Story Classics - Ravnica: Město gild - čtení na pokračování, díl IV.

RAVNICA: Město gild

 

 

 

 

Napsal: Cory J. Herndon

Přeložil a upravil: Jan Adam

Část 4

 

 

 

KAPITOLA 10

 

Záznam o incidentu: 10/13MZ/430221

 

 

Založen: 1. Griev 9943 Z.C.

 

Vel.: konst. Kos, Agrus

 

Zást.: por. Zunich, Myczil

 

Kos a Zunich pronásledují podivnou postavu, když jsou napadeni podivnými brouky, kteří se jim pustí do bot a nohou. V postavě identifikují golgarijského lovce odměn, a ten se jim nehodlá jen tak vzdát. Zunich při pronásledování sjede ze střechy, ale je zachycen na poslední chvíli Kosovým lanem. Když se vyhrabou na střechu a vyléčí si lékařkami potrhané nohy a ruce, spatří v měsíčním světle konečně Rakdosanku Pallu. Štvanice pokračuje.

*****

 

KAPITOLA 11

 

Čin úmyslného zabití spáchaný na příslušníku Wojekské ligy je nejvyšším prohřeškem.

 

- Městská nařízení Ravnicy

27. Zuun 9999 Z.C., rané dopoledne

Méně než šest desetiletí potom se Kos pomalu probíral k vědomí. Byl zmatený, rozbolavělý a skoro slepý. A navíc se mu zdálo, že za to tentokrát nemůže Garulszin bumbat. Vidiny byly pryč a v něm zůstal pouze prchavý nedobrý pocit, nic proti vlně bolesti, která se přes něj přelila.

Seděl v posteli, to poznal, ale když otevřel oči, o moc víc toho neviděl. Jen modravé stíny, takže je znova zavřel a snažil se soustředit na to, kde je stará dobrá kocábka Agrus Kos poškozená. Hlava ho bolela jako střep a na prsou jako by mu seděl zlobr. Další zlomená žebra, odhadoval. Na ruce měl bílou skořepinu sádry, druhá ruka a zbytek těla byly zjizvené drobnými rankami.

Pak vyzkoušel nos, ten fungoval překvapivě dokonale. Pach lazaretu se nedal splést. Zkusil znovu otevřít oči a rozpomenout se, jak se sem sakra dostal.

Sterilní zdi odrážely zář modrých světelných koulí ze stropu. Měl pokoj sám pro sebe, což znamenalo, že jeho zranění byla hrozně vážná, nebo že jej léčitelé měli za důležitějšího, než ve skutečnosti byl. Když si oči zvykly na slabé osvětlení, ze stínů se vylouply tři postavy – lidé, které znal.

d„Poručíku,“ zazněl pokojem známý, doslova andělský hlas, „jak se cítíte?“

„Pírko? To…tos udělala ty?“ zeptal se Kos, a postupně rozeznával i ostatní dvě postavy.

„Kdyby ano, byla bych více důkladná,“ usmála se Pírko. „Jsem ráda, že jste přežil ten výbuch, poručíku.“

A to mu vrátilo vzpomínky…vše, co se událo před explozí, končící zábleskem, tělem se sloní hlavou letícím rovnou vstříc Kosovi. Zkroutil se bolestí, když se pokusil nadechnout a jeho zlámaná žebra zaskřípala o sebe navzájem. „Na mně nezáleží. Bylo…bylo tam pár mrtvých, nejmíň tři. Ne, čtyři. Děvče, Luda, tu zabil ten goblin. Pak loxodon, ledev, a … a sakra. Borca.“

Tvář anděla byla jako maska plná mateřského citu, jímž by Kos za jiných okolností byl mírně zaskočen. Vedle ní stál kapitán Phaskin. Malý, rudolící mužík měl se tvářil ještě o pár stupňů kyseleji než obvykle. Třetí postava byla výškou někde mezi nimi, bledá vedalkenka v rudobílých róbách wojekských léčitelů. V tu chvíli vypadala stejně otráveně jako Pírko vypadala ustaraně.

„Kosi,“ zavrčel Phaskin, „máme si toho hodně co říct.“

„To počká,“ zatrylkovala vedalkenská zdravotní sestra. Kos nikdy nedokázal pochopit, jak někdo s tak jemným, muzikálním hlasem dokázal naplňovat každou slabiku totálním pohrdáním. Sestra Argh, technicky člen gildy Simic, jejichž znak nosila na prsou, vládla lazaretu železnou rukou. Zacházela se svými pacienty tak, jako by cokoli, čím trpěli, bylo jen součástí nějakého rozsáhlého spiknutí s jediným účelem - co nejvíce jí znepříjemnit život. Byla ale nejlepším léčitelem na Ravnice, jakého Kos znal. Více než jedinkrát ji viděl zachraňovat jeho přátele ‘jeky nebo důležité svědky od samých bran smrti.

„Sestro Yaraghiyo,“ řekl, a dal si velký pozor, aby ji neoslovil přezdívkou, kterou jí přisoudili v Desátém. „Čeká mne práce. Nemůžete mne tu držet-“

Léčitelka zvedla jednu modrou dlouhoprstou ruku a gestem uťala jeho proslov. Pohlédla na něj jako na exemplář pod mikroskopem. „Nenadechujte se zhluboka.“

„To mi říkáte teď?“ odpověděl Kos s chabým úsměvem, jímž hodlal zapůsobit. Marná snaha.

„Ani nemluvte, není li to nutné,“ pokračovala vedalkenka. „Utrpěl jste mnoho zranění včetně, ale nikoli pouze, poškození kostí, utržená a zlomená žebra, a vážné – ačkoli díky včasnému zásahu pouze dočasné – poškození očních nervů a rohovek. Jste léčen kvůli biomanalogické krevní infekci, vážným popáleninám, a, ano, starého dobrého otřesu mozku,“ dořekla. „Vzhledem ke své přísaze vás musím informovat, že vaše tělo trpí řadou problémů chronického charakteru, nejvážnějšími z nichž-“

„To klidně přeskočte,“ odsekl Kos. Nebylo to dlouho, co absolvoval kompletní vyšetření. Wojekové obvykle neměli to štěstí, že by žili dlouho bez zranění. Kos měl štěstí, že se to většinou omezilo na pár bolístek. Jak se ale vypořádával se svými bolestmi, zejména nefyzickými, do toho nikomu nic nebylo.

„Dobrá. Ale upozorňuji vás, že vám mohu přikázat– a také přikáži – návštěvu u specialisty na přílišné užívání alkoholu a lékapek,“ pousmála se vedalkenka.

„Nepotřebuji specialistu,“ řekl Kos. „Potřebuji odpovědi.“

„Co si pamatujete, poručíku?“ vpadl do toho Phaskin.

„Myslím – byla tam dívka. A loxodon, Borca s ním mluvil. Dobří bohové, vždyť to byl ten velvyslanec ze Selesnye.“

„Tkáň z vašich ran odpovídá loxodonské,“ pokračovala sestra. „Zachránil vás od jeho osudu.“

„Máte vůbec tušení, kdo ten mrtvý byl?“ zaprskal Phaskin. „takovýhle rakdosanský útok jsme tu už přes deset let neměli. Selesnyané jsou mi v patách, tržiště je zničeno a právmágové si už brousí zuby, jen co se usadí prach. A koho si myslíte, že lampasáci blamují, Kosi? No, vás ne. Zatím.“

„Kapitáne, prosím. Nerada bych vás byla nucena dát vyvést,“ řekla sestra. „Tohle je záležitostí Ligy. Buď mne necháte dokončit diagnózu, nebo nás ihned opustíte.“

„Poslouchejte, vy-“ odsekl Phaskin, ale pak zmlkl a zamračil se ještě temněji. Měla pravdu, a on to věděl. Zde to bylo její teritorium.

„To děvče,“ zeptal se Kos. „Dalo se pro ni něco udělat?“

Phaskinův hněv polevil, a Pírko odpověděla. „Ne, Kosi, je nám líto. Bylo to beznadějné.“

„Potřebuji mluvit s labmágem,“ řekl Kos a posadil se, příliš rychle. Pokoj se s ním zatočil a sestra Yaraghiya jej jemně zatlačila zpět.

„Doktor Helligan mi sdělil počáteční výsledky,“ řekla. „Věřil, že vás tu pak snadněji udržím.“ Vedalkenka naklonila hlavu na stranu, jako by naslouchala hlasu, jenž slyšela jen ona. Mnoho vedalkenů včetně ní disponovalo neuvěřitelnou, pro lidi nepochopitelnou  pamětí, která z nich dělala nejlepší výzkumníky a vědce na světě. Byli mezi nimi tací, co dokázali doslova recitovat slova předků, kteří kdysi chodili po zasněžených vršcích polárních regionů světa.

„První oběť, lidská žena, TN – totožnost neznámá.“

„Vím, co je TN,“ odsekl Kos. „Ona ne. Jmenuje …jmenovala se Luda. Ze sirotčince u paní Molliyi.“

„Pokud mohu  pokračovat,“ řekla vedalkenka, „věk, cca 5,4 roku. Příčina smrti – rozsáhlé trauma v oblasti hrudi, způsobeno pravděpodobně zubatým nožem nalezeným na místě. Nekrozpověď neúspěšná, nepokračováno v ní.“

Kos se otřásl. „Nekrozpověď“ byla odpornou technikou, kdy labmágové oživovali určité části mozku oběti (pokud byl k nalezení), a ty byly schopné poskytnout informace o posledních chvílích života. Částečně byl rád, že Luda nereagovala. Bylo to zvěrstvo, které fungovalo pouze ve čtvrtině případů, i když byl mozek nedotčen.

„Co další?“ zeptal se Kos.

„Ze seržanta Borcy a goblina toho moc nezbylo,“ řekla sestra.

„Jo, ti byli přímo v epicentru. Těžko z nich mohlo něco zbýt,“ řekl Kos.

„Prosím nepřerušujte. Řeknu vám, až skončím,“ řekla sestra Argh.

„To bych nečekal.“

„Co zbylo, bylo bohužel transformován do neanalyzovatelné podoby díky extenzivní expozici velkému množství pyromany. Testy nepřinesly zatím žádné výsledky,“ pokračovala vedalkenka. „Loxodon-“

„Jenž byl pravděpodobně cílem útoku,“ skočil do toho Phaskin. „Ne že by tu-“ Vedalkenka po něm střelila pohledem a oči jí krátce zableskly, čímž Phaskinovi zmrazila doslova slova na rtech. „Uh,“ vyrazil ze sebe Phaskin, když se mu začaly na otevřené čelisti dělat krystalky ledu. Pak, s ještě větší urgencí, dodal „Uh, uh-uh.“

„Loxodonská oběť,“ opakovala Argh a ledabyle mávla rukou směrem k Phaskinovi, jehož čelisti se sklaply k sobě a soudě podle jeho výrazu, přibraly mezi sebe i špičku jeho jazyka, „byl pravděpodobně takřečený „Žijící světec“ Bayul, velvyslanec Selesnyjské konklávy. Labmág Helligan si stěžoval několikrát na interference a zastrašování ze strany konklávy. Má obavu, že Konklávě bude vydáno tělo dříve, než stačí provést nekrotopsii.“

„Proč ji sakra neprovede a nevrátí jim tělo?“ zeptal se Kos.

„Tělo oběti se ukázalo býti imunní vůči normálnímu repertoáru nekrobiomanalogických metod. Nechal poslat pro simického specialistu, ten dorazí zítra. Helliganova přesná slova byla ‘došly mi skalpely, které bych mohl zlámat’.“

„A co ten ledev?“ zeptal se Kos. „Byla hned vedle loxodona.“

„Ten loxodon je jedinou další obětí,“ řekla sestra. „Žádné další pozůstatky nebyly nalezeny.“

„Sestra má na mysli,“ dodal Phaskin, „že naši svědkové se zmínili o půlelfí ženě v ledevské uniformě, ale ta není k nalezení. Pravděpodobně utekla, ale nemáme o ní žádné informace. Mohla v tom být zapletena.“

„To je bláznovství,“ řekl Kos. „Znal jsem pár ledevů, a nikdy jsem nepotkal žádného, kdo by přemýšlel nad vlastním bezpečím, pokud byl v nebezpečí někdo z konklávy. Zejména tenhle. Lidé ho měli rádi, nejenom ti z Konklávy.“

„Léčitelé provedli spektrální průzkum místa, mimochodem,“ dodal Phaskin. „Ani jeden duch. Dvakrát jsem to zkontroloval já sám.“

„Žádní duchové jako svědci,“ řekl Kos. „Perfektní. Sestro, pokud vás mohu poprosit, řekněte Helliganovi, ať mne kontaktuje hned, jakmile zjistí něco dalšího. Jakmile budu moci, vrátím se tam. Řekněte mi, jak dlouho mne tu chcete držet. Pokud budu mít přístup k sokolům, budu moci alespoň koordinovat vyšetřování odtud.“

Pírko a Phaskin si vyměnili pohledy, ale sestra odpověděl dříve, než mohli cokoli říci.

„V nemocničních pokojích nejsou povolena žádná zvířata. Jakoukoli komunikaci můžete provádět skrze mne. A co se týká vaší doby k zotavení, lituji, ale musím vám informovat, že musíme zastavit lékapkovou terapii,“ řekla sestra. „Pokračování by bylo v rozporu s mou přísahou díky podmínkám, o kterých jsem na vaše přání pomlčela.“

„Tak…?“ řekl Kos.

„Takže,“ odpověděla, „to potrvá déle než posledně, minimálně dva dny. Více, pokud tohle prostředí nebude brzy opět sterilní.“ Vedalkenka ledově přejela pohledem oba wojeky.

„O čem to kruci mluvíte?“ řekl Kos. „Dejte mi pár lékapek a tohle bude zdravé co by dup,“ chabě pozvedl zlomenou ruku.

„Poručíku, nacházíte se v poslední šestině své předpokládané délky života. Navzdory dlouhodobé konzumaci alkoholu jste ve službě opakovaně spoléhal na léčení prostřednictvím nouzových prostředků namísto ohlášení se v lazaretu. Odkazuji vás na Důstojnickou příručku, strana 31, „O první pomoci“.“

„Asi tomu nerozumíte. Ve službě nemůžete poprosit toho hajzlíka, co po něm jdete, aby počkal, než si odskočím k sestře,“ řekl Kos. „Ale, uh, co s tím má co dělat to pití?“

„Nejste mladý muž, poručíku. Vaše orgány si v posledních dekádách musely poradit s nadměrným množstvím alkoholu, což v nich zanechalo manová rezidua, jejichž úroveň hraničí s toxicitou. A určitě jste si všiml, že účinnost lékapek na vaše zranění pomalu ale jistě klesala. Váš imunitní systém byl vystaven příliš mnoha aplikacím. Dohromady to způsobilo pokles vaší schopnosti reakce na léčivou manu a zvýšení rizika, že příští aplikovaná lékapka vám způsobí srdeční záchvat, pravděpodobně smrtelný. Jako vědec musím konstatovat, že váš případ, v němž je váš stav výsledkem dlouhodobého zanedbávání správných postupů, může vést k radikálním novým poznatkům v oblasti léčebných metod. Mám tu nějaké právní formuláře, které se týkají informací získaných případně posmrtně z vašeho těla…“

„Ušetřete si to,“ řekl Kos. „Hrabejte se ve mně jak chcete, až budu mrtvý, ale teď mi s tím jděte z očí.“

Kos cítil, jak jeho zlámaná žebra zaskřípala znovu o sebe a pomyslel si, zda by jej vymrštit se z postele a vrhnout se po skříňce s lékapkami stálo v jeho stavu život. A ještě více než lék potřeboval drink. Hodně pití. „Podívejte, sestro, musím zůstávat tady? Slibuji, že nebudu nikde moc pobíhat, ale potřebuji aspoň do márnice a na místo činu. Mám případ, a tady ztrácím čas.“

„Aura v tomto pokoji působí mnohem pomaleji než lékapky, ale uzdraví vás rychleji, než kdybyste se měl spoléhat na vlastní tělo,“ řekla sestra. „Co do šarže jste mým nadřízeným, poručíku, kdekoli jinde než zde. Nařídím vám, abyste tu zůstal týden, pokud se nepodvolíte mým doporučením. Zůstanete tu dva dny, v opačném případě vás nechám zavřít za ohrožení života wojekského důstojníka.“

„Wojekského důs-… Aha, jasně.“ Dva dny. Za dva dny bude ten, kdo toho goblina poslal, na druhé straně světa. Možná je tam už teď. No co, třeba bude mít větší štěstí s kapitánem.

„Nyní vás opustím, ale až se za hodinu vrátím,“ otočila se sestra na Pírko a kapitána, „budete tu sám, srozuměno?“

„Zajisté, sestro Yaraghiyo,“ odpověděla diplomaticky Pírko. Otevřela dveře a pokynula vedalkence naznačujíc, že její případný odchod bude vítán. Sestra tak učinila s posledním hluboce neschvalujícím pohledem na celou trojici.

Kos se otočil na Phaskina, který si sednul vedle něj a šťoural se v dýmce, kterou si stejně nebude moci podle regulí lazaretu zapálit. „Tak co se stalo?“ řekl Kos. „Čí to byl goblin a proč- Bylo to Světec Bayul, že?“

„Ten goblin, předpokládáme, byl-“ začala Pírko, ale Phaskin ji přerušil.

„Já se o to postarám, konstáble,“ řekl temně. Phaskin vždy vypadal, že je v principu v opozici proti čemukoli, co Pírko učinila. Andělé byli nejmocnějšími členy Legie Boros, gildy, jejíž asi nejviditelnější částí byla Liga Wojeků. Dokonce i degradovaný anděl měl v malíčku více morální autority než Phaskin v celém těle. „Poručíku, máte štěstí, že jste naživu.“

„Ale jsem naživu.“

„Nepřerušujte-“

„Já jsem ten, co má zlámané kosti, a vy jste teď v mém nemocničním pokoji, tak sakra chvíli držte hubu,“ řekl Kos, čímž přiměl Phaskinovu tvář změnit barvu na šarlatovou. „Tohle je můj případ. Vy to víte. Příručka je na mé straně. Status pomsty je na mé straně, takže to vyřiďme co nejrychleji.“ Zvedl ruku, když Phaskin otevřel pusu, aby něco řekl. „Pane, podám vám to jednoduše. Borca byl ‘jek, a podle vašich slov, můj partner. Ačkoli nebyl primárním cílem, vražda wojeka je sama o sobě nejhorším zločinem. Pouze vaše slovo má v této situaci vyšší váhu než slovo Argh. Máte k tomu kompetenci. Využijte ji.“ Ke svému i kapitánovu překvapení, Kos dodal, „Prosím.“

„Čekal jsem, že to řeknete,“ řekl Phaskin, který konečně rezignoval na hraní si s dýmkou a vrazil si ji do kapsy. Prohrábl si řídnoucí kudrnaté vlasy a pokračoval, „a plně souhlasím s vedalkenkou. Vy si pár dní odpočinete. Stanslov se už pustil do vyšetřování, ale nikam to nevede?“

„Stanslov? Ten by nenašel ani dršťku v dršťkové polévce.“

„Až sestra řekne, že můžete opustit pokoj,“ zavrčel Phaskin, „můžete pomoci Stanslovovi, pokud a jen do té míry, jak to uzná za vhodné. To je rozkaz generála-velitele, ne můj. Dokud nebudete plně schopen služby, jste mimo aktivní službu. Jste přeživší oběť, zraněný přihlížející, a náš nejlepší svědek. Jediný důvod, proč vás informuji, je ten, že velení trvá na vašem povýšení. Zmeškal jste původní ceremoniál, takže do nového tisíciletí půjdete jako poručík, nicméně hned po shromáždění bude další.“

„Co?“ zeptal se Kos. „Jak zmeškal- jak dlouho jsem tu?“

„Exploze se odehrála před třemi dny,“ řekl Phaskin. „Byl jste v komatu.“

Kosovi začaly v hlavě bušit kladiva. „Tři…dny?“

„Ano,“ řekl Phaskin, a méně než přesvědčivě si odkašlal. „Je tu ještě jedna věc. Ten pohřešovaný ledev – strážkyně, která do toho mohla být zapletena.“

„Co?“ zeptal se Kos. Phaskin se zavrtěl, a Kos se obrátil na anděla. „Pírko, co o té ledevce víš?“

„Za předpokladu, že se jedná o stejnou strážkyni, která byla přidělena jako osobní stráž Světci Bayulovi,“ řekla Pírko, „šlo o vlčí jezdkyni jménem Fonn.“

„Žádné příjmení? Takže to byla – moment, já to jméno znám. Proč je mi povědomé?“

„Fonn byla - Fonn je, pokud ještě žije – dcera Myczila Zunicha,“ řekl Phaskin.

 

 

KAPITOLA 12

 

„Žádný wojek nezahrne do svých pravidelných obchůzek golgarijská teritoria Staré Ravnicy. Toto platí až do odvolání.“

-Liga Wojeků, Rozkaz generála č.13, „Zákon o Podměstí.“ (8986 Z.C.)

27.Zuun 9999 Z.C., kolem poledního

Fonn otevřela oči. Bolelo ji za krkem, ve vzduchu byl kouř a po jejím zvířeti ani stopy. Biracazir, zlatosrstý vlk, s ní byl od doby, kdy byla pasována na plnoprávného ledeva, a jeho otcem byl sám Voja. Cítila jeho nepřítomnost jako bodnou ránu. Ležela na boku s rukama stále svázanýma. Možná měla svázané i nohy, ale to mohla těžko odhadnout, neboť je necítila.

Na zemi ležely rozsypané uhlíky z jejího nepodařeného pokusu o únik. Jediné světlo vycházelo z pochodně na protější straně. Ta odhalovala i skrčenou postavu na kusu mramoru. Elfova maska byla posunuta do týla a jednou rukou se opíral o zem. Broukal si melancholickou melodii, a něco maličkého se mu pohybovalo po ruce k rameni. Stále broukaje, naklonil hlavu na stranu, jako kdyby něčemu naslouchal.

Zatím se nepohnula, a byla si celkem jistá, že on netuší, že je vzhůru. Bylo šílené pokoušet se bojovat se svázanýma rukama, bez citu v nohou. Ale další šanci mít nebude.

K uzoufání pomalu přitáhla nohy k tělu a ohnula mravenčící nohy. Elf se stále nehýbal. Jen naslouchej broučkovi, Devkarine, tady nic ke slyšení není. Po době, co připadala jako věčnost, se dokázala neslyšně ohnout v pase a položit šlapky na zem. Ruce měla pod zády. Když se chystala odrazit od podlahy a saltem se dostat do stoje, elf promluvil.

„Nedělal bych to, ledevko,“ podotkl, aniž by se otočil k ní. „Bude tě to bolet více než myslíš.“

„Co?“ zachraptěla Fonn, hrdlo vysušené pobytem v tomto zakouřeném pokoji.

„Bylas tak zaměstnána civěním na mne, že sis nevšimla jich,“ řekl. „Mrkni se nahoru.“

Fonn se podívala na strop a snažila se zaostřit. Něco se hýbalo ve tmě. Ne, sama tma se hýbala. Cvakala, bzučela, žila cvrkotem temných křídel.

„To jsou kousavci,“ pokračoval elf. „Když je jich pár, jen štípnou. Tolik kousavců jako tady ti obere veškeré maso z těla za … no, říká se tři minuty, ale já myslím, že by to zvládli i za dvě, když si dají záležet. Jestli to chceš vědět najisto, zkus to, cos měla v úmyslu.“

Fonn potlačila paniku. S námahou odvrátila oči od stropu na elfa. „Vy je slyšíte?“

„Ty ne?“ otočil se na ni, poprvé za celou dobu. Jeho tvář pod maskou byla souměrná, a za jiných okolností by jej Fonn považovala i za hezkého. Oči černé jako uhel barvou ladily s černými dredy.

„Ne,“ přiznala Fonn.

„Selesnyjská konkláva říká, že hovoří za veškerý život na Ravnice,“ ušklíbl se. „A přesto ignoruje ten nejpočetnější, co se vám motá u nohou.“

„Jsou tací, co to umí. Já jsem bojovnice, ne druid,“ namítla Fonn. „Nemohu uvěřit, že s vámi o tom diskutuji. Kdo jste, kde a hlavně proč jsem tady?“

„Říkal jsem si, kdy se k tomu dostaneme,“ řekl elf. „Popořadě: Jsem Jarad, mistr lovčí Devkarinských elfů. Tohle místo je bezpečné, vím o něm jen já a pár dalších, jimž věřím.“

„Myslíte hmyz.“

„Z větší části,“ řekl Jarad. „A ohledně toho proč jsi tu: matka si to přeje.“

„Co je to matka?“

„Nejvyšší kněžka Devkarinů,“ řekl Jarad. „Nejdůležitější osoba v golgarijském náboženském systému.“

„Moc sem dolů nechodím,“ řekla Fonn. „Ani nevím proč?“

„Typické,“ odpověděl lovec. „Pokud se něco nevyvaluje na slunci, nevíte o tom.“

„Citlivé téma?“

„Cítíš ta pouta na rukou? Pamatuješ si, že jsi mou vězeňkyní?“ zeptal se elf naštvaně. „Dával bych si na tvém místě pozor na to, co říkám. Odpovídám ti jen proto, že se nudím.“

„Asi jsem měla pravdu,“ zamumlala Fonn. „Podívejte, budu klidně ctít brouky a uctívat plísně, ale povězte mi, proč jsem tu. Můj svěřenec je nestřežen-“

„Bayul je mrtvý,“ lakonicky podotkl Jarad.

Fonn to již částečně tušila, ale slyšet to od něj tak bezbarvě bylo jako rána kladivem. „Vy jste tam byl. Vy…vy jste mne srazil k zemi.“

„A zachránil tvůj nevděčný život. Věř mi, kdybych to neměl rozkazem…“

„Díky. Vy tedy opravdu víte, jak přimět dívku, aby se cítila neobyčejně,“ řekla Fonn. „Tak co teď? Zabijete mne? Necháte mne zase kousnout pavoukem? Obětujete mne svému temnému broučímu bohu? Proměníte mne v brouka? Donutíte mne jíst brouky? Bude to něco s brouky, že?“

„Pro teď, vyčkáme,“ řekl Jarad. „Navečer čekám zprávu od matky, co s tebou.“

„Takže mne přece jen zabijete.“

„Ne nezbytně, jinak by už bylo po tobě.“

„Chce mne živou?“

„Už jsi slyšela dost, a mne to přestalo bavit. Přemýšlej o tom, zatímco ti budou kousavci dělat společnost. Jdu ulovit něco k jídlu.“

Fonn se nervózně podívala na brouky. „Nespadnou, že ne?“

Jarad se zastavil a podíval se na strop, pak pokrčil rameny. „Dobrá otázka. Dej mi vědět, až se vrátím s večeří. Asi budeš hladová.“

„Náhodou nelovíte zeleninu, že?“

Elf obrátil oči v sloup. „Najdu ti nějakou houbu nebo dvě. Teď zůstaň v klidu. Nerad bych na tebe používal dalšího pavouka.“ Poklepal si na krk a brouk na rameni vyběhl nahoru a zmizel v jeho dredech. „A žádný křik o pomoc. Maximálně přilákáš zombie. Tyhle dveře jsou festovní, ale dostatečný počet se jich dokáže prokousat přes cokoliv. Savra tě chce živou aspoň ještě pár hodin, tak se zkus nenechat sežrat. Vrátím se brzy.“

Jarad se otočil, ze svých dredů odkudsi vykouzlil těžký klíč, stáhl si přes obličej masku  a a se znatelnou námahou zakroutil těžkou klikou. Zatáhl za dveře, ty se otevřely dovnitř, čím vpustil do místnosti svěží vánek a harpyje vznášející se v oblouku vchodu měla šanci jej oběma pařáty kopnout do hrudi.

Elf se zapotácel a Fonn si na jeho bledé kůži všimla jasně rudých šrámů. Harpyje zavřískla a vlétla plnou rychlostí dovnitř. Ptačí žena udeřila na Jarada znovu a ten přepadl pozadu přes mramorový blok, který mu před chvílí sloužil místo sedátka.

O dvě vteřiny později se k ní připojily další dvě a místnost byla naráz plná peří, vulgarit a trhajících drápů. Dvě nové harpyje se vrhly po Jaradovi, zatímco první zamířila přímo k Fonn. Na křivé tváři zableskl vykotlaný úsměv. „Pochoutka,“ zakrákala harpyje.

Fonn předtím povolila, ale stále měla ruce a nohy zapřené proti podložce. Její odpověď harpyji byla více fyzického charakteru, než chiméra očekávala.

S navrátivším se citem v nohách byla Fonn schopna se odrazit do gymnastického salta. Po cestě zachytila botou harpyjinu čelist. Síla úderu odhodila teratogena nazpět a Fonn přistála pevně na nohou.

Harpyje zavřeštěla, když se na ni ze stropu sesypali kousavci a obklopili ji černým, cvakajícím oblakem. Jejich váha ji strhla k zemi. Fonn se zapotácela vzad, aby se vyhnula beztvaré mase chitinu, peří a masa, ale brouci se krmili a ji nevnímali.

Jedna z harpyjí útočících na schouleného Devkarina spatřila, co se stalo její sestře, vyplivla skrze sevřené rty kletbu a s napřaženými pařáty se vrhla po Fonn. Přes všechnu snahu se půlelfce podařilo pouze zakopnout o vlastní nohy a odporoučet se na zem. Tím se ale vyhnula harpyji tak jako tak. Zabrala za svá liánová pouta, ale ta držela jako přibitá. Harpyje obkroužila pokoj a zaútočila znovu.

Nikdy se k půlelfce nedostala. Koule krvavého peří ji zasáhla na půl cestě a srazila ji na zem. Jarad byl zpět na nohách, krvácející z více než tuctu ran na hrudi, pažích a obličeji. V okamžiku byl u zapletených harpyjí, sáhl a chytil za krk tu, kterou před chvílí mrštil vzduchem. Švihnul paží a zlomil teratogence vaz, načež hodil mrtvolu broukům.

Pak si vzal na paškál poslední, tu, co zaútočila na Fonn. Její levé křidlo byl přeraženo, ale balancovala na nejistých nohách mezi Jaradem a hladovými brouky. „Drž se zpět, mistře lovčí,“ zasyčela. „Vrahu.“

Jarad neodpověděl slovy, zato s rychlostí blesku chytil i tuto pod krkem. „Nejste tu samy od sebe,“ procedil mezi zuby. „Kdo vás poslal?“

Harpyje mu plivla do tváře. Jarad si jednou rukou otřel ten hnus z obličeje, druhou zesílil sevření kolem krku. Na délku paže byly její spáry k ničemu.

„Máš jen jednu šanci, harpyje,“ řekl elf. „Pouze mi potvrdíš to, co si myslím. Zjednoduším ti to – poslala tě má sestra?“

Harpyje vykulila oči ještě více a zatřepala hlavou. „N-ne?“ zachroptěla skrze seškrcený hrtan. „Ne, mistře lovčí, my – my jsme tu lovily. Jo, myslely jsme, že jsme našly snadnou kořist. Jo, jen lov-“

„Lžeš,“ dvěma prsty ji chytil za vršek lebky a škubnul. Harpyjiny protesty umlkly v přiškrceném smrtelném výkřiku. Hodil broukům další kus žrádla.

„Co se děje?“ zeptala se Fonn. „Myslela jsem, že mně vaše matta chce živou. Vaše sestra mne chtěla pro sebe?“

„Matka,“ opravil ji Jarad nepřítomně. „Ona je má sestra.“

„Takže poslala vás mne unést a pak ty ptačí mozky zabít nás oba? Mně to připadá, že mne asi už nechce jako zajatce.“

„Ne,“ řekl duchaplně Jarad. „Asi ne.“ Jeho trans opadl a otočil se na Fonn. „Musíme vypadnout.“

„Mám lepší nápad. Rozvažte mne, utečeme odsud a pak si půjdeme vlastními cestami.“

„Ledevko,“ řekl Jarad, „Teď nás loví oba. Ani mně se to nelíbí, ale máme momentálně společné nepřátele.“

„A proto vám mám pomáhat? Ani vás neznám. A Konkláva mne hledá.“ Fonn přepadla hrozná myšlenka. „Svatá matko… mohou si myslet, že mám s tou bombou něco do činění.“

„Ledevko,“ řekl Jarad, „mám pro tebe návrh.“

„Tak brzo? Sotva se známe.“

„Můžeme si vzájemně pomoci,“ pokračoval Jarad, ignorujíc její uštěpačný tón. „Nevím, proč mne chce Savra zlikvidovat, ale dozvím se to. Ty se přitom můžeš dovědět, co se stalo s tvým svěřencem. Pokud se pustila proti mně, není to z její hlavy. Tady nejde jen o naše životy. Gildy…“

„To myslíte vážně?“ řekla nevěřícně Fonn. „Držíte mne tu po – jak vlastně tu jsem dlouho?“

„Tři dny.“

„Ty zmechočubkysynu (orig. You son of a mossdog ;-) – pozn.překl.),“ ujelo Fonn. „Musím se dostat na povrch. Pokud se odtud dostaneme. Je tu někde ledevská stanice?“

„Ne ve Staré Ravnice,“ řekl Jarad a na její tázavý pohled dodal, „jsme ve sklepě domu v Podměstí. Blízko Grigorova kaňonu je wojekská Ligovní hala.“

„Pak tam mířím.“

„Asi jsi zapomněla, že jsi vězeň.“

„A ty zapomínáš, že venku mohou být harpyje, hadonetopýři či čert ví co,“ odpověděla mu Fonn. „Buď mne zab nebo pusť.“

Jarad chvíli přemýšlel. „Podívej, asi mi nebudeš věřit, ale pravda je následující: Savra-“

„Tvá sestra.“

„Má sestra Savra mne poslala, abych tě zachránil před výbuchem. Věděla, že ta bomba spustí.“

„Takže jsi mne zachránil, abys mi pak mohl vyhrožovat brouky? Jak sladké.“

„Přemýšlej o tom,“ řekl Jarad. „To, že tu stojíš, je důkazem, že jsem přišel včas.“

„Jedna nula pro tebe,“ řekla Fonn. „Něco dalšího?“

„Jak jsem řekl,“ odpověděl Jarad, „Můžeme si pomoci s našimi problémy. Mám pocit, že mají jednoho původce.“

„Proč bych ti měla věřit? Anebo naopak, ty mně? Upřímně, s gustem bych ti vyrazila pár zubů.“

Poprvé za celou dobu se elf srdečně usmál. „To bych tě přitom opravdu chtěl vidět.“

„Rozvaž mne, Devkarine,“ řekla Fonn, „a uvidíš.“

Bledý elf zvedl svou masku a podíval se jí do očí. „Myslím, že jsi dost prakticky založena na to, abys to nezkoušela.“ O vteřinu později povolila pouta na jejích zápěstích. Elf ucukl, když sebou švihla kolem své osy a naprosto jej minula. Její druhý úder skončil v jeho dlani. Chytil ji za zápěstí. „Poslouchej. Znám někoho, kdo by mohl vědět něco o tom, odkud má sestra věděla o té bombě a zda za tím byla. Může zjistit, které gangy nám jdou po krku a za odpovídající sumu je uplatit, ať se na nás vykašlou. Čekal jsem, že sestra něco takového zkusí.“

„Zbláznil ses?“ řekla Fonn, snažíc se vší silou vytrhnout. „Musím ke Stromu jednoty. Hledají mne.“

„Bylas nezvěstná tři dny,“ řekl Jarad. „Když ti pustím ruce, necháš mně ti něco ukázat?“

„Přijde na to.“

„Risknu to,“ řekl elf a uvolnil sevření. Fonn zvedla ruce dlaněmi k němu a kývla. Jarad sáhl do kapsy našité na jeho kalhotách z ještěří kůže a podal jí složený kousek pergamenu. Fonn jej opatrně rozbalovala, jako kdyby se v něm měl schovávat další roj brouků.

Brouci by byli lepší, pomyslela si. Pergamen pocházel evidentně z kiosku na náměstí Guildpactu. Většinu jej zabíral víceméně přesný dřevoryt Fonn z anfasu a profilu. Pod jejím portrétem se nacházel stejně věrný obrázek Biracazira i s unikátní identifikační pečetí na jeho obojku. Fonn šeptem přečetla slova naspodu. Tak trochu to tušila, ale vidět to takto natvrdo bylo pro ni brutálním šokem.

„Hledána za účelem výslechu ve věci vraždy seržanta Bella Borcy. Pokud ji/jej spatříte, urychleně kontaktujte- Co?“ zmačkala papír do jedné ruky. „Co to je? Ani nevím, kdo ten Bell Borca je.“

„Asi to nevíš,“ řekl Jarad, „Asi jsi strávila hodně času mimo město, že?“

„No jistě.“ řekla Fonn.

„Ve městě je mnoho typů vražd,“ řekl Jarad. „Gildy ji nepovažují ani za zločin, pokud nebrání obchodu.“

„Chceš mne učit civilní právo?“

„Jediná vždy protizákonná vražda je vražda wojeka,“ pokračoval Jarad, ignorujíc ji. „To převáží vše. Borca byl asi ten wojek, co stál u vašeho stolu.“

„Jak dlouho jsi tam seděl?“

„Dost dlouho, abych si všiml, že nejíš maso.“

„Přece nemohou myslet, že s tím mám něco do činění. To je směšné!“

„Ale podezírají tě,“ odpověděl Jarad. „Víš, jak Selesnyjská konkláva vyslýchá golgarijské zajatce?“

„Selesnya nemá zájem na zajatcích, ani-“

„Máš mezery ve vzdělání,“ řekl Jarad. „Vaši mlčenliví jsou velice efektivní v získávání informací. Viděl jsem výsledky jejich práce poházené kolem okraje Grigorova kaňonu, a zabil jsem mnoho svých přátel, než abych je nechal trpět.“

„To nemyslíš vážně.“

„Vypadám na to, že lžu?“ řekl Jarad. „A chceš riskovat to, že se přesvědčíš na vlastní kůži? Zničí tvou mysl, aby se dověděli, co chtějí.“

„To-to je šílené,“ namítla Fonn, ale v duchu věděla, že může mít pravdu. Ač se ve městě narodila, desítky let strávila mimo něj, a to, jak Selesnya operovala ve městě, pro ni zůstávalo víceméně záhadou. Ledev nepotřeboval znát zákonitosti fungování svatého kolektivu. Jen meč a víru. Její povinností bylo vrátit se ke Konklávě a podstoupit cokoli, co ji mělo čekat. Měla by se ohlásit wojekům. Ale na druhou stranu, pokud Jarad mluvil pravdu, nemuselo by z Fonn zbýt dost na to, aby pak mohla přivést Bayulova vraha spravedlnosti.

Na druhou stranu, muž, který ji unesl, držel v zajetí a vyhrožoval jí brouky nyní chtěl spojit své síly s ní a zahájit vlastní vyšetřování.

Tak co? Zeptala se Fonn sama sebe. Budeš si hrát na vznešeného strážce jako celý život a vzdáš se sama sebe? Nebo se spojíš s Jaradem, který mimo vše ostatní, co dělá, nechává žít ve svých vlasech brouky?

„Dobrá. Co je zač ten tvůj zdroj?“ zeptala se Fonn.

„Orzhovský obchodník s informacemi. Nikdy mne nezklamal.“ Jarad otevřel padací dveře v podlaze a hodil jí povědomý meč.

Fonn jej chytila pravou rukou. „Řeknu to jen jednou – pokud zjistím, žes mi v nejmenším lhal, je po příměří.“

„Tohle není příměří, ledevko,“ řekl Jarad. „To je nutnost. Už jsi hotová s vyhrožováním? Chci se dostat do restaurace co nejdřív.“

„Jak můžeš myslet na jídlo?“

„Ta restaurace patří mému zdroji. Tam se dovíme, co dál. Jestli se pak budeš chtít trhnout-“

„Když to půjde, tu šanci si nenechám ujít,“ skočila mu do řečí Fonn. Žaludek jí kručel jako- „Můj vlk!“ zalapala po dechu. „Kde je? Ta bomba-?“

„Nevím, ale pokud vím, byl za zdí, takže to možná přežil. Nemáte vy ledevové nějaký druh empatického pouta?“

„Hodně lidí si to myslí,“ řekla Fonn. „Prostě se po něm zkus rozhlížet, ano?“

***

„Tím je to zpečetěno, Phaskine, řekl Kos. „Dejte mi ten případ. Buďte rozumný.“

„Vše, co říkáte, dokazuje, že jsem vás odhadl dobře. Nemyslíte na vlastní zdraví. Ten případ je Stanslovův. Poslední slovo.“

„Stanslov se o to nezajímá,“ řekl Kos, „a není ani zpolovic tak dobrý jako já. Tohle není arogance, to je fakt, kapitáne, a vy to sakra dobře víte.“

„Poručík Stanslov nepracuje ve vzduchoprázdnu,“ řekl Phaskin. „Má k ruce tým. Je o to postaráno, Kosi. Jdeme do hloubky.“

„My? Vy to vyšetřujete také?“

„Svým způsobem,“ řekl Phaskin. „Dohlížím na tým.“

„Vy?“ řekl Kos. „ Cože, já upadnu na chvíli do komatu a všichni se zblázní? Vy přece nejste vyšetřovatel!“

„Poručíku, měl byste si odpočinout,“ řekla Pírko.

„Pírko, nech si to,“ řekl Kos. „Kapitáne, vy – vás čeká povýšení na velitele strážní směny. Proboha, za týden dostanu váš flek. Musíte mi to přenechat. Pokud je v tom Zunichova dcera – moment,co její matka?“

„Mrtvá,“ řekl Phaskin. „Podle reportu, co jsem viděl, sebevražda.“

Kos cítil, jak se mu v duši usazuje známá temnota. 57 let zpět slíbil, že se o Zunichovu dceru a ženu postará. Po Zunichově pohřbu se s nimi nebyl schopen se ani setkat. Teprve pak zjistil, že Zunichova žena, silhanská elfka, odešla žít do kolektivu Selesnye.

„Kapitáne, můj partner,“ řekl Kos. „Ne váš. Můj. Musíte mi to dát. Mám povinnost. Mohu-mohu s ní promluvit, dozvědět se od ní víc.“

„Ani jste se nepotkali, že?“ řekl Phaskin. „A měl byste myslet na partnera, co právě zemřel, ne na-“

„O to nejde,“ řekl Kos. „Vám a Stanslovovi tenhle úkol prostě nepřísluší. Mně ano.“

„Chcete říct, že na to nestačím?“ řekl Phaskin a tvář se mu zbarvila doruda.

„Kapitáne, se vší úctou, nejste jako detektiv ani o chlup lepší než Stanslov. Vy jste úředníci. Ve skutečnosti nevím, proč velení nechtělo povýšit Stanslova místo mne. Vy nemáte u vyšetřování co dělat,“ řekl Kos. „Starejte se o byrokraty a nechte skutečné ‘jeky dělat svou práci.“

Slova byla venku dříve, než jen pomyslel na to, jak by to vyjádřil jinak.

Phaskin se ledově usmál. „To je porušení subordinace, poručíku.“

„Děláte si srandu?“ řekl Kos. „Já málem vyletěl do vzduchu. To mne chcete žalovat? Beru to zpět. Ale pokud to chcete opravdu udělat, nemáte co dělat nejen u vyšetřování, ale ani ve vedení Ligovní haly.“

„A tím jste tomu dal korunu,“ řekl spokojeně Phaskin. „Díky, Kosi, udělal jste mi to o moc snadnější. S okamžitou platností jste suspendován bez nároku na žold. Pokračujte a poženu vás před soud.“

„Vy mne suspendujete?“

„Vy jej suspendujete?“

„Jak jsem řekl,“ usmál se ledově Phaskin. „Konstáble Pírko, myslím že na vás čeká nějaké papírování. A mně vyšetřování.“

„No jistě,“ řekl Kos. „Sloužím Lize přes 70 let, jednou poukážu na něco očividného a vy mne suspendujete?“

„Kosi,“ řekl Phaskin, „vy jste suspendován. Považujte to za dovolenou. Konstáble, myslím, že bychom měli tomuto civilistovi dopřát trochu odpočinku.“

„Pane, snad bych tu měla zůstat a koordinovat strategii týmu odtud.“

„Chcete být také suspendována? Ten nemá s týmem nic společného, je to maximálně svědek.“

„Pak bych snad…měla zapsat svědectví.“

„Nebudu se s vámi hádat. Za 15 minut mám schůzku s velením. Chcete-li tu zůstat, vyměňte si místo se stráží venku, ale on bude zde a sám.“

„Proč mám přede dveřmi stráž?“ zeptal se Kos.

„Abychom zajistili, že někdo nepřijde dokončit svou práci na vás,“ řekl Phaskin. „Ale buďte si jist, že teď k těm úkolům přidám „Udržte Kose v jeho pokoji“. Je to jasné, konstáble?“

„Ano, pane,“ řekla Pírko. „Poručíku, když budete potřebovat pomoc, budu v hale.“

„Díky,“ odpověděl Kos. Cítil se starý, unavený, a zrazený kapitánovou administrativní kličkou. Wojekové se takhle navzájem nepodráželi, zejména byl-li v tom zapleten mrtvý partner. Sotva vnímal, jak mu popřáli brzkého zotavení. Pro wojeka nebylo svatější povinnosti než vyšetřit vraždu partnera, a nehledě na to, jak Borcu neměl rád, byl to jeho partner.

Položil se na záda a podíval se na strop. Nebo spíše podíval by se, kdyby mu zorné pole nezastřel duch holohlavého wojeka s oficírským knírem. Vypadal skoro jako…

„Myczi?“ zašeptal Kos. „Pane?“

Postava přikývla a zvedla přízračnou ruku.

„Co to-“ řekl Kos. „Vy odcházíte?“

Zunichův duch neodcházel. Položil mu ruku na čelo. Byla lepkavá a ledová.

- pokračování příště-

Poslat článek na e-mail

E-mail přijemce:	Váš e-mail:

Komentáře

Přispívat mohou pouze přihlášení uživatelé. Pokud chcete vložit komentář, přihlaste se ZDE.