Články
Gilda obchodů
Gilda obchodů |
Uncharted Realms |
Adam Lee |
13. 2. 2013 |
 |
| Orzhov Guildgate | Art by John Avon |
| Bosco odemkl malé, silné dveře vedoucí skrz vnější zeď na pozemky panství. Došel ke dvojici strážných, každému zaplatil mincí, a pokračoval směrem k budově správce pozemků. Když zatlačil na staré, dřevěné dveře, náhle ho ovanul chlad z okolních kamenných zdí. Rychle si promnul ruce. Bosco byl malý, s tenkými rty a černými vlasy, které v kontrastu s jeho bledým obličejem vypadaly ještě tmavší. Bylo mu něco málo přes dvacet, a už pár let pracoval pro Orzhov: čistil schody, leštil mosaz, myl podlahu. Ale Bosco měl plány. Dlouho už mýt podlahu nebude. Pomalu si v gildě získával známosti, a brzy dosáhne svého cíle. |
 |
| Basilica Guards | Art by Dan Scott |
| Zrovna si bral svůj mop a kbelík, když se k němu došoural Jozičin thrull. Jozika byla vymahačka, kterou zaměstnával majitel tohoto panství. Bosco se jí bál. Na druhou stranu, jejího thrulla přímo nesnášel. "Tři mince." Thrull se pod zlatou maskou ušklíbl. "Daň z mopu," dodal pištivým hlasem, s přesně stejným, uslintaným, potěšeným výrazem, jako tehdy, když sem Bosco poprvé nastoupil. Ten potěšující úsměšek a kňučení z něj za ty roky udělaly Boscova úhlavního nepřítele. Na zlomek okamžiku si Bosco představil, jak thrulla nakopne, až odletí přes celou místnost, a pak mu vrazí mop do toho hnusného ksichtu pod zlatou maskou, ale rychle si to rozmyslel. Byl to Jozičin osobní thrull, a Bosco věděl, že i její oblíbený. Jedna jediná chyba, a zadluží se u ní na hodně dlouho - a možná i něco horšího. |
 |
| Dutiful Thrull | Art by Daarken |
| Thrull ucukl a zasyčel na Bosca, když dával tři mince do zamčené pokladničky, jako by mu jeho instinkty prozradily Boscovu touhu rozmačkat mu kosti na kaši. Jakmile mince v pokladničce zazvonily, thrull ji pevně popadl do svých gumových, šedých rukou, a pelášil pryč, spokojeně se hihňajíc, jako by právě provedl tu nejdůmyslnější loupež. Bosco potlačil další touhu rozběhnout se za ním a nacpat mu tu pokladničku do huby. Místo toho se chopil mopu a kbelíku, a začal s mytím podlahy v hlavní hale. Ozvěna pleskajících kroků mizejícího thrulla postupně slábla. Trpělivost, Bosco, pomyslel si. Tvůj čas jednou přijde. |
| "Pět století," řekl Bosco nad sklenicí bumbatu. "Cože?" Drovovi bumbat skoro vytekl nosem. "Tak dlouho budu dlužit Orzhovu. Pět století se vším všudy." "To je šílený. Jak se to stalo?" "No, jsem tam nový. A za nabídku jejich ochrany, výhod, stability, a příležitostí jsem musel zaplatit dost vysokou cenu. A nenarodil jsem se v gildě, takže mí rodiče mi můj dluh nemohli odpracovat, a ještě to navíc o něco zvýšilo penále." "U Krokta! A proč si s tím souhlasil?" "Víš, jaký to je nebýt v gildě: každý si na tebe dovoluje, nikdo si tě neváží. Ale Orzhov, ti si chodí po ulicích jako králové. Koukni!" Bosco vstal od stolu, a předvedl Drovovi svůj nový oděv Orzhovského umývače: bílo-černý háv vyšívaný zlatem, na stříbrných knoflících a manžetových knoflíčkách se skvěl Orzhovský znak. "Jsem jenom umývač, a podívej, jaké jsem dostal šaty. A lidi si mě váží, a u banky si můžu vybrat zálohu za další rok služby." Bosco hodil na stůl napěchovaný měšec. Drova se při pohledu na Boscův bezchybný oděv a měšec peněz zmocnila závist. Ale pět století? "A co se stane když… víš, když umřeš?" zeptal se Drovo, trochu s obavami. |
 |
| Immortal Servitude | Art by Seb McKinnon |
| "To je mi jedno," řekl Bosco, možná až příliš rychle. "Jde o to, abych dostal to, co mi patří, dokud budu naživu, Drovo. Co je mi po tom, až umřu? Orzhov podporuje ctižádost, podporuje ty, co udělají všechno pro to, aby se dostali výš." Bosco zaťal ruku v pěst. "A já využiju každou příležitost, co se mi naskytne. Ukážu jim, že beze mě se neobejdou. Možná si i snížím svůj dluh, a možná, když bude všechno podle plánu, si budu po smrti užívat v luxusním neživotě." "No, skutečně se už chováš jako Orzhov. Vím, že jsme o tom minule mluvili, ale nevěděl jsem, že to chceš doopravdy udělat. Myslel jsem, že se chceš přidat k Bezbranným nebo tak." "Bezbranní? Chci být součástí něčeho mocného. Orzhovu Ravnica patří. Nenechají se sekýrovat od ostatních gild." Bosco se naklonil ke Drovovi. "Budu rychle postupovat nahoru, Drovo. Orzhov umí odměnit ctižádost, a já znám někoho, kdo má moc mi moje touhy splnit… a ty můžeš být taky u toho, jestli budeš chtít." |
| "Posaď se, Bosco," řekla Jozika. Bosco nesnášel, že se v blízkosti vymahačky stále cítí nesvůj. Vyzařovalo to z ní, to množství smrtí, které způsobila, a i to, s jakou lehkostí je provedla. Snažil se nedívat se na ni. Nejvyšší prelát seděl za černým břidlicovým stolem na zlaté židli zdobené Orzhovskými symboly a pokryté okázalými, vyšívanými polštářky. Thrull Boscovi přisunul židli, a rychle zmizel za sametovým závěsem, aby se vzápětí objevil u prelátovy ruky, vrněl jako kočka, a nabízel mu misku hroznů. |
 |
| High Priest of Penance | Art by Mark Zug |
| Bosco se posadil. Nejvyšší prelát vypadal jako mrtvý. Život plný lží, podvodů, a korupce se mu vryl do obličeje ve výrazu lhostejnosti, otupělosti, a znechucení. Vypadalo to, že jen zírá do prázdna. Boscovi začalo připadat, že ten starý muž je duchem nepřítomný. Ale když na chvilku pohlédl na Joziku, všiml si, že prelátovy oči ho sledují neustálým, znepokojivým, jakoby plazím pohledem. Za záhyby kůže visící na mužově obličeji se ukrývala mysl ostrá jako dýka, která zkoumala a hodnotila Bosca, tak jako řezník hodnotí pohledem kus hovězího. Bosco nasucho polkl. Jozika vytáhla smlouvu a poslala ji po stole k Boscovi. Její cestu ale přerušil sám prelát, když papír s žuchnutím přimáčkl svým tlustým prstem. "Ta smlouva tě magicky připoutá k tvým slovům a činům." Hlas preláta zakrákal, a mezi řečí namáhavě sípal. "Podepíšeš, vykonáš, co je třeba vykonat, a tvůj dluh bude významně snížen, jak je tu uvedeno." Když nejvyšší prelát posunul listinu k Boscovi, skřípavě zašustila. Bosco se pro ni natáhl, a prelát na něj pohlédl svýma vlhkýma, tmavýma očima. "Možná, že pro tebe pak budeme mít další práci." Bosco rychle podepsal smlouvu, a vzápětí ucítil jemný závan Orzhovské magie, spolu s vzrušujícím pocitem nových příležitostí. |
| "Tady," zašeptal Bosco, ukazuje na svícen na zdi. "Zatáhni." "Určitě to nespustí poplach?" zeptal se Drovo. "Ne, říkal jsem ti, jakmile se dostaneme přes stráže, bude to brnkačka." "Doufám, že máš pravdu." Drovo se natáhl a, s jistým úsilím, otočil svícnem. Ozval se skřípot, následovaný mechanickým cvaknutím, a kus kamenného obložení se vysunul. "To je ono," nadšeně zašeptal Bosco. Rozhlédl se po síni, osvětlené svícemi, aby se ujistil, že je nikdo nezahlédl, hlavně Jozičin thrull. "Jdeme dovnitř." Drovo odsunul dubový panel a odkryl malé, kamenné schodiště klesající do temnoty. |
 |
| Rogue's Passage | Art by Christine Choi |
| "Rychle," zasykl Bosco, rozhlédl se na obě strany, vešel na schodiště za Drovem, zasunul panel zpět na místo, a zapálil malou louči připraveným křesadlem. "Nezastavuj se," pobízel s prskající loučí v ruce Drova. "Je to dole pod schody." Oba dva kráčeli dolů, a jak se blížili cíli, vzduch byl stále chladnější. Před nimi se ve svitu louče táhla dlouhá, úzká chodba, široká jen pro jednoho. Drovo se nervózně ohlédl. "Nezastavuj se, musí to být tady dole." Bosco svého přítele postrčil kupředu. Šli studenou chodbou. Vzduch byl cítit zemí a zatuchlinou; světlo louče měnilo jejich stíny na tančící přízraky. Před nimi se chodba rozšiřovala do kruhového mauzolea, s obrovským Orzhovským symbolem na podlaze, vytvořeným z onyxových a slonovinových dlaždic. U špičky každého z paprsků Orzhovského slunečního symbolu byly těžké, železem pobité dveře. Oba dva došli do středu mauzolea a rozhlédli se po dveřích. "Které to jsou?" zeptal se Drovo. Bosco ukázal na jedny šikmo od vstupních dveří. "Tamty." Došli k nim. "Jsou zamčené. Máš klíč?" Bosco se usmál, a vytáhl těžký, železný klíč. "Říkal jsem ti, že jsem všechno připravil." Drovo ustoupil stranou, Bosco mu podal louči, a zasunul klíč do zámku. Otočil jím, a západka se se skřípotem pohnula. Bosco otevřel dveře, a vytáhl z batohu další louči. "Koukni se tam. Já se podívám, jestli nás někdo nesleduje." Drovo vešel dovnitř do hrobky, kde byla dvojice sarkofágů, se zpodobněním Orzhovských šlechticů na víkách. Uvnitř bude určitě spousta cenností pro Bosca i pro něj. Odkrýt víko, aniž by způsobili hluk, bude vyžadovat opatrnost, ale nebude to nemožné. Drovo sundal batoh. "Musíme nějak opatrně sundat ta víka, Bosco. Vzal jsem s sebou páčidla a lano. Můžeme ho uvázat na ty kruhy u stropu. Hej, kde si…?“ Drovo se otočil, a viděl, jak se dveře zavřely, a západka s mohutným cvaknutím zapadla. Běžel ke dveřím. "Hej! Bosco, na co si to u Krokta hraješ?" Pak Drovo uslyšel utlumený zvuk hlasu jeho přítele. "Promiň, Drovo. Měl si pravdu, pět století je příliš dlouhá doba." Za Drovem se ozval syčivý zvuk. Otočil se, a zahlédl, jak zpod víka sarkofágu stoupá černý dým. Vypadal jako inkoust nalitý do sklenice vody, vířil a pronikal do vzduchu v místnosti, a naplnil ji intenzivním pachem bažin a močálů, kterých byl Ravnický Šestý okrsek plný. Skoro jako by ten dým vycházel přímo z těch bažin. Černý dým se začal pomalu tvarovat do kostnaté postavy v chuchvalcích potrhaných šatů, obklopené kruhem vznášejících se masek, které se otáčely okolo jejího kostlivého těla. Drovo se zalykal všudypřítomným zápachem, horečně se hrabal v batohu, a v panice popadl jedno z páčidel. Jak se ho snažil vytáhnout, batoh se roztrhl, a ostatní nářadí se rozsypalo po podlaze. Masky se okolo postavy v kápi otáčely stále rychleji a rychleji, a vytvářely kvílivý zvuk, zatímco se postavě zhmotňovala pochmurná, kostlivá tvář. Kapala z ní páchnoucí voda, a její prázdné oční důlky upřeně zíraly na Drova, který zběsile bušil do dveří jako chycené zvíře. "Copak je to?" Přízrak z hrobky zasyčel do kvílivého hukotu masek. Drovovy ruce byly zakrvavené od marného bušení na dveře krypty; páčidlo mu vyklouzlo z rukou a zarachotilo na podlaze. "Krev." vydechlo zjevení s očividným potěšením, zatímco Drovo se sehnul pro páčidlo a vzal ho do svých zakrvácených rukou. "Krev." |
 |
| Crypt Ghast | Art by Chris Rahn |
| "Byl nasycen?" Zeptal se nejvyšší prelát. "Jak jste nařídil, nejvyšší preláte," odpověděl Bosco. Nejvyšší prelát k Boscovi přisunul malý, kožený měšec. "Dokázals, že můžeš být velmi užitečný. V budoucnu se tu pro tebe určitě najde další práce." "Děkuji, nejvyšší preláte." Bosco si vzal měšec. Byl těžší, než jakýkoli jiný, co kdy držel v ruce. Když odcházel, odvážil se pohlédnout na Joziku, která netečně stála prelátovi po boku. Ke svému velkému překvapení se jí najednou už nebál. Otočil se, a velké dveře za sebou zavřel s úsměvem na rtech. "Byla bych neřekla, že toho bude schopný," promluvila Jozika. "Až budete žít tak dlouho jako já, má drahá, naučíte se číst lidem v duších. Z toho chlapce ctižádost jen čiší." |
Komentáře
Přispívat mohou pouze přihlášení uživatelé. Pokud chcete vložit komentář, přihlaste se ZDE.
