Předrahý Aeter

Bez Aeteru jako paliva létat nelze a ani s nekvalitním Aeterem to není o moc lepší. A tak se Kari Zev vydává na pouť za doplněním zásob. Protože, co je pirát bez lodi, která nemůže plout?

Zpoza mraku se snesl stříbřitě zářivý vírník zdobený zlatavým filigránem a pověsil se za ocas konzulárního stroje.
První hlaveň vypustila koncentrovaný proud Aeteru.
„Zatraceně, Ragavane! Nepleť se mi do řízení! Co sem ti říkala?“
Opičák Kari odpověděl svým typickým skřehotem a uraženě se schoval pod sedadlo pilota.
Konzulární pilot prudce zastavil ve vzduchu a chvilka nepozornosti znamenala pro Kari, že se dostala přímo do středu jeho zaměřovače.
Ozval se jekot zbraní a pirátka měla plné ruce práce s úhybným manévrem. Stačilo jen málo a mohla být opečená stejně jako to nejlepší skopové, které mohla koupit dole na trhu o nějakých sto metrů pod sebou.
„Tohle má být naše úžasná kapitánka z Dračího úsměvu?“ zachrastil hlas z reproduktoru.
„Gregore, přestaň se mi šklebit a pohni tím svým líným zadkem a poď mi pomoct! Je vážně dobrej... na konzuláta.“
„Rozkaz šéfe,“ zašklebil se Gregor.
„A neříkej mi šéfe!“ zavrčela Kari Zev, zatímco mohla sledovat, jak jen malý kousek po její levé straně srší jiskry z dalšího výboje.
„Vynechává mi motor. Slyším to!“ začala Kari panikařit.
„Kde seš, sakra?!“
V odpověď uslyšela za sebou hromový výbuch a v zpětném zrcátku spatřila ohnivou kouli, která burácela a řítila se k zemi.
„Dal sis na čas!“
„Kapitáne, čekal jsem, že ho zvládneš levou zadní.“
„Když ti řeknu, pohni, pohneš! Rozumíme si?“ zlobila se Kari do ústí mluvící trubice.
„Rozkaz!“ Přistaneme?“
„Jasně, letíme domů. Následuj mě.“

Po půlhodině škytavého letu dorazili až na špinavé předměstí Ghirapuru. Letěli těsně nad šedými střechami skladišť a zašlými, špinavými dílničkami drobných řemeslníků a vynálezců. V mnoha z nich lidé nejen pracovali, ale i trávili celý svůj život.
Přistáli na nenápadném, zanedbaném nádvoří lemovaném ošuntělými sklady, hromadami bordelu a odpadků, vyřazenými roztodivnými zařízeními, o kterých už nikdo ani netušil, k čemu původně sloužila a zbytky nevyvedených pokusů.
V samém jeho středu pak sedělo cosi, co bylo pečlivě schovaného pod zamazanými plachtami plnými špíny a prachu.
Jakmile Kari dosedla, vyskočila z kokpitu, následovaná bílou opičkou s ochrannými brýlemi na očích. Ragavanem. Jejím nejbližším společníkem a zároveň i dobrým kamarádem.
Vzteky praštila do vírníku. „Jau! Mrcho, jedna, hloupá!“ pomalu odsekávala a neustále kopala vzteky do jeho boku.
Mezitím se za jejími zády objevil Gregor a objal ji, aby ji uklidnil a začal ji od nešťastného stroje táhnout pryč.
„Klid, uklidni se. Kluci se na to podívaj.“ konejšil ji.
„To bych jim sakra taky radila.“ čílila se Kari.
Z kolosu schovaného pod plachtou se k nim vyřítila její posádka z Dračího úsměvu.
„Podívejte se na nádrž a na palivo, nezdá se mi,“ zavrčela na nově příchozí.
„A až něco zjistíte, dejte mi vědět. Budu ve své kajutě,“ následována Ragavanem a Gregorem zmizela pod plachtami, zatímco se za jejími zády ozvalo nesmělé: „Rozkaz kapitáne.“

Dveře kapitánské kajuty zavrzaly a do světla petrolejové lampy vstoupil Gregor. Matná záře zbarvila jeho husté zrzavé vlasy ještě více, než jak tomu učinila paní příroda. Svalnaté tělo vystupovalo zpod ozdobné šerpy. Od pasu dolů měl oblečené tmavě zelené kalhoty, které se zdáli téměř černé. Jindy by se Kari kochala jeho postavou, ale dnes neměla na nic podobného myšlenky. Hlavou jí prolétlo, jakpak mohla dopadnou, nebýt jeho.
„Co našli?“ zavrčela Kari. Nezasloužil si to, ale byla víc jak mírně nenaložená.
„Víno?“ opáčil ji.
„Ne, nejdřív mi řekni, co zatraceně našli! Pak ti neleju.“
„Nemyslel sem pro sebe,“ zamračil se.
„Zase piješ, šéfe,“ pokáral ji.
„Houby ti je potom a nejsem šéf! Vysyp to!“ vyštěkla na něj.
„Dobře. Bylo to palivo. Jaks čekala. To nové, co nám posledně prodal Kambal,“ odplivl si.
„Parchant! Zakroutím mu tím jeho vrásčitým krkem a z toho směšného kníru, co má pod nosem si udělám kartáček na zuby! Domluv mi s ním ještě na dnešek schůzku. Slib mu cokoliv, ale smlouvej. Ať nemá žádné podezření. A ať dorazí osobně!“ Kari vytáhla s pouzdra u pasu tenkou dýku a vší silou ji zarazila do desky stolu. Ta chvíli vibrovala a vydávala hypnotizující zvuk.
Gregor na moment na vše zapomněl a pozoroval, jak zběsile nůž kmitá sem a tam. Když se ustálil, probral se jako mávnutím kouzelného proutku.
„Rozkaz šéfe!“ jakmile však uviděl její oči a stejně tvářícího se Ragavana na jejím rameni, rychle se opravil.
„Samozřejmě kapitáne,“ nervózně se usmál a zmizel za ochranným valem dveří.

Město se halilo do četných stínů. Oblohu ozařoval měsíc a první vycházející hvězdy. Četné stíny halily okolí do roucha temnoty sem tam rušené jezírky světla, které vydávalo řídké pouliční osvětlení.
„Kambale, řekla sem, že přídeš sám. Co tu dělaj ty dva?“ zlobila se Kari.
„Jen mí pomocníci. Jsem již starý muž a pan Bledý a pan Sytý mi pomáhají pamatovat.“ zatrylkoval muž napůl schovaný ve stínech. Po jeho pravé i levé ruce se tyčili dva hromotluci.
„A co ta tvá opička Kari?“
„Ragavan ti nic neudělá, nemusíš mít strach,“ v rozporu s jejími slovy opičák výhružně zaskřehotal.
„Tu chlupatou bílou kouli, která ti sedí na rameni, nemám na mysli. Ale co ten zrzek za tebou?“
„Jen pojistka. Tušila sem, že nepřídeš sám.“
„Nuže dobrá,“ přikývl.
„Tvůj poskok mi slíbil slušnou cenu za novou dodávku Aeteru. Způsob dodání a místo jako posledně?“ otázal se.
Kari vykročila směrem ke Kambalovi a nevesele se při tom usmívala.
„Kambale, ach Kambale. Ani nevíš, jak sem ráda, že se o posledně zmiňuješ. Tvrdil si mi, nejvyšší kvalita. Co tam bylo dál? Ne, neodpovídej mi. Vzpomněla sem si. S tímhle Aeterem dolétnete až nad nejvyšší oblaka. A víš, co se stalo dneska? Motor mi vynechal a hádej, čímpak to bylo? Nevíš náhodu?“
„Palivo?“ zeptal se Kambal, usmál se a prsty pravé ruky si prohrábl knír.
„Správně! Prodals mi podělaný, ředěný palivo!“ odsekávala Kari.
„Není možná. Obávanou Kari Zev bych si nikdy nedovolil ošidit.“
„Kambale, ale mě to vůbec nevadí. Jen mi zaplatíš, dohodneme se? Ne, nic neříkej. Vhodná cena by byla tvoje hlava, co ty na to?“ v tom okamžiku se pohnula rychle jako had a hodila dýku přímo na Kambalovu hlavu.
Ani se nepohl. Dýka jím proletěla a kdesi v pozadí zazvonila o zeď.
„Drahá Kari, přeci si nečekala, že budu tak hloupý a přijdu osobně? Oh, na tváři ti vidím, že čekala. Promiň, je mi to líto. To co vidíš je jen projekce, ale pan Bledý a pan Sytý jsou skuteční. Budou ti stačit? Gantlemani, postarejte se o dámu. Sbohem, drahá Kari Zev,“ obraz se zamihotal a projekce Kambala zmizela.
Obě Kambalovi gorily se vydaly vstříc kapitánce za okázalého promačkávání kloubů. Kari zapískala a ze stínů se vynořila její posádka z Dračího úsměvu.
„Na ně! Zavelela.

Na druhý den ráno se hluboce debatovalo při snídani. Přestože se stůl prohýbal pod bohatou hostinou, nálada byla pochmurná. Včerejší schůzka s Kambalem nedopadla dle očekávání.
„Kambal nás dostal. Nikam nemůžeme. Konzulát od včerejšího večera má kolem všech svých Aeterových zásob dvojité hlídky. Navíc, když panuje zákaz vycházení, nikam se ani nepozorovaně nedostanem. Chvíli ještě se šťávou vydržíme, ale na dlouho to nebude,“ zamračil se Kevin, druhý důstojník na Dračím úsměvu a raději se zakousl do kuřecího stehna, aby spolkl žluč.
„Co bys navrhoval? Přepadnout, konzulární konvoj s palivem? Včera se to téměř nedalo, jak je měli chráněné. A dneska? Zesílili ochranu. Jsou nedobytný!“ vyplivl Gregor.
„Co bys teda navrhoval ty? Sedět na zadku a čekat až nám dojde šťáva?“
„Dost!“ rozkázala Kari.
„V noci sem o tom přemýšlela. Vydáme se na sever do Lathnu. Aeter by nám měl stačit akorát na cestu tam.“
„A když tam dopadnem stejně jako tady, kapitáne? Nebo hůř? Co pak?“ zeptal se Kevin.
„Něco vymyslíme. Je to důlní město. Spíš těžařská kolonie vysoko v horách. Konzulát nemá, tak dlouhé spáry, aby dosáhl až tam… a i kdyby, pořád  je to lepší jak sedět a nic nedělat. Mají tam nesmírné bohatství, když nic jiného. Půjčíme si trvale něco od místních obchodníků. Prodáme a bude i na palivo. Aeter tam musí mít na každém rohu. Bez něj by tam vůbec nic nevytěžili a kovárny by jim stály. Rozhodla sem. Vzhůru do Lathnu!“
Ostatní se na ni beznadějně jen podívali.
„Rozkaz, kapitáne.“

Dračí úsměv si razil cestu hustou polévkou z bílých mraků. Letěli opatrně, jelikož nemohli tušit, co skrývají oblaka před nimi. Byly blízko. Vypluli z mraku a před nimi se rýsovalo Lathnu. Z dáli to vypadalo, jako by bylo barevným balónkem zapomenutým dítětem kdesi na skále. Tento fakt ještě umocňovala černá linka připomínající provázek, který se táhl po útesech Devry a hluboko dole se ztrácel v mracích. Provázkem však ve skutečnosti byla jediná přístupová cesta po zemi. Něco mezi tratí vlaku a výtahem.
„Už bylo na čase. Konečně jsme tady,“ zaradoval se Gregor.
„Jo, sme. Rovnou zaútočíme. Připravte se! Seženem pořádnou zásobu Aeteru a mizíme,“ zareagovala Kari.
„Vždyť to byla zatraceně dlouhá cesta kapitáne. Co pár dnů na povyražení? Toužebně se ptal Gregor. Kari se na něj podívala, až se jí ho zželelo.
„Ale jen pár. Pak vypadnem. Máme ještě práci v Ghirapuru.“
Město již měli skoro na dosah. Chybělo posledních pár stovek metrů k prvním domkům. Viděli jak se věže města tyčí k nebi a snaží se dohnat masivní skálu v pozadí.
„Prásk!“ ozvala se rána a za okny se rozsvítilo druhé menší slunce. Z hradeb vykukovaly další a další hlavně děl a všechna mířila na Dračí úsměv.
Ozvala se další rána, a další.
„Koukám, že v Lathnu nevítají hosty zrovna s otevřenou náručí,“ zažertoval kormidelník.
„Nekecej a okamžitě to otoč!“ rozkázala Kari.
Loď se začala pomalu otáčet čelem zpět. Kolem ní pršely střely a některé zatraceně blízko. Když už se zdálo, že se jim podařilo bez škrábnutí uniknout, jedna z posledních zasáhla gondolu na pravoboku. Ozval se výbuch. Jediným štěstím bylo, že již byla téměř prázdná a uvnitř nezůstal skoro žádný Aeter.
Začali rychle klesat. Pořád to ještě nebyl nekontrolovaný pád, ale nemělo to k němu příliš daleko. Kolem Dračího úsměvu navíc svištěl ledový vítr a neprůhledné mraky jim také nepomáhaly. Loď se řítila stále rychleji dolů a zatím jim přálo ohromné štěstí, že se neroztříštili o jednu z blízkých skal.
Najednou se před nimi otevřelo úzké údolí skryté za skalní stěnou. Viděli v něm sice jen bílou omáčku, ale byla to jediná možnost, jak snad alespoň trochu bezpečně přistát. Nikde jinde v okolí nebyla jediná rovná plocha, na které by to šlo. Abychom byli přesní. Ne horizontální.
„Do toho údolí!“ zahřměla Kari.
„By mě vážně nenapadlo!“ rozčiloval se kormidelník.

Když prolétli mraky, spatřili pod sebou téměř rovnou, modře světélkující plochu. Všem se alespoň trochu ulevilo. Nebyla sice o moc rozlehlejší než největší náměstí Ghirapuru, ale bude stačit. Bude muset. Čumák Dračího úsměvu se zaryl do země, až z ní začaly odletovat blyštivé krystaly, kterými byla poseta. Loď za sebou zanechávala hlubokou brázdu a modře zářící světelný ohon.

Prach se pomalu začal usazovat.  Se zasyčením se otevřely dveře Dračího úsměvu. Z nich se vypotácel Gregor podpírajíc Kari, následován poskakujícím Ragavanem. Za nimi se pak z nitra lodi vynořovali zbylí členové posádky. Naštěstí až na pár odřenin a boulí se nic nikomu nestalo.  To se však nedalo říci o Dračím úsměvu.
Zasažené konzola byla na odpis. Mnohé plechy se po nárazu zprohýbaly, několik nosníku to odneslo a lesk a krása filigránového zdobení se ztratil. I když to bylo to poslední, co Kari trápilo. Navíc ke všemu nezískali ani tolik potřebný Aeter.
„Konec. Budem snad muset začít pracovat,“ povzdechla si nepřítomně Kari. Ragavan skočil zničené Kari do náruče a snažil se ji utěšit. Ta se však rozbrečela.
„Nesměje se. Je napadrť!“
„Kapitáne.“
Když Kari nereagovala, Gregor to zkusil znovu a zatřásl s ní.
„Prober se. Sme bohatý kapitáne, zatraceně bohatý!“
„Co? Sme na mizině. Z lodi je jen kus šrotu!“
„Jo, to je, ale spravíme ji. Nebude to tak zlý, jak to vypadá. A co nepůjde opravit, to koupíme nový. Můžem si to sakra dovolit! Máme víc Aeteru než celý konzulát, Kari!“ klekl si před ni a chytl ji za ruku. Otoč hlavu a podívej se sama.
Kari otočila hlavu směrem, kterým ukazoval. Dívala se do brázdy vyryté po nouzovém přistání její lodi. Z hlubokého příkopu šlehaly na několika místech ohnivé jazyky doprovázené modře zbarveným dýmem.
Podívala se pod sebe, a pak se rozhlédla i po zbytku pláně. Celé údolí pokrývaly osmiúhelníkové blankytné krystalky. Došlo jí to. To na čem sedí a čím je pokrytý povrch, kam až oko dohlédlo, není nic jiného než zmrzlý Aeter. Spousta předrahého Aeteru.

Daniel Kuba

P.S. Jde o volnou autorskou tvorbu.

Obrázky: Wizards.com

Poslat článek na e-mail

Komentáře

Přispívat mohou pouze přihlášení uživatelé. Pokud chcete vložit komentář, přihlaste se ZDE.