Kerosen z Lorwynu

Dvě desítky let před příběhem Lorwynu, který známe, potkáváme v zapadlé vesnici ohnivců šamana Kerosena s jeho učněm Žárem na oslavě nového života. Ne všichni však zvedají číše na počest jeho dcery. Kdosi mezitím loupí ve svatyni a odnáší si nejsvatější a nejcennější poklad - sochu mýtického fénixe.

Slunce již dávno zapadlo za obzorem, přesto však v malé zapadlé vesnici panoval čirý ruch. Poslední opozdilci spěchali na středové náměstí dlážděné hrubě opracovanými pískovcovými kameny. Kolem se tyčily nejvyšší a nejvýznamnější budovy vesnické rady a několika obchodníků, kteří svůj majetek získali jak poctivým, tak i ne zrovna počestným obchodem s bogarty. Dále od náměstí měli svá obydlí běžní ohnivci. Na východním kraji vísky pak stála osamocená jediná důležitá budova, kterou nepostavili na náměstí. Ohnivácká svatyně s permanentním ohněm a nejcennější relikvií místních.

Budovy potřené dehtem zářily do tmy, jak na nich tančily kontrolované plameny a vrhaly skotačící stíny do všech směrů. Ulicemi se proplétalo množství slavících ohnivců, některých již značně posilněných sirným pivem, nebo žářeckou kořalkou. Dnes se narodil potomek vesnického šamana. Kdyby to snad nebyl důvod k oslavě, co jiného by bylo?

Nad střechy vylétl další rej raket. Kerosen je sledoval až k nejvyššímu bodu dráhy, kde rozkvetly v závoj ohnivých a stříbřitých květů. Zvedl hlavu a lítostivě na ně pohlédl. Léta se na něm začala podepisovat, jak uvnitř, tak na jeho zevnějšku. Několik stříbrných žilek se mu rýsovalo okolo spánků. Další se mu ukazovaly na prsou, na jeho jinak čistě antracitové kůži.

„Slavíme, co to vlastně slavíme?“ zeptal se a zadíval se svého společníka.

„Tvé dítě, nový život, svět, ve kterém žijeme, mistře. Tvého následovníka.“ odvětil mu svalnatý mladík po jeho levici. Stejně jako většina ohnivců měl černou pleť a pružné tělo mládí. Kolem krku a na zápěstích mu plápolaly plameny.

„Pravda Žáre, to je důvod k oslavě. Mým následovníkem jsi však ty, ona je dědic. Zatím nic víc, nic míň. Jednou však dosáhne ohromné slávy. Vím to. Uhlík.“ a pořádně si zavdal z poháru se sirným pivem. Zasmušilý výraz ho neopustil.

„Co se stalo, co si viděl? Měl si další vidění a necháváš si ho pro sebe.“ obvinil ho Žár.

„Nic co bys dnes chtěl slyšet.“ odsekl.

V tom zaburácely v dáli plameny. Byl to natolik ohlušující řev, že i přes značnou vzdálenost dokázal přebít radostné křepčení oslavujících. Oba okamžitě vyskočili na nohy a rozhlíželi se po okolí, dychtiví zjistit co se stalo. Na východě zářil modrý sloup ohně. Přesně v místech, kde stála svatyně.

„Signální plamen!“ vyhrkl Žár.

„Sakra.“ zaklel Kerosen a rozběhl se přímo k ohni, přestože mu v tom bránil zástup rozjařených ohnivců. Žár ho pár vteřin pozoroval, a pak se za ním rozběhl. Během několika chvil ho dohnal a předběhl.

Nejdříve se museli proplétat hustým davem oslavujících, který je značně zpomaloval. Jakmile však opustili náměstí, dav rychle řídl a o ulici dále už minuli pouze jeden líbající pár, který hledal soukromí.

Když dorazili o pár minut později ke svatyni, vše se zdálo normální. Jediné, co ukazovalo na to, že něco není v pořádku, byla modrá signální záře stoupající z kruhového otvoru ve střeše.

Opatrně prošli předním vchodem dovnitř, který zel na první pohled prázdnotou. Oheň na těle se jim rozzářil a zmohutněl, jak se připravovali na možný útok ze stínů.

Hlavní loď svatyně tvořila ohromná místnost s pěti výklenky na levé i pravé straně, v nichž plály posvátné plameny a dvě řady ocelových sloupů s vyrytými svatými texty. Na druhé straně haly, pak stál oltář se svatými symboly a místo s nejcennější relikvií vesnice. Sochou ptačího monstra, fénixe, trůnícího v hnízdě. Mramorové hnízdo však zelo prázdnotou a jeho jindy zářivá bílá barva byla schována pod temnou vrstvou špíny, mastnoty, sazí a kupy popela. Z prázdného hnízda šlehala modrá signalizační záře. Vedle hnízda leželo tělo, v kterém Kerosen poznal zbytky modrého bratra z chrámu Padajících uhlíku na Tanufelu.

Předklonil se, aby zkontroloval, zda ve zbytcích toho, co ještě před chvílí bylo modrým bratrem, nepanuje život. Předem však věděl, že nejspíš marně. Sice ostatky ještě hřály, ale více připomínaly kupu kamení než živou bytost.

Vstal od těla a mlčky zakroutil hlavou. Poté se otočil na patě a jal se odcházet. Plameny mu na těle zlostí chytly do ruda. Žár na něho jen němě zíral a nevěřil tomu, co se stalo.

„Mistře, kam jdete?

„Co myslíš, za zlodějem. Ať už sochu ukradl kdokoliv, moc dobře věděl co pro mě..“ opravil se „pro nás všechny znamená. Socha ohnivého ptáka z jiného světa. Na Lorwynu nenajdeš jediného fénixe a ani jeho podobizny. Jen u nás ve vsi! A je pryč! Pryč!“ vydechl.

„Jdeme!“ zahřměl a vyrazil ven. Z dáli se k nim nesla ozvěna stále trvající bujaré oslavy.

„Kam, ale mistře? Kdo to udělal?“

„Nevím, kdo to udělal, nevím, kam míří. Vím ale, kde určitě je a zatím není daleko. Na sochu jsem uvalil sledovací kletbu. Každý, kdo se jí dotkl je označený a můj vnitřní oheň ho dokáže vystopovat. Jdeš nebo tu budeš jen stát a čumět do blba? Pohni se!“ vyštěkl.

Kerosen je neomylně vedl jižní cestou z vesnice. Tímto směrem ležela nejblíž hranice ohniváckého území. I když mohli pokračovat i dále, jejich magie se vzdáleností od vesnice slábla, až by i po několika desítkách kilometrů i mocný šaman jako Kerosen nebyl schopný ničeho většího než zažehnutí pochodně.

Kamenitá krajina se stále víc a víc vlnila, jak postupovali směrem k řece. Poslední dva kopce a budou stát na hranici ohniváckého území. To oddělovala řeka Vandrvína od oblasti, v které dominovali bogarti. Zrychlili krok, aby zloděje dohonili ještě před hranicí. V tom jim cosi skočilo z blízkého nízkého útesu přímo do cesty. Měňavec!

Jeho tělo se přelévalo z jedné strany na druhou, jak se rozhodoval, jakou formu přijme. Nakonec zvolil nápodobu rudého ohnivce.

„Zatraceně, na tohle nemáme čas.“ ulevil si Kerosen.

„Postarám se o něj, mistře. Podívejte, co sem se naučil.“ a oči mu začaly karmínově zářit. Také plameny na jeho těle měnily barvu a sílily. Než však stačil kouzlo dokončit, vrhl po něm měňavec paprsek bílého světla. Ozval se svistot vzduchu, jak si záře razila cestu ke svému cíli. „Plesk!“

To se paprsek odrazil od rychle vytvořeného plazmového štítu Kerosena, kterým na poslední chvíli ochránil Žára. Měňavec na nic dalšího nečekal a rychlostí blesku k nim přiskočil. Žárovi se konečně povedlo dokončit ohňovou stěnu, kterou okamžitě vypustil před sebe.

Celou šíři cesty zalily plameny. Rozeběhly se vstříc jejich protivníkovi. Ten jimi však proběhl bez jediného popálení. Nově vytvořená paže se mu rozsvítila jako maják za temné noci a vystřelila po Kerosenovi.

V poslední chvíli nastavil hořící předloktí, aby vykryl ránu, která mu mířila doprostřed hrudi. Povedlo se. Naneštěstí měňavec měl tolik síly, že mu z jeho levé ruky zcela vysál život. Pravou rukou se mu podařilo odstrčit ho od sebe. Sám ale přepadl na zem. Levačku měl vyhaslou a nebyla víc než prachobyčejný kus kamene. Zaklel.

Mezitím se povedlo Žárovi obejít měňavce a připravit druhé kouzlo.

„Plápolej!“ zařval a tleskl dlaněmi změněnými do podoby koulí plných tekoucí lávy. Mezi jeho rukami se ocitla hlava protivníka. Při dopadu se na ní objevily jemné vlnky a rychle rostly. Najednou se stvoření rozteklo a kleslo na zem. Tam zůstalo nehybné asi sekundu. Vystřelilo pryč vzhůru a zmizelo ve stínech.

„Plápolej? To jako vážně?“ znechuceně vyplivl Kerosen. „Na to si přišel kde?“ při tom mával svou zmrtvělou rukou a snažil se do ní navrátit život. Což se mu pomalu dařilo.

„Víte mistře, myslel jsem, že jako pro efekt, jako že … že to dodá kouzlu ten správný šmrnc.“ blábolil Žár.

„Šmrnc říkáš? Hmm. A s tím prvním kouzlem sis dal pořádně na čas!“

„Ano mistře, promiňte, mistře.“

„Jdeme. Než ztratíme zbytečně moc času a uteče nám!“ rozkázal Kerosen a vyrazil. Žár pokrčil rameny a spěšně ho následoval.

Až k břehům Vandrvíny dorazili bez jakýchkoliv dalších příhod. Míjeli pouze potemnělou a prázdnou krajinu.

„Jsme blízko. Cítím to. Teď nenápadně.“ zašeptal šaman a uhasil si plameny. Přikrčil se a ztratil se ve tmě mezi kameny. Učedník ho následoval. Proplétali se mezi až dva metry vysokými valouny.  Poté potichu nenápadně přeběhli písčitou pláž a dostali se k vrbám na samém břehu řeky. Kolem rostlo množství keřů, za kterými se mohli schovat.

„Máme ho, vidím ho! Šmejda jedno...a do … Nalaařiných run!“ ulevil si Kerosen.

„Mistře?“

„Je jich víc. Zatraceně víc. Cítil jsem jen jednoho, ale kolem jich tam běhá dobrá dvacítka. Podívej! Nějaký starý ohnivec, to je ten, který ukrad sošku, a pak hejno bogartů.“

„Uhněte, mistře, podívám se taky. Beztak mám lepší oči než vy.“ ihned zalitoval, že to vypustil z úst.

Kerosen na něho zle zahlížel, ale nic neřekl a udělal mu místo. Z houští vykoukla druhá hlava.

„To je starý Šamot. Ten co poslední dva týdny vypráví, že brzy zemře. Nejspíš se mu to dnes v noci povede, že mistře? Podívejte, snaží se nalodit. Mají na břehu přiražené vory.“

„Hlupák jeden. Máš pravdu, opravdu se mu dnes povede zemřít!“ zavrčel šaman a vyrazil z úkrytu přímo k tlupě goblinů. Žár ho okamžitě následoval. Zatím si jich nikdo nevšiml, jelikož hašteřící se goblini akorát začali s naloďováním.

Tmu rozzářila dvě malá slunce, jak se plameny obou ohnivců vyšvihly po jejich tělech. To nemohli přehlédnout ani bogarti. Ti co ještě stáli na souši, se s jekotem na ně vyřítili. Půltucet dalších, co pracoval na vorech, neotálel a následoval je. Starý ohnivec v pozadí pozoroval scénu, jako by se ho ani netýkala.

První pár malých bojechtivých potvor přivítala ohnivá koule. „Buch!“

„Plápolej!“ vykřikl Žár a z třetí vytvořil živou pochodeň.

Kerosen se po něm znechuceně ohlédl. Víc však nestačil, protože měl plné ruce práce s dalšími chvátajícími gobliny. Namířil levačku a vypustil kouzlo. Z ruky se mu zakouřilo a vystřelila růžová spirálka, která neškodně narazila do čela nejbližšího protivníka. Ten vyskočil a dýkou svírající v napřažené ruce a bodl. Zarazil ji až po rukojeť do kerosenova ramene a svalil ho na zem. Stačila chvilička a šaman byl obalený bogarty stejně jako přezrálá hruška za teplého letního odpoledne.

Přestože to bylo nesmírně těžké, soustředil se. Vyprázdnil mysl, vypustil z ní bolest. Kůže se mu proměnila na tekoucí asfalt. Nepřátelé zavřískli a odskočili od něho. Jeden se tryskem ztratil ve tmě a ostatní prchli do chladivé vody Vandrvíny.

Pochroumán těžce vstal a oprášil se. „Kam zmizli ostatní? Zdrhli?“

„Vidíte ty kupičky prachu, mistře? To jsou oni!“ prohlásil pyšně Žár. „A zbytek? Ten pospíchal, až se jim za patami prášili kamarádi.“ rozesmál se na celé kolo.

„Nech si ty srandičky a pojď. Ještě si musíme s někým promluvit.“ a naznačil k opodál klidně stojícímu Šamotovi.

„Krásná noc pro nás všechny. Hvězdy nad námi jako jiskry nad plameny a sláva, přátelé, sláva mě čeká a vás doma nový život. Není to nádhera?“ pronesl usměvavý stařík.

„Sláva? Zatracení! Zabil jsi jednoho z bratrů, co stál na stráži u naší nejsvatější a nejvzácnější relikvie. Ukradl si ji, dal ses do kupy s nejhorší verbeží co znám a pošpinil vše, v co věříme.“ opáčil Kerosen.

Šamotovi z části úsměv povadl. „Ano, ano. Když si starý a umíráš, uděláš vše pro to, aby si tě pamatovali. Nezáleží na tom, proč nebo jak. V pověstech, v legendách nikdy už nezemřeš. Budeš žít na věky a já chci žít na věky! A co se týče sochy, neukradl jsem ji. Rozbila se.“ a posmutněl ještě víc. „Jenže ty malí pitomci se mi pletli pořád do cesty. V ten nejnevhodnější okamžik mi pod nohama jeden z nich přeběhl a já fénixe upustil. Roztříštil se na kusy. Byla to ale jen tenká kamenná skořápka plná prachu. Moc hezká, to zase jo. Střepy jsem posbíral a odnesl. Mám je u sebe. Chtěl jsem najít kameníka, který by je dokázal dát zase dohromady.“

Kerosen se zatvářil překvapeně, ale nic neřekl. Gestem umlčel i svého společníka.

„No co. Nepovedlo se, ale pořád na mě sláva čeká a nezemřu zapomenutý a to se počítá.“ Jeho stříbřité tělo s několika málo černými místy začaly obalovat rudé plameny připomínající obří dlouhou šálu. Rostly, sílily. Na horním konci se rozšířily a vytvarovaly do podoby klínu. Přibyly detaily a klín se změnil v ohnivou hadí hlavu.

Šaman se podíval staříkovi do očí, usmál se a otočil se k němu zády. „Je tvůj Žáre.“

Had vystartoval jako střela a neškodně se odrazil od kerosenových zad, na kterých vyrostla krusta ne nepodobná želvímu krunýři.

Žár se mezitím rozeběhl a největší silou, jaké byl schopen, strčil do starce a odhodil ho několik metrů daleko přímo do Vandrvíny.

Vyšplouchla vlna vody a k obloze se vzneslo mračno par. Na hladině se chvíli objevovaly kruhy, ale na konec zmizely i ty.

„Tady jsme skončili. Pojď. Vrátíme se do vesnice. Musím si odpočinout a ukázat se doma a ty by si měl taky. Jdeme.“

„Ano mistře.“

Zpět do vesnice dorazili až při svítání. Oslava už skončila a ulice byly liduprázdné až na několik jedinců ve vodorovných polohách.

„Chcete doprovodit domů? Vaše žena...“ začal Žár s nabídkou.

„Má žena je má žena. Nestarej se!“ dokončil Kerosen.

„A ještě může chvíli počkat. Raději pojď se mnou do svatyně. Ještě ti musím něco ukázat. Pokud se nepletu, bude to to nejúžasnější, co si ve svém krátkém životě viděl. Navíc splníme i jednomu starému bláznovi sen. Bude slavný.“

Mlčky pokračovali do svatyně. Když k ní došli, z chrámové lodi zářilo jasné třpytivé světlo. Vstoupili dovnitř.

Přímo pod oltářem na ně čekal největší zázrak na Lorwynu. Živé mládě fénixe.

„Mistře. Jak je to možné? Vždyť to byla jen hezká socha cizokrajného ptáka. Nic víc. Jak to, že ožil? Navíc, Šamot ho přece zničil!“

„A tím ho zachránil. Uvědomil jsem si to, když nám vyprávěl, co se stalo. Nevím jak, ale tenhle malý fénix se dostal až na náš svět a první co při své smůle potkal, byl nejspíš měňavec, který z něho vysál všechen žár a život. Muselo to být neuvěřitelně rychlé. Pro jeho tělo netypický chlad pak vytvořil na povrchu kamennou krustu. Poté se jeho tělo změnilo uvnitř v prach, který tu zůstal ležet na podlaze, když se kamenný obal při pádu roztříštil. Následně ho oheň a žár přivedly zpátky k životu.“

„Co ale hnízdo?“

„To vyrobil nejspíš dávno zapomenutý zručný ohnivec mnohem později. Je to mramor. Podívej.“ a zaťukal na něho.

„Nic, jdeme spát, potřebuji si odpočinout a chci vidět svoji dceru. A neboj se, fénix se o sebe dokáže postarat.“ usmál se Kerosen.

Daniel Kuba

P.S. Jde o volnou autorskou tvorbu.

Obrázky: Wizards.com, benu

Poslat článek na e-mail

E-mail přijemce:	Váš e-mail:

Komentáře

Přispívat mohou pouze přihlášení uživatelé. Pokud chcete vložit komentář, přihlaste se ZDE.