Javyna záhadná poznámka zavedla Relova do jednoho pochybného činžovního domu. Čtvrté patro, východní chodba. Javy čekala v potemnělé chodbě, co páchla po jedu na krysy. I v tak odporném prostředí stále vyhlížela dokonale, jako vždy. Její Boroská uniforma jí padla, jako by byla ušitá těmi nejlepšími mistry z Krejčovské třídy.

"Rád tě vidím, Javy," řekl jí a políbil ji na tvář. Jemně se usmála a šťouchla ho do ramene. Vypadala hubenější, než jak si ji pamatoval, ale neviděl žádné jiné známky přestálého utrpení, utrpení, z kterého se musela léčit několik měsíců. Ulevilo se mu, že z toho útoku nemá zjizvený obličej.

"Něco nového ohledně zákona o popravách?" zeptala se.

"Zatím ne," lhal Relov. Na Javynu žádost navrhl omezení počtu poprav, ale Nejvyšší arbitr Leonos jeho návrh smetl ze stolu. Neměl to srdce jí o tom říct.

 

Art by Scott Chou

Javy ukázala do místnosti vedle. "Podívej se na něj, poznáváš ho?"

Ta místnost bez oken byla ještě horší než celá budova. Stěny byly pokryté plísní, a strop byl popraskaný. Pozlacená postel téměř vyplňovala celý prostor, který páchl po zkažených bramborách. Hrbol uprostřed postele téměř nepřipomínal tělo. Za života to musel být tlustý muž. Teď byl splasklý jako ryba na suchu. Hrbolatá podlaha byla plná skvrn lepkavé, zčernalé krve.

"Tam nejdu," řekl ostře Relov. Javy mu hodila svítilnu.

"Zůstaň v rohu," řekla. "A pořádně se podívej na jeho kůži."

Relov si pro sebe něco zamumlal a vstoupil. Po špičkách se přiblížil k posteli a zadíval se na tělo. Kůže byla pokryta skvrnami, ale tak nějak matematicky přesně. Přemohl se, a naklonil se blíž. Slova. Byla magicky vyrytá do každičkého čtverečního palce kůže mrtvého. Slova byla malá, téměř nečitelná, ale vyrytá dost hluboko na to, aby onen muž vykrvácel. Kůže byla pomačkaná a prověšená, ale Relov dokázal rozluštit pár slov: zákon; soudce; důkaz.

"Vědra krve, skutečně," prohlásil Relov, když se vrátil do chodby. "Je to hrozné."

"Jmenoval se Zivan," prohlásila Javy. "Byl to arbitr jako ty, alespoň, co vím. Doufala jsem, že bys mi o něm mohl něco říct."

Zivan byl legendární zákonodárce, ale Relov ho znal jen z jeho pověsti. Jednou prý Zivan mluvil nepřetržitě po šestnáct hodin, jen kvůli obstrukci při projednávání zákona o pomoci uprchlíkům. Relov slyšel zvěsti, že se Zivan dostal na šikmou plochu, ale tohle bylo, no, ponižující.

 

Transguild Promenade | Art by Noah Bradley

Později spolu s Javy seděli na lavičce na Promenádě. Mezi ozdobnými oblouky pronikaly sluneční paprsky, a mírný větřík ševelil listovím stromů. Bylo pozdě odpoledne, a Promenáda nebyla tolik zaplněná lidmi. Relov miloval Promenádu, kde byl, díky Azorijské magii, hluk města téměř potlačený.

Javy pozorně poslouchala, když vyprávěl vše, na co si vzpomněl o Arbitru Zivanovi, čehož ovšem nebylo mnoho.

"Za jeho dnů byl velmi respektovaný," uzavřel Relov. "Výborný diskutér s dobrým právním uvažováním. Ale všechno promarnil v Rakdoských Domech potěšení a už dlouho nebyl jedním z nás."

"Nevíš náhodou, ve kterém Domě potěšení?" zeptala se Javy.

Relov se rozesmál. "Na to nemám odbornou kvalifikaci." O takové služby se Relov nezajímal.

"Pracoval si někdy se Zivanem?" zeptala se.

"Ne přímo," odpověděl jí.

"Jsi si jistý?" otevřela svazek dokumentů a podala mu zašlý pergamen. Byl to starý příkaz k Velkému Zátahu, datovaný k době, kdy byl Relov zrovna jmenovaný Arbitrem. Jeho podpis byl mezi ostatními, včetně Zivanova.

"Denně podepíšu stovky dokumentů," vysvětloval. "To neznamená, že jsem ho znal osobně."

"A ta ostatní jména," pokračovala. "Všiml sis něčeho?"

"Ne, měl bych?" podrážděně opáčil Relov. Nesnášel pocit, že někdo ví něco, co on ne.

"Všichni jsou mrtví," pronesla. "Až na tebe."

Relov se podíval znovu a zjistil, že Javy má pravdu. Všichni zemřeli. Dva z nich v předešlém roce.

 

Art by Johannes Voss

"Někteří z nich už byli velmi staří…“

"Ten dokument nařizoval zátah v Golgarijském Podměstí," přerušila ho Javy. "Ten největší, co Azorius kdy provedl. Ale zvrhlo se to a bylo při tom téměř sto mrtvých, někteří z nich zemřeli ve vazbě."

Relov se zamyslel. "Vzpomínám si. Tenkrát byly veřejné protesty proti několika strážným. Byli obviněni z masakru nebo z něčeho takového."

Všiml si, jak Javy zatíná pěst. Na slunečním světle byla její ruka pokrytá tenkými bílými jizvami. Zavřela oči, a nastavila tvář slunci. Relov chvíli čekal, ale nepohnula se.

"Javy, jak ses cítila po tom útoku?" zeptal se otevřeně. "Slyšel jsem, že pachatel byl osvobozen kvůli formálním nedostatkům v obžalobě."

Javy se k němu prudce otočila a vycenila zuby, takže vypadala jako pes připravený kousnout. "Pokud těmi 'formálními nedostatky' myslíš 'úplatek,' tak pak ano, byl."

"A teď, Javy…“ konejšivě pokračoval Relov.

"Někdo vraždí Azoriany," řekla Javy mírně, už zase s tváří profesionála. "Někdo se záští konkrétně vůči tobě."

 

Hallowed Fountain | Art by Jung Park

"Proč si to myslíš?" zeptal se Relov. "Kvůli tomuhle dokumentu? Jak si k němu vůbec přišla?"

Javy pokrčila rameny. "Nijak. Dostala jsem ho. Vyšetřuji sérii vražd."

"Jakých vražd?" poplašeně se zeptal Relov.

"Někdo… zabíjí lidi způsobem, jakým žili svůj život," odpověděla.

Relov se na ní podrážděně podíval. „Mohla bys být konkrétnější? Co tím myslíš?"

"Pokud byli sobečtí, tak tím způsobem i zemřeli. Pokud byli suroví, tak byla surová i jejich vražda. Víš, jak to myslím?"

"Ne," řekl Relov upřímně. "Nevím."

"No, minulý týden jsem našla muže oběšeného na pilíři na tribuně. Řekli mi, že miloval být na veřejnosti. Týden předtím vyrvali srdce z těla soudci, a poslali jej těm, kterým odepřel spravedlnost. Anebo ten tvůj Zivan. Žil slovy, a slovy také zemřel."

"No, " řekl Relov. O tomhle nic neslyšel, a cítil se trochu nervózní. "Díky za varování."

"Dej na sebe pozor," řekla, a na rozloučenou mu hřbetem ruky přejela po rameni.

Jakmile se Relov vrátil do Nového Prahvu, okamžitě vyplnil a podal Žádost o Nepřetržitou ochranu.

Branko Jednouchý po událostech ve vězení odešel ze služby. S pomocí svého otce si pořídil chatrný činžovní dům poblíž Prsaté Uličky. Během let se budova stala součástí Rakdoského území. Lidé tu žili jen v případě, že si nemohli dovolit žít jinde. I poté, co Rakdosané odtáhli jinam, Branko neopravil rozbité Izzetské topení, ani nevyčistil schodiště od odpadků.

Nájemník ho jednou našel v sedě opřeného o sloupek ve špinavé uličce za jeho domem. Horní část hlavy byla přesně odstraněna magickým řezem. Jeho mozek byl vyjmutý a položený do klína, kde si hověl jako psí mazlíček. Lebka byla naplněná bezcennými mincemi.

"Příhodný konec," zamumlala Javy, a rozhlédla se po Relovově knihovně. Venku za velkým proskleným oknem byla tma, jinak by mohla vidět nový zahradní dům, který Relov dostal od Selesnye jako odměnu.

"Strašné," byla jeho odpověď. "Ale co to má dělat se mnou?"

"Všechno, ne?" řekla Javy tiše. "Všechno je to o tobě."

Její poznámka ho rozčílila, ale raději mlčel. Byla skoro půlnoc, a Javy nějak přesvědčila jeho ochranku, aby ji pustila k němu do domu. Dnes neměla uniformu, jen volné černé kalhoty a tuniku, jako běžný občan. Přišla a ve tváři se jí zračila podivná směsice emocí, které Relov nemohl rozluštit. Tak si sedl za mahagonový stůl, a čekal.

 

Art by Svetlin Velinov

"Byl to jeden ze strážných při útoku Golgari na Nápravné Zařízení. Měl být souzen a uznán vinným."

"Takže další ze série zavražděných?" hádal Relov.

"Řekni mi o tom útoku," zeptala se Javy.

"Nic o něm nevím," řekl jí.

"Nařídil jsi ho," připomněla mu Javy.

"To není úplně přesný výraz," protestoval Relov. "Jen jsem podepsal papír. A ani jsem tam nebyl. Nikdy v životě jsem nebyl v Nápravném Zařízení."

"Přemýšlel si vůbec někdy o tom, co se stane, když napíšeš svůj malý podpis na nějaký rozkaz nebo výnos?" naléhala Javy. "Na opačné straně těch výnosů jsou lidé, Relove. Lidé, jejichž životy jsou tvým podpisem ovlivněné."

"Samozřejmě, vždycky mi jde především o člověka," odsekl Relov. Ale už když to říkal, věděl, že to není pravda.

 

Art by Karl Kopinski

"Bývals takový," souhlasila Javy. "Ale to už je pryč. Vzpomínáš si na ty, kterým jsme tehdy pomáhali? Pomyslel si na ně někdy vůbec? Uvědomuješ si, že je zabíjíš, místo abys jim pomáhal?"

"Co s tím mají co dělat?" zeptal se Relov. "Máme pravidla. Boros má pravidla. A myslím, že i Golgari mají pravidla. V pravidlech není problém."

"Tak v čem? V čem je problém?" naléhala Javy.

"Já žádný problém nevidím," odpověděl Relov kousavě. Ale viděl, viděl problém, který se nepozvaný vecpal o půlnoci do jeho domu.

"Ne, ze svého honosného domu ani nemůžeš," smutně odvětila Javy. "Měla pravdu. Nevěřila jsem jí, ale měla pravdu."

"Kdo, tvá nová gildovní paní?" zeptal se Relov. Slyšel zvěsti o tom, že Aurélie radikalizuje Boroské vojáky, pokud by to byla pravda, Azorius to tak nenechá.

"Našla jsem si novou učitelku, lepší než byl Boros," řekla mu Javy. "Ona má pravdu. Život ve smrt, a smrt v život. Je to věčný koloběh, a ti, kteří jej narušují svou ctižádostí, musí pocítit smrt."

Relov zíral na Javy a došel k názoru, že se musela zbláznit.

"Existence osoby bude ukončena způsobem, jakým žila svůj život," pokračovala Javy soustředěně. "Jen tak se očistí až ke kořenům a bude moci pokračovat v koloběhu."

"Děsíš mě, Javy," prohlásil. Neměl rád metafyzické bláboly, ale když je pronášel někdo z jeho nejbližších přátel, bylo to přímo nechutné.

"Ano?" namítla. "Já teď poprvé v životě necítím strach. Ty odepisuješ životy jiných, jako by to byly krysy. Jsi příjemný k lidem takovým jako ten co mě… ublížil. A přece se cítíš bezpečně za svou neproniknutelnou zdí slov. Nebo si to alespoň myslíš."

Venku v hale se ozvalo žuchnutí. Vyskočil na nohy. Javy se nepohnula.

"To jen tvůj strážce padl mrtvý k zemi. Za chvíli se otevřou dveře, a ty spatříš svého Soudce."

 

Vraska the Unseen | Art by Aleksi Briclot

 

 

"Nedívej se jí do tváře," poradila Javy Relovovi, když do místnosti vtrhla Gorgona.

Relov v hrůze ustoupil, zrak sklopený. Nikdy předtím Gorgonu neviděl, ale každé dítě na Ravnice vědělo, co dokážou.

"Měl bys být poctěný," pokračovala Javy. "Ze všech vražd, které jsem provedla v jejím jménu, je tahle první, které se osobně účastní."

Vraska ho popadla pod krkem, a Relov sevřel oči ještě víc. Její tvář byla tak blízko jeho, že na svém uchu téměř cítil Gorgoniny rty. Její hlas měl zvláštní hrdelní přízvuk.

"Těsně před tím, než by mě tvůj 'strážce' zabil, jsem byla vyrvaná z tohoto světa. Uvržená do temné hrobky bez možnosti návratu."

Relov chtěl protestovat. O útoku na Nápravné Zařízení nic nevěděl! Nic o hrobkách ani o ničem jiném, co říkala. Ale mohl stěží dýchat a šeptat slova, která slyšel jen on sám.

"Bylo to jako věčnost, než jsem se naučila, jak uniknout, jak proklouznout zpět na hmotný svět. Ale za tu dobu, co jsem byla uvězněná, jsem se rozhodla, že všichni zasluhují smrt takovou, jaký žili život."

Gorgona přitiskla palce na Relovova víčka. "Javy. Řekni druh smrti. Je to na tobě."

Javy neváhala. "Nečinnost," řekla.

Gorgona se usmála. "Dokonalé."

Druhý den ráno byla již nová socha umístěna poblíž hlavního vchodu do Nového Prahvu, k velkému překvapení Správců, kteří ji nečekali dříve než za týden. Mezi Arbitry bylo sice trochu pozdvižení, že socha úplně nepřipomíná Nejvyššího Arbitra Leonose. A viděli jste ta nechutně otevřená ústa? A má příliš vlasů… Ale provedení bylo mistrovské, takže tlachání brzy utichlo.

A nikdo si sochu neprohlédl tak pozorně, aby si všiml její podoby s náhle zmizelým Relovem, nebo aby zaregistroval hrůzu v jeho očích.