Články
Odric, Mistr taktiky
Odric, Mistr taktiky
Jenna Helland
27.6.2012
Městský vyvolávač vyřvával nejnovější zprávy na dlážděné ulici pod otevřeným oknem. „Poprava u Bezkrevné zdi! Zítra za úsvitu! Volavčí léčitelé budou zítra u Zdi dětí…“
Když se Odric naposled podíval z okna, bylo brzké odpoledne. Teď už se do Thrabenu vkrádala chladná mlha, a celé město se halilo do večerních stínů. Kam se poděl měsíc? Odricova ruka sebou neovladatelně škubala, až skoro převrhla kalamář. Ne, uvědomil si. Teď už na tom nezáleží. Tvář Stříbrného Měsíce už na Innistradu nepředpovídá život a smrt. Ne od doby, co se vrátila Avacyn a vyčistila svět. Nebo alespoň s čištěním začala…
Pohlédl přes dubový stůl na Grétu, svou zástupkyni, kterou jeho trhnutí překvapilo. Sira Odrica, Mistra taktiky, Kapitána Gavonijských Jezdců a Správce Měsíční Državy jen tak nic nevylekalo.
„Pane?“ zeptala se.
„Padá tma,“ řekl jí. Vyhlédla z okna, a Odric v jejích rysech spatřil stejné pocity. Příliš dlouho jsme byli kořist. Příliš dlouho se krčili ve stínech.
Art by Karl Kopinski
„Po Ludevicovi není ani stopy,“ pokračovala Gréta v hlášení. „Byl spatřený jedním mlynářem poblíž Estwaldu, ale zmizel dřív, než ho kataři mohli zadržet. Takže pátrání pokračuje.“
Jen z pomyšlení na toho šíleného alchymistu ho okamžitě rozbolela hlava. Odric se zaklonil a přitiskl si dlaně ke spánkům. Tohle bylo jen dočasné pověření – sám si jej vyžádal, aby měl detailní přehled o dění na Innistradu. Každý pluk denně posílal hlášení o tom, kde, kdy, a s čím se setkal. Z těchto hlášení si Odric pomalu sestavoval obraz současného stavu Innistradu a toho, jak, kde, a čím je Církev ohrožována. Ale sedět v pohodlném koženém křesle v thrabenské katedrále nebylo nic pro něj. Byl to muž pro boj, ne pro církevní politické hrátky.
„Co naši přátelé v okolí Hanweiru?“ zeptal se Odric a byl odměněn prchavým úsměvem od jinak smrtelně vážné Gréty. To ona vedla útok proti ghúlům v Pustině, a tento úspěch jí vydobyl místo Odricovy zástupkyně.
Blazing Torch | Art by Scott Chou
„Stíháme poslední zbývající. A Gisu příští týden převezeme z Jezdecké državy do Thrabenu.“
„Ztrojnásobte eskortu,“ řekl Odric. „Problémů jsem s ní měl už dost.“
Gréta přikývla a očima přelétla poslední hlášení. Za pár dní budou Odricovy administrativní povinnosti v Thrabenu hotovy. Jeho čas strávený zde byl cenný. Věděl, že démoni jsou stále na útěku, ale Avacyn jim je na stopě. Nekromanti stále zamořovali Pustinu, ale proti časům Gisy a Geralfa to teď byla procházka růžovou zahradou. Sigardiny síly stíhaly pachatele Nefalijského masakru. Upíři se stáhli zpět do Stensie. Jednou od nich tu celou provincii dokonale vyčistím, ale nejdřív si musím být jistý, že ochrana Avacyn vydrží.
„Syn starosty Torbachu spadl do řeky a zlomil si nohu.“
Odric si povzdechl. „Skutečně si torbachský starosta vyžádal pomoc Církve k napravení zlomené nohy?“
„Píše se tu, že spadl, když utíkal před… vlkodlakem. Později zemřel na horečku a otravu krve.“
Jak Odric vstal, cítil, jako by mu žaludek sevřela ocelová past. Každé ráno, od doby, co Avacyn vyřkla Kletbozmar, a zbavila tak zemi prokletí lykantropie, padl na kolena a děkoval za její požehnání. Ale hluboko v srdci měl přesto pochyby. Co když se wolfirové vrátí ke své bývalé vražedné povaze? Co když se monstra, která zahubila tolik nevinných, vrátí?
„Připravte pluk k pohotovosti,“ řekl Grétě. „Vypadá to, že naše klidné dny v Thrabenu skončily.“
Odric, Master Tactician | Art by Scott Chou
Torbachský starosta byl nabubřelý, červenolící úředník, co získal moc po návratu Avacyn. Ovce v nóbl hadrech, pomyslel si Odric, a ne vůdce v temných časech. Starosta na ně řval celou tu dobu, co byli v jeho kanceláři. Gréta se znepokojeně vrtěla, bezpochyby přemýšlela, proč Odric snáší tuhle tirádu tak dlouho.
„Chci to vědět! Co to je za novou čertovinu? Vlkodlaci chodící za čtvrti měsíce? Neříkal jste snad, že ta kletba byla zrušena? A nebo snad ti wolfirové budou zabíjet i za denního světla?“
„Pane, není důvod domnívat se, že by wolfir –“ řekl Odric.
„Zabil vdovu z Hořké hůrky!“ skočil mu do řeči starosta. „Minulou noc zničil celou usedlost! A ještě si pak poseděl pod její střechou. Možná si ještě zdřímnul, nebo si uvařil večeři?“
„Ta bytost byla v její usedlosti?“ zeptal se Odric.
„Tahle hrůza terorizuje mou vesnici. Kde jsou andělé? Kataři maří čas stavěním mostů a zastřihováním jabloní a…“
„Ještě jednu otázku,“ přerušil ho Odric. „Zaútočilo to na ostatní usedlosti? Nebo jen na tu vdovinu?“
„Na ostatní ne. Ale můj syn! Bylo to ještě dítě…“
Odric položil ruku starostovi na rameno. Muž okamžitě přestal mluvit, a v koutku očí se mu objevily slzy.
„Najdeme to monstrum, co zabilo vašeho syna a jeho hlavu narazíme na kůl,“ ujistil Odric starostu, kterého už přešel vztek, a vypadalo to, že už jim neměl co říct. Vyšli s Grétou zpět na ulici, kde čekali jejich koně.
„Choval se, jako by to byla naše vina,“ prohlásila Gréta naštvaně.
„Je to zarmoucený muž,“ odpověděl Odric. Muž, co mu vlkodlak zabil syna, pomyslel si. Stejně jako mně.
Bane of Hanweir | Art by Wayne Reynolds
Jak jeli ke kraji vesnice, zčervenalé slunce pomalu klesalo k obzoru. Nad nimi se v tmavnoucí modři leskl srpek měsíce. Jeho fáze kdysi Odricovi pomáhaly. Jeho tvar ovlivňoval Odricovu taktiku i morálku jeho katarů. Roky strávil Odric studováním Innistradského Měsíce a zjišťoval, jaké mnohdy nečekané vlivy na svět má. Některé z nich byly triviální. Javorové listí se pod svitem měsíce kroutilo. Jiné byly životně důležité. Ghúlové se při novu rychleji pohybovali. Za dorůstajícího měsíce docházelo mezi vojáky ke rvačkám. Teď Odric cítil, že ztratil tuto taktickou výhodu. Měsíc se totiž po Kletbozmaru začal chovat jinak, a on musel teprve zjistit, jak.
„Nad čím přemýšlíte?“ zeptala se Gréta do dusotu kopyt.
„Vím o té vdově, co byla zabita. Říkali jí Zahořklá Čarodějnice. Víte jak starosta říkal, že ta bytost zůstala v usedlosti? Něco na té vdově přitahovalo monstra. Nastražíme tam past.“
Jak zrychlili a zamířili k táboru, Odricův pohled se stočil k zamlženému srpku na obloze. Ať už se tu projevilo jakékoli zlo, ve vdovině usedlosti se projevilo naposled. A jeho hlava bude viset na thrabenské bráně.
Riders of Gavony | Art by Volkan Baga
O půlnoci měsíc zapadl. Odric s Grétou leželi v podrostu na kraji mýtiny. Jediné světlo pocházelo z Čarozmaru, magické ochrany proti kletbám visící na stromě na okraji mýtiny. Bylo to vdovino dílo, z doby, než byla z vesnice vyhnána jako čarodějnice. Odric pod Čarozmar nalil vdovinu krev. Krev, kterou vzal z jejího mrtvého těla v katakombách místního kostela.
Divné bylo, že na jejím těle nebyly nejmenší známky násilí. Nic nenasvědčovalo tomu, že byla zabita vlkodlakem, jak se Odric domníval po rozhovoru se starostou. Vypadala pokojně, jako by zemřela stářím.
Witchbane Orb | Art by John Avon
Noční klid přerušilo zahoukání. Odric poznal smluvený signál katarů, který značil, že se něco blíží hlídanou oblastí lesa. Pohlédl na Grétu, a ta tiše vstala a zmizela ve stínech. Odric se přikrčil, a čekal na druhý signál, který potvrdí, jestli se jedná o narušitele, nebo jen o zvíře.
Zahoukání se ozvalo znovu, naléhavě. Takže narušitel.
Spatřil to dřív, než zaslechl. Stín – mnohem vyšší než průměrný člověk – se táhl mýtinou. Odric bojoval s mnoha vlkodlaky, ale žádný z nich se nepohyboval s takovou tichou rozvahou. Pohlédl na inkoustově modrou oblohu, a náhle zapochyboval o své strategii. Ale ta stvůra vstoupila na mýtinu a kráčela po pachu vdoviny krve. Ať už to bylo cokoli, nebyl čas měnit plán. V bitevním plánu víry není místo pro strach.
Odric křikl na katary na stromech, kteří shodili těžkou síť, a přimáčkli tak stvoření k zemi. Odric se k němu rozběhl, zatímco se to snažilo vyprostit ze sítě. Za běhu tasil meč, připravený jediným sekem přetnout provazy sítě i krk té stvůry.
„Počkat!“ vykřikla Gréta, snažíc se zadržet svého velitele. „Počkat! Má to sekeru!“
Crusader of Odric | Art by Michael Komarck
Odric ztuhl, hledě na obrovskou sekeru na zemi za bytostí. Pak spatřil paži – lidskou paži – a ruku, a lidské oči, zírající ze strhaného obličeje křižovaného odpornými černými žílami.
„Ve jménu Avacyn,“ zahřměl Odric. „Kdo jsi?“
„Jsem zesláblý, prokletý, a nejsem pro tebe hrozba,“ řeklo to. „Jsem Garruk, hlas Divočiny…“
Garruk, the Veil-Cursed | Art by Eric Deschamps
Ten hrdelní hlas Odrica rozzuřil. Před očima mu prolétly obrazy všech zmučených obětí vlkodlačích útoků. Nikdy nezapomene na surovost jejich útoků a nesmyslnou zuřivost, která zanechala lidská těla v krvavých cárech. Jediný důvod k takovým útokům podle Odrica byl ten, že byly způsobené nemyslícími bestiemi. Ale ty přece nemluví, a už vůbec nemají jméno. Garruk, hlas Divočiny. I když Odric zabíjel vlkodlaky v lidské formě, nikdy nemluvili o jménech. Podle něho je kletba zbavila jakékoli lidské stránky, kterou kdy měli.
Odric udeřil plochou čepele stvoření do spánku, a zaslechl, jak pod jeho úderem zapraskala lebka. Stvoření se skácelo k zemi. Odric vymotal stvoření ze sítě a vzal ho za dlouhé, slepené vlasy. Trhnutím zaklonil jeho hlavu a na krku sledoval, jak krev pulsuje nepřirozenými černými žilami.
„Počkejte!“ ozvala se mu u ramene Gréta.
Odric pozvedl meč. Jediná rána stačí, a hlava odlétne.
„Není to vlkodlak! Pane, požehnání Avacyn neselhávají.“
Chtěl jeho hlavu. Hodím ji k nohám Avacyn a vykřičím jména všech, co byli zavraždění, když tu nebyla.
„Vezmeme ho do Thrabenu – živého. Nechme už krvavé dny za sebou. Na Innistradu už nadešel nový čas.“
Chtěl na ni křičet. Bojovala s ním ty samé bitvy, žila s ním v tom samém příšerném světě, ale její mravní přesvědčení bylo přesto stále neposkvrněné. Stále byla plna naděje. Grétin soucit ji jednou zabije. Možná brzy. Odric odstoupil od stvůry a zastrčil meč do pochvy.
„Uspěte ho a svažte. Do Thrabenu je dlouhá cesta. Ať o jeho životě rozhodne Avacyn.“
Komentáře
Přispívat mohou pouze přihlášení uživatelé. Pokud chcete vložit komentář, přihlaste se ZDE.
