Příběhy
Story Classics - Ravnica: Město gild - čtení na pokračování, díl I.
Předmluva:
Přeji hezký den, vážení přátelé Magicu. Je tomu již dlouho, co jste měli příležitost na CMUSu si ode mne něco přečíst. Naštěstí se našli jiní, mladší, kteří vám jsou schopni pravidelně a kvalitně zprostředkovávat to málo, co nám z Magicových příběhů zbylo, ponejvíce z (také již zrušené) rubriky Savor the Flavor (tímto zdravím Honzu2 ;-))
JIž delší dobu se množily prosby a dotazy na možnost opublikovánímnoha starých příběhů, které zmizely v hlubinách se starým CMUSem, a které mi roky leží na harddisku. Nakonec byl ale zapotřebí externí impuls, v tomto případě oznámení Návratu na Ravnicu, aby mne to přinutilo je najít a něco s tím udělat. Po dohodě s vedením CMUSu jsme se rozhodli ke znovuopublikování kompletního příběhu Ravnica bloku, počínaje tímto týdnem až do podzimního příchodu sady RTR.
Pár slov o tom, co můžete očekávat: Příběh knihy Ravnica:City of Guilds v sedmi dílech v podobě zkráceného překladu (cca 130 stránek z původních 300) následovaný třídílným Guildpactem a dvoudílnou Dissension v "klasičtější" podobě shrnutí děje prokládané tu a tam citacemi z knihy.
Omluvte občasnou kostrbatost či neumělost překladu, je tomu již sedm let, co jsem toto dílo vytvořil. Bylo to potřetí a naposled, co jsem se u Magicové knihy pustil do tohoto typu zpracování (doma mi leží ještě cca 90stránkový Heretic:Betrayers of Kamigawa a 100stránkový Guardian:Saviors of Kamigawa) - nikdy potom jsem už nenašel odhodlání a hlavně čas :-)
V případě, že o re-edice těchto starých článků bude zájem, po zveřejnění kompletní Ravnicy si budete moci sami vybrat, co byste si rádi dále přečetli - medailonky legend z Kamigawy, příběh Mirage nebo The Dark a Ice Age...bude to čistě na vás.
Nyní už vám přeji pouze příjemné počtení - pro některé vzpomínání, pro ty mladší uvedení do děje a seznámení s úžasným světem jménem Ravnica.
- Honza Adam
RAVNICA: Město gild
Napsal: Cory J. Herndon
Přeložil a upravil: Jan Adam
Část 1
Záznam o incidentu: 10/13MZ/430221
Založen: 1. Griev 9943 Z.C.
Vel.: konst. Kos, Agrus
Zást.: por. Zunich, Myczil
Sokol barvy krve doručil onu zprávu těsně před denním střídáním stráží, a bylo to stejně dílem náhody jako osudu, že si pro své přistání vybral rameno wojekského konstábla jménem Agrus Kos. V místnosti pro mužstvo byli v tu chvíli pouze Kos a jeho partner, kompletovali denní záznamy ve chvíli klidu, než nastoupí noční hlídky, a když už většina denních strážců odešla domů. Náhodou byl nejblíže oknu právě Kos. Dravcova volba pro něj znamenala jeho první případ coby vedoucího vyšetřovatele po více než pár letech služby v ulicích Ravnicy.
Pokud by Kos a jeho partner odešli včas, kdyby opustili Ligovní halu o pár minut dříve, mladý policista by jej promeškal. Kdyby jeho nadřízený, poručík Myczil Zunich, odmítl z titulu staršího důstojníka případ řešit ten den a oficiálně službu ukončit, byli by mohli tento večer ukončit jako tolikrát, v hospodě Backwater. Byli by prošli veškeré porušení, násilnosti a nerozřešená tajemství toho dne nad pintou horkého bumbatu s vědomím, že si nyní mohou pustit pusu na špacír a vyventilovat své napětí. Pak by se opět rozešli – poručík za svou ženou a novorozenou dcerkou, mladý konstábl do svého malého bytu, aby studoval na postupové zkoušky. Bývali by byli následující den oba naživu.
Nikdy poté neměl přeživší partner ptákovi za zlé, že konal svou práci, ale po zbytek života si pamatoval okamžik, kdy se jeho pařátky zaryly do ramene toho mladého, příliš dychtivého wojeka. Krvavě rudý dravec byl vždy prvním obrazem jeho nočních můr v budoucích letech. Ty ostatní měly býti mnohem horší.
Zprávu vyslala wojekská letecká hlídka nad Parhou, opuštěnou průmyslovou čtvrtí. Orzhovský syndikát navrhl tuto čtvrť k evakuaci, demolici a rekultivaci, a tak měla býti prázdná. Ale již po dva týdny zde skyjekští letci pozorovali postavy drsného vzezření, nejpravděpodobněji Rakdoských kultistů, kterak vcházejí a vycházejí z jedné z mnoha velkých budov Desátého distriktu. Dnes poprvé si ale všimli, že zabijáci s sebou vlečou něco, co vyhlíželo jako minimálně dva či tři náklady kontejnerů, které přepravovaly zeppelidy, a jak tyto kontejnery snímají ze zad soumarů a odnášejí do největší ještě stojící budovy, rozlehlého skladiště. Rakdosané nebyli dvakrát známí svým zájmem na obchodování. Zato se ale rádi živili masem svých vlastních lidí se stejnou samozřejmostí, jako wojekové kulatými chleby.
„Pokud Rakdosané v těch bednách něco přepravují,“ řekl Zunich, „pak to určitě nebudou hračky pro sirotčinec.“ Nemusel říkat, co v nich může být. V nejlepším případě zbraně. V nejhorším…ve skutečnosti, Kos si nebyl jist, co si představit pro případ nejhorší, má-li to co do činění s Rakdosany.
Ale pouhé členství v Rakdosově kultu zločinem nebylo. Tohle byla stále Ravnica. Statuty Guildpactu, městská nařízení a další regule udržovaly mezi gildami relativní mír, aby mohly tyto zajišťovat v Ravnice prostředí pro vývoj civilizace. Za deset milénií, jejich prosperita přispěla k pokrytí celého světa v nějako formě městského růstu. Rakdosané byli primárním zdrojem těžké práce, dolovali rudu z hlubin, kde zbývající vrstvy holého kamene vydávaly stále ještě nějaké drahé kovy, drahokamy a nerosty. Sloužili jako řezníci v golgarijských jatkách. Byli žoldáky, tělesnými strážci a otroky komukoli, kdo jim nabídl zlato, na gildě nezáleželo. Stejně tak se jejich operace obešly bez pozornosti policie, pokud vlastník majetku, v tomto případě Orzhovský syndikát, neohlásil přečin. Nicméně, pašerácká operace vedená smrt uctívajícími vraždícími maniaky byla úplně jiná věc. Mohlo to dokonce vysvětlit, proč Orzhovové váhali s ohlášením, neboť pašování bylo pouze jednou z aktivit Gildy Obchodů.
Co ovšem zůstalo, byla povinnost potvrdit to – a ta padala na bedra Zunicha a Kose. Bez potvrzení od pozemních ‘jeků, kapitán nepovolí nasazení speciálního týmu. Než se dostanou ke slovu elitní strajekové, tento pár šťastlivců to bude muset prozkoumat pěšky a poslat sokola pro případné posily.
Wojekové věnovali chvilku času průzkumu okolí a ujistili se, že zbytek Parhy je opuštěn, jako vždy. Chvilku po jejich příchodu začalo pršet, jemné mrholení, které přešlo v pořádný slejvák.
Pár minut pak strávili pozorováním podezřelého rakdoského úkrytu a ujistili se, že se v okolí nenacházejí strážní. Vypadalo to, že tu nejsou, ale Kos na chvíli zahlédl tvář, snad goblina, v jednom z vrchních oken. O vteřinu později byl pryč.
Skladiště bylo typickou krabicovitou budovou, jako mnoho jiných v tomto distriktu. Rozpadající se hromada dřeva a cihel zabírala většinu svého bloku a její stav jakoby nakazil i ostatní budovy. Opuštěné hospody a obchody se tiskly k němu jako malá zvířata hledající teplo. Opuštěná jáma na východě se čas od času plnila vodou a skrývala určitě pár vodních tvorů v chatrných příbytcích, neschopných přežít cestu do většího vodního tělesa. Cosi, co vypadalo jako chrám věnovaný dávno zapomenutému bohu, se rozpadalo na severu.
Okna v prvním patře již dlouho postrádala sklo-pouze střepy. Zdi okolo nesly jizvy po mohutném požáru, který učinil budovu pro původního majitele nepoužitelnou. Nad vchodem visel malovaný štít „Přepravní služby Broz“ Osm oken a viditelný vchod – pár těžkých, dřevěných dveří zakrytých téměř třetinou původní plachtovinové rolety mířilo do ulice, směrem k nim. Wojekové vyšli ze své skrýše do středu ulice. Kos vytáhl stříbrnou hůlku a Zunich krátký meč – a společně se vydali po starých, dřevěných schodech.
Starší ze dvou mužů zákona nosil bílý důstojnický knír a ve tváři jasně rozpoznatelnou růž těžkého pijáka. Barva jeho těstovité kůže byla v přímém kontrastu s šarlatem a zlatem jeho uniformy a wojekského odznaku. Myczil Zunich zaujal své místo po levé straně dveří s mečem připraveným. Poručík pokynul svému partnerovi ke dveřím. Kos, který právě započal svůj druhý rok služby s deseticípou hvězdou, se snažil zůstat co nejklidnější.
„Připraven?“ zašeptal Zunich, a Kos přikývl. „Dobře. Je to vaše, konstáble. A pamatujte,“ přidal s pokývnutím k stříbrné hůlce, kterou Kos držel v potící se ruce, „stříbrným koncem od sebe.“
Mladší partner pokývl a křečovitě se pokusil o úsměv. Přehodil si pendrek do levé ruky a otočil se ke dveřím. Kos sáhl do svého váčku, vytáhl trochu červenostříbrného prachu a rozhodil jej do vzduchu. Oblak se snášel dolů, usadil se na rámu dveří a na zemi, kde zformoval do obrazce připomínající první písmeno slova „smrt“. Písmeno bylo tři stopy vysoké.
„Čtyřicet, padesát mrtvých,“ zašeptal Kos. „Možná více.“
„Prach počítá pouze do padesáti. Buďte opatrný,“ dodal Zunich.
Kos ustoupil a zabušil třikráte na těžké dubové desky spodním koncem svého pendreku. Počkali skoro půl minuty, pak to Kos zkusil znovu. Nic. Skladiště bylo tiché jako hrob. Kos měl pocit, že prach byl až příliš přesný.
S dalším pokývnutím od Zunicha zaklepal na dveře potřetí a nasadil svůj neostřejší vojenský tón.
„Zde je Wojekská liga! Tato budova byla uzavřena a jakýkoli její přítomný obyvatel přímo porušuje stanovy Guildpactu a Městská nařízení. Máte deset vteřin na-“
Dveře se rozlétly a narazily do vnějších zdí s ohlušující ranou. Na své cestě zachytily špici Kosovy holi, odrazily ji stříbrným koncem do jeho brady, čímž poslaly nováčka nazad a sokol Hul se vznesl, aby vyhledal bezpečí Zunichova ramene. Vysoký démon s beraními rohy přeskočil Kose, čelisti v rozevřené v tiché hrůze, a zmizel z Kosova zorného pole. O vteřinu později byl řev uťat zvukem Zunichova meče protínajícího tělo démona a nárazem mrtvého těla na mokrou zem. Nebylo to hezké, ale krev a ocel byly nejlepším prostředkem k domluvě s Rakdoským kultistou jakéhokoli druhu.
„A proto,“ promluvil Zunich, „nikdy nestojíme přede dveřmi, konstáble Kosi.“
Dva wojekové opatrně vkročili do budovy.
„Svatá matko Krokta!“ vyrazil Zunich.
Temné skladiště bylo naprosto tiché kromě občasného kápnutí krve do kaluže na podlaze. Každý dopad kapky lomcoval Kosovým žaludkem. Myczil Zunich měl nejlepší výsledky v Desátém okrsku, a Kos jako jeho partner zažil mnoho situací, kdy byli povoláni k nejdůležitějším či prostě nejhorším příkladům. Kos viděl skřetí kuchyni plnou čerstvých, kdysi inteligentních, chodících a mluvících steaků z viashinů, z první ruky zažil gruulskou sebevraždu, která započala na vrcholku věže a skončila několika nárazy na dlažbu, či zpovídal šokované Divotvůrce, když se jejich experimenty zvrhly nejhorším možným způsobem. Ale to, co viděl nyní, bylo zdaleka to nejhroznější, a tento obraz jej bude strašit po zbytek života.
„Poručíku…jsou všichni-“
„Jo,“ řekl starší ‘jek. „Když počítám toho, který se po vás prošel…dvacet dva? Těžko říct. Víc než dvacet určitě.“
Kosovy oči se mimoděk pohnuly vzhůru, a tam je spatřil. Duchové. Rakdosané – lidé, trollové, zlobři, skřeti a goblini – byli do jednoho mrtví. Ale pár z nich se z nějakého důvodu nesnažilo uniknout.
„Pane!“ vyrazil Kos a poměrně zbytečně ukázal k houfu přízraků.
Ten se skládal přibližně ze stejných tvorů, jako leželo na zemi. Kos se přistihl, jak hledí do prázdných očních důlků průsvitné postavy trolla.
Zunich položil svou ruku v rukavici na Kosovu hůl a přinutil jej ji sklonit. „Klid,“ zamručel a prohlížel si duchy. Jsou to jediní svědkové, které máme, a mohou nám hodně pomoci.“
„Ale pane, rozhlédněte se,“ řekl Kos, snažící se ignorovat zápach ve skladišti. „Tady by přece mělo být spousta běsů. Tyhle věci vypadají… já nevím, mírumilovně.“
„Násilí je asi jediná cesta, jak se může z člena zabijácké gildy stát normální duch,“ odpověděl Zunich. „Rakdoští krvoběsové jsou vzácní – oni prostě čekají, že umřou takto.“ Mávl rukou k duchu trolla. „Pokračujte, Kosi. Dnes tu velíte vy. Duchové tu nebudou čekat věčně, než se uráčíte je vyzpovídat.
„Dobrá připomínka,“ odpověděl Kos.
„Uzemněte ho,“ řekl Zunich.
Kos sáhl do kapsy a vytáhl krabičku velikosti a tvaru jeho tlustého, v kůži vázaného zápisníku. Položil ji na dlaň, zatímco udržoval oční kontakt s duchem, který se hypnotizovaně blížil. Kos poklekl a udeřil krabičkou do dřevěné podlahy.
Žádný záblesk, žádná exploze. Neozvalo se nic, než úder dřevěné krabice o podlahu. Duch se zastavil, nohy nyní pevně spoutány v krabičce. Uzemňovač se otevřel, když jej kos zvednul, a jeho jednotlivé součásti rotovaly a přesouvaly se, až nebyl jeho původní tvar k poznání. Uzemňovač nikdy nenabyl stejného tvaru, každý duch způsobil unikátní konfiguraci. Duch táhle zamručel a jeho nohy zůstaly ukotveny v krabičce.
Wojekové používali duchy jako svědky často – ale vždy si museli pečlivě vybírat svůj cíl, neboť jakmile jednoho uzemnili, ostatní ihned uprchli. Duch pod vlivem uzemňovače nemohl odmítnout odpovědět na otázku, ale jejich odpovědi často nedávaly smysl. Kos doufal, že zvolil správně. Vytáhl z kapsy svůj kožený zápisník, za rok služby po Zunichově boku plný poznámek.
„Nazdar. Mé jméno je konstábl Kos,“ řekl duchovi. Použil stejnou familiárnost, jako viděl používat Zunicha, a bez předešlé zkušenosti se to zdálo být nejlepším postupem.
„Rád bych vás požádal o pomoc při řešení tohohle zmatku. Můžete mi říci svoje jméno?“
Mručení na chvíli ustalo, pak se vrátilo – ale tentokrát šla rozpoznat slova.
„Gaaaaarrrrrrrr,“ řekl duch.
„Pane Gar, rád-“
„-mmaakkkkh“ dokončil duch. Kos zaslechl, jak Zunich potlačil odkašlání.
„Pane Garmakh,“ pokračoval Kos. „Tak se jmenujete, že?“
„Aaaaaaaaaannnnoooo,“ zasyčel duch.
„Dobře. Co se tu stalo?“
„Oooooonnnn sssseeee sssttaaallll. Vooollllaaá. Proooopppuuussssťttttee Gaaarrmmaaakkhhaa. Gaaarrmmmmaaakkkhh mmmmuuuusssssííííí jjjjíííííítttt.“
„Kdo? Kdo volá? Ten, co je všechny zabil?“
„Proooopppuuussssťttttee Gaaarrmmaaakkhhaa.“
„Propustím vás. Ale budu potřebovat více informací, abych zjistil, kdo…“
„Pppprrrooopppuuusssťttteee mměěěě. Pppprrrooopppuuusssťttteee mměěěě.“
„Kosi,“ přerušil je Zunich. „Vypadá to, že to k ničemu nevede.“
„Jo,“ řekl Kos, neskrývajíc nechuť. Přesto to zkusil ještě jednou. „Gar-makhu. Ten kdo ti to udělal – odkud volá? Kde je teď?“
„OOonnnn jeeeee vvvvššššeeeeccchhhhnnooo. JJeeeee ttttaaaadddyyyy. Voooolllláááá.“
„Udělal. To. On. Vám?“ procedil Kos mezi zuby. Už viděl, jak si do notesu píše o tom, jak kompletně promarnil příležitost na jediného svědka.
„Oooonnnn vvooollllááá.“
Kos se ohlédl na Zunicha. „Chcete to zkusit?“
„Ne,“ odvětil Zunich. „Jakmile se začnou opakovat, už z nich nic nedostanete.“
„Ale je to jediný svědek!“
„Sssssskkkkkrrrrrrrrýýýýýýývvvvváááááááá ssssssseeeee veeeeeeeeee ssssssttttííííínnnnnnneeeeeccccccchhhhhh.“
„Rozhlédněte se. Jsou sice mrtví, ale jako svědkové nám poslouží – svým způsobem. Tenhle? To je slepá ulička.“
„Tady velím já,“ řekl Kos, „a tenhle závěr jsem měl udělat já.“
„Tady velíte, ano,“ odpověděl Zunich, „ale já jsem váš mentor. Pusťte jej, Kosi. Víc z něj nedostanete.“
Kos se naposledy podíval na ducha a pak potřásl hlavou. Už teď měl ze svého prvního případu coby velící divnou pachuť v ústech. Nic, vůbec nic nešlo podle plánů. Poklepal na krabičku. Zavrčela, zarotovala a složila se – a duch byl volný. Obraz jatek udeřil znovu s plnou silou.
„Další návrhy, poručíku?“ zeptal se upřímně Kos. Byl ambiciózní, ale ne pitomec. Stále nevěděl, jak se v mnoha situacích zachovat – Zunich ale ano.
„Vezměte si knihu a štětec, zapíšeme to.“
„Neměli bychom poslat Hula pro pomoc?“
Zunich pohlédl na rudého sokola na svém rameni, který netrpělivě posedával, dychtiv donést zprávu jakémukoli jinému ‘jekovi. „Myslím, že si ho zatím necháme po ruce. Nelíbí se mi to. Nejsem si jistý, že ten, co to udělal, už zmizel.“
„Proč si to myslíte?“
„Ten hnusák, co se po vás prošel, před něčím utíkal, a tihle neškodní duchové to rozhodně nebyli. Řval „Je blízko!“ a to mohlo být celkem doslovné. Tak se mrkneme, co nám poví ti mrtví. Chcete začít?“
„Jděte na to,“ řekl Kos. „Já už jsem vybral špatného ducha. Snad byste to měl převzít.“
„Nepřevezmu váš případ proto, že se Vám zdá těžký,“ řekl Zunich, „Mám sám dost papírování. Ale pokud si vedoucí vyšetřovatel přeje, poskytnu mu svou expertízu.“
„Přeji si to.“ Odpověděl Kos.
„Dobře. Tak jdeme na to. Máme to mnoho obětí, všechny více či méně na kusy,“ řekl Zunich. „Začneme támhle a pak po směru hodinových ručiček.“ Opatrně volil kroky kolem hromady mrtvol. Laboratorní mágové (labmágové) často proklínali ‘jeky, kteří bezděčně pošlapali místa potřísněná krví nebo zbytkovou magií.
„První oběť, dospělý troll mužského pohlaví, předpokládaný věk mezi 50 a 80 lety. Obě paže a pravá noha odděleny, pravděpodobně hrubou silou. Žádné stopy po ostří meče, ale rozervaná tkáň v okolí kloubů napovídá, že končetiny byly utrženy a oběť pak vykrvácela. V tom okamžiku prokazatelně živ.“
Zunich počkal, aby Kos mohl srovnat tempo. „Dále: pár polo-démonů, rozsekaných u krku, ramen, boků. Rád bych viděl labmágy, jak se budou dohadovat, které kusy patří ke kterému torzu. To poslední si nepište.“
„Samozřejmě.“ Odpověděl Kos.
Obcházeli kolem hromady mrtvol, která byla víc hromadou tělesných částí. O kus dál našli další čtyři polodémony, identifikovatelné pouze díky tomu, že tyto bestie byly každá unikátem jednak mezi sebou, jednak nepodobné čemukoli jinému živému na Ravnice. Cokoliv Rakdosané činili, když vytvářeli polodémony, výsledek byl pokaždé jedinečný. Také je to činilo snadno identifikovatelnými, pokud se dostali do konfliktu s wojeky…což se dostal každý Rakdosan, který se dožil dospělosti. Mezi těmito sedmi bylo identifikováno šest jako členové Pallina gangu, což potvrdilo podezření skyjeků.
Zbytek mrtvol byli lidé, pokud se jim tak dalo říkat. Lidé z Rakdosova kultu byli nejtvrdší, nejhorší a největší exempláře lidského druhu na Ravnice, snadno zaměnitelní za polodémony nebo trolly, zejména pokud měli na sobě ostnaté zabijácké brnění. Pekelná díra (Hellhole), domov kultu, uplatňovala principy evoluce s brutální účinností.
„Asi máme problém,“ řekl Kos. „Na těch lidských tělech vidím vousy a další jasné…ehm…znaky. Od prvního pohledu ani jedna žena, a určitě žádná odpovídající popisu jejich šéfky, Pally. Tak kde je?“
„Správně.“ Zunich hleděl do tmy, a pak více k sobě, než ke Kosovi, promluvil. „Pallo, Pallo, kampak ses ztratila?“
„Ani otroci tu nejsou.“ Poznamenal Kos.
Zunich položil dlaň na nejbližší bednu a nasál vzduch. „Možná se mýlíte.“
„Co?“
„Porozhlédněte se. Myslím si, že tu jsou, ale nikdy neměli býti otroky.“ Bez dalších řečí vypáčil mečem víko nejbližší bedny. Poručík se podíval dovnitř, otočil se a přikryl si ústa dlaní.
Kos se opatrně podíval, pokusil se vybojovat svůj souboj s nevolností, ale prohrál. Všechno šlo ven, všude kolem po podlaze. Labmágové mu nepoděkují, ale aspoň to nehodil na důkazní materiál.
V zatuchlém seně tam na ně mléčnýma očima zíraly dvě řady uťatých lidských a elfech hlav, pět mužů a žena. Všechny byly nějakým způsobem zakonzervovány, takže si udržely vyděšený výraz, který měly těsně před stětím.
Žena byla wojek. Kos ji moc neznal, ale poznal ji – konstábl Vina Macav. Jako Kos a Pashak byla jednou z těch, kdo nastoupili do Ligy po Rakdoském povstání. Vzala si před měsícem dovolenou a již se nevrátila do služby. Kos poznával její tvář z plakátů v Desátém, plakátů s nápisem „Hledána: DEZERTÉR“
„Prach se asi přece jen nemýlil,“ poznamenal Zunich. „Museli je zabít tady. Dobrá, můžete si napsat další porušení zákona. Nikdo nebude v mém městě zabíjet ‘jeky a- ”
Někdo nad nimi kýchnul, a oba wojekové ztuhli. O pár okamžiků později našli o patro výše v koutě schouleného goblina. Jedno z jeho uší bylo utržené a mezi prsty mu prosakovala krev. Kromě toho byl ale nezraněn. Na kůži bylo vidět několik tetování – prasklý řetěz symbolizoval propuštěného otroka, a šarlatovo-černé znaky byly znamením příslušnosti ke Kroktově klanu, nejpočetnějšímu kmeni goblinů na Ravnice a součásti Rakdosova kultu již od pre-Guildpactových dob. Podle Kroktů je vytvořil sám démon Rakdos, když vytesal klan z kamene hory, jejíž jméno dodnes sdílí.
Když Kos vylezl po žebříku, goblinovy oči se rozšířily v čistém děsu. Začal cosi drmolit ve vlastním jazyce. Zunich, který měl s nářečími goblinů zkušenosti, se rozhodl promluvit. Chvíli žmoulal knír a přemýšlel o vhodné frázi. Pak vyzkoušel to, co se mu podle Kose zdálo nejlepší. Ať už to bylo cokoli, goblina to zřetelně neuklidnilo. Naopak, snažil se jakoby protlačit skrze zeď v rohu ven, na druhou stranu. Nikdy, nikdy neviděl Kos žádnou bytost TAK vyděšenou.
„Yuzir trakini halk halkak Krokt, wojek hrarkar vonk,“ řekl Zunich a poklepal na svůj odznak. Goblin zaječel.
„Ouzor vafiz halk kalark, Krokt kalark,“ zkusil to poručík znovu.
Goblin zaječel znovu, výše a hlasitěji. Zunich jej stále bombardoval uvítacími frázemi, ale goblin buď nerozuměl, či byl příliš vystrašen. Kos myslel spíše na to druhé.
„To nikam nevede,“ přiznal Zunich. Goblin zakňučel, rozhlížejíc se po únikové cestě. Nebyla žádná.
Goblinovy oči se zastavily a rozšířily se skoro do velikosti talířů, když se upřely na cosi za jejich zády. Konstáblovi se zježily všechny vlasy, když se pomalu otáčel za směrem jeho pohledu.
Za nimi se pohyboval temný stín. Kosovi se zdálo, že zahlédl kostlivou tvář. Zakrátko stín zmizel, splynul zase se stěnou, ale když už člověk věděl, kde hledat, spatřoval obrysy iluzorní magie. Tohle nebyl duch. To byl hmotný, živý tvor.
To bylo poslední kapkou pro goblina. Když byli ‘jekové odvráceni, vyskočil na nohy, proběhl mezi nimi, než stihli cokoli učinit, a s posledním výkřikem se vrhl po hlavě z otevřeného okna. Mlaskavý zvuk dopadu umlčel jeho jekot, okrádajíc je tak už o druhého svědka v několika minutách.
Ne že by ale potřebovali svědka – když stál zabiják nyní před nimi.
Oba ‘jekové tasili zbraně a přibližovali se k podivné, hrbaté postavě. Ta, pokroucené a rozmazaná - výsledek iluzionistického kouzla, oblíbeného mezi vrahy a zloději – nečekala na nic a vyhoupla se do okna, temná silueta na pozadí zapadajícího slunce. Vypadala jako hubený muž nebo svalnaté žena – to Kos nerozeznal – a stála shrbena pod obrovskou boulí na zádech. Ne, ne boulí. A ne jen jedna postava. Ta druhá byla schoulená v bouli na zádech.
Stín mávl rukou a vzlétl přímo vzhůru. Kos neviděl žádné lanko, ale muselo tam být.
„Myslíte si, že to byla Palla?“ zeptal se Kos.
„Jeden z nich ano,“ řekl Zunich. „Ta na zádech. A ona je moje. Odložte ten štětec, konstáble. Teď máme před sebou skutečnou práci. Tuhle noc budeme mít dva zářezy.“
„Souhlasím,“ odpověděl Kos. „Prémie se mi budou hodit.“
KAPITOLA 2:
„Wojekská liga, a toliko Wojekská liga bude zajišťovat mír a klid ve čtvrtích Města Ravnicy v souladu se statuty Guildpactu.“ – Městská nařízení Ravnicy.
23.Zuun 9999 Z.C., odpoledne.
57 let potom, plus mínus nějaké drobné, se poručík Agrus Kos z Desáté ligovní haly pohodlně usadil, aby sledoval „souboj, který změnil navždy tvář Ravnicy“. Nestávalo se denně, aby o osudu světa rozhodoval jeden souboj. Stávalo se to dvakrát denně, v poledne a o soumraku, a diváci se museli povinně koupit vstupenku. Jeho zašlá deseticípá hvězda s otupělými hroty, připnutá na obnošené tunice, mu ušetřila za vstupné.
Kos měl před sebou práci, ale nespěchal. Stále jej ještě nepustila kocovina a tak se vlekl jen pomaloučku. Vzal si od prodavače sklenici čehosi kouřícího a vonícího, hodil mu půlzibovou minci (zib = měnová jednotka) a opřel se o stěnu zrovna ve chvíli, kdy na scénu nastoupili bojovníci.
„Milénia trvala otevřené válka mezi deseti frakcemi, než se skrze tisíce intrik, zrad a spojenectví rozdělily zhruba na dva tábory – ty, jenž uznávali řád, a ten zbytek.“ Recitoval sbor. „Nyní se šampioni obou stran setkávají v pečlivě projednaném posledním konfliktu, jednoduchém, brutálním souboji, který má rozhodnout o osudu světa. Ale žádný z nich neví, že je někdo sleduje…“
Slunce stálo vysoko na nebi a oba bojovníci v jeho paprscích svítili jako bohové. Trámy zavrzaly, když se na své pozice pohnuly obléhací stroje. Nad nimi se, držena divadelní magií – tedy lany a kladkami – vznášela postava v černém plášti. Kos by tohle „překvapení“ asi přehlédl, kdyby si scénu prohlížel okem prostého diváka a nikoli vyšetřovatele.
Země se zachvěla a ti, jenž sledovali jeviště, zalapali po dechu při zvuku těžkých nohou v sandálech, které by rozšláply člověka a mezi prsty měly místa, že by se tam vešel goblin. Nohy patřily vousatému kyklopovi, který v tlapách svíral Skullhammer (Lebkomlat), legendární bitevní sekeru, podle pověstí obdařenou mocí bohů. Kos nikdy nepochopil, proč dostala sekera jméno Skullhammer (hammer=kladivo, pozn. překl.), ale nebyl žádný historik, takže se rozhodl, že to bude ignorovat.
Lebkomlat spočíval volně na obrovu rameni, jako by se jeho držitel nemusel ničeho bát. Jeho očarovaný pásek zablýskl oslepujícím jasem a z hrdla se mu vydral mocný ryk, jenž mu ozvěnou vrátily jeho shromážděné armády vlčích mužů.
„Ti, jenž byli svědky, později přísahali, že samo slunce se v tu chvíli zachvělo a ochladlo, jako kdyby samo bylo vyděšeno.“
Kyklop otevřel svá zubatá ústa dokořán a jeho hlas zahřměl jako hrom. „Razio! Tenhle den bude tvým posledním, neboť mé síle se nikdy nevyrovnáš. Nebude gild, nebude řádu. Bude pouze smrti, a ty zemřeš první. Tento den, Lebkomlat ochutná tvou krev, Razio. Tak pravil Cisarzim, Pán chaosu!!!“ S posledními slovy nechal zbraň spadnout do obou rukou a zaujal bojový postoj.
Kolem anděla, jemuž byla tato slova adresována, zaplála aura svatého ohně, a vzápětí tasila plamenný meč, větší než Kos sám. Vystoupila z davu vstříc kyklopovi a pozvedla meč vzhůru, na což dav reagoval souhlasným rykem. Skoro to vypadalo skutečně, pomyslel si Kos. Ne anděl, ale ten meč. Věděl, že anděl je pravý. Symbol Borosu, pěst obklopená planoucí korónou zableskla okřídlené bojovnici na přilbě a vzduch kolem ní se zamihotal jako v poledním žáru.
„Chaos se podvolí řádu, Cisarzime,“ zazněla slova anděla, a její hlas zněl jako trojjediný chór. „Osudem Ravnicy je vláda řádu, nikoli život řízený rozmary bestií. Tomuto světu budou vládnout gildy, a skrze Guildpact dosáhneme míru. Tak praví Razia, Srdce legie, šampión Řádu.“
„Jen přes mou mrtvolu,“ zaburácel kyklop.
„Tak v tom,“ zazněla odpověď anděla, když uchopila meč do obou okovaných rukou, „se náš názor neliší.“
Oba dva soupeři začali opatrně kroužit okolo sebe, obklopeni kruhem obléhacích strojů, balist a katapultů. Shromáždění stoupenci obou stran rytmicky skandovali jména svých hrdinů – ti, jenž patřili k andělu, opakovali její jméno jako svatou píseň, v pravidelném vojenském rytmu. Kyklopovi nohsledi naopak řvali a ječeli jeho jméno v bestiální kakofonii, která zakrátko dostoupila horečnatého běsnění.
Kyklop samozřejmě udeřil první. S řevem, který jeho tlupy stokrát zesílily, jednooký obr máchnul svou sekerou do výše a pak ji nechal spadnout dolů. Anděl tento útok snadno odrazil. Pak zaútočila i ona, stylizovaným, přehnaným úderem, který kyklop blokoval dalším mávnutím své sekery, dbajíc na rytmus boje.
Jak praví historické knihy, se třetím zařinčením zbraní se z trámů pod střechou snesla postava v černé kápi. Všichni přihlížející i sami duelanti ztichli, když se štíhlá postava objevila mezi bojovníky.
„Vznešení duelanti, drazí nepřátelé,“ zazněl její hlas, sametový a slizký jako olej. „Já, Szadek, Pán tajemství, vás žádám o strpení. Budoucnost našeho světa je na vážkách a my stojíme na rozcestí.“ Postava zvedla bledou, vysušenou ruku k nebesům a v odpověď se ozval hrom. Tmavé mraky zakryly nebe a scéna se opět ponořila do příšeří.
Szadek sňal svou kápi a odhalil bledou, chladnou tvář s obsidiánovýma očima. Ještě černější byly jeho dlouhé, jakoby napomádované vlasy svázané do ohonu. Přes spodní ret se rýsovaly dva stříbrné špičáky, trochu moc dlouhé na to, aby byly uvěřitelné, přemýšlel Kos.
„Lezeš mi na moje území, upíre,“ zavrčel kyklop a pozvedl Lebkomlat nad hlavu. „Řekni mi jeden důvod, proč bych tě neměl za tuhle urážku zabít.“
„Já vám dám hned několik,“ ozval se z davu muž v prosté modrobílé róbě. Jeho oči se zablýskly a mraky proniklo pár slunečních paprsků. Jeho bílá bradka, holá hlava a postarší opálená tvář mu dávala vzezření zemědělce, ale jeho oděv patřil senátorovi. Z rukávu vytáhl svitek a rozvinul jej – a ten zazářil v precizně zamířeném slunečním paprsku. „Navrhuji pakt. Prostou smlouvu respektující autonomii kast, zaručující svobodná vlastní území každému z vás – vaše vlastní království, kde si můžete dělat, co chcete. Každá kasta může společnosti něco nabídnout, každá může přidat část klíče k přežití nové, lepší Ravnicy. Já, Azor, který mám spojence na obou stranách vaší nekonečné války, jsem stvořil něco více než dokument. Až jej paruni, vůdcové gild, podepíší svou krví, jeho magie zaručí trvalý mír, dokud bude Ravnica stát. Mí přátelé, mí sokové,“ dokončil stařec s úsměvem, „toto je Guildpact.“
„Další zákony,“ odfrkl kyklop a zasmál se se zvukem explodující sopky. Jsi malý, směšný človíček, a jako takový budeš smeten stranou. Nemáš cti mechopsa (mossdog).“
„Možná,“ odpověděl holohlavý muž, když nad armádami zavládlo ticho – nad armádami, které se již brzy stanou deseti gildami Ravnicy. „Možná však lze i tebe, Cisarzime, přesvědčit o moudrosti mého návrhu.“
Ne že by ve skutečnosti existovalo deset gild. Stejně jako většina vzdělaných Ravnicanů, Kos věděl, že Szadek, upíří gildovní vůdce Dimiru, je přinejlepším mytickou postavou lidových povídaček. Věřilo se, že skutečný historický „pán tajemství“ byl mocný, obzvlášť dlouho žijící nekromant z pre-guildpactových dob, který v prvních letech Guildpactového míru oživil armádu kostlivců a pokusil se usurpovat moc. První vůdcové gild, paruni, jej zničili za tento přečin – útok na město – první a jediný zákon, jehož dodržování musí vymáhat a trestat všechny gildy stejně. Za deset tisíc let trvání Guildpactu by Kos mohl spočítat příklady porušení prvního zákona na jedné ruce. Dotyčný by musel být ambiciózní a šílený zároveň, aby se pokusil o ovládnutí Ravnicy, neboť to znamenalo čelit všem gildám dohromady, zpravidla včetně vaší vlastní.
Nikdo přesně nevěděl, kdo začal šířit pověsti o Szadkově přítomnosti u podepisování Guildpactu, ale Kosova osobní hypotéza byla taková, že to byla práce Selesnyanů, kteří přidali pohádku o upířím pánovi jako prostředek pro obhajobu své vlastní víry. Kosova zkušenost byla taková, že čím oddanější stoupenec Mat’selesnye, tím více pravděpodobněji věřil v to, že Szadek, skryté zlo ze zmrzlých hlubin, prapůvod všech špatností a nedokonalostí světa, je skutečnou bytostí a zlovolnou mocí pracující proti Konklávě.
Kos dělal svou práci příliš dlouho na to, aby věřil na strašáky. Navzdory deseti tisícům let Guildpactového míru, anebo snad právě proto kvůli němu zde bylo mnoho skrytého zla i bez tajemné Desáté gildy.
Wojek se cítil až podivně nabuzeně. To pití asi nebylo zrovna nejslabší. Vzdychnul. Po slibném bojovném začátku se hra zvrhla v otravné kecání. Svým způsobem mu pomáhalo vědomí, že jim hru co nevidět stejně zatrhne. Monotónní hlas herce vychvalujícího přesvaté ctnosti Guildpactu nedělal jeho bolesti hlavy dobře.
„Hlupáku!!!!“ zařval kyklop ve chvíli, kdy si Kos dával další hrnek zlobří kávy. Vyskočil na nohy a málem převrhl pití na goblina před ním. „Já jsem Pán Chaosu! Bořitel zákonů! Nenechám se svázat vašimi zákony a zničím šampiona řádu!!!!“
„Co to sakra dělá?“ zašeptal pro sebe Kos.
Přísedící divák, který nepochopil, že ‘jek přemýšlí nahlas, se jej gestem snažil utišit.
Tohle nebylo správné. Kyklop byl mimo. Boj dvou šampionů ještě neměl začít. Zbytek parunů ještě ani nestihl vystoupit z auditoria. Duel, který přivedl Cisarzima a Gruulské klany pod jho Guildpactu, se odehrál o mnoho později. Býval tradičním vyvrcholením klasického příběhu, ale ani ne v půli prvního aktu, byl Cisarzim, Pán Chaosu, zoufale mimo scénář.
Tak mimo, že se krvežíznivým rykem rozmáchl Lebkomlatema udeřil holohlavého muže ze strany do hlavy.
„Tak to je něco nového,“ slyšel Kos poznamenat někoho v obecenstvu. Zbytek už neslyšel, protože to již hnal po schodech dolů.
Úžasně realistická napodobenina Lebkomlatu se smáčkla a praskla při dopadu na mužovu hlavu – její korkovo-papírová kostra nemohla vzdorovat tvrdým kostem lidské lebky. Překvapivý útok ale odrazil modrobíle oděného muže zpět do davu, krvácejícího z temene. Kos vyběhl schody a z obecenstva se ozvaly zvuky nesouhlasu. Zdálo se mu, že zaslechl alespoň jednu stížnost na anachronismus přítomnosti wojeka na podepisování Guildpactu. Jasně, mytický upír vám nevadí, ale na wojeka budete brblat, pomyslel si.
„Cisarzim“ si vybral právě tuto chvíli pro to, aby se docela pominul a přešel z pouhé zuřivosti do berserkového amoku zrovna v momentu, kdy spatřil Kose. Ale jeho pěst se na cestě ke Kosově hlavě potkala s otevřenou dlaní anděla.
„Obávám se, že máte po představení, pánové,“ řekl Kos. „Vy,“ dodal s pohledem na stále vrčícího kyklopa, „jste zatčen pro narušení veřejného obchodního prostoru a s tím spojená porušení Nařízení Guildpactu. Budete si muset sundat svůj….kostým a doprovodit mne do Ligovní haly Desátého okrsku. Pokud si nemůžete dovolit právníka, bude vám tento přidělen.“ Kos odhákl od opasku stříbrná pouta a pokynul palcem andělovi, který držel kyklopovu pěst ve své.
„Prosím, poddejte se,“ pravila. „Již nyní jste zatčen. Nekomplikujte si život dalším dupáním po perfektně napsaném scénáři.“
„S tím posledním bych ne úplně souhlasil, Feather (Pírko). Ale tys byla perfektní. Naprosto uvěřitelná. Dělá ti nějaké problémy?“
Zahalený „upír“ s již méně uvěřitelnými špičáky zvedl kostnatou ruku a odkašlal si. „Pardon. Co se tu děje? A vy,“ ukázal na anděla bílým prstem, „jste mimo roli.“
„Pane, pokud nás nechcete do Haly doprovodit, tak to odpískejte. Už teď jste v tom až po uši. Pírko, pokud zase promluví, vraž mu.“
„Ano,“ odpověděl anděl.
„Vy – vy jste opravdový anděl?“
„A co jste si myslel?“
„Že jste jen nedouk. Věřil jsem vám, slečno Pier-“
„Prosím, neříkejte to.“ přerušila jej Pírko. „Můžete mi ale říkat „důstojníku“ či „konstáble“. S tím dopadla její volná ruka na rameno falešného upíra.
„Ale, au, ale vy tomu nerozumíte,“ řekl upír. Jeho hedvábný, charismatický hlas se proměnil v pištivý tón. „Jsem si jist, že můžeme spolupracovat. Ale prosím, nechte nás dokončit hru. Pan Gulmott má…eh…
„Má…eh…“ napověděl Kos.
„Nechtějte jej vyrušit, zejména když improvizuje.“
Jako na zavolanou kyklop zařval a zazmítal sebou, ale Pírko jej držela pevně.
„Prosím…“
Wojekovou tmavou tváří kmitl úsměv a obrátil se na upíra. „Je mi jedno, zda je zrovna v práci. Vy, tady jednoočko a zbytek vaší povedené bandy jste si zřídili jeviště v prostou určeném pro tržiště, a tak znemožňujete obchodování. Ti lidé, co tu sedí, mohli klidně nakupovat cetky. A maso.“
„Mám ráda maso,“ řekl anděl. Co Kos věděl, ani nemusela jíst, ale oceňoval to, jak se dokáže vžít do jeho role.
„I já,“ dodal wojek. „Tak to vidíte, pane. Máme rádi maso, a zákon je zákon. Pírko, pokud bys mohla dát lidem na vě-“
Její železný stisk na kyklopově paži se sesmekl a rukavice s velice tvrdou rukou uvnitř udeřila Kose zezadu do hlavy a odhodila jej do obecenstva. Diváci zalapali po dechu a někteří z nich se začali hrnout k východům, když kyklop zaklekl nad muže zákona a začal jej pěstmi bušit do obrněného hrudníku.
„Miláčku, kolik lidí vlastně bojovalo v Souboji dvou šampionů?“ zeptala se překvapená panička v první řadě svého manžela, okázale ignorujíc fakt, že ještě kousek a kyklop i s wojekem by jí skončili v klíně.
„No tolik jako tady určitě ne, drahá,“ zazněla odpověď.
Scéna se prakticky vyprázdnila až na dva wojeky, upíra a zuřícího herce v plném kyklop-módu. Pírko se vrhla po hlavě na kyklopa a srazila jej z Kosových prsou. Párkrát se překulili, načež protrhli malované kulisy zpodobňující obléhací stroje a zmizeli za scénou. To, co zbylo ze sboru, se v panice rozuteklo, ale diváci přesto zůstávali na místech a sledovali pěstní souboj.
Kos se vyhrabal na nohy a chytil „upíra“ za kápi. „Co myslíte tím, že „je ponořen do role“.
Hercova tvář se zkroutila rozpaky, ale odpověděl. „Pan Gullmott používá speciální očarování.“
Wojek zkroutil kápi tak, že předek pláště herce mírně přiškrtil. „A co to přesně je? Já moc do divadla nechodím. To víte, moc práce s těmi zmetky v ulicích. To je něco, jako máte na sobě vy?“
„Ne,my všichni používáme šminky,“ zakašlal herec. „Bez nich by divadlo nemohlo být. Ale pan Gullmott si pořídil tenhle magický pásek, aby mu pomohl překonat strach na jevišti. On se totiž na scéně hrozně bojí. Prosím, pane poručíku, neškrťte mne.“
„Takhle se toho strachu zbaví brzo – na šibenici, zvlášť pokud nepřestane mlátit do mé kolegyně.“ Pustil kápi a dloubnul jej prstem do hrudi. „To tedy musí být strach. Nevlastní náhodou tohle divadlo? Na dokumentech je uveden.“
„Jo, to je,“ odpověděl herec. „Je to smutný příběh. Na jednu stranu miluje herectví, na druhou je z hraní k smrti vyděšen…“
„Porušil zákon. To mi stačí. Pírko, jsi v pořádku?“ zakřičel Kos směrem za protržené kulisy.
„Zvítězím,“ zazněl andělův silný hlas. „Ačkoli musím říci, že tenhle zápas je neobyčejně – omluvte mne.“
„Hlupáci! Žádný z poskoků řádu nemůže vzdorovat Cisarz- UUF!“
„Moment, prosím.“
Zvuky boje pokračovaly. „Za jak dlouho jej to pustí?“ zeptal se Kos.
„To záleží na postavě. Nikdy se to takhle nevymklo, to musím říci. Ale také se nám nikdy nevloudil do party skutečný anděl převlečený za nedouka. Nechtěli jsme porušit zákony. Kdybyste nás jen nechal dohrát do konce…“ zbytek již Kos neslyšel, neboť právě v tu chvíli prorazilo kulisy z druhé strany klubko křídel, rohů a pěstí a skončilo u jeho nohou.
Pírko na něj pohlédla jen s nepatrným náznakem prosby. Na její tváři ale i sebemenší náznak znamenal pro Kose mnoho.
„Poručíku, mám takový dojem, že budu nakonec asi potřebovat vaši pomoc,“ věcně podotkla Pírko, když se zuřícímu kyklopovi – ne, očarovanému herci jménem Gullmott, připomněl si Kos, podařilo přimáčknout jí křídla k podlaze.
Wojek tasil pendrek (nepřeloženo, zbraň opravdu v anglickém originále nese jméno pendrek) a začal kroužit okolo bojujícího páru, čekaje na vhodnou pozici. Otočil rukojetí a hůlka se rozvibrovala. Po pár vteřinách se naskytl vhodný moment. Zamířil přes špičku hůlky, zhluboka se nadechl a vykřikl „Davatsei.“
Stříbromodrá koule energie narazila do hercových zad.Výboj se rozptýlil a na chvíli pohltil herce v zelenomodré auře světla.
„To byla asi chyba,“ podotkla žena v první řadě.
Výboj herce měl herce omráčit. Asi se tak stalo - ale nyní zřejmě převzalo vládu očarování, protože kyklop zešílel naprosto. Andělova křídla stále uvězněna pod svou těžkou botou, ohnal se po Kosovi hřbetem ruky. Wojeka to zastihlo naprosto nepřipraveného a podruhé za krátkou dobu se poroučel na zem.
Vyhrabal se na nohy a zakřičel na upířího herce, který nenápadně couval pryč ze scény. „Máte nějaký nápad, jak ten pásek z něj sundat?“
„Velmi opatrně,“ odpověděl herec.
„Držte se radši tragédie, pane,“ odsekl Kos.
Vrátil se k andělovi. Té se podařilo osvobodit křídla, ale teď ji zaměstnávaly kyklopovy ruce svírající se okolo jejího krku. „Pírko!“ zavolal Kos, „ten pásek!“
Odpovědí bylo andělovo koleno v kyklopově rozkroku. Kyklop zařval jako zraněné zvíře a přepadl vedle. Ač stále očarování ovládalo Gulmotta, on sám už neovládal průběh souboje. Pírko se s lehkostí akrobata vyhoupla na nohy a hup na Gulmotta, který zatím mohl jen skučet.
„Z titulu příslušníka Wojeských pořádkových sil vás vyzývám, vzdejte se,“ promluvila Pírko. „Jinak budeme nuceni použít extrémních prostředků.“
„Nepřál bych vám ji při tom vidět,“ dodal Kos. Poklepal na deseticípý odznak Ligy Wojeků připevněný na své šarlatové uniformě. „Porušil jste právě vážně zákon a už teď hledíte vstříc vyhoštění. Netlačte na pilu.“
„Nepoddám se nikomu z poskoků Řádu,“ zavrčel Gulmott. „Rozdrtím vás pod podrážkami svých sandá-“
„Ale, sklapni už.“ Kos tasil meč a jistým řezem zbavil herce pásku. Jeho monolog ustal v okamžení a herec se zhroutil na podlahu. Poničená maska kyklopa povolila a rozpadla se na dvě části. Pod ní se ukázala tvář herce, naprosto bezvládného.
Obecenstvo jako mávnutím kouzelného proutku ožilo a začalo vzrušeně diskutovat o tom, jak bylo projednou dobré vidět skutečný boj namísto hraného.
„Oh, dámy a pánové…“ začal Kos, ve tváři se mu jasně zračily rozpaky člověka nezvyklého na pohled stovek očí najednou.
„Prosím, poklidně se rozejděte,“ přerušila jej Pírko. „Tahle trachtace skončila, divadlo je uzavřeno pro podezření z porušení několika statutů Guildpactu a městských nařízení. Wojekská liga se tímto omlouvá za způsobené nepříjemnosti a doufá, že si řádně a v klidu užijete nadcházející oslavy Dekamilénia.“ A jakoby ji to zrovna napadlo, dodala: „Výtržnosti se v tomto čase hrubě nedoporučují.“
***
Wenvel Kolkin byl jedním z diváků. Kupec s hedvábím z jedné z Orzhovských přestavovaných zón byl ve městě na dovolené. Když anděl zmínil dekamilénium, odtrhl od ní oči a podíval se na ženu.
Ta tam ale nebyla.
„Yertrudo?“ zašeptal Wenvel. Když se neozvala, zavolal ji znova a znova, teď už křičel.
„Hele, tlouštíku! Koukej si sednout!“
„Jó, pohni se, neplatil jsem, abych se díval na tebe!“
„Hej, pořádně s těma holkama zatřes, andělský kotě!“
Wenvel si domyslel, že to poslední nepatřilo jemu. Jeho žena byla pryč. Za chvíli ji spatřil u vchodu, otočenou tváří od něj, a pomyslel si, že ty peníze, co zaplatil za tenhle výlet, měl investovat do psychomanové terapie.
Po delším pronásledování s mezizastávkou v krámku provozovaném soví ženou s emblémem Orzhovu na krku konečně Wenvel svou ženu dostihl. Zvuky tržiště již byly daleko a ulička, kde se nacházel, neměla ani svitu slunečního, ani pouličního osvětlení. Wenvel nebyl hrdina ani bojovník, a určitě ne někdo, kdo by si užíval chození po temných radnických uličkách – ale byl to muž, který miloval svou ženu. Zhluboka se nadechl a udělal dva kroky vpřed.
Něco mu přeběhlo přes nohu. Vyjekl a vyskočil. Ve strachu, že mu zase uteče, zakřičel. „Yertrudo! Počkej!“
Odpovědi se mu nedostalo. Když přišel blíž, začal chápat proč. Korónu modrého světla, která kolem ní mihotala, znal každý Ravnican. Zvedl se mu žaludek. Byla znamením smrti. Wenvel se díval na ducha své ženy.
Duch se pomalu otočil. Wenvel nemohl pohnout nohama…dokud nepohlédl na onu věc naplno a nespatřil její tvář – a uvědomil si, že to je vše, co zbylo z jeho Yertičky.
Wenvel spatřil její tvář a začal křičet.
---
Mezitím se zbytek diváků rychle rozešel, když je nikdo jiný než skutečný anděl ujistil o tom, že tady se už nic konat nebude a setrvávání v prostoru by mohlo vyústit v zatčení. Herci a wojekové se přesunuli do zákulisí, koupajícího se v mdlé záři pouliční lampy.
Kos se zašklebil a jeho zuby zableskly v mihotavém světle na jeho tmavé tváři. Opatrně si prohmatal bok a syknul bolestí. „Určitě tu nemáš ‘kapky, Pírko?“ zeptal se anděla. „Asi mám pár zlomených žeber.“
„Promiňte, poručíku, ale ne,“ odvětila okřídlená bojovnice a přehodila si bezvědomého Gullmotta přes rameno.
„Jen ho nešetři. Zlomil mi je on.“
„Promiňte, Kosi,“ odpověděl anděl okamžitě. „Na mě vaše léčivá magie nepůsobí, takže je ani nenosím. Také nechápu, proč bych měla zbytečně trápit zajatce.“
„Nemyslel jsem mučit jej. Jen – ale, zapomeň na to , Pírko.“
„Ano, poručíku.“
Andělovo pravé jméno, alespoň co Kos zvládl vyslovit, bylo Pierzuva- a zbytek sklouzl do nevyslovitelné změti slabik a zvuků. (Pozn. překl.: Cory Herndon se zde inspiroval (jako ostatně mockrát) češtinou – péřová). „Pírko“ bylo prostě jednodušší. Pier-něco stejně slyšela prakticky na vše. Jak mu vysvětlila, andělé vždy věděli, když o nich někdo přímo hovořil, byť z velké vzdálenosti. Co dále Kos věděl bylo to, že Pírko si odpracovává v Desátém jakýsi svatý trest v pozici wojekského důstojníka. Co to je za trest a jak dlouho má trvat, to nikdo nevěděl a nezeptal se až do chvíle, než se Kosovi podařilo jednoho večera opít svého nynějšího partnera, seržanta Bella Borcu natolik, že se nechal přesvědčit k tomu, aby se Pírka zeptal, proč má křídla svázaná.
Borca skončil v lazaretu a důvod, proč měl zlomený nos a klíční kost, nebyl nikdy oficiálně uveden. Pírko od té doby měla zakázán vstup do hospody Backwater, na žádost majitelky. Její přítomnost odrazovala Garulsziny stálé klienty. Nikdo se tak nikdy nedozvěděl, čím si Pírko vysloužila svůj trest, a to Kose, jakožto rozeného vyšetřovatele, štvalo. Ne tolik, aby se na to ptal sám, ale přesto.
Borca byl dobrý parťák do hospody a decentní člověk, zhruba tak vše, co Kos u partnera potřeboval. Poručík přemýšlel, jak by si Borca vedl zde v divadle, a pak byl rád, že jej nechal dnes dělat papírování. Představa Borcy v Pírčině andělském kostýmu s rudou parukou na hlavě jej rozesmála – smích ale následovalo prasknutí, bodavá bolest a sípání.
To nebylo dobré.
„Au,“ zalapal po dechu. „vážně žádné nemáš?“
„No většinou to je u anděla zbytečné,“ odpověděla Pírko. „Vy žádné nemáte? Myslím, že smrtelní wojekové by měli nosit vždy alespoň tři u sebe. Kde je máte?“
Kos mávnul rukou k jevišti, na kterém byly patrné modré šmouhy, zbytky vyprchavší kapalné many. Doufal, že se ty prkna cítí fit. „Tam…myslím. Přistál jsem na nich…dvakrát. Nechoďte tam bosi.“
„Uh, pane?“ přerušil jej upír-herec. „Poručíku, pane?“
„Cc….co?“ vydal ze sebe Kos. Jeho poslední exmanželka měla asi pravdu. 110 let bylo na tuto práci moc.
„Potřebujete lék? Možná vám můžeme, eh, pomoci,“ zakoktal se herec.
„Vy…nezkoušejte mne podplatit,“ zakašlal Kos. Kruci, jestli mu nikdo nepomůže, omdlí – a už se neprobudí.
„To by opravdu nebylo moudré,“ dodala Pírko. „Kosi, můžete volně dýchat?“
„Ne, ne! Vy mi nerozumíte, my víme, že budeme muset odejít,“ bránil se herec. Z kapsy vytáhl modrou lékapku. „Ale jsme vždy připraveni na vše. Na jevišti člověk nikdy neví…“ Herec držel kapku na dlani.
Kos se rozhodl nemarnit čas otázkami, jak se u herců vzaly lékapky z wojekských skladů. Chytil ji do ruky a přitlačil ji tupým koncem k hrudi, kde cítil největší bolest. V duchu počítal do tří a na nule ucítil, jak se pevný kousek kondenzované many stal ledově chladným a pak se rozplynul, načež bolest v jeho protržené plíci polevila do tupého pobolívání. Opatrně se nadechl. Hruď jej stále bolela, ale aspoň už mohl dýchat. Jeho hrudní štít měl v sobě dírku skrze kov i tkaninu, kde uvolněná mana dezintegrovala veškerou anorganickou hmotu na cestě k poraněným místům.
Kos byl stále zraněn, ale už nebyl na umření. Alespoň ne hned. „Díky, pane…“ řekl poručík.
Bývalý upír si sundal rukavici a nabídl Kosovi ruku. „Pardon…Rembic Wezescu. Asi to tu teď povedu, když je pan Gullmott dočasně mimo. Věřte mi, tohle není poprvé, co jsme museli narychlo opustit naše stanoviště. Vlastně jste nám asi udělal službu, když jste zatkl pana Gullmotta…teď se asi vydáme do Šestého okrsku, bratranec tam nabízí levnější pronájem.“
„Popravdě, pane Wezescu, doufám, že pro herce najdete domov. Bylo to parádní představení. Moje modřiny to dokazují. Pan Gulmott má před sebou ale minimálně tři měsíce exilu. Pokud mi na sebe dáte kontakt…“
„Díky, zkusíme to do té doby nějak bez něj.“ Kos měl pocit, že herec netouží po tom se se svým šéfem ještě vidět. Po těch letech už dokázal lidi odhadnout, většinou když je zatýkal, ale herec byl vinen dnes maximálně z ambicióznosti a záchrany Kosova života. Než mohl cokoli říci, Wezescu dodal: „Pokud chcete, náš léčitel se vám podívá na zbytek. Je to to nejmenší, co pro vás můžeme udělat.“
„Člověk vašeho věku by neměl chodit daleko se zlomenými žebry, poru- … Kosi,“ přerušila jej Pírko. „Snadno dopravím zatčeného do Desáté. Mohu vám sem nechat poslat zdravotníky.“
Kos se zavrtěl. „Díky, ale zvládnu to. Vrátím se za Borcou. Ten chudák má určitě namožené zápěstí. Ale předtím se zastavím v Backwateru.“
„Smím vám připomenout, že pití ve službě je v přímém rozporu s Důstojnickým řádem?“
„Zkus to.“
-Pokračování za týden-
Komentáře
Přispívat mohou pouze přihlášení uživatelé. Pokud chcete vložit komentář, přihlaste se ZDE.