen ozvěna klíče zamykajícího zámek. Byla to malá cela se silnými zdmi. Ve vnější zdi byla tři okna, svisle nad sebou, každé s ocelovými mřížemi bránícími jakémukoli pokusu o útěk. Za mřížovím bylo lze spatřit střípky nekonečného panoramatu Ravnických věží a budov. Symond vyzkoušel sílu ocelových mříží. Vydržely. Přešel ke dveřím, a vyzkoušel i jejich mříže. Pevné a silné. Opřel se o mříže a nakoukl do chodby, na které byly po obou stranách řady dveří do cel, jako byla ta jeho. A stráže. Ozbrojené stráže.

Symond se posadil do rohu cely, a očima pozoroval pokroucený mřížkový stín, vytvořený světlem pronikajícím nejnižším oknem. Brzy zapadne slunce. Byl v bezpečí.

Má hra vyžadovala naprostý realismus. Vojáci měli skutečnou, funkční zbroj. Všechny kostýmy byly dobově autentické, na tom jsem trval.

A pak tu bylo to jeviště. Vymysleli a vyrobili jej dva Izzetští mágové. Při závěrečné scéně se celá podlaha odsune, a zůstane tak jen most, na kterém bude Zandra bojovat s Věžním démonem.

To byla má vize.

Byla premiéra, opona šla nahoru, a na jevišti začal příběh Zandry a jejích legionářů.

Nakoukl jsem ze zákulisí do hlediště, doufaje, že spatřím Ilonu. K mé hrůze jsem ji našel až příliš snadno. Zaplněna byla sotva čtvrtina hlediště, ale nahoře, ve své lóži, seděla Ilona.

Najednou mi došlo, jak moc drahé všechny detaily mého představení byly, a jak vrcholně jsem byl zodpovědný. Dlužil jsem.

Musel jsem zmizet. Vypadalo to, že diváci chtěli spíš komedii.

Sebral jsem ranec s jídlem a se šaty, a vzal si meč. Tiše jsem otevřel dveře na ulici, a vyšel ven.

"Bilagru si tě najde," ozvalo se nade mnou. Vzhlédl jsem, a spatřil pana Kazmyra, usazeného na vršku zdi. Opět promluvil. "Bilagru si tě najde," ale pak přidal: "dlužníče." Ukázal na mě, a já se rozeběhl pryč.

Temnota prostupující celou byla hustá. Když se Symond probudil, naslepo okolo máchal rukama, hledaje něco nebo někoho, co by v temnotě mohlo číhat. Plazil se po čtyřech stísněným prostorem. "Ilona by se bavila." Z úst mu uniklo krátké, ostré zasmání.

Jak si jeho oči přivykaly temnotě, obrysy cely pomalu vystupovaly. Byl tu skutečně sám. Samozřejmě. Symond se postavil. Se znovunabytým sebevědomím podnikl tři a půl kroku dlouhou procházku napříč svým novým domovem. Posledním krokem však na něco šlápl. Na něco, co vydalo drsný, skřípavý zvuk. Symond uskočil zpět, pak se sehnul a sebral to. Byla to mince. Ačkoli ji neviděl, v prstech ucítil vyražený kotouč a symetrické paprsky Orzhovského slunečního symbolu.

Náhle ho vyrušilo mihotavé světlo. Přicházelo jedním z kulatých oken. Pomalu se k nim přiblížil, a sehnul se, aby vykoukl tím nejnižším. Proti světlu zahlédl pohybující se siluetu. Ta se náhle otočila k němu. Pan Kazmyr na něj upíral pohled. Pak promluvil: "Bilagru si tě najde."

Symond byl ochromený strachem.

Rozruch za mřížemi jeho cely ho z ochromení probral. Prudce se otočil. Stráže křičely rozkazy. Jasně modrá Azorijská kouzla blýskala a praskala, a vždy na chvilku osvětlila paniku, která na chodbě panovala. Okolo Symondovy cely pobíhalo stále víc a víc stráží. Ostatní vězni se svým křikem přidali ke všeobecnému povyku.

V lomozu výkřiků a jekotu bylo ovšem stále slyšet sveřepé a nemilosrdné: "Bilagru si tě najde."

Běžel jsem, stále. Plíce mě pálily. V hlavě mi bušilo. Ale já běžel dál a dál, krčil se a schovával se v uličkách, které jsem tak dobře znal.

Potřeboval jsem zmizet. Daleko. Na místo, kde mě Bilagru nenajde. Nebo Ilona. Vlastně i celý Orzhov.

V plném běhu jsem zahnul za roh, a než jsem mohl nějak uhnout, narazil jsem do kurýra. Oba jsme skončili na zemi, a jeho svitky se rozkutálely po ulici. Vyškrábal jsem se na nohy, připravený utíkat dál, ale v tom jsem si všiml, že ten kurýr je vedalken. Normálně by mi to nepřišlo zajímavé, ale když jsem se rozhlédl, uvědomil jsem si, že jsem v Desátém okrsku, na Azorijském území. A pak mi najednou došlo, jak bych se mohl zachránit. Přece vím o bezpečném místě - místě, kam nesahá moc Orzhovu. A vím i, jak se tam dostat.

Vedalken stále seděl na ulici, napůl omráčený. Sklonil jsem se k němu, abych mu pomohl na nohy, a když vstával, tasil jsem meč, a vrazil mu ho do hrudi. Snažil se vykřiknout, ale hlas mu selhal, a jeho už neživé tělo padlo na mě. Nechal jsem ho spadnout na zem, a čekal, až si pro mě přijdou zatýkači.

Nebylo kde se schovat, tak se Symond alespoň přitiskl ke vzdálenější zdi cely, a pevně zavřené oči byly jeho jedinou obranou. Nastalo ticho, ve kterém se ozvaly těžké kroky, stále hlasitější a hlasitější. Pak ustaly. Do zámku někdo vsunul klíč, a otočil jím. Zámek povolil. Symond otevřel oči a spatřil, jak se dveře otevírají. Bilagru, v brnění a zacákaný krví, vyplnil prostor dveří. Jeho dvoubřitá sekera byla zalita krví. Obr se musel sehnout, aby mohl nahlédnout dovnitř. Když jeho pohled zamířil k Symondovi, viděl, jak ten, shrbený, klesl na podlahu.

"Symonde Halme," prohlásil, vcházeje dovnitř. "Jsi dlužníkem Ilony z Orzhovu."