Ten oblázek byl matně zelený, jako oči leklé ryby, jako oči té vesnické holky ze včerejška.

"Skrčku," řekla ta zelenooká holka. Lia nejdřív nevěděla, na koho mluví. A pak zachytila pohled těch zelených rybích očí, které se dívaly přímo na ni. "Bezcenný skrčku."

I ty z holek, které považovala za kamarádky, se přidaly a posmívaly se: "Nikdo tě tu nechce… tvoje prsty jsou divný… Jsi pitomá a ještě mrzák?"

Byla to pravda, její prsty byly zkroucené jako pařáty. Ať se Lia snažila sebevíc, nikdy je nedokázala úplně natáhnout. Ani její matka je nedokázala spravit, a to byla léčitelka celé vesnice. Lie to nevadilo, alespoň do včerejška. Vyvažovala si kamínek na kloubech. Ani nevěděla, co byla ta zelenooká holka zač. Jenom se jí zeptali, jestli by se nepřidala k té jejich hře. Pitomé prsty. Pitomý skrček.

Lia zabořila nohy do písku na břehu a dívala se na lesknoucí se hladinu řeky. Dnes poprvé jí rodiče pustili samotnou k řece. Její otec a bratři byli hned za strání na poli, ale odtud je nemohla vidět, a tak se cítila osamělá. Dívala se na oblázek. Ať ta zelenooká holka zmizí. Místo toho se ozvalo lupnutí, a kamínek se jí rozpadl na ruce. Jak jí letní vánek sfoukával z ruky zelený prach, Lia se usmála.

 

 

Naneštěstí neměla moc nechat tu holku zmizet. Mohla způsobit, aby se kámen rozpadl v prach, ale to bylo vše. Kouzelníci byli v její vesnici velice vzácní, a nikdo z ostatních dětí žádné magické schopnosti neměl. Matka jí říkala, že je to dar. Lia si nebyla jistá; nevypadalo to, že by svět chtěl více prachu. Ale ona trvala na tom, že Lia je výjimečné dítě. Každý mág nějak začínal, a oblázky jsou stejně dobrý začátek, jako cokoli jiného.

Vesnice byla asi míli od statku, kde Lia bydlela, a její matka dnes ve vesnici zase ošetřovala. Lia tam obvykle chodila s ní, ale teď už ne, ne po tom, co se včera stalo. Už se tam nikdy nepodívám. Vesnice byla jen ubohá skupinka chatrčí a obchůdků, postavených okolo zříceniny hradu. Hradu, který byl klenotem celého Bantu, dokud nepřišlo Splynutí (Conflux), které drasticky přetvořilo okolní krajinu.

Lia byla příliš mladá na to, aby si pamatovala roky mučivých hrůz, které následovaly po sloučení všech pěti odštěpků Alary, ale vždy si přála spatřit hrad v jeho někdejší slávě. To, co z hradu zbývalo, byla hlavní věž, a čtyři rohy vnější hradební zdi. Starší říkali, že měli velké štěstí, že se okolní krajina jinak téměř nezměnila. Až na jižní obzor, kde se při Splynutí zčistajasna vynořilo ostré a nepřirozené pohoří, a navždy tak zablokovalo přístup k moři.

 

 

Bant býval rozlehlý, překrásný kraj s hrady, svěžími travnatými loukami, a tou nejmodřejší oblohou, jakou si dokážete představit. Lia milovala, když starší vyprávěli příběhy o starém Bantu, obzvláště o hrdinných rytířích bojujících s hordami nemrtvých. Najednou se rozhodla, že už na tu pitomou zelenookou holku nebude myslet. Místo toho vyskočila a hledala nějaké větvičky, které by jí posloužili jako Grixiské hordy. S dlaní plnou větviček si Lia pro sebe vyprávěla příběh: Byl svěží podzimní den, když byl Eoský hrad oblehnut nestvůrami strašnějšími, než si lze představit.

 

 

Lia si z písku udělala hrad, a pak ho pobořila pěstí. Hordy větviček se vyhrnuly na nádvoří! Prorazili hradby! Rytíř Aran na svém oři bojoval statečně! Už už se chystala vystřelit z balisty, když tu náhle koutkem oka zachytila pohyb. Něco bylo na stromě naproti přes řeku. Sluneční svit odrážející se od hladiny ji přinutil zamhouřit oči, ale přesto spatřila, že na větvi stromu něco je, ukryté v listí. Náhlý poryv větru rozhýbal větve, a Lia spatřila to, co ji sledovalo. Tělo bylo pokryté skvrnitou srstí. Mělo to špičaté uši, a spíš zvířecí, než lidskou tvář.

"Mami!" zakřičela Lia, i když ta byla daleko a nemohla ji slyšet. Když se znovu podívala, bytost byla pryč.

 

 

Liina rodina obvykle večeřela společně, a pak se vyprávěly příběhy, dokud nebyl čas jít do postele. Ale dva z vesnických lovců se ztratili, a Liin otec a bratr se přidali ke skupině pátrajících. A tak Lia seděla na své stoličce u kamen a jedla sama, zatímco její matka utěšovala mladou ženu jednoho ze zmizelých lovců.

Lia věděla, že se nemá míchat do hovoru, ale zoufale chtěla někomu říct o té zvláštní bytosti, co viděla na stromě.

"...divná znamení na cestě do hor," říkala její matka Cele, která si nervózně pohrávala s copánkem vlasů.

"Šli tím směrem za zvěří," řekla s uplakanýma očima Cela. "Možná zašli až do vnitrozemí."

Matka si všimla, že je Lia pozoruje. Zatímco na trámech tančily odlesky ohně z krbu, natáhla k Lie ruku a přitáhla si ji k sobě.

 

 

"Jak ses měla dneska u řeky?" zeptala se. "Byl takový nádherný den."

Lia přikývla. "Existují kočky, co chodí jako lidi?"

Matka se zamračila. "V jiných krajích ano, Lio. Proč se ptáš?"

"Viděla jsem ji. Měla hlavu jako kočka, ale tělo jako my," řekla Lia, a napůl očekávala, že jí matka neuvěří. "Ve stromech u řeky."

Cele se rozšířily oči a najednou matka říkala, že už je hrozně pozdě a postrkovala Liu do postele. A možná by Lia chtěla zítra k snídani něco sladkého? Lia usnula a zdálo se jí o holkách s oblázky místo očí, a o vznášejících se písečných hradech.

Příští ráno měl otec oči zrudlé únavou. Objal Liu a chtěl vědět všechno o včerejším příběhu od řeky. Všichni se snažili chovat se normálně, ale Lia poznala, že něco nehraje. Každému se v tváři zračilo napětí, a šeptalo se o zmizelých lovcích.

V poledne matka Liu poslala ven, když jí slíbila, že se nevzdálí ze stínu statku. Ale Liu hraní si pod okapy brzy znudilo, a tak se rozhodla, že se proběhne okolo statku. Nad Eoským hradem přeletěl orel… S rukama stejně roztaženýma Lia zaběhla za roh statku a do něčeho narazila. Zavrávorala zpět, a popadly jí čísi silné ruce. Když jí přes oči spadl tmavý pytel, zahlédla onu kočičí tvář. Čekali na ni za statkem, kde nebyla žádná okna ani dveře, a nikdo jiný neviděl, že Lia zmizela.

 

A tu noc do vesnice vtrhl démon.

Objevil se, zatímco manželky lovců oplakávaly své zmizelé manžely. Přišel, zatímco rodiče Lii po ní zoufale pátrali. Když slunce zmizelo za oním nepřirozeným pohořím, démon se prostě zjevil na hvězdnaté obloze. Jeho přítomnost vše změnila. Všichni vesničané okamžitě zeslábli, jakoby onemocněli, a padli na kolena. Skupinka černě oděných sluhů obklíčila vesnici, a nikdo z vesničanů nebyl schopný odporovat, když je všechny svazovali jako zajatce.

 

 

A ráno jen mdlý vítr vanul otevřenými dveřmi Liina statku, který byl prázdný, jako zbytek vesnice.

Tvůrce kritickým okem zkoumal své dílo. Pro nezasvěcence to vypadalo jako chaos, ale pro něj bylo každé zazvonění a zaskřípění kostí v dokonalém souladu s dechem jeho Mistra, Nefaroxe, který dřímal v tunelech pod arénou.

Bylo časné ráno, otroci byli ještě ve svých klecích. Ještě sedmnáct minut do východu slunce, a pak pod dohledem dozorců začnou znovu pracovat. Ale teď, na několik okamžiků, byl svět nádherně klidný. Cvrkot kobylek ve stromech na stráních, které arénu obepínaly, byl zdaleka nejsilnějším zvukem. Pro jednou tu nebylo žádné ječení, bědování, ani skřípot masa odtrhávaného z kostí

 

 

Jeho pracoviště kdysi bývala Matca aréna, kde Nayští lidé provozovali bojové sporty. Vše na Alaře bylo dříve jiné, i on sám. Vyráběl na Esperu těla z etheria, dokud si neuvědomil, že žil celý život ve zvrácené lži. Tvůrce si povzdechl nad svým ztraceným mládím. Teď byl starý muž, ale jeho Mistr mu alespoň dal cíl a smysl života.

Zhluboka se nadechl, a stoupl na žebřík. Je čas sečíst znamení. Rituál může započnout až tehdy, kdy se vše sečteno. Pokud by něco nebylo v souladu, celý plán by selhal. Tvůrce se zmocnila náhlá panika při pomyšlení, že by zklamal svého Mistra. Pokud by selhal, bylo by pro něho lepší podřezat si krk sám, než čelit Jeho trestu.

Jak Tvůrce šplhal po žebříku, počítal příčky. Šedesát sedm kroků, a byl na vrcholu. Z tohoto místa měl výhled na postup prací na svém díle takřka z ptačí perspektivy. Před několika měsíci Tvůrce odstranil kamenné lavice, které obklopovaly arénu - pět set šedesát šest bloků. Otroci kopali hluboké jámy, do kterých házeli těla stažená z kůže. Sto čtyřicet dva jam. Většina z nich přetékala nahromaděným masem.

Devadesát dva. Počet řezů nutných ke stažení behemota.

 

 

S vpravdě královským pocitem Tvůrce hravě sestupoval po můstku, který skřípal a prohýbal se pod jeho vahou. Byl vyrobený z kostí draka, kterého jeho Mistr zabil v horách. Nádherná dračí kostra Tvůrce pohnula k slzám. Vskutku, toto bylo prapůvodní inspirací pro celý jeho plán. Etherium v sobě neneslo život, ale kost? Kost je naplněna krví a silou. Mocí, kterou ovládne a spoutá - pro svého Mistra.

Otroci přinesli kostru zrádnými horskými stezkami až sem. Když byla usazena na místo, žebra vytvořila okolo arény klec. Páteř byla oním můstkem, na kterém Tvůrce stál. Když se sehnul a dotkl se kostí, stále cítil ohromnou dračí sílu, pulsující z morku kostí.

Sto dvanáct. Počet rukou potřebných k přenesení dračí kostry. Tři prsty ztracené.

 

 

Tvůrce si vychutnal náhlý poryv větru. Přinášel medovou vůni z nazlátlých nížin. Teplý vzduch chrastil kostmi, visícími na lanech pod jeho nohama. Sedm set šedesát devět hedvábných vláken. Sedm set šedesát devět kostí. Někdy si přál být loutkářem, aby všechny ty kosti roztančil jako loutky. Ale to už bude Mistrovo potěšení. A veškerá síla uvolněná rituálem? To bude Mistra odměna - pro něj.

Drsný kovový skřípot ho vytrhl ze snění. Pokroucená kovová brána se otevřela, a do arény se vhrnuli noví zajatci. Banťané z travnatých plání, nejspíš z té ubohé vesničky u zříceniny. Byli svázaní dohromady, a jak procházeli pod dračí páteří, Tvůrce je pozorně počítal.

Čtyřicet sedm. A k tomu dva, které chytili předtím. Celkem čtyřicet devět.

Tvůrcův dech se zrychlil. Zběsile počítal všechna čísla znovu a znovu. Bylo to možné? Ano, všechna čísla byla v souladu.

Bylo to dokonalé. A, po tak dlouhém čekání, se to stane dnes.

Tvůrce zabořil nehty to dračích žeber a modlil se, aby byl jeho Mistr spokojen.