Story Classics - Ravnica: Město gild - čtení na pokračování, díl VI.

 

RAVNICA: Město gild

 

 

Napsal: Cory J. Herndon

 

Přeložil a upravil: Jan Adam

 

Část 6

 

KAPITOLA 16

 

Vyjma případů očividného zneužití (dle úvahy nadřízeného), žádný wojekský důstojník nebude poháněn k zodpovědnosti za majetkové  škody vzniklé v průběhu vyšetřování.

 

-Důstojnická příručka wojeků

27. Zuun 9999 Z.C., Pozdě večer.

Fonn se soustředila na arénu, takže si nevšimla bíle oděných postav dříve, než se strašným hlukem prorazily obří okno a vtrhly do Pivlichina. Neblo jich mnoho, ale ani nemuselo.

Fonn byla jako zasažena bleskem. Mlčenliví byli nástroji Selesnyjské Konklávy, ale Konkláva nedělala razie v restauracích a takto vůbec ne.

V Pivlichinu zavládl chaos. I klientela nejhrubšího zrna byla překvapena, když se mlčenliví vrhli ke stolům a zahájili tvrdý boj muže proti muži. Fonn nikdy nic podobného neviděla. Pohled na mlčenlivé ji vždy naplňoval radostí, ale tohle …to bylo na její chápání příliš.

„To je šílené,“ zašeptala Fonn.

„Ano, to je neobvyklé,“ přisvědčila Pírko a sehnula se, aby se vyhnula zlobrovi, kterého jeden z mlčenlivých mrštil přes celou místnost, jako kdyby nic nevážil. Zlobr narazil do stolu za nimi a jídlo se rozprsklo po přísedící skupině gruulských mnichů, kteří se tvářili méne než pobaveně.

„Blíží se oslava,“ řekla Pírko. „Třeba chtějí šířit osvětu?“

„Musím odtud,“ řekla Fonn. „Musím zpravit Konklávu o tom, co se tu děje.“

„Podívejte se kolem. Proč si myslíte, že o tom neví?“ řekl Jarad, který se přehoupl přes zábradlí jámy. Natáhl se zpět a vytáhl přes zábradlí Kose, pak zamával do jámy. „Díky za dopravu, I’gu.“

„Pár jich za nás sežer,“ dodal Kos.

„To si pište,“ zaburácel zespodu démonický hlas. „A pokud kohokoli z vás někdy uvidím blízko Pekelné díry, stáhnu vás na místě z kůže a sežeru vaše střeva zaživa.“

„Jojo, tobě taky,“ utrousil Kos přes rameno.

„Poručíku,“ řekla Pírko, „jsem ráda, že jste přežil. Navrhuji se urychleně přesunout k východu.“

„Kam máme namíře-“ Starý muž si poprvé všiml postavy vedle anděla. „Kdo to je? To není Devkarinka. Jarade, kdo to je?“

„To je naše pohřešovaná ledevka,“ odpověděla Pírko.

Kos na chviličku sklopil oči, chvíli dost dlouhou na to, aby Fonn poznala, že jí nechce pohlédnout do očí. Pokývl k ní. „Ahoj.“ řekl. „Já…znal jsem tvého otce.“

„Já vím,“ odpověděla. „Dobrý den, Kosi.“ No, přemýšlela Fonn, bylo lepší říct tohle než to, co si doopravdy myslela.

„Ledevko,“ vyštěkl Jarad, „Co to do těch stromomilů vjelo?“

„Nevím! Nic nedává smysl od té chvíle, co vybuchl ten goblin,“ řekla Fonn. „Svět se zbláznil. Ale pokud jsou tu, musí k tomu mít dobrý důvod.“

„Uvidíme. Když o tom mluvím, měli bychom pospíšit,“ řekl Kos. „Máme, co jsme chtěli, ale máme zablokovaný východ. Má někdo nápad, jak ven?“

„My,“ řekl Jarad. „Tady není žádné „my“, ‘jeku.“

„Jarade, potřebujeme veškerou pomoc,“ řekla Fonn. „Jsou to wojekové. Můžeme jim věřit.“

„Ty jim můžeš věřit,“ řekl Jarad.

„O tom se můžeme pobavit později,“ řekl Kos. „Ví někdo o cestě ven, která není zablokovaná.“

„Dobrá otázka, příteli můj,“ ozval se Pivlic, který se střemhlav vrhl ze své kukaně a klouzavým letem přistál před nimi. Vytáhl z opasku zesilovač hlasu. „Malý moment. Hned vám odpovím.“ Zvedl hůlku k ústům.

„Vážení zákazníci Pivlichina, s lítostí vám oznamujeme, že dnes budeme muset zavřít dříve. Management doporučuje všem hostům urychleně opustit prostor restaurace. Všichni zaměstnanci jsou tímto na nemocenské dovolené, efektivní ihned. Děkujeme, že jste si vybrali Pivlichino.“ Pivlic zastrčil hůlku zpět a otočil se na Kose. „Mohu vám nabídnout svezení? Vypadá to, že budu muset na pohovor se svými pojišťovacími agenty, a chce to rychle pryč.“

„Malý problém,“ řekla Fonn. „Můj vlk je u vás ve stáji.“

„Dovolil jsem jej nechat vyvést na střechu,“ řekl Pivlic. „Za mnou.“

*****

Kos a ostatní byli na střeše co by dup. Byli vděčni za jakýkoli únik z jatek vevnitř. Střecha byla obklopena dvanácti dalšími mlčenlivými. Ti museli být noví, všiml si Kos, protože jejich róby byly sněhobílé, bez krve.

„Na co čekají?“ zašeptal Borca a Fonn zároveň.

„Nevím,“ odpověděl Pivlic. „Ale nehodlám to zjišťovat.“ Pokynul ke zlatému zeppelidovi na kraji střechy. Zeppelidi byli živoucími vzducholoďmi, obří druh ještěrů, kteří narůstali do velkých rozměrů díky řídkému ovzduší v jejich biotopu. Pivlicův byl vyšlechtěn pro rychlost. Na stranách byly dvě gondoly pro pasažéry a kokpit byl usazen do ještěrovy chrupavčité lebky a ozdoben stabilizačním křídlem, u zádových stabilizačních ploutví byly připevněny izzetské manové turbíny, a na ocase byl vyveden emblém Orzhovu. Vlk velký jako dromad čekal vedle něj.

„Biracazire!“ vykřikla Fonn.

„Ne!“ vykřikl Kos, ale bylo pozdě. Vlk se rozběhl k ní a mlčenliví se probrali.

„Biracazire, neubliž jim! Musí to být omyl!“

„Neublížit jim?“ zeptal se Kos. „Zabíjejí lidi!“

„Ale to musí-“

„Utíkejte!!“ vykřikla Pírko, a Kos zaznamenal stopu lítosti. Věděl, že anděl by chtěl zůstat, boj byla její přirozenost. Ale něco bylo špatně. Tihle mlčenliví nebyli již služebníky Konklávy.

Anebo byli, a pak se Selesnya změnila na vražednou sektu.

Utíkali, pouze Pírko a Biracazir se pokusili mlčenlivé zpomalit. Ve dveřích do gondoly stál Pivlic a pobízel je dovnitř. Kos si pomyslel, že mu Pivlic nikdy nepřipadal jako hrdina, ale vše je jednou poprvé.

Kos skočil dovnitř, následován Borcovým duchem. „Jsme tu, jedeme!“

„Vteřinu,“ odpověděl imp. Mlčenliví se hrozivě blížili, včetně devítky z restaurace.

„Na co čekáte?“ vykřikla Fonn.

„Na tohle,“ pokývl imp k mlčenlivým. Mezi bílými postavami proklouzlo tělíčko ptáka, a ne tak ledajakého, poznal Kos. Kontaktní sokol jménem Jit příslušející k Desáté mu přistál přímo na rameni. Rána, a v kovu se objevila prohlubeň o velikosti hlavy.

„Pírko! Umíš s tím létat?“

„Ano,“ odpověděl anděl, „ale pomoc našeho hostitele bych ocenila.“

„Prostě to nastartuj,“ zavolal Kos. „Jite, co pro mne máš?“

„Kosi, tady Helligan,“ zaskřehotal pták napodobeninou hlasu šéflabmága Desátého okrsku. „Nevím, co se stalo v lazaretu, ale potřebuji tě v laboratoři. Je to urgentní. Phaskin mi řekl, že vám to sebral, ale všichni ostatní jsou na shromáždění. Co? Jo, už se k tomu dostávám. Kosi, už vím, proč jsem nemohl provést nekrotopsii toho loxodona. Stále žije. Říká, žes našel tu ledevku a máš ji sem přivést. Nevím, zda je to pravda, ale je si tím sakra jist. Pak omdlel a na lékapky nereaguje, moc času mu už nezbývá. Doražte sem rychle nebo vůbec. Helligan konec.“

„Je naživu?“ zalapala po dechu Fonn. „On byl…oh, ne. Musíme tam, Kosi.“

„Takže otázka „kam“ je vyřešena. Jite, najdi si bezpečné místo, budeš brzy potřeba.“

„Musím zajistit tyhle, než-“ Pivlic nedomluvil.Rána zboku pohodila zeppelidem a těžké trezory, které chtěl imp zajistit, mu spadly na hlavu a omráčily jej.

„Sakra,“ vyrazil Kos a poklekl k němu, aby zjistil tep.

„Pírko!“ zakřičel Kos. „Pivlic je omráčený. Je to na tobě, dostaň nás odtud!“

Oknem prorazila hlava mlčenlivého a Fonn ji reflexivně odkopla. „Svatá matko,“ zírala na svou nohu, šokována, „právě jsem kopla svatý nástroj do hlavy.“

„Tvoje matka asi neposlouchá,“ podotkl Jarad.

Zeppelid nebyl stroj, ale speciální druh jako Pivlicův potřeboval zkušeného pilota. Kos nikdy nevlastnil žádného zeppa, ale pár jich řídil Nechal toho, když jednou vletěl s instruktorem a zeppelidem moc blízko vysoké peci.

„Letěla jsi s tím někdy, Pírko?“ zeptal se Kos.

„Létala jsem pouze vlastní silou,“ řekla Pírko. „Stejně si myslím, že jsem nejkvalifikovanější.“

S tím Kos nemohl nesouhlasit.

„To byste měl vidět, Kosi,“ ozval se odněkud Borcův duch, když se jachta propadla, jak Pírko experimentovala se řízením. „Jeden je rád, že je duch.“

„Sklapni, Borco.“

„Měla bych zrychlit,“ ozvala se Pírko. „Ten stres vám nedělá dobře.“

„Ne,-“

„Wow, Kosi, tohle musíte vidět!“

„Drž klapačku, Borco“

Zeppelid se propadl a Kos to spatřil také. Frontu mlčenlivých řítících se na ně.

Fonn a Jarad nacházejí po jednom z útoků a následném otřesu v Pivlicových trezorech další zajímavou věc – Izzetské pyrohůlky, zbraně schopné několika výstřelů koncentrované pyromany. Ne zrovna přesné, ale ničivé. S nimi se jim podaří většinu útoků odrazit a pár mlčenlivých zlikvidovat. Bohužel se Fonn přitom podaří trefit a přivést k explozi jednu z manových turbín, což sice zlikviduje pár pronásledovatelů, ale zrovna nepomůže zvířeti. Náhle se ale mlčenliví stáhnou.

„Musíme být blízko,“ zakřičel Jarad. „Skončili s tím.“

„Ne,“ řekl Kos, a ukázal na něco pod zeppelidem, „ jen uvolnili cestu pro ně.“

„Uh oh,“ ujelo Fonn, když se zespoda vynořil pár obřích brouků velikosti jejího vlka, nesoucích na hřbetě devkarinské lovkyně s černostříbrnými kopími.

Jarad se narovnal. „Dainyo,“ zavolal na tu napravo. „Co se děje? Savra se zbláznila?“

„Mistře lovčí,“ zakřičela rudovlasá elfka, „byl jste shledán vinným ze zrady Golgari a nejsvatější matky.“ Přehmátla si kopí. „Doufám, že budeš mít rychlou smrt, Jarade. Byla by z tebe problémová zombie.“

„Víš houby o tom, jaké dokážu dělat problémy,“ zavrčel Jarad.

Fonn zvedla poslední pyrohůlku, ale pak se zamyslela. Její muška byla mizerná. Vrazila ji do ruky Jaradovi. „Pomůže tohle?“

„Dík.“ Aniž by dal elfkám šanci reagovat, Jarad vypálil přímo mezi oči brouka Dainyiny společnice. Malá ohnivá koule propálila broukovu hlavu a vyrazila krunýřem ven. Lovkyně se s výkřikem zřítila dolů a Dainyiny oči se rozšířily hrůzou. Jarad zvedl hůlku a namířil jí do tváře.

„Vrať se za svou paní,“ řekl. „Pověz jí, že jsem zrádce. Že jsem se obrátil proti ní. Pověz jí, co chceš. Ale udělej to teď nebo máš další mezi očima.“

„To není konec,“ řekla Dainya. „Matka se to dozví.“ S tím obrátila brouka a zmizela mezi mlčenlivými, směrem k Vitu Ghazi.

„Přítelkyně?“ zavolal Kos.

„Kdysi,“ odpověděl Jarad. „Co ale nechápu…proč ji poslouchají.“

„To bych mohla vysvětlit,“ řekla Fonn. „Elfové jsou od přírody schopni vnímat píseň Selesnyjské konklávy. Pokud vaše matka dokázala část z nich ovládnout, vysvětluje to toto násilí. Opravdu musím mluvit s Bayulem.“ Její srdce málem vynechalo úder, když vyslovila jeho jméno. Měla tušit, že to starý loxodon zvládne.

„No, snad nám toho tvůj svěřenec řekne více,“ řekl Kos a chytil se zábradlí, když Pírko strhla zeppelid do zatáčky. „Teď běž zpět.“

 

KAPITOLA 17

 

Krádež gildovního majetku je zakázána.

 

- Městská nařízení Ravnicy

27. Zuun 9999 Z.C., skoro půlnoc

Malý zeppelid se snášel na přistávací plochu Desáté Ligovní haly. Plošina byla podivně prázdná, nikde ani skyjeka nebo roca, ačkoli byla lemována strážemi, z nichž měli leckteří připraveny luky. Kterýkoli jiný den by tu bylo aspoň šest střídajících se leteckých stráží.

„Kde jsou všichni?“ zeptal se Borcův duch, ale Kos jen pokrčil rameny.

Se čtyřmi tupými údery dosedl zeppelid na zem. Podzvukové bručení rozeznělo jachtu, jak zvíře vypouštělo vnitřní plynové měchýře a Pírko vypnula hlavní páku.

„Jsme tu,“ oznámila. Kos si odepnul pásy a dopotácel se k Pivlicovi.

„Je v pořádku?“ zeptal se.

„Vypadá tak,“ řekla Fonn. S perfektním načasováním, kterého byl schopen jen imp, se Pivlic právě v tu chvíli probral.

 

„Omlouvám se. Nevěděl jsem, že nebyly připev- aaaaaaaagh!“

S ještě lépe než perfektním načasováním imp spatřil, že zírá vzhůru přímo na vlčí hlavu, která by jej mohla spolknout najednou. A omdlel.

„Jo, je v pohodě,“ řekla Fonn.

„Nechte ho,“ řekl Kos. „I kdyby se mlčenliví vrátili, tohle místo je strážené. Vidím, že nám míří vstříc Phaskin, udělejme Pivlicovi laskavost a vynecháme jej z toho. Nechci pomýšlet na to, co mu udělají patriarchové za to, co už udělal. A Pírko pěkně nabourala té věci čenich. Ty bys zvlášť měla vědět, Pírko, že existují nějaká letová pravidla provozu.“

„Je to dávno, co jsem letěla naposled,“ ohradila se Pírko. „Navíc, ten roc se mi tam zjevil znenadání.“

Kos odsunul dveře stranou. Proti němu běžel rudolící muž v uniformě kapitána s malou falangou konstáblů v patách, a muž ve stejné uniformě, jakou obvykle nosil Kos. Phaskin, Stanslov a zbytek byli hned u něj.

Kos a Pírko následovali Biracazira ven. Jarad vystoupil poslední a zavřel dveře.

„Phaskine,“ začal Kos, „dostal jsem Helliganova sokola, ale-“

„Není čas, Kosi,“ řekl Phaskin a prošel kolem něj k Fonn. „Strážkyně, potřebujeme vás dole v Necro. Následujte mne, prosím.“ S tím se otočil a vydal se k otevřeným dveřím. Ostatní wojekové se stoicky otočili za ním, ale Stanslov ještě stihl Kose počastovat pohledem, který by propálil železo skrz.

Fonn se otočila na Kose, jenž stál stále s otevřenou pusou. „Necro?“

„Laboratoř aplikované nekromancie a alchymie,“ řekl a následoval Pírko, která byla Phaskinovi v patách. Fonn, Jarad a Biracazir jej následovali.

„Kapitáne Phaskine!“ zavolala. „Co se děje? Je Svatý-“

„Svatý Bayul stále žije,“ zakřičel Phaskin přes rameno. „Ale těžko říci, jako dlouho.“

Fonn je všechny předběhla.

*****

Letecká velitelka Wenslauv a její eskadra roců odstartovali z Desáté, když přišlo hlášení ze Středotvrzi. Velitelství wojeků bylo pod útokem,a všichni dostupní wojekové byli voláni k obraně. První hlášení znělo šíleně – golgarijští teratogeni, směska bizarních, ale inteligentních bytostí, většinou se schovávajících v podměstí, zahájili útok na velitelství Ligy v předvečer slavnosti. I takto zdálky Wenslauv rozeznala siluety útočníků. Byli mezi nimi devkarinští lovci a lovkyně, příslušníci válečnické kasty golgarijských elfů, seděli na obřích broucích, kteří lezli přes dláždění, či létali na přerostlých netopýrech nebo broucích okolo věží Středotvrze. Nižší devkarinští kněží vedli eskadry loveckých brouků prskajících kyselinu na stráže na ochozech.

Devkarinové a teratogeni byli legendární rivalové, a jejich kombinovaná síla byla obrovská.

Tohle bylo jasně největší porušení městských nařízení za několik staletí – a nemohlo to být náhodou. Tohle porušovalo samé základy toho, co drželo Ravnicu 10 000 let pohromadě. To, že to bylo provedeno dnes, dokazovalo, že to gorgona vedoucí útok musela plánovat již dlouho. Rakdoské rebelie se nepočítaly. Chování kultismů bylo předvídatelné a tak trochu očekávané. Ale Golgari byli vždy spokojeni v Podměstí. Žádná jiná gilda neměla tak velké teritorium tak blízko centru. Ten útok dával tak ještě menší smysl.

Než dosáhli Rokiricova pavilonu, bitva už začala. Kdyby neměla předběžné zprávy, Wenslauv by ani nevěřila vlastním očím.

„Nebe,“ zakřičela na sokola na svém rameni. „Najdi G-V. Zde letecká velitelka Wenslauv. Jsme na místě, dokud neobdržíme jiné rozkazy, uděláme, co budeme moci. Konec.“ Sokol se odpoutal a zamířil k Středotvrzi.

Pod ní spatřila Wenslauv ještě něco podivnějšího. Mlčenliví, sluhové Selesnye, létali tam a sem nad davy lidí, kteří mířili na shromáždění u Vitu Ghazi. Vypadali jako pastýři ženoucí různorodé stádo, stádo lidí v barvách všech devíti gild, ke Stromu jednoty.

Armáda útočící na Středotvrz byla ještě bizarnější. Vypadalo to, jako by se vyrojili úplně všichni teratogeni z podměstí najednou. Obrněné obří stonožky zaplavily Rokirricovo náměstí a  šplhaly po nohách kamenného titána,  harpyje napadaly stráže na věžích a titánových ramenech a hlavě.

„No, vidím, proč s tím čekali na tento den,“ zamumlala. V pozadí spatřila dokonce i hordy zombií hrnoucích se ze stok. Nemyslící nemrtví nebyli sami o sobě nebezpeční, ale v takovém počtu udělají se strážemi krátký proces, tedy pokud je teratogeni nepředběhnou. Kupodivu si nevšímali lidí mířích na shromáždění, ale připojili se k Devkarinům a teratogenům. Wenslauv a její křídla prolétli nad nimi a pár srazili hlavu, jen aby jim neztuhly ruce. Pak se konečně dostali k Rokirricovu náměstí.

Pak ji Wenslauv spatřila. Obkročmo na obřím ještěru porostlém mechem a houbovým povlakem. Sama gorgonská vůdkyně Golgari byla  v čele útoku. Ludmilliny oči blýskaly sem a tam, proměňujíc náhodné občany a utíkající stráže v kámen.

Pokud byla gorgona v čele, znamenalo to něco mnohem horšího, neviděného od doby Guidlpactu – otevřený boj mezi gildami. Roj vyhlásil wojekům válku a ačkoli bude bojovat do hořkého konce, Wenslauv si pomyslela, zda wojekové, vyčerpaní díky přípravám shromáždění, se budou sto ubránit.

Nikoli poprvé se zamyslela, jestli byl Guildpact podepsán s expiračním datem. Měla ze shromáždění divný pocit už dávno, ale že se to takto splní, to nečekala.

Letecká velitelka si upravila brýle, zasignalizovala křídlům rozkaz k útoku a vrhla se dolů.

*****

Vl aboratoř byl hrobové ticho, když se Fonn pokoušela dorozumět s ne-zcela-mrtvým loxodonem ležícím na pitevním stole. Helligan, vousatý labmág, ji pozoroval, jako by byla úchvatným subjektem k pozorování, což u něj bylo výrazem úcty. Byla takto nehybná již půl hodiny. Dokonce Borca byl potichu, za což mu byl Kos vděčen.

Kos pozoroval Stanslova, jehož jezevčí očka těkala mezi Selesnyany a Devkarinem, jak by se nemohl rozhodnout, koho zatknout dříve. Kos si s ním chtěl promluvit, ale primární vyšetřovatel v případu, který donutil Kose vykašlat se na odznak, neměl zájem. Kos si říkal, že Phaskin poručíkovi asi řekl, co si o něm Kos myslí. Kosovi se stávalo až moc často, že si říkal, že měl držet jazyk za zuby, ale vždy dlouho potom, co se to stalo.

Phaskin byl překvapivě sdílnější. Dokonce řekl Kosovi, že jeho suspendování je zrušeno. Zpráva o útoku Golgari na Středotvrz přišla chvíli před jejich příletem. Kos konstatoval, že s ohledem na poslední události se tomu ani nemůže divit. Větším problémem byl fakt, že modlitby a volání o pomoc k andělům Legie Boros byly oslyšeny. Na Středotvrz mířila armáda. Podle práva jim měly všechny gildy pomoci. Ale všechny gildy jako by byly pod kouzlem mlčenlivých….kromě wojeků. A wojekové bojovali o holé životy. Kdyby nebylo Fonn, Kos by vyrazil za nimi, ale doufal, že loxodon může být klíčem.

Phaskin doplnil i Helliganův report. Luda byla případ jednoduché vraždy. Světec Bayul byl oproti tomu příšerně zraněn, ale podařilo se mu dostat se do hibernace či transu, který vypadal jako smrt, ale chránil jeho tělo. Když se Helligan pokusil vyjmout zelený drahokam z jeho čela, Bayul promluvil a volal po Fonn, která měla být s wojekem jménem Agrus Kos. Labmág jej hned kontaktoval.

Dále tu bylo něco znepokojujícího u ostatků Borcy, říkal Phaskin, ale o tom se má Kos pobavit s Helliganem později sám.

Fonnina záda se prohnula jako luk a všichni sebou trhli. I Jarad se pohnul z kouta a položil jí ruku na rameno, ale shodila ji. Jednu ruku na vlkovi a druhou na loxodonově těle, Fonn upřela oči blyštící smaragdovou energií přímo k Vitu Ghazi. Pak posunula svou ruku na Bayulův zelený kámen na čele, a promluvila  hlasem, který nezněl vůbec jako její. Melodický sborový hlas, krásnější než cokoli, co Kos zatím zažil, naplnil celou místnost životem.

„Vitu Ghazi. Shromáždění. Zastavte je. Je to chyba.“

Fonnina ústa se otevřela a v koutku se objevila pěna. Cokoli se dělo, pro ledevku to nebylo dobré.

„Ony neví. Ony to již nejsou schopny rozeznat,“ pokračoval Fonn-chór. „Ona se nesmí stát velvyslankyní. Zastavte tu kněžku. Ochraňte drahokam.“

Když dozněla poslední slova, Fonn se zhroutila. Helligan se vrhl k loxodonovi a Kos, Jarad a Pírko se málem srazili u Fonn. Pírko tam byla první, zvedla ji a opřela o Biracazira, který jí stoicky olizoval tvář. „Fonn?“ zamával jí Kos před otevřenýma očima. Ledevka zatřásla hlavou a z očí jí kanuly tiché slzy.

„Sly-slyšeli jste to?“ zalykala se. „Slyšeli jste jej?“

„Slyšeli jsme něco,“ řekl Kos. „To byl – to byl Bayul?“

„Ano,“ řekla smutně. „Čekal na mne tak dlouho …dal do těch slov všechny síly, co mu zbyly.“

„Je mrtev,“ ozval se Helligan. Přejížděl nad loxodonovým tělem hůlkou s kamenem pro detekci známek života. „Tentokrát jsem si jist.“

„Nebyl sis jist i minule?“ zeptal se Borcův duch. Dobrá otázka, Kos ji zopakoval.

„Ano,“ řekl labmág, „ale podívejte na něj. V tomhle stavu – kdo by si pomyslel, že by mohl…“

„Byl naživu,“ rozvzlykala se Fonn. „Žil, a čekal na mne. A já-“ Vyskočila na nohy, málem odkopla Biracazira a odhodila Pírčinu ruku. „Selhala!“ Pak se jí zlomyslně zablesklo v očích a obrátila se na Helligana. „A vy také!“ Její smutek se přetavil v hněv. „Je - byl to loxodon.Jak jste mohl zapomenout ověřit, zda nehibernuje? Mohou spát roky!“

Pírko a Kos položili ruce pevně na její ramena. „Fonn, je konec,“ řekl Kos tak jemně, jak byl schopen. „Rozuměla jste, co Bayul říkal? Koho máme zastavit?“

Fonn povolila a zvedla ruce, aby bylo jasno, že nechce Helliganovi ublížit. „Omlouvám se,“ řekla. „Nezlobím se na vás. Já to měla tušit také. Měla jsem to cítit. Ale on tak lpěl na životě…nemohl mne zavolat.“ Narovnala se a pohlédla Kosovi do očí. „Selesnyjská Konkláva. Volají…volají po novém členu do kolektivu, chtějí jej přijmout při slavnosti. On si myslí…myslel, že to je chyba.“

„Jo, chápeme. Co je špatného s mými pozůstatky?“ zeptal se Borca.

„Takže to musíme zastavit,“ řekl Kos. „Ale kdo je ten nový člen-“

„Savra,“ řekl Jarad. „Takže to je její plán. Chce vstoupit do Konklávy.“

„Ale jak?“ řekl Kos. „Je Devkarin. Bez urážky, ale tví lidé nejsou zrovna typický materiál pro Selesnyu.“

Fonn otevřela dlaň a ukázala zelený kámen, který byl předtím zasazen v loxodonově čele. „Ne. Ale tohle to dokáže.“

„Co to je?“ zeptal se Kos.

„Talisman,“ řekla Fonn. „Většina Konklávy jsou dryády. Ale pár ne-dryád, jako Bayul, k nim patří také. Tohle jim umožňuje komunikovat s dryádami.“

„Proč ji ale poslouchají mlčenliví?“ zeptal se Jarad.

„To si nejsem jistá.“

„Jak jste to udělala?“ ptal se Helligan. „Já to zkoušel čtyři dny.“

„Byl svázán s jeho životem,“ řekla Fonn. „Svěřil jej mně.“

„Takže je možné,“ zeptala se Pírko, „že jej můžete použít?“

Fonn otočila kámen proti světlu. „Nevím,“ řekla. „Nějak mi to nepřipadá správné.“

„Takže říkáte,“ zeptal se Phaskin, „že tenhle kámen je pro tu kněžku jediným způsobem, jak dosáhnout jejích šílených cílů? A kdybychom jí jej dali, odvolá své gorgony, harpyje, brouky a kdovíco ještě?“

„To mám přesně na mysli,“ řekla Fonn.

„Jen jsem sechtěl ujistit,“ řekl Phaskin, než se rozpustil do cukající masy modrobílých červů, která vzápětí pohltila poručíka Stanslova.

Wojek neměl ani čas vykřiknout.

*****

Helligan měl čas vykřiknout. Pak vykřikla Fonn. A Kos. Borcův duch. Biracazir zavrčel. A Phaskinovo červové tělo, které se dvakrát zvětšilo potom, co sežralo Stanslova, švihlo čerstvě vytvořenou panožkou, která smetla ze stolu kádinky a elixíry.

„Jarade, to je zase ta věc!“ vykřikla Fonn.

„Vy to znáte?“ zařval Kos. „Co se stalo s Phaskinem a Stanslovem?“

„Nevím,“ odpověděl Jarad.

„Já ano,“ zaburácela Pírko. Pohybujíc se rychleji, než Kos kdy předtím viděl, tasila svůj krátký meč a zvedla jej před sebe. Její oči zableskly a meč zaplál kouzelným plamenem.

„Vy jste věděl, že tohle umí?“ zeptal se Borcův duch. Kos, oči doširoka otevřené a ůsta dokořán, jen zavrtěl hlavou.

Věc, která napodobovala Phaskina, se natáhla a zvětšila. Její obrysy nabraly podobu nemotorného humanoida. Červi se stlačili k sobě a nabrali podobu vrásčité kůže. Kde byl před chvílí Phaskin, nyní stála postava zlobra, kterého Kos a Borca vyslýchali, zdálo se, tak dávno - ještě před útokem. Nyausz.

Tahle věc jej sledovala dost dlouho, aby věděla o Nyauszovi. Ale jak dlouho předtím?

„Kos měl zůstat v posteli,“ zamručel falešný zlobr.

„Lupul měl zůstat člověkem,“ řekla Pírko. Nějakou záhadou se jí podařilo dostat za tu věc, jak, to Kos nechápal. Vší silou vrazila svůj planoucí meč do mrňavcova trupu, a pak učinila něco, při čem ji Kos nikdy neviděl. Seslala kouzlo.

„Henar, talrandav, krozokin,“ zaburácel andělův hlas místností. Její meč v pseudozlobrově hrudi zažhnul, tak jasně a tak horce, že si Kos musel zastínit oči a odvrátit se.

Když se otočil zpět, spatřil Pírko stojící před hromadou popela, sazí a kouřících uhlíků. Její meč byl stráven výbuchem a její natažená ruka doruda sežehnutá. Na tváři se jí usazovaly saze a ve vzduchu vířil popel.

Konečně se všichni probrali. Helligan padl na kolena a začal sbírat zbytkz do zkumavek, Jarad si nedůvěřivě prohlížel Pírko a Fonn tišila Biracazira.

„Pírko,“ zeptal se Kos. „Jak dlouho tohle umíš?“

„Nějaký ten pátek,“ přiznala Pírko. Otočila se na Fonn. „Už jste něco takového potkala, viď?“

„Ano,“ odpověděl Jarad.

„Napadlo nás to – tedy Jarada – ve Staré Ravnice,“ vysvětlila Fonn. „Jarad to zahnal. Jak jste to pojmenovala?“

„Jmenuje se Lupul,“ řekl anděl, „je to staroravijské slovo znamenající „spící agent“. Je to měňavec a špión zlých a zákeřných věcí, které se neodvažují ukázat se na povrchu. Pokud jsou tu lupulové, nesledují nás jen Golgari.“

„Co se tu děje?“ zeptal se Kos. „Jaké zákeřné věci? Proč si najednou připadám úplně mimo, Pírko?“

„Nevěděla jsem, že ještě existují,“ řekla Pírko. „Věřili jsme, že jejich poslední hnízda byla zničena  a jejich… jejich pán uvězněn.“

„Ale jak se z Phaskina stala – moment, „jejich pán uvězněn?“

Kosova otázka byla přerušena hlukem zvenčí. Někdo útočil na Desátou ligovní halu, a anděl ani nemusel hádat kdo. Mlčenlivý prorazil po hlavě okno a vrazil do anděla, srazil ji tak na zem. Kos se vrhnul po Phaskinově pendreku…aspoň ten byl z něj pravý.

Jeden mlčenlivý byl až dost. Pírko se sbírala ze země, a bílá postava mezitím srazila Jarada k zemi. Kos zoufale chňapnul po střibrné hůlce, když se mlčenlivý otočil k němu. Přehodil jej do hůlkového módu ve chvíli, kdy postava dorazila na dosah. Zamířil jako s kuší a vyštěkl slovo, které mělo vystřelit veškerou energii ve formě jediného smrtícího výboje. „Vrazi!“

Nic. Mlčenlivý mu vyrval pendrek z ruky, a Kos spatřil proč – falešný Phaskin vyndal baterie. Kosi, ty starý pitomče, vždy kontroluj své zbraně. Mlčenlivý mrštil pendrekem dozadu a trefil do čela zvedající se Pírko, což ji srazilo zpět. Zvedl botu nad Kosovu hlavu, a starý wojek malátně zvedl ruku, aby odrazil smrtící ránu.

Rudá koule energie vystřelená odkudsi ze zdi zpoza loxodonova těla narazila do zad mlčenlivého a ve chvíli jej pohltila. Ten se zatřásl a přepadl dolů přes Kose. Magický oheň chvíli mihotal, a pak sám vyhasl.

„Pírko,“ zamumlal Kos, mžourající skrze krev tekoucí ze spousty drobných ranek na jeho obličeji, „to ty?“

„Ne, to já,“ řekl Pivlic. Se zvonivým zvukem vykopl mříž u ventilační šachty a protáhl se ven. Dosedl na nohy u mrtvého loxodona a rozhlédl se. Přes rameno měl kouřící pyrohůlku, dvakrát větší než ty, co našli Jarad a Fonn. Její extrakční koule stále žhnuly jasně oranžovou.

„Co tu děláš?“ zeptal se mechanicky Kos.

„ Nějaké „Díky“ by neuškodilo. Máš vůbec ponětí o tom, jak dlouho trvá cesta ventilací s těmihle křídly?“

„Kosi,“ řekla Pírko. „Podívejte.“ Anděl ukázal na padlého mlčenlivého. Jeho ohořelé róby odhalily tvář. Oči byly pryč a vlasy spálené, ale Kos ji poznával. Byla to toho tvář nebohého kupce, který přišel před pár dny o ženu.

„Pánové,“ řekl Kos, „něco je hodně, hodně v nepořádku.“

„Kosi, netušíte ani půlku,“ řekl Borca. „Pozor!“

„Co?“ otočil se Kos k rozbitému oknu. Dva mlčenliví, maskováni obecným pozdvižením, prolétli laboratoří, zahákli  Fonn za oba lokty a zmizeli venku, než si jich někdo kromě Kosa a Borcy stihl všimnout. Fonn křičela a kopala, dokud nezmizeli v hale.

Biracazir zavyl a rozběhl se za nimi. Kos, Pírko a Jarad si vyměnili překvapené pohledy a rozběhli se také.

„Nech vše u ledu,“ houkl Kos přes rameno na Helligana, „za chvíli jsme zpět. Snad.“

*****

Ludmilla seděla na svém ještěru a vychutnávala si pohled kolem. Ti bláhoví wojekové se spoléhali na to, že je ochrání přítomnost kamenného titána, ale Ludmilla věděla, že se ve skutečnosti již po pár tisíc let ani nepohnul. Jejich bláhovost a nedostatek předvídavosti se jim měl vymstít.

Když už byla u toho nedostatku předvídavosti…právě tu chvíli si zvolil k útoku na gorgonu skyjek. Ludmilla prostě zvedla oči vzhůru a zírala. Jezdkyně si zastínila oči rukavicí, ale její roc tu možnost neměl. V okamžiku se proměnil v kus letící skály, a vzápětí se roztříštil o dlažbu Rokirricova nádvoří. Tělo ubohé skyjekské jezdkyně, rozbité k nepoznání, leželo mezi kusy kamení.

Její vojáci jí dělali také radost, ale wojekové byli evidentně stále zoufalejší. Povolala tři devkarinské lovce. Měla pro ně práci.

„Trasssszi, Zsssurno, Varli,“ zasyčela, „vezsssměte si falangu sssstonohrabů. Sssstáhněte je zsse zssssdí a pošlete je pod titána.“

Trasz pokývl a usmál se, instinktivně odvracejíc oči od její odmaskované tváře. „To by mělo být hračkou, velitelko.“

 

KAPITOLA 18

 

Vydávat se za wojekského důstojníka je přísně zakázáno.

 

- Městská nařízení Ravnicy

28. Zuun 9999 Z.C., před úsvitem

Kosově malé skupině trvalo půl hodiny, než si probojovali cestu ven, kde na ně čekal zeppelid. Mlčenliví – pokud to opravdu byli mlčenliví, vidět tvář Wenvela Kolkina přimělo Kose zpytovat pravdivost i tohoto faktu – byli všude a útočili na každého wojeka, co se pohnul. Ti dva, co unesli Fonn, ale vidět nebyli.

Neexistovalo tu organizovaného odporu, ale někteří wojekové začínali budovat provizorní bariéry ze stolů a oplácet útoky. Kos chtěl pomoci, ale když vyběhli ven, spatřili, jak dva mlčenliví nesoucí Fonn míří přímo k centru, a pravděpodobně k Vitu Ghazi.

Kosova mysl se snažila pochopit, co se stalo. Jak dlouho byl Phaskin jedním z Lupulů? Byl jediný? Může věřit těm, co jsou s ním? Asi ano. Kdyby byl s nimi další, asi by se odmaskoval ve stejnou chvíli jako Phaskin. Chtěl se Pírko zeptat na mnoho věcí o Lupulech, ale prostě nebyl čas to udělat. Ani on, ani Pírko netušili, jak se Wenvel Kolkin stal jedním z mlčenlivých. Došlo mu, jak málo věděl o Konklávě a jejích sluzích.

Kos se rozhlédl. Mlčenliví tu nebyli, ale evidentně měli příležitost udeřit na Pivlicovu jachtu. Obří ještěr sípavě dýchal, spousta jeho plynových měchýřů byla proražena a zbývající manová turbína na kusy, ale stále se vznášel pár stop nad zemí.

„Ti zas… bastardi“ ujelo Pivlicovi. „Nikdy nikomu neublížila.“ Kos nikdy neslyšel dobromyslného impa znít takto nahněvaně.

„Myslíte, že ji dostanete do vzduchu?“ zeptala se Pírko.

„Možná,“ řekl imp, „ale bez turbíny a a těmito zraněními to nikdy nedá, víte? Zrovna si můžeme namalovat na záda terče a vydat se zpět do haly, má andělská přítelkyně.“

Dvojité dveře za nimi se rozlétly a Kos spatřil malou falangu wojeků vedenou poručicí Migellic a seržantem Ringorem.

„Kosi!“ zařvala Migellic. „Co tu děláš? Pojď sem, hala je v obležení.“

„Já vím,“ řekl Kos. „Ta přeživší ledevka by je byla schopna zastavit, ale unesli ji. Asi k Vitu Ghazi. Musíme za nimi. Nevíš, zda tu jsou nějací volní rocové?“

Migellic pohlédla přes Kosovo rameno na plošinu, zmrzačeného zeppelida a těla stráží, které se pokoušely zastavit mlčenlivé. „Ne,“ řekla. „Poslali jsme je pryč, a snad to nebyla chyba.“ Jako Kos, Migellic pracovala v Desáté mnoho desítek let a viděla mnoo věcí, co by normálního člověka přivedly k šílenství. Ale vždy vytrvala. Pro Migellic, zvednuté obočí mluvilo za vše a její hořký tón se rovnal tomu, jako by jiný křičel panikou. „Hodně štěstí. Pokud ti bastardi u stromu budou stejně blázniví jako ti tady, budete ho sakra potřebovat. Pokusíme se to tu udržet.“

Kos pokývl. Phaskin byl pryč, a tak byl úkol udržet Desátou pohromadě nyní na Migellic. „Ringore,“ zavolal Kos. „Je mi líto Phaskina. Stalo se to příliš rychle.“ Nedodal, co se s ním stalo před smrtí, stále tomu nevěřil. No, nevěděl ani zda Ringor je Ringor, ale fakt, že byl tam, kde byl, nasvědčoval tomu, že Phaskinův švagr je tím, čím se být zdá.

Kdysi jemný muž zavrčel směrem ke Kosovi. „Zabij jich pár i za nás, Kosi. Někdo otevřel dveře do pekla,“ mávl ke Středotvrzi, „a pokud to Konkláva nezastaví, je tak jako tak po  nás.“

Kos jim krátce zasalutoval. Podíval se na zmrzačeného zeppelida a povzdechl si. Museli se dostat k Vitu Ghazi, a byla tu jen jediná cesta. Razio, odpusť mi, pomodlil se k andělské velitelce Legie Boros, ale pokud za to máš někoho pak potrestat, tak mne, ne ji.

Podrbal Biracazira za krkem. Vlk, zdá se, pochopil, že je jejich spojencem, ale přesto zavrčel – a otočil se k andělovi.

„Pírko,“ řekl, „musíme se dostat k Vitu Ghazi, a ty jsi jediná, kdo nám může pomoci. Nikdy jsem se tě nezeptal, cos udělala, že tě převeleli k nám, ale ať to bylo cokoli, ostatní andělé určitě nechtěli, abys byla v čase nejvyšší nouze ochromena.“

Pírko přikývla a stáhla si ze zad těžký plášť. „Kosi, nemusíte to ospravedlňovat. S následky se vypořádám sama. Ale potřebuji pomoc, nemohu je uvolnit sama.“

„Počkejte, co to děláte,“ řekl Pivlic.

„To, co musím,“ řekla Pírko. Otočila se ke Kosovi zády. Podíval se poprv pořádně na bezešvé stříbrné pásky, které poutaly její křídla.

„Pírko, co s tím?“ řekl Kos.

„Prostě si to musíte přát, a pak na ně položit ruku.“

„Tak prosté? Proč jsi mne o to nepožádala dř- nevadí.“

Kos soustředil veškerou svou vůli na pouta, a jedno po druhém se s ping pod jeho prsty rozpojily. Poprvé za celou dobu, co ji znal, roztáhla anděl Pírko svá křídla v paprscích ranního slunce.

Kos pohlédl do andělových planoucích očí a poznal, že dost možná svou přítelkyni celou tu dobu vůbec doopravdy neznal.

„Uh, Pírko?“ řekl Kos, „jsi v pořádku?“

Anděl zkusmo složil a roztáhl křídla, a vzápětí se jimi nechal zvednout pár stop nad zem. „Víc než to,“ řekla Pírko, vznášející se nad dlažbou. „Pane Pivlic, máte kus lana?“

*****

Ludmilla se usmála. Stonohrabové, obrněné stonožky dokázaly podhrabat zem pod nohama kamenného titána. Jeho nohy, neschopné udržet jeho váhu pod tímto úhlem, zaskřípaly a povolily. Titán spadl tváří přímo do Rokirricova nádvoří s ranou, která otřásla celým městem. Jeho hlava narazila do základů Thismijské věže, jedné z nejstarších staveb v celém městě. Než se titán stačil zvednout, věž dopadla na jeho záda a obrova ramena povolila také. Strážný titán Desáté byl bez končetin, bez užitku, a pro jakékoli použití efektivně ztracen a mrtev.

Ludmilla se usmála znovu. Tak tohle ještě nikdo nedokázal. A až se to devkarinské dítě vrátí ze své pošetilé mise zpět ke gorgoně, postará se o to, aby na její činy Ravnica nikdy nezapomněla. Vražedkyně jejích sester zaplatí za to, co udělala. Gorgona nechápala, proč jí kněžka dopřála armádu. Teratogeni byli její lidé, možná na to zapomněli, ale Ludmilla jim to připomene.

Jediná věc ji znepokojovala – nepřítomnost andělů. I Savra očekávala, že se boje zúčastní okřídlení sluhové Borosu, ale Parhelion, létající andělská citadela, se zatím neobjevila.

Co mají v plánu?

*****

Takže takové je to cítit se bohem.

Jakmile Savra vypustila své mlčenlivé – armádu, kterou budovala dlouhý čas, mísíc své vlastní poskoky s řadami Selesnyanů. Ani ji nepřekvapilo, když se jí zmocnila magie Konklávy a ona se zhmotnila v jejich středu ve Vitu Ghazi.

Takže Konkláva byla netrpělivá. Dobrá. I ona čekala více než dost dlouho.

Myšlenky dryád a dalších členů kolektivu jí zněly hlavou, a ona zpívala s nimi, nízký žalozpěv, který vplétala do jejich not stejně jako nekrotické vlákna do Vitu Ghazi po desetiletí. I teď její temný vliv prostupoval jejich dušemi, a oni to ani nevěděli. Se Savřinou pomocí začal strom zevnitř odumírat, a nejen to – temná vlákna byla napájena temnou devkarinskou magií, která oslabovala selesnyanskou odolnost. Svěřili jí stovky mlčenlivých, a její tajný spojenec jí dodal materiál pro vytvoření spousty dalších.

Už chyběla jen jedna věc –  kámen, co pro ni získalo zpět to ledevské děvče.

Bylo to tak snadné, zmanipulovat je pomocí sladkých slov a předstírané laskavosti. Chtěli přivítat své ztracené devkarinské sourozence zpět, říkali. Určitě prý stále cítí se svých žilách hlas Mat’selesnye. Pak ji prosili, aby jim pomohla vymýtit nákazu ve stromě a udržet Vitu Ghazi naživu, nevědomi si toho, že to je její práce. Během pár posledních let se Strom stal de fakto její bytostí. Selesnyjská konkláva chtěla bojovat proti jednomu druhu korupce a nevědomky se otevřela druhému. Jediná část uprostřed stromu stále vzdorovala, ale i ta se brzy poddá, věřila Savra.

Řekla dryádám, že tohle je jediná možnost. Řekla jim, že wojekové jsou zkorumpovaní a nechala jednoho z měňavců svého spojence prozradit se, aby to „dokázala“. Potřebovala další síly, aby tu korupci vymýtila. Pokud má kouzlo Guildpactu přetrvat, řekla jim, je třeba obětí.  Nechala jim dost jejich mlčenlivých, aby byly šťastné a bezstarostné. Ona se postará o pacifikaci „zkorumpovaných“ ‘jeků. Říkala si, že to nemá takové kouzlo, jako trestat gorgony, ale taky to bylo dobré. Mlčenliví byli brutální, výkonní zabijáci, jejich služeb se Selesnyjská konkláva nikdy neobtěžovala využít…až dodneška. A brzy Savra a Selesnyjská konkláva budou jedním.

Její skrytý spojenec byl vynikající učitel, a Savra byla vzorný student.

Nadechla se, když se jí do žil vlila další vlna síly. Dryády Selesnyjské konklávy ji živily svými kouzly a vírou. Jak se v ní koupala, stala se její součástí. Najednou to už nebyla jen ona a dryády. Byli to všichni Selesnyané, ledevové, Silhanové, a kultisté života z celé Ravnicy. K nim se zakrátko připojily tóny všech bytostí ze všch gild a kmenů na Ravnice – nevěřící, snad, ale slyšeli ten zpěv. Vznešení členové devíti gild stáli v tichém úžasu okolo kruhu dryád.

Shromáždění začínalo. Jejich shromáždění. Savřina korunovace.

Síla zpěvu dostoupila vrcholu, a paprsek rudého světla prorazil vrchol kokonu, a ten se otevřel jako obrovské poupě. Savra stála odhalena v celé své kráse. Devkarinská kněžka byla již královnou Golgari, a brzy se prohlásí za vůdce Selesnye – ihned, jakmile jí její sluhové přinesou ten drahokam, který jí umožní se stát plnohodnotnou součástí kolektivu. Dvě gildy budou její, a osm – ne sedm – na řadě.

Vzhlédla z náhlého pohnutí mysli a spatřila dva z jejích létajících mlčenlivých, jak se vracejí s jeich kopajícím, křičícím nákladem. Přistáli před ní, ledevka se zmítala v jejich ocelovém stisku. Křičela na mlčenlivé, na dryády, na shromážděné, ale pouze Savra byla tou, kdo ji vnímala, a rozeznala hrůzu v jejích slovech. Zbytek byl omámen písní.

Savra učinila pár kroků k tomu půlelfímu děcku, chytila ji za zápěstí a stiskla.

Ledevka vykřikla bolestí, když jí matka zmáčkla, ale stále držela ruku sevřenou. Savřiny prsty prorazily kůži, pak cévy, a horká červená krev zaplavila její prsty a tekla dolů po zápěstích.

„Pusť jej,“ řekla Savra. „Není pro tebe, dítě.“

Ledevka ji v odpověď proklela mezi dvěma bolestnými zasyknutími.

„Dobrá, Takže to bude po zlém,“ řekla Savra. Moc prastarého Svoghthira jí pulzovala v žilách. Ona povolení nepotřebovala.

S odporným křupnutím a sprškou teplé krve urvala Fonninu ruku od zápěstí.

*****

Nad shromážděním vysvitlo slunce ve stejnou chvíli, kdy se mezi budovami centra vynořil andělem poháněný zeppelid. Ten kruh byl svatým místem, vrostlým do kmene Stromu jednoty. Rudý úsvit se spojoval se smaragdovými vlnami ze středu kruhu a ze všech stran proudili ke Stromu jednoty lidé všech gild. Zástupy ledevských stráží, silhanských elfů a selesnyjských bojovníků ukazovaly na střed kruhu. Ochranný perimetr mlčenlivých se rozestoupil, aby pustil dovnitř jejich bratry s unesenou půlelfkou.

„Je uvnitř,“ zavolal Jarad. „Řekněte to andělovi.“

Kos zakřičel do otevřených dveří kokpitu. „Pírko! Musíš nás provést skrz!“

Anděl se otočil a odpověděl. „To mám přesně v úmyslu. Držte se, bude to asi házet.“

*****

Fonn vykřikla agónií a v první chvíli nevnímala nic než bolest. Pak ji Devkarinka odhodila. Rána zády do kmene Vitu Ghazi ji drobet probrala. Sevřela svou zdravou dlaň kolem stříkajícího pahýlu. Musí to zastavit, jinak omdlí. A pokud omdlí, už se neprobudí.

Na rozdíl od wojeků, ledevové nepotřebovali umělé prostředky. Ledevský trénink zahrnoval i léčivou magii. Zavřela oči, ze všech sil se snažila nepoddat mdlobám, a soustředila se na léčivou sílu Stromu Jednoty. Měla z něj divný pocit, za to mohla určitě Devkarinka, jako kdyby byly tóny písně mimo správnou tóninu, rozladěné. Fonn se soustředila na jednu jedinou čistou notu v atonálním chóru a natáhla ji do sebe. Téměř okamžitě se tepenné krvácení zastavilo a pahýl jí překryla tenká vrstva nové kůže. Nic moc odolného, ale aspoň už nevykrvácí.

Obrátila se na záda a podívala se na nebe, zoufalství v srdci. Proč vlastně nezemřít? Jak by mohla existovat jako ledev, když chce Konkláva mezi sebe přijmout nekromantku?

Fonn spatřila pohyb ze západu a pomyslela si, že musí mít vidiny. Anděl se zlatými křídly prorazil skrze levitující zeď mlčenlivých. Nebyl to jen tak nějaký anděl. Pírko, konečně nespoutaná. Na laně přes jedno rameno táhla Pivlicova zmrzačeného zeppelida. Ještěrova lososová kůže byla poseta mrtvými skvrnami šedi, ranami, které se už neuzdraví. Pírko pustila lano a ještěr dopadl na vnitřní kmen Vitu Ghazi. Pomalu sesedl na zem. Pírko se střemhlav vrhla dolů a přistála vedle Fonn.

„Vaše ruka,“ řekl anděl.

„Jo,“ odpověděla Fonn a ukázala bradou na postavu ve středu kruhu dryád. Jejich zpěv pokračoval nerušeně, i když kněžka vytáhla drahokam z Fonniny utržené dlaně a odhodila zkrvavený předmět stranou. Pak jej zvedla vzhůru.

„Má lásko,“ pronesla, „je čas.“

*****

Kos otevřel dveře kabiny a dopadl na dřevěnou zem sněmovního kruhu. Všude okolo stáli s otevřenými ústy bytosti devíti gild. To byl určitě účinek „Zpěvu“, jak to Fonn popsala – kolektivního stavu sdílené mysli, který napomáhal Stromu Jednoty šířit magii Guildpactu po celém světě. I když někdo nebyl Selesnyan, podvědomě tuto melodii vnímal. Elfové byli zvlášť citliví.

Jarad a Biracazir mu byli v patách. Pivlic trval na tom, že bude pomáhat zeppelidovi s jeho utrpením, spíše než by udělal něco pro ně. Utíkal k Pírko a Fonn. Ledevce chyběla ruka a pahýl byl překryt tenkou membránou poloprůhledné kůže. Kos zapátral v opasku po lékapce, ale už je samozřejmě dávno použil.

S podivem, nikdo si jich nevšímal. Ani mlčenliví.

„Fonn,“ pokývl Kos k chybějící ruce. „Co se stalo?“

„To se stalo,“ ukázala Fonn zbývající rukou na Devkarinskou kněžku – tu Devkarinskou kněžku, odhadoval – jak zvedla kámen a řekla cosi, co neslyšel.

„Musím ji zastavit,“ Jarad tasil svůj kinžál.

„Myslíš, že na ni stačíme?“ zeptal se Kos. „Jsme tu jen čtyři, s vlkem pět, šest s impem, který nevystrčí nos z jachty.“

„Musím to zkusit,“ řekl Jarad. „Když jsem měl šanci, neudělal jsem to. Ale je to moje sestra, a nikdy by mne nenapadlo…“

„Jasně, jen do toho,“ řekl Kos.

„Kosi,“ ozval se Borca.

„Pírko, nerad tě o to prosím, ale můžeš se zkusit dostat do Parhelionu? Nevím, proč tu andělé ještě nejsou, ale-“

„Mohu,“ řekla Pírko, „ale nechci vás tu nechat čelit jí o samotě.“

„Kosi,“ opakoval Borca.

„O nás teď nejde,“ řekl Kos, „i pokud by se sem nedostali včas, aby zachránili nás, snad udělají něco s ní.“ Pírko vypadala nejistě. „Pírko, dám ti to rozkazem, budu-li muset,“ dodal.

„Zůstaňte naživu,“ řekla Pírko. „Vrátím se, a moc by mne naštvalo, kdyby jste se nechal zabít, Kosi.“

„Kosi!“ zařval Borca.

„Díky, Pírko,“ řekl Kos a sledoval, jak se anděl vznesl proti ztemnělému nebi. Mlčenliví udělali vzdušný val kolem kruhu, ale zapomněli na pokličku. Rychlá létající bojovnice byla za pár vteřin z dohledu, ale jeho pozornost teď měla obloha. Světlo úsvitu zmizelo, nahrazeno černými mraky, kterými prolétaly blesky. Uprostřed byla čirá tma beze hvězd, plná okřídlených tvarů, snad iluzí, snad ne. Stíny se koncentrovaly do černého víru, otevírajícího se do nebe. Proto, přemýšlel Kos, asi nechali mlčenliví volný průchod.

Tak byl zaujat tím pohledem, že nepoznal dříve, že je někdo za ním, než jej sevřel pár medvědích paží a přitlačil mu ruce k tělu. Neviděl jej, ale ať to byl kdokoli, měl na sobě náramky wojekského důstojníka.

„Hej!“ vykřikl Kos, ale Fonn ani Jarad nevnímali. Zírali beze slova na kněžku. Píseň pohltila i Biracazira.

Kos zalitoval, že poslal Pírko pryč, ačkoli věděl, že to bylo jen správné. Alespoň by měl o spojence více.

„Borco!“ zakřičel Kos. „Kde jsi? Kdo – ou – kdo mne to drží?“

„Kosi, jsem vám k ničemu, když mne neposloucháte,“ řekl Borcův duch popuzeně. „Je to generál-velitel Gharti. Vypadá stejně šťastně jako ostatní. Zajímavé – Kosi, jste jediný – no, já a vy, ale já se nepočítám – kdo není momentálně v transu.“

„Něco dalšího zajímavého za mnou?“

„Všichni jen stojí a zírají,“ řekl Borca. „Ale co je zajímavé – vy jste jediný wojek široko daleko kromě Ghartiho, Valenco a Forenzada. A mne, ale to jsme už probrali.“

„Vím, že mne drží Gharti,“ řekl Kos. „Co dělají ti další dva?“

„Stojí za  ledevkou a Devkarinem.“

„Gharti,“ zakřičel Kos „Nechte toho, sakra!“ Snažil se vyvléknout z generálova sevření, ale starý muž byl silnější, než se zdálo. Kos byl bezmocný.

„Fakt bych si přál, abys nebyl jen duch,“ řekl Kos.

„Já taky. Stále bych žil,“ řekl Borca. „Ale co mohu udělat?“

„Můžeš-“

Další blesk uťal Kosovu větu v půli a wojek zdráhavě obrátil pozornost k obloze.

Z víru se vynořila černá postava v kápi a pomalu se snášela dolů, její černý plášť vlající ve větru jako netopýří křídla. Postava by mohla být jedním z mlčenlivých, kdyby nebylo jeho černého roucha, bledé, odhalené dolní poloviny tváře a páru stříbrných špičáků, které narušovaly linii jeho černých rtů, viditelných dokonce z Kosova stanoviště. Nový příchozí pomalu sestupoval dolů z nebes jako temný bůh.

Kos doufal, že se plete. Otočil se k Borcovu duchovi.

„Najdi toho jediného, kdo tě kromě mne může vidět, a řekni mu, ať sem dotáhne tu svoji pyrohůl,“ řekl Kos. „Rychle!“

„Jasně,“ řekl Borca. „Budu hned- uáááááááágh!“

Přímo před Kosovýma očima zvedla temná postava ruku a Borcův duch byl jako na neviditelném vlasci odhozen zpět. Vyjící duch se zmohl na působivou nepřetržitou šňur nadávek, než zmizel v kůře Vitu Ghazi. Pak byl pryč.

Kosovi spadly ramena. Neprosil Borcu, aby se ho po smrti držel, ale rychle si na to zvykl. Stejně rychle to bylo teď pryč.

Ale momentálně byl jeho starostí nesdílet Borcův osud. Otočil hlavou, aby měl lepší výhled na pár v centru shromáždění.

„Má lásko,“ řekla Savra.

„Má osvoboditelko,“ řekl upír. „Je čas zhostit se svého osudu.“

„To nezní dobře,“ řekl Kos, ale nebylo nikoho, kdo by jej poslouchal.

„Ano, Szadku,“ řekla Savra a zvedla kámen nad hlavu. Pak si jej přitiskla na čelo, drahokam zářil stále jasněji a jasněji, spojujíc se s její kůží a kostmi. Pustila kámen, nyní její neoddělitelnou součást, a rozpřáhla ruce, aby objala své nové sourozence, když se dvě gildy poprvé za deset tisíc let spojily v kolektivní mysli Selesnyjské konklávy. Savra zazpívala jediný, dlouhý, táhlý tón, který proťal kakofonický chór a zazněl dokonce v Kosově cynické mysli, ačkoli se necítil tak šťastně jako všichni okolo.

„Výborně, dítě,“ promluvil upír. „Jak ta moc chutná? Cítíš je? Slyšíš Selesnyjskou Konklávu?“

„Ano,  má lásko,“ řekla Savra slastným hlasem. „Slyším je. Jsou moje.“

„Výtečně,“ řekl upír. Pak položil z obou stran dlaně na její uši a jediným rychlým pohybem jí zlomil vaz.

Poslat článek na e-mail

E-mail přijemce:	Váš e-mail:

Komentáře

Přispívat mohou pouze přihlášení uživatelé. Pokud chcete vložit komentář, přihlaste se ZDE.